2 As 98/2019

Rubrum

2 As 98/2019 - 26 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: Q-POWER s.r.o., se sídlem Roviny 825/4, Brno, zastoupené JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem se sídlem Nové náměstí 21, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2016, č. j. JMK 141267/2016, sp. zn. S-JMK 113999/2016 OÚPSŘ, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2019, č. j. 31 A 108/2017 - 88, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozsudkem ze dne 25. 2. 2019, čj. 31 A 108/2017 - 88, Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) zamítl žalobu směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2016, čj. JMK 141267/2016, sp. zn. S-JMK 113999/2016 OÚPSŘ (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno usnesení Městského úřadu Pohořelice, odboru územního plánování a stavební úřad („prvostupňový orgán“) ze dne 7. 6. 2016, čj. MUPO-2323/2016/SI/AUV, sp. zn. MUPO 55793/2015-AUV 2 As 98/2019 („prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo zastaveno správní řízení zahájené na základě žádosti žalobce o vydání územního rozhodnutí o změně využití území „Příprava území po bývalých pískovnách Smolín I a II“.

2. Krajský soud nepřisvědčil žalobní námitce žalobkyně, že předmětné správní řízení bylo zastaveno nezákonně. Prvostupňový orgán vyzval žalobkyni k doplnění návrhu na nové využití území a předložení projektové dokumentace zohledňující schválený stav rekultivace na předmětných pozemcích a stav navrhovaný. Výzva obsahovala patřičné informace a žalobkyně byla poučena o následcích nevyhovění této výzvě. Žalobkyně výzvě nevyhověla a setrvala na svém procesním stanovisku, že jí předložené dokumenty jsou dostačující k vyřízení žádosti. Prvostupňový orgán následně žalobkyni opětovně vyzval k doplnění návrhu (nad rámec v první výzvě požadovaných skutečností prvostupňový orgán požadoval doplnění dalších skutečností), nicméně ani této výzvě žalobkyně nevyhověla. Prvostupňový orgán postupoval v souladu se zákonem, když předmětné řízení o žádosti žalobkyně zastavil v souladu s § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu.

3. Požadované dokumenty byly vyžadovány v souladu se zákonem a bylo na žalobkyni, aby se v projektové dokumentaci vypořádala se stavem dosud provedené rekultivace předmětného území. Z textu projektové dokumentace totiž nevyplývá, že by se detailněji zabývala stavem provedených rekultivací či naplněním územního rozhodnutí č. 72/2008, pouze uvádí, že se na předmětném území odehrávala rekultivace a že navrhovaná projektová dokumentace navazuje na již prováděnou rekultivací předmětného území. V případě jejího plného neprovedení (dle rozhodnutí č. 72/2008) měla žalobkyně uvést způsob jejího dokončení. Nepostačí pouze tvrzení, že projektová dokumentace navazuje na dříve prováděnou rekultivaci, nýbrž by mělo být i uvedeno, jak konkrétně tak činí a jak dále bude tato rekultivace prováděna, nebyla-li ukončena. Předložení projektové dokumentace, která se vypořádá s aktuálně provedeným stavem rekultivace, je požadavkem dotčeného orgánu a jedná se též o logický požadavek, neboť realizace určitého záměru na nějakém pozemku v budoucnu vyžaduje zhodnocení současného stavu tohoto pozemku.

II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného

4. Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnila důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

5. Stěžovatelka namítala, že se krajský soud měl zabývat platností původního územního rozhodnutí o rekultivaci. Případná platnost původního rozhodnutí by totiž měla vliv na důvod zastavení předmětného řízení.

6. Stěžovatelka podotýká, že na výzvy prvostupňového orgánu vždy reagovala. Je pravdou, že nedoložila požadované dokumenty. To však činila z přesvědčení, že již předložené dokumenty jsou dostatečné pro rozhodnutí o její žádosti, což v reakcích na výzvy uváděla.

7. Dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že se měla vypořádat se stavem dosud provedené rekultivace předmětného území. Vycházela totiž ze skutečnosti, že původní územní rozhodnutí o rekultivaci pozbylo platnosti, a proto nebylo třeba se v projektové dokumentaci zabývat současným stavem rekultivace. pokračování 2 As 98/2019 - 27

8. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

9. Žalovaný se zcela ztotožnil se závěry krajského soudu, odkázal na svá vyjádření k žalobě a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

10. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

11. Kasační stížnost není důvodná.

12. Nepřezkoumatelností rozsudek zjevně netrpí, jelikož z něho je patrné, jaký skutkový stav vzal krajský soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech. Z další argumentace v kasační stížnosti je patrné, že stěžovatelka spíše nesouhlasí s právním posouzením zaujatým krajským soudem.

13. Řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozsudku soudu. Je proto odpovědností stěžovatelky, aby v kasační stížnosti specifikovala skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského soudu.

14. Předmětem sporu v nyní projednávané věci je otázka, zda byl prvostupňový orgán oprávněn zastavit řízení o žádosti stěžovatelky a zda byla stěžovatelka povinna ve své žádosti uvést skutečnosti, k jejichž doplnění ji prvostupňový orgán vyzval. Dále je sporné, zda se měl krajský soud zabývat platností původního územního rozhodnutí.

15. Ze správního spisu vyplývají následující rozhodné skutečnosti. Stěžovatelka podala dne 12. 11. 2015 u prvostupňového orgánu žádost o vydání rozhodnutí pro změnu o využití území na akci: Příprava území po bývalých pískovnách Smolín I a II – na pozemcích parc. č. 2982, 2981, 2953/2, 2952, 2951, 2925/1, 2923, 2922, 2891 a 1844 v k. ú. Smolín, přičemž v žádosti bylo dále uvedeno, že se jedná o plochu podléhající rekultivaci vytěžených pískoven Smolín I a Smolín II, která předmětnou změnou užívání a provedením terénních úprav bude připravena pro budoucí možné využití v souladu s podmínkami územního plánu města Pohořelice. Stěžovatelka v textu podání odkázala na rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Břeclavi ze dne 30. 10. 2009, čj. 3574/2009-Mal, kterým bylo rozhodnuto o výměně nebo přechodu vlastnických práv k předmětným pozemkům, a dále na územní rozhodnutí ze dne 12. 9. 2008, č. 72/2008, sp. zn. S1091/2008OÚPSÚ/DVJ („územní rozhodnutí č. 72/2008“). Podle stěžovatelky se ve vztahu k předmětným pozemkům stalo územní rozhodnutí č. 72/2008 neúčinným, což je důvodem pro akceptaci její žádosti, jelikož není možné dokončení povinnosti provedení rekultivace k předmětným pozemkům. Právě z tohoto důvodu požádala stěžovatelka o vydání nového rozhodnutí.

16. Na žádost stěžovatelky reagoval prvostupňový orgán opatřením ze dne 9. 12. 2015, čj. MUPO 59565/2015, v němž poukázal na všechna územní rozhodnutí platná pro 2 As 98/2019 předmětné území, dále sdělil, že provedenou komplexní pozemkovou úpravou se nemění rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru, o povolení těžby štěrkopísků, o novém využití území po ukončení těžby, o povolení dočasné stavby recyklačního dvora a rozhodnutí o povolení ukládání odpadů. Prvostupňový orgán také poukázal na zákonnou úpravu uvedenou v § 94 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), z něhož vyplývá, že územní rozhodnutí č. 72/2008 lze změnit, ale nelze je zrušit. Stěžovatelka by měla požádat o změnu tohoto rozhodnutí v části odpovídající tomu, jakou změnu požaduje, a předložit žádost včetně dokumentace zpracované v souladu s vyhláškou č. 499/2006 Sb., v platném znění; nezbytným podkladem budou rovněž stanoviska dotčených orgánů. Následně prvostupňový orgán stěžovatelku vyzval k odstranění vad její žádosti, konkrétně o doplnění návrhu nového využití území a předložení projektové dokumentace zohledňující schválený stav rekultivace na předmětných pozemcích a stav navrhovaný. Součástí projektové dokumentace by mělo být zohlednění území již povolené a současně dokončené rekultivace, uvedení relevantní bilance volného prostoru, který má být v rámci rekultivace zavezen odpady (v tunách a v m3), a zákres umístění zařízení k využívání odpadů. K tomu prvostupňový orgán stěžovatelce stanovil lhůtu do 20. 2. 2016 a současně na toto období správní řízení přerušil.

17. Stěžovatelka reagovala podáním ze 17. 12. 2015, v němž zopakovala argumentaci ze své žádosti a vyzdvihla, že žádá o vydání nového územního rozhodnutí o změně využití území, neboť rozhodnutí vztahující se k předmětným pozemkům zanikla na základě provedených pozemkových úprav.

18. Prvostupňový orgán vydal dne 10. 2. 2016 další opatření, čj. MUPO- 432/2016/SU/AUV, v němž upozornil na nesoulad projektové dokumentace se stávající platnou územně plánovací dokumentací a opětovně vyzval stěžovatelku k odstranění vad její žádosti. Dne 7. 6. 2016 prvostupňový orgán rozhodnutím předmětné správní řízení zastavil podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu z důvodu absence náležitostí dle § 86 stavebního zákona, protože stěžovatelka nedoplnila žádost o požadované doklady, navíc ani přiložená dokumentace nesplňovala požadavky uvedené v opatření Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru životního prostředí ze dne 3. 7. 2015, čj. JMK 87434/2015, sp. zn. S-JMK 61360/2015/OŽP.

19. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda prvostupňový správní orgán zastavil řízení oprávněně z důvodu, že stěžovatelka ani po opakované výzvě nedoplnila požadované dokumenty.

20. Náležitosti žádosti o vydání územního rozhodnutí, kterým je i rozhodnutí o změně využití území, stanoví § 86 stavebního zákona, jenž je proveden vyhláškou č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, ve znění účinném ke dni napadeného rozhodnutí (dále jen „vyhláška o dokumentaci staveb“), konkrétně přílohou 2 (nyní příloha 6). Zde se mimo jiné uvádí, že dokumentace obsahuje informace o dosavadním využití území [bod A.3.b)], charakteristiku dotčeného území, pozemků [bod A.3.c) a B.1.a)], údaje o splnění požadavků dotčených orgánů [bod A.3.h)], závazná stanoviska, stanoviska, rozhodnutí, vyjádření dotčených orgánů (bod E.1). Stěžovatelka k žádosti přiložila projektovou dokumentaci, v níž se k bodu A.3.b) stručně uvádí: „Do současné doby docházelo na předmětném území k rekultivaci pískoven Smolín I a II. Vzhledem ke skutečnosti zániku územního rozhodnutí, kterým docházelo k předmětné rekultivaci, je zapotřebí zajistit právní pokračování 2 As 98/2019 - 28 vztah pro dané území. Na daném území není žádná zastavěnost.“ K bodu B.1.a) projektová dokumentace konstatuje: „V současné době probíhá na daném území rekultivace původních pískoven Smolín I a II. Nový návrh provádění terénních úprav je tedy pouze pokračování stávajících činností.“ Z takto formulovaného popisu nelze vyčíst aktuální stav probíhající rekultivace, tedy stav dotčeného území. Požadavek prvostupňového orgánu na doplnění předložené dokumentace zejména o zhodnocení doposud provedené rekultivace a uvedení postupu plánované rekultivace, včetně uvedení relevantní bilance volného prostoru, který má být zavezen odpadem, předložení aktuálního (kladného) stanoviska Městského úřadu Pohořelice, odboru životního prostředí, a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru životního prostředí, je oprávněný. Bez těchto podkladů by nebylo možné řádně posoudit žádost stěžovatelky o vydání územního rozhodnutí o změně využití území. Jak správně poznamenal krajský soud, nepostačí tvrzení, že projektová dokumentace navazuje na dříve prováděnou rekultivaci, ale měla by i uvést, jak konkrétně tak činí a jak bude dále tato rekultivace prováděna, nebyla-li ukončena. Navíc platí, že měla-li stěžovatelka za to, že dřívější územní rozhodnutí pozbylo platnosti, byla povinna k nové žádosti doložit aktuální závazná stanoviska dotčených orgánů, jak vyžaduje § 86 odst. 2 písm. b) stavebního zákona, což neučinila.

21. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem k závěru, že prvostupňový orgán ve svém postupu nepochybil, když řízení zastavil dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu z důvodu absence náležitostí žádosti dle § 86 stavebního zákona.

22. Nejvyšší správní soud se poté zaměřil na otázku, zda se měl krajský soud zabývat platností původního územního rozhodnutí.

23. Krajský soud uvedl, že se otázkou platnosti tohoto územního rozhodnutí nezabýval, neboť stěžovatelka brojila proti rozhodnutí, které zamítlo její odvolání proti usnesení o zastavení řízení z důvodu nedodání příslušných podkladů v rámci vedeného správního řízení. Požadavek prvostupňového orgánu na doplnění žádosti o skutečnosti vyplývá z opatření Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru životního prostředí. Předložení projektové dokumentace, která se vypořádá s aktuálně provedeným stavem rekultivace, nevyplývá z územního rozhodnutí č. 72/2008, nýbrž jde o požadavek dotčeného orgánu a jedná se též o logický požadavek, neboť realizace určitého záměru na nějakém pozemku v budoucnu vyžaduje zhodnocení současného stavu tohoto pozemku.

24. Nejvyšší správní soud v postupu krajského soudu neshledal vady. Předmětem územního rozhodnutí č. 72/2008 byla změna územního rozhodnutí ze dne 14. 2. 2001, čj. 530/00-A, o novém využití území vytěžených pískoven Smolín I a Smolín II na pozemku parc. č. 385/9, 385/13, 385/15, 385/10, 385/16 v k. ú. Smolín. Uvedených pozemků, vyjma pozemku parc. č. 385/13, se dotklo rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Břeclav ze dne 30. 10. 2009, čj. 3574/2009-Mal, kterým bylo rozhodnuto o výměně nebo přechodu vlastnických práv k uvedeným pozemkům. Na základě tohoto rozhodnutí stěžovatelka pozbyla vlastnické právo k uvedeným pozemkům (druh pozemku: orná půda) a nabyla vlastnické právo mj. k pozemkům parc. č. 2982, 2981, 2953, 2952, 2951, 2925, 2922 a 2891 (druh pozemku: ostatní plocha), které jsou předmětem nynějšího řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství pozbylo územní rozhodnutí č. 72/2008 platnosti, a proto podala dne 12. 11. 2015 žádost o vydání 2 As 98/2019 rozhodnutí o změně využití území z důvodu provádění terénních úprav. Jak správně zdůraznil krajský soud, stěžovatelka brojí proti rozhodnutí, které zamítlo její odvolání proti usnesení o zastavení řízení z důvodu nedodání příslušných podkladů v rámci územního řízení o změně využití pozemku za účelem provedení terénních úprav. Stavební zákon v § 86 stanoví náležitosti žádosti o vydání územního rozhodnutí. Pokud žádost neobsahuje požadované náležitosti, není možné ji projednat. Jelikož žádost dle názoru prvostupňového orgánu neobsahovala požadované náležitosti a tyto nebyly ani na základě výzev doplněny, nebyl dán důvod, aby se tento orgán zabýval platností předchozího územního rozhodnutí.

25. Na okraj lze doplnit, že stěžovatelka se mýlí, pokud Stanovisko k problematice pozemkových úprav Ministerstva zemědělství ze dne 23. 1. 2015, čj. 3353/2015-MZE- 16231, a odpověď Státního pozemkového úřadu na žádost o podání stanoviska KoPÚ Smolín ze dne 22. 12. 2014, čj. SPU 638812/2014, vykládá tak, že provedením pozemkových úprav pozbylo územní rozhodnutí č. 72/2008 platnosti. Nic takového z uvedených vyjádření nevyplývá. Ministerstvo zemědělství výslovně uvedlo, že platnosti pozbyla rozhodnutí vztahující se k lesním pozemkům, Státní pozemkový úřad uvedl, že pozemkové úpravy nemění druh pozemku. Navíc pozemkovými úpravami došlo pouze k uvedení faktického stavu do souladu se stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Již samotným rozhodnutím o stanovení dobývacího prostoru totiž dochází ke změně způsobu využití a druhu pozemku na ostatní plochu. Navíc otázka platnosti či neplatnosti územního rozhodnutí č. 72/2008 není předmětem nyní projednávané věci.

IV. Závěr a náklady řízení

26. Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s § 109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.

27. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta první ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 15. září 2020 pokračování 2 As 98/2019 - 29 JUDr. Karel Šimka předseda senátu