2 Azs 13/2011

Rubrum

2 Azs 13/2011 - 78 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Zdeňka Kühna a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: S. C., zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 4. 2010, č. j. OAM-73/VL-18-08-2009, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, č. j. 4 Az 9/2010 – 48, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Odměna advokátky Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové s e u r č u j e částkou 2880 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl tak, že se stěžovateli neuděluje mezinárodní ochrana podle § 12, 13, 14, 14a, 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neboť v jeho případě nebyl naplněn žádný ze zákonných důvodů pro její udělení. Městský soud se v napadeném rozsudku zabýval především tím, zda byl v případě stěžovatele naplněn některý z důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, a dospěl k negativnímu závěru. Vycházel přitom ze skutečností uvedených stěžovatelem ve správním řízení. Z jeho výpovědí vyplynulo, že vlast opustil v důsledku opakovaných útoků neznámých osob z let 1995 a 1996, které byly motivovány jeho homosexuální orientací. Na policii se však neobrátil a svou situaci se nepokusil vyřešit ani přestěhováním 2 Azs 13/2011 - 79 do jiné části země. Pokud jde o možnost udělení mezinárodní ochrany podle § 13, 14a a 14b zákona o azylu, soud konstatoval, že stěžovatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, na základě kterých by mu měla být mezinárodní ochrana podle některého z citovaných ustanovení udělena. Ve vztahu k humanitárnímu azylu podle § 14 téhož zákona soud uvedl, že se žalovaný touto otázkou dostatečně zabýval, přičemž stěžovatel ani v tomto případě žádné konkrétní důvody neuvedl. Z celkového postupu stěžovatele pak usoudil, že skutečným důvodem jeho žádosti byla snaha o legalizaci jeho dalšího pobytu na území České republiky. Žalobu stěžovatele proto jako nedůvodnou zamítl. Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přičemž městskému soudu konkrétně vytýká především nesprávné posouzení otázky udělení tzv. humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. V tomto smyslu uvádí, že byl v zemi původu diskriminován z důvodu své sexuální orientace, a to nikoliv pouze ze strany soukromých osob. Vzhledem k tomu, že tamní státní orgány takové jednání vědomě trpí či přímo podporují, neměl se s žádostí o pomoc na koho obrátit. Ačkoliv nejsou homosexuálové v Rusku oficiálně stíháni, jsou vystaveni diskriminaci, považováni za odlišné a často jsou zcela bezdůvodně napadáni. Stěžovatel též namítá, že se městský soud i žalovaný jeho situací zabývali jen obecně, a soudu rovněž vytýká, že se nevypořádal se všemi skutečnostmi uvedenými v jeho žalobě. Z těchto důvodů navrhuje, aby zdejší soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasí s tím, že by se věcí stěžovatele zabýval jen v obecné rovině, a uvádí, že při posouzení daného případu vycházel z jeho vlastních výpovědí učiněných ve správním řízení. Naopak kasační námitky stěžovatele jsou formulovány velmi obecně bez uvedení konkrétních skutečností, které měly být žalovaným či soudem opomenuty. K důvodům stěžovatelovy emigrace pak žalovaný připomíná, že jmenovaný do České republiky přicestoval původně jako turista a teprve po skončení platnosti dlouhodobého víza požádal o mezinárodní ochranu, přičemž žádost odůvodnil problémy se soukromými osobami, které se nepokoušel vyřešit ve vlasti. S tamními státními orgány nikdy žádné potíže neměl. Žalovaný též upozorňuje na časovou prodlevu mezi útoky neznámých osob, stěžovatelovým odjezdem z vlasti a zejména pak podáním žádosti o mezinárodní ochranu, z níž dovozuje, že stěžovatel podal žádost účelově s cílem legalizovat svůj pobyt zde. Pokud jde o námitku týkající se tzv. humanitárního azylu, žalovaný podotýká, že žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení této formy mezinárodní ochrany neshledal, přičemž sám stěžovatel v tomto smyslu v kasační stížnosti žádné konkrétní důvody neuvádí. Žalovaný proto navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Kasační stížnost je dle § 102 s. ř. s. zásadně přípustná, s výjimkou případů taxativně vypočtených v § 104 s. ř. s., pokud splňuje zákonné náležitosti (§ 106 odst. 1 s. ř. s.), je podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je řádně zastoupen (§ 105 s. ř. s.). V dané věci má kasační stížnost všechny náležitosti a jsou splněny podmínky řízení; kasační stížnost je tedy přípustná. Nejvyšší správní soud se ve smyslu § 104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu 2 Azs 13/2011 - 80 tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Vymezením institutu nepřijatelnosti se soud již podrobně zabýval např. ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (publ. pod. č. 933/2006 Sb. NSS; veškerá zde citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu je dostupná také na www.nssoud.cz). Nyní posuzovaná věc však typově nespadá pod žádný z případů přijatelnosti kasační stížnosti uvedených ve výše citovaném usnesení. Stěžovatel namítá především nesprávné posouzení otázky udělení azylu z humanitárních důvodů podle § 14 zákona o azylu. K tomu lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu v této otázce (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, publikován pod číslem 375/2004 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48), z níž vyplývá, že udělení humanitárního azylu je ve volní úvaze správního orgánu. Rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda humanitární důvody byly dány či nikoliv, to je věcí úvahy správního orgánu. Soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů. V nyní posuzované věci žalovaný řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi. Z jeho rozhodnutí je patrné, že se otázkou udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu zabýval. Pokud z důvodů stěžovatelem uváděných sám nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, zůstává takové rozhodnutí v rámci výkonu jeho pravomoci, zejména, jestliže stěžovatel ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu sám neuváděl. Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá nedostatečné objasnění skutečného stavu věci ve správním řízení. Žalovaný totiž jeho věc posoudil toliko v obecné rovině a nezabýval se jí dostatečně podrobně. Stěžovatel nicméně blíže nespecifikuje, které konkrétní skutečnosti byly žalovaným opomenuty. Uplatněná stížní námitka je tudíž velmi obecná a z tohoto důvodu je i možnost jejího posouzení Nejvyšším správním soudem značně omezena. Podle setrvalé judikatury zdejšího soudu musí žadatel o mezinárodní ochranu vedle uvedení všech skutečností, z nichž dovozuje, že mu svědčí některý z důvodů pro její udělení (srov. např. rozsudek ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 – 63), rovněž unést důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají výlučně jeho osoby (srov. např. rozsudek ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005 – 58, rozsudek ze dne 29. 5. 2009, č. j. 4 Azs 83/2008 – 69, nebo rozsudek ze dne 22. 7. 2010, č. j. 2 Azs 21/2010 - 92). Ministerstvo vnitra pak při posouzení žádosti vychází v první řadě právě z jím uvedených skutečností a důvodů. Neshledá-li ministerstvo žádost zjevně nedůvodnou, obstará si aktuální informace o situaci v zemi původu žadatele a jím uvedené skutečnosti posléze posoudí s přihlédnutím k takto získaným poznatkům o stavu v dané zemi. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele, jenž při pohovoru žalovanému sdělil, že svou vlast opustil v důsledku opakovaných útoků soukromých osob. Se státními orgány žádné problémy neměl, ale s žádostí o pomoc se na ně neobrátil, neboť k nim neměl dostatečnou důvěru. Sám ovšem připustil, že by svou situaci mohl vyřešit přestěhováním do některého z velkých ruských měst, zejména do Moskvy nebo Petrohradu. Žalovaný věc posoudil na základě obecných poznatků o situaci v Rusku a dospěl k závěru o nedůvodnosti stěžovatelových obav. Stěžovatel v žalobě a ostatně ani v kasační stížnosti nikterak 2 Azs 13/2011 - 81 nezpochybnil konkrétní informace, z nichž žalovaný vycházel, a nepředložil žádné důkazy svědčící o tom, že byly věcné závěry žalovaného nesprávné. Namítá-li stěžovatel, že se městský soud nevypořádal se všemi skutečnostmi uvedenými v žalobě, brojí proti nepřezkoumatelnosti jeho rozsudku pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; k tomu srov. např. rozsudky ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74. Z napadeného rozsudku je však na první pohled zřejmé, že se soud vypořádal se všemi stěžovatelem uplatněnými žalobními námitkami, se všemi jeho skutkovými tvrzeními i právními argumenty, a to včetně odkazů na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod a Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydanou Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Městský soud se rovněž zabýval tvrzeními stěžovatele o právním postavení osob s odlišnou sexuální orientací v Ruské federaci, přičemž s odkazem na poznatky zjištěné žalovaným uvedl, že stěžovateli ve vlasti nehrozí trest smrti, mučení nebo nelidské zacházení, a pokud jde o aktivity soukromých osob, může se dotyčný obrátit s žádostí o pomoc na policii nebo svou situaci řešit vnitřním přesídlením. Městský soud v žalobě nepřehlédl ani odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, k nimž však uvedl, že stěžovatel neupřesnil, jak se citovaná rozhodnutí vztahují k jeho věci, a z tohoto důvodu se jimi podrobněji nezabýval. Ohledně způsobu, jakým se městský soud s jednotlivými žalobními námitkami a právními argumenty vypořádal, pak stěžovatel v kasační stížnosti nic konkrétního nenamítá. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 3, § 120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut. Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanovena advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 8, § 120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto ustanovené advokátce přiznává odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 2100Kč [§ 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif] a náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem 2400 Kč. Protože advokátka doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšují se náklady řízení o částku 480 Kč odpovídající dani, kterou je povinna odvést z odměny za zastupování podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Celková výše odměny a náhrady hotových výdajů tedy činí 2880 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. 2 Azs 13/2011 - 82 V Brně dne 3. srpna 2011 JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu