2 Azs 103/2026

Rubrum

2 Azs 103/2026 - 40 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Karla Šimky a Václava Štencla v právní věci žalobce: V. B., zastoupený Mgr. Ing Tomášem Tillmannem, advokátem se sídlem Vrázova 1324/40, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2026, čj. OAM-1443/BA-BA01-K01-2025, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2026, čj. 63 Az 16/2026-32, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Proti tomuto rozhodnutí brojil žalobce žalobou ke Krajskému soudu v Ostravě, který ji zamítl.

2. Krajský soud se nejprve vyjádřil k námitce, že žalobce je tzv. uprchlíkem sur place, tedy ve smyslu § 28 odst. 7 zákona o azylu uprchlíkem, jehož odůvodněná obava z pronásledování nebo skutečné nebezpečí vážné újmy mohou být založeny na okolnostech, k nimž došlo až po odjezdu žadatele o udělení mezinárodní ochrany ze země, jejímž je státním občanem. Žalovaný podle krajského soudu relevantně posoudil důvody pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, ve vazbě na čl. 5 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (kvalifikační směrnice). 2 Azs 103/2026

3. Za účelem posouzení reálného (skutečného) nebezpečí představovaného situací v Charkovské oblasti po vypuknutí války na Ukrajině žalovaný shromáždil dostatečně přesně zaměřené informace o zemi původu, na jejichž základě bylo možno učinit jednoznačný závěr, že ačkoli je Charkovská oblast jednou z nejvíce boji zasažených oblastí, žalobce může situaci v místě svého bydliště vyřešit prostým přestěhováním v rámci země na území tzv. „oblastí návratu“, kde nerozlišující (svévolné) násilí nehrozí. Žalovaný v hodnocení přihlédl k individuálním charakteristikám žalobce a k tomu, že jde o osobu v produktivním věku bez zdravotního omezení, a neshledal, že by v jeho případě mohlo při přesídlení v rámci Ukrajiny dojít k extrémnímu zhoršení jeho sociálního a ekonomického postavení.

4. Žalovaný se rovněž zabýval žalobcovým strachem z odvodu do armády. Podle krajského soudu nelze výkon branné povinnosti považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany, neboť se jedná o legitimní postup státu, jímž zajišťuje svou bezpečnost. Ve vztahu k uvedenému lze vojenskou službu u regulérních ukrajinských ozbrojených sil považovat za službu vykonávanou u demokratického státu. Trestní sankce za nenastoupení vojenské služby může být relevantním azylovým důvodem pouze tehdy, pokud je tato sankce důsledkem odmítnutí účasti na bojových operacích odporujících mezinárodnímu právu, nebo pokud hrozí trest, jehož intenzita či způsob výkonu zakládá porušení lidských práv.

5. Žalobce v průběhu správního řízení neuvedl obavu z trestu za odmítnutí vojenské služby jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu. Tuto argumentaci vznesl až v žalobě, aniž by ji konkrétně odůvodnil či doložil její základ, včetně tvrzené výhrady svědomí. Ze spisu přitom vyplývá pouze jeho pravoslavné náboženství, které samo o sobě účasti na vojenské službě nebrání, a žalobce současně neuvedl žádné relevantní postoje ani diskriminační okolnosti, přičemž odchod z vlasti odůvodnil ekonomickými důvody. Jeho tvrzení tak působí spíše jako obecná neochota nastoupit vojenskou službu v době války, což samo o sobě pro udělení mezinárodní ochrany nepostačuje, přičemž uplatněnou výhradu svědomí krajský soud neshledal řádně doloženou.

6. Žalobce v žalobě namítl obavy z nelidského a ponižujícího zacházení v souvislosti s nucenými odvody. Z obsahu správního spisu však neplyne, že by tyto skutečnosti uváděl již před žalovaným, naopak pouze obecně zmiňoval, že nechce být odveden, a na výslovnou otázku ohledně možného nelidského zacházení uvedl, že neví. Přitom udržuje kontakty s rodinou na Ukrajině, takže o praktikách, které uvádí v žalobě, by musel mít povědomí již v průběhu správního řízení. Tuto námitku tedy uplatnil až v soudním řízení, ačkoli ji mohl bez obtíží uplatnit již dříve, přičemž podle judikatury NSS nese žadatel riziko zamítavého rozhodnutí, pokud v řízení před správním orgánem neuvede všechny relevantní skutečnosti. Žalovaný proto nepochybil, pokud se touto otázkou nezabýval. Rovněž žalobní argumentace tímto směrem zůstala pouze obecná a hypotetická.

II. Kasační stížnost žalobce

7. Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (stěžovatel) kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní 2 Azs 103/2026 - 41 pokračování (s. ř. s.). Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje v potřebě, aby se NSS vyjádřil k limitům aplikace koncentrační zásady ve správním soudnictví [ve vztahu k § 46 odst. 3 měrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU z 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (procedurální směrnice)] v situaci, kdy jsou v zemi původu obecně a notoricky známé skutečnosti nasvědčující nelidskému zacházení při plnění branné povinnosti (tzv. busifikace). Stěžovatel je přesvědčen, že vzhledem k riziku porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nemohou soudy a správní orgány rezignovat na zjišťování skutečného stavu věci pouze s odkazem na to, že žalobce tyto obecně známé skutečnosti výslovně a detailně nepojmenoval již v průběhu správního řízení, ačkoliv podstatu své obavy (strach z odvodu a války) vyjádřil jasně.

8. Ve vztahu k závěru krajského soudu o dostupnosti vnitřního přesídlení stěžovatel uvádí, že tato možnost je v jeho případě iluzorní a teoretická, neboť jako muž podléhající mobilizaci by byl zadržen a odveden bezprostředně po překročení státní hranice. Možnost využít „oblast návratu“ je tedy fakticky nedostupná, protože by do ní nestihl docestovat. Ve vztahu k tvrzené tzv. busifikaci stěžovatel krajskému soudu vytýká extrémně formalistický přístup. Již v pohovoru stěžovatel jasně deklaroval obavu z odvodu. Praktiky násilného donucování k vojenské službě jsou přitom masivně medializovány a jsou notoricky známy. Těchto skutečností si měl být správní orgán vědom a v reakci na stěžovatelův výslovně formulovaný strach z odvodu měl aktivně zhodnotit, zda nucený odvod za daných podmínek nedosahuje intenzity nelidského zacházení.

9. Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry napadeného rozsudku.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

10. Kasační stížnost je přípustná a projednatelná.

11. Jedná se však o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, a v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. je proto nejprve nutné posoudit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, NSS kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního NSS podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, Ostapenko, v němž vymezil podmínky, za kterých je kasační stížnost přijatelná. Dovodil, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou NSS; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; 4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

12. Stěžovatel sice namítá, že je nutné, aby se NSS vyjádřil k limitům aplikace koncentrační zásady ve správním soudnictví, nicméně krajský soud neodmítl posoudit žádnou z námitek uvedených v žalobě s odkazem na to, že je stěžovatel neuplatnil již dříve. Skutečnost, že při hodnocení věrohodnosti některých žalobních tvrzení zohlednil, že je 2 Azs 103/2026 stěžovatel uplatnil až v žalobě, neznamená aplikaci koncentrační zásady, přičemž je to postup souladný s rozsudkem NSS ze dne 26. 11. 2015, čj. 10 Azs 194/2015-32, bod 26. Povinnost posoudit nad rámec žalobních bodů riziko porušení principu non-refoulement vyplývající mimo jiné z čl. 3 Úmluvy (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 3. 2011, čj. 7 Azs 79/2009-84, č. 2288/2011 Sb. NSS, bod 22) přitom krajský soud neporušil. Navíc, jak uvedl v bodě 24 napadeného rozsudku, vycházel v souladu s čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice ze skutkového a právního stavu ke dni vydání rozsudku a z ničeho nevyplývá, že by následné odůvodnění této tezi neodpovídalo. Tato otázka tedy přijatelnost kasační stížnosti nezakládá.

13. Ve vztahu ke stěžovatelovu strachu z odvodu do armády (kterým popírá efektivitu vnitřního přesídlení – nerozporuje však samotnou existenci „oblastí návratu“) krajský soud rozhodl v souladu s judikaturou NSS. Jak již NSS uvedl v rozsudku ze dne 10. 12. 2021, čj. 5 Azs 19/2020-45, č. 4304/2022 Sb. NSS, bod 48, „samotné plnění branné povinnosti nelze bez dalších souvislostí považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany, pokud se ovšem jedná o plnění takové povinnosti v regulérní armádě demokratického právního státu, které je v souladu s vnitrostátním i mezinárodním právem, a pokud případné odpírání výkonu takové vojenské služby z důvodu svědomí není trestáno nepřiměřenými sankcemi.“ (Z poslední doby ve vztahu k ukrajinským žadatelům o mezinárodní ochranu srov. též usnesení NSS ze dne 23. 6. 2026, čj. 10 Azs 68/2026-31, či ze dne 17. 10. 2025, čj. 4 Azs 189/2025-27, bod 26). Stěžovatel přitom nyní nerozporuje závěr krajského soudu, že služba v ukrajinské armádě je plněním povinnosti v regulérní armádě demokratického státu, ani netvrdí, že by odpírání výkonu takové vojenské služby z důvodu svědomí bylo trestáno nepřiměřenými sankcemi.

14. Ve vztahu k posouzení tvrzeného strachu z nucených odvodů se krajský soud nedopustil pochybení zakládajícího přijatelnost kasační stížnosti. NSS se vyjádřil k námitkám týkajícím se nucených odvodů do ukrajinské armády v rozsudku ze dne 16. 5. 2018, čj. 5 Azs 34/2018-29, bodech 18 a 19. Z něj však nevyplývá, že by samotné nucené odvody představovaly skutečnost odůvodňující udělení mezinárodní ochrany, současně se s nimi musí pojit i rizika uvedená ve výše citovaném rozsudku NSS čj. 5 Azs 19/2020-45.

15. Ačkoli stěžovatel takové skutečnosti v žalobě v obecné rovině popsal (zmínil jeden český internetový článek z 13. 11. 2025 pojednávající o busifikaci), krajský soud nepochybil, pokud s přihlédnutím k tvrzením učiněným v průběhu správního řízení, kde stěžovatel obavy tohoto typu ani nenaznačil, a při absenci konkrétnější žalobní argumentace těmto námitkám nepřisvědčil. Požadavek krajského soudu na individualizované tvrzení strachu z nucených odvodů nepředstavuje zásadní pochybení i s ohledem na Informace norského Centra informací o zemích původu (LANDINFO) ve věci mobilizace na Ukrajině ze dne 2. 5. 2025 (č. l. 96 správního spisu), která sice na str. 19 zmiňuje v letech 2023 a 2024 zprávy o nucených odvodech, ale zároveň ukazuje aktivní snahu ukrajinských státních orgánů tyto praktiky potírat. Stěžovatel tak např. nerozporuje závěr krajského soudu, že je osobou v produktivním věku bez zdravotního omezení, které nehrozí riziko popsané v informacích o zemi původu spočívající v odvedení do armády přes závažné zdravotní problémy (viz str. 18 výše citované informace). Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by případný nucený odvod, jehož se stěžovatel v kasační stížnosti obává především, mohl sám o sobě nabýt podoby, kterou judikatura vnímá jako (azylově relevantní) nelidské zacházení. 2 Azs 103/2026 - 42 pokračování IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

16. Ze shora uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost podmínky přijatelnosti nesplňuje. Proto ji podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

17. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl NSS podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona (usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, čj. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS, body 51-53). Stěžovatel úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému, který by jinak toto právo měl, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Eva Šonková předsedkyně senátu