2 Azs 124/2005

Rubrum

č. j. 2 Azs 124/2005 - 67 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: H. T., právně zastoupený JUDr. PhDr. Jaromírem Saxlem, advokátem se sídlem Údolní 33, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 36 Az 872/2003, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR (dále jen „žalovaný“) ze dne 19. 9. 2003, č. j. OAM-5184/VL-07-ZA07-2003, jímž mu nebyl udělen azyl pro nesplnění podmínek podle § 12, § 13 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), čímž namítá nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem. Stěžovatel připomíná, že žalovaný chybně opomněl přihlédnout k článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Evropská úmluva“), který chrání právo na soukromý a rodinný život, jež na něj dopadá, neboť žije ve společné domácnosti se svou manželkou, českou občankou, a nezletilým dítětem, o které se stará. Krajský soud tuto námitku odmítl s poukazem na to, že přiznání překážky vycestování je dočasným řešením v rámci azylového práva, zatímco k tomu, aby mohl stěžovatel pobývat se svou manželkou a její dcerou, je potřeba řešení trvalé. Stěžovatel poukazuje na § 91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, podle nějž nelze ukončit pobyt cizince č. j. 2 Azs 124/2005 - 68 v ČR, pokud by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR. Takový závazek je obsažen i v čl. 8 Evropské úmluvy. Je přitom irelevantní, zda se jedná o řešení dočasné nebo trvalé, neboť je pouze na cizinci, jestli bude svou situaci po přiznání překážky vycestování dále řešit např. v režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Právě § 91 zákona o azylu je přitom poslední cestou, jak může stěžovatel ochránit svůj rodinný život, neboť mu bylo uděleno správní vyhoštění. Žalovaný přitom měl povinnost překážku vycestování posoudit, když stěžovatelova žádost o azyl nebyla zjevně nedůvodná ve smyslu § 16 zákona o azylu. Stěžovatel dále polemizuje s výkladem zákona o azylu provedeným krajským soudem, podle nějž je účelem institutu azylu poskytnout ochranu tomu, kdo je v zemi své státní příslušnosti pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo cítí důvodnou obavu z pronásledování z vymezených důvodů, a to ze strany státu. Stěžovatel oproti tomu poukazuje na fakt, že podle správní judikatury dostačuje, pokud jsou jevy zakládající pronásledování prováděny, podporovány či trpěny úřady v zemi původu, takže nositeli pronásledování nemusejí být nutně přímo složky státní moci. Závěr krajského soudu v tomto směru odporuje podle stěžovatele i článku 65 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydané UNHCR v roce 1992. Konečně poukazuje i na článek 43 této příručky, podle nějž může na odůvodněnost obav z pronásledování poukazovat i to, co se stalo jeho přátelům a příbuzným i dalším členům stejné rasové nebo společenské skupiny. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu a v doplnění kasační stížnosti žádá, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek. Žalovaný ve svém vyjádření pouze odkazuje na obsah správního spisu a dodává, že se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Dále žalovaný konstatuje, že manželství s občanem ČR není azylově relevantním důvodem. Žalovaný odkazuje na stěžovatelovo vyjádření v pohovoru, neboť ať vykládá pojem pronásledování jakkoliv, je právě z tohoto pohovoru zřejmé, že neuvedl žádné relevantní skutečnosti, na jejichž základě by mohlo být pronásledování shledáno, když stěžovatel výslovně uvedl, že nežádá o azyl z politických důvodů. Konečně žalovaný připomíná, že stěžovatelem citovaná Příručka k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků není pro něj závazná a má pouze doporučující charakter. Proto navrhuje, aby byla stěžovatelova kasační stížnost zamítnuta jako nedůvodná. V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 16. 11. 2002 na základě žádosti, v níž je jako důvod žádosti o azyl uvedeno, že má stěžovatel v ČR rodinu, se kterou mu nebylo umožněno žít. Na Ukrajině sice neměl žádné problémy, ale je tam nestabilní politická situace a velký nacionalismus. Navíc uvedl, že je ruské národnosti a například v roce 2000 docházelo na Ukrajině k výtržnostem proti občanům ruského původu. Totéž vyplývá i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 27. 1. 2003. Z tohoto pohovoru vyplývá, že v ČR pobývá od roku 1997, v roce 1998 se pak oženil s českou státní příslušnicí. V době svého pobytu v ČR pracoval jako zmocněnec v ruské firmě zabývající se vymáháním pohledávek. V roce 2000 byl odsouzen za výtržnictví, poté ještě za vydírání a útok na veřejného činitele. Zdůraznil, že žádá o azyl z humanitárních důvodů podle § 14 zákona o azylu. Navíc se nemohl vrátit na Ukrajinu pro svou ruskou národnost. Hlavním důvodem žádosti o azyl ale byla snaha zůstat s jeho rodinou. č. j. 2 Azs 124/2005 - 69 Žalovaný se rozhodl stěžovateli azyl neudělit svým výše označeným rozhodnutím ze dne 19. 9. 2003, když uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem jeho žádosti byly potíže, které mu vznikly v souvislosti se snahou zajistit si legální pobyt na území ČR. Žalovaný vycházel ze Zprávy Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2002 a z dalších zdrojů. Na pozadí těchto zdrojů žalovaný konstatoval, že se stěžovatel nijak politicky neangažoval a nebyl tedy pronásledován za uplatňování politických práv podle § 12 písm. a) zákona o azylu. Neuvedl ani žádnou konkrétní obavu, kterou by bylo možno podřadit písmenu b) tohoto ustanovení. Uváděl sice jako hrozbu možné konflikty mezi ruskou a ukrajinskou komunitou na západní Ukrajině, ovšem sám do svého odchodu z Ukrajiny nic podobného nezažil a o těchto konfliktech pouze slyšel od rodičů. Naopak ze zdrojů žalovaného vyplývalo, že nebylo možno shledat vážné etnické napětí mezi Rusy a Ukrajinci. Se snahou legalizovat pobyt v ČR odkázal žalovaný stěžovatele do rámce zákona o pobytu cizinců. Dále žalovaný neshledal ani podmínky umožňující udělení azylu podle § 13 zákona o azylu a neudělil mu ani humanitární azyl, přestože přihlédl jak k tomu, že má stěžovatel astma, tak k jeho sociální a rodinné situaci. Neshledal ani důvody pro konstatování překážky vycestování. Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Brně odůvodněnou porušením několika vyjmenovaných ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, a domněnkou, že splňoval podmínky pro udělení azylu stanovené v § 12 zákona o azylu minimálně pro vztažení překážky vycestování podle jeho § 91. Nesprávnost neshledání překážky vycestování přitom odůvodnil obdobně jako následně v kasační stížnosti, tedy zejména poukazem na závaznost článku 8 Evropské úmluvy a dále na Úmluvu o právech dítěte z roku 1989 (publ. pod č. 104/1991 Sb.). Krajský soud v Brně tuto žalobu zamítl shora označeným rozsudkem, když shledal, že žalovaný ve správním řízení respektoval zásady obsažené v ustanoveních správního řádu, která stěžovatel namítal. V otázce překážky vycestování pak krajský soud odmítl stěžovatelův poukaz na Úmluvu o právech dítěte, která chrání práva dětí a rodičů, stěžovatel ovšem není otcem nezletilé dcery své manželky, ani není v postavení, které by bylo otci postaveno na roveň, naopak má stěžovatel vlastní dceru na Ukrajině a k ní ho váže vyživovací povinnost. Za nedůvodnou označil i námitku vztahující se k článku 8 Evropské úmluvy, neboť shledání překážky vycestování je dočasným řešením, zatímco stěžovatel by k řešení své situace potřeboval řešení trvalé. Navíc krajský soud poukázal na vázanost výroku o existenci překážky vycestování na výrok o neudělení azylu zakotvenou v § 28 zákona o azylu a na to, že stěžovatelův příběh zjevně není příběhem uprchlíka, když stěžovatele nelze označit za někoho, kdo by žádal o ochranu jako oběť pronásledování. Stěžovatel neměl strach z pronásledování a jeho žádost o azyl byla motivována obtížemi při legalizaci pobytu v ČR poté, co byl odsouzen za trestný čin a nemohl využít nástrojů zákona o pobytu cizinců. Ze všech těchto důvodů krajský soud posuzovanou žalobu zamítl výše označeným rozsudkem napadeným touto kasační stížností. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění č. j. 2 Azs 124/2005 - 70 podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti. Stěžovatel podobně jako v žalobě brojí zejména proti tomu, že u něj nebyla shledána překážka vycestování založená na tvrzeném rozporu jeho vycestování zpět do země původu s článkem 8 Evropské úmluvy. Zdejšímu soudu v této otázce nezbývá, než se připojit k jednotnému hlasu ve stěžovatelově azylovém řízení dosud zainteresovaných orgánů v tom směru, že překážka vycestování není prostředkem k obcházení institutů zákona o pobytu cizinců. Smyslem legislativního zahrnutí překážky vycestování do českého zákona o azylu bylo zakotvit do českého azylového práva tzv. zásadu non-refoulement, tedy zásadu zabezpečující, že uprchlík nebude, ani pokud mu z různých důvodů nebude udělen azyl, vydán do země, kde by byl zásadním způsobem objektivně ohrožen na životě, svobodě či tělesné integritě. Z takových důvodů však stěžovatel po shledání překážky vycestování nevolá, jak správně konstatoval zejména krajský soud. Není ani namístě zcela přeformulovávat a obcházet smysl institutu překážky vycestování poukazem na ustanovení § 91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, tedy na rozpor vydání žadatele o azyl s mezinárodními závazky. Tyto mezinárodní závazky totiž nemohou být jakékoliv povahy, ale musejí se vztahovat k samotné zásadě non-refoulement, tedy k objektivní hrozbě výše vyjmenovaných skutečností, a nemohou vykročit ze systematiky a smyslu tohoto ustanovení, jak navrhuje stěžovatel. Jistě by nebylo dostatečným důvodem pro shledání překážky vycestování například ani to, pokud by se žadatel o azyl během svého pobytu v ČR zabýval dovozem zboží z jiné členské země Evropské unie, takže jeho vypovězení do země původu by mohlo uškodit volnému pohybu zboží jako jednomu ze základních mezinárodních závazků ČR plynoucích z jejího členství v Evropské unii. Tímto pohledem je třeba vnímat také stěžovatelem citovaný čl. 8 Evropské úmluvy. Judikatura vycházející z této úmluvy ostatně řešila situaci obdobnou stěžovatelově v rozsudku D.v. Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 154/1996/773/974, http://www.echr.coe.int/ECHR/EN/Header/Case-Law/HUDOC/HUDOC+database), kde Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení stěžovatelčina práva na respektování rodinného života v tom, že byla stěžovatelka - alžírská státní příslušnice - vyhoštěna pro porušování francouzských zákonů z Francie, přestože tím byla oddělena od svého nezletilého syna, francouzského státního občana. V nyní posuzovaném případě navíc stěžovatel nenamítá přerušení vazby se svým dítětem, které bylo řešeno v citovaném rozsudku, ale se svou manželkou a její dcerou. Lze tak konstatovat, že jakkoli zdejší soud nezpochybňuje tíživost stěžovatelovy osobní situace, tato tíživost nespadá svou povahou do skupiny následků, před nimiž jsou žadatelé o azyl chráněni ustanovením § 91 zákona o azylu. Stěžovateli navíc odloučení od jeho rodiny hrozí prvotně proto, že se mu nedaří dostát požadavkům zákona o pobytu cizinců, neboť za svého pobytu v ČR spáchal několik trestných činů, č. j. 2 Azs 124/2005 - 71 za něž byl českými soudy pravomocně odsouzen. Tyto potíže jej však nekvalifikují pro poskytnutí azylu či pro shledání překážky vycestování. Pokud český vnitrostátní právní řád zakotvuje ve svém zákoně o pobytu cizinců určité podmínky k tomu, aby stěžovatel mohl žít se svou rodinou, nelze při vlastní trestnou činností zaviněném neúspěchu v rámci těchto procesů úspěšně zkoušet postupy podle zákona o azylu a při neúspěchu i zde namítat, že ČR nedostála svým mezinárodním závazkům. Tyto závazky totiž v daném případě zakotvují povinnost státu poskytnout osobám v jeho jurisdikci efektivní prostředky, jak se svých práv domoci, nepředstavují však absolutizovanou záruku, že tyto osoby budou moci tato práva vykonávat i tehdy, kdy v uplatnění těchto efektivních prostředků neuspějí, zde proto, že svou vinou nesplňují podmínku trestní zachovalosti definované v § 174 zákona o pobytu cizinců. Argumentuje-li pak stěžovatel články 43 a 65 metodické Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, je třeba upozornit za prvé na to, že se nejedná o zákonný dokument, jímž jedině jsou soudy vázány, nýbrž o nezávazný dokument doporučující povahy. Zejména však ani argumentace těmito dvěma články zjevně nedopadá na stěžovatelův případ, když se jeden z nich týká případu hrozby, o níž se uprchlík nepřímo dozvěděl, druhý pak dopadá na pronásledování pocházející od některých složek obyvatelstva, které je tolerováno veřejnou mocí uprchlíkovy země původu. Stěžovatel se sice zmínil o tom, že se v době pobytu v ČR doslechl o národnostních třenicích v jeho zemi původu, z pohovoru však jasně vyplývá, že tyto problémy nebyly důvodem, pro nějž žádal o azyl. Tímto důvodem, k němuž se i v pohovoru sám vracel a obracel k němu pozornost žalovaného, byla snaha legalizovat pobyt v ČR tak, aby mohl žít se svou manželkou, když mu jeho trestná činnost znemožnila využít nástrojů zákona o pobytu cizinců. Takové důvody však, ani pohledem argumentace obsažené v kasační stížnosti, nezakládají důvod ke shledání pronásledování ani překážky vycestování. Žalovanému ani krajskému soudu v posuzování těchto otázek nelze vytknout žádné pochybení, které by zakládalo důvodnost kasační stížnosti, a tuto je proto třeba zamítnout. Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění namítaného důvodu kasační stížnosti ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného - v souzené věci se krajský soud nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 3. dubna 2006 JUDr. Vojtěch Šimíček předseda senátu