2 Azs 249/2021

Rubrum

2 Azs 249/2021 - 28 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: G. K., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2020, č. j. CPR-37571-5/ČJ- 2019-930310-V248, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021, č. j. 2 A 59/2020 - 53, takto:

Výrok

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021, č. j. 2 A 59/2020 - 53, se ruší.

II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2020, č. j. CPR-37571-5/ČJ-2019-930310-V248, s e r u š í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 23 900 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce Mgr. Marka Sedláka, advokáta.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 9. 2020, č. j. CPR-37571-5/ČJ-2019-930310-V248 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 6. 9. 2019, č. j. KRPA-246223-16/ČJ-2019- 000022-50 (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), jímž byla žalobkyni uložena povinnost opustit území ČR podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen 2 Azs 249/2021 „zákon o pobytu cizinců“). Současně byla žalobkyni stanovena doba k opuštění území dle § 50a odst. 4 zákona o pobytu cizinců do dvaceti dnů ode dne oznámení rozhodnutí a dále uložena povinnost úhrady paušálních nákladů řízení.

2. Žalobkyně se domáhala žalobou zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení a také přiznání odkladného účinku žaloby. Namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, protože nebylo reagováno na její tvrzení, že v České republice pobývá oprávněně podle § 87y zákona o pobytu cizinců. Žalovaný pouze odkazoval na závěry Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „OAMP“), aniž by sám zjistil stav věci dle § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“). Napadené rozhodnutí navíc zasahuje do rodinného a soukromého života žalobkyně a jejích dcer, které jsou občankami ČR a o matku ve společné domácnosti pečují a vyživují ji. Nebyly však osobami zúčastněnými na řízení podle § 34 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Žalovaný navíc nehodnotil dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života v souvislosti s epidemií SARS-CoV-2 a souvisejícími krizovými opatřeními. I.A Rozsudek městského soudu

3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, č. j. 2 A 59/2020 – 53 (dále jen „napadený rozsudek“), žalobu jako nedůvodnou zamítl.

4. Městský soud neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, byť úvahy žalovaného s odkazem na věc sp. zn. 2 A 6/2019 korigoval. V případě, kdy žalobkyně nedisponuje žádným pobytovým oprávněním, je na správním orgánu, aby si sám učinil úsudek o tom, zda je žalobkyně na území České republiky oprávněně či nikoliv. Městský soud otázku posoudil tak, že fikce pobytu dle § 87y zákona o pobytu cizinců nevznikla a námitku žalobkyně neshledal důvodnou.

5. Správní orgány nepřistoupily k uložení správního vyhoštění s ohledem na rodinné vazby žalobkyně, které zkoumaly již v předchozím řízení vedeném pod č. j. KRPA-418474/ČJ-2017-000022. Rodinnými vazbami jsou myšleny zejména dcery žalobkyně, se kterými sdílí společnou domácnost na území ČR. Správní orgán I. stupně konstatoval, že žalobkyně má jisté vazby i na Ukrajině, neboť se jedná o domovský stát a tyto vazby tak budou vždy přetrvávat, je si však vědom toho, že žalobkyně je vdova a na Ukrajině již rodinu nemá, rodinní příslušníci se nachází na území ČR. Zdravotní komplikace žalobkyně neshledal natolik významnými pro rozhodnutí ve věci jako zmíněné vazby rodinné. Uložené opatření je donucovacím prostředkem k tomu, aby žalobkyně svůj pobyt na území ČR uvedla do souladu se zákonem. Zásah uloženého opatření do soukromého a rodinného života žalobkyně není nepřiměřený. Městský soud se s posouzením správních orgánů zcela ztotožnil.

6. Městský soud dále poukázal na to, že žalobkyni nebyl stanoven zákaz vstupu na území členských států EU. V současném řízení bylo prokázáno, že minimálně od 2. 7. 2019 nebyla oprávněna na území ČR pobývat a dopustila se tak protiprávního jednání. Dcery ji finančně a materiálně mohou podporovat nadále a kontakt lze udržet prostřednictvím telefonu či sociálních sítí, případně mohou vycestovat s ní a po získání pobytového 2 Azs 249/2021 - 29 pokračování oprávnění se společně s ní vrátit. Zdravotní stav žalobkyně není natolik vážný, aby zamezil jejímu vycestování.

7. Na těchto závěrech nemění nic ani opatření související s epidemií Covid-19. Byť se správní orgány explicitně nezabývaly přijatými opatřeními, která mohou žalobkyni ztěžovat splnění uložené povinnosti, sama žalobkyně neprokázala, že by jejímu vycestování z území ČR, podání žádosti o pobytové oprávnění a opětovnému návratu na území ČR bránila nepřekonatelná překážka. Městský soud konstatoval, že uložená povinnost nepředstavuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně a byly naplněny zákonné podmínky pro její uložení. Správní orgány rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného stavu věci, který má oporu ve spise. Napadené rozhodnutí je dostatečně, srozumitelně a přezkoumatelně odůvodněno.

II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného

8. Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, ve které navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení z důvodu nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti.

9. Stěžovatelka považuje za nedostatečné vypořádání se s námitkou oprávněnosti jejího pobytu na území ČR dle § 87y zákona o pobytu cizinců městským soudem, což zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Posuzuje totiž přezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného „způsobem, který neodpovídá skutečnému obsahu rozhodnutí žalovaného.“

10. Dále stěžovatelka namítá, že městský soud „nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného v rozsudku nahrazoval vlastnímu úvahami“ bez opory ve spisovém materiálu. Tím stěžovatelce upřel možnost reagovat na „skutkové úvahy a závěry“ v průběhu správního řízení. Pochybením je rovněž to, že soud vychází ze skutkového a právního stavu, který byl v době vydání rozsudku městského soudu ve věci sp. zn. 2 A 6/2019.

11. Závěrem poukazuje stěžovatelka na to, že soud implicitně potvrzuje její závislost na výživě poskytované oběma dcerami, které jsou občankami ČR, tedy potvrzuje, že je ve vztahu k dcerám rodinným příslušníkem občana EU. Zbylé úvahy soudu jsou však nedostatečné, nebere v úvahu věk stěžovatelky, její zdravotní stav a fakt, že se o ni nebude mít kdo starat. Nelze bez dalšího říci, že by dcery mohly vycestovat společně s ní, tento závěr není nijak podložený, soud nezjišťoval nic o rodinných poměrech a pracovních závazcích dcer stěžovatelky. Navíc soud opomíjí fakt, že stěžovatelka může dosáhnout sloučení s dcerami pouze formou povolení k přechodnému pobytu, o který má však již zažádáno.

12. Žalovaný navrhl ve svém vyjádření kasační stížnost zamítnout.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

13. Ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se Nejvyšší správní soud po posouzení přípustnosti kasační stížnosti zabývá otázkou, zda 2 Azs 249/2021 podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele, a je tak přijatelná podle § 104a s. ř. s. (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS; ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28, č. 4219/2021 Sb. NSS, body 11-12).

14. Po vydání rozsudku městského soudu se významně změnily poměry ve stěžovatelčině zemi původu: na Ukrajinu dne 24. 2. 2022 zaútočila vojska Ruské federace a vypukla válka, která zasahuje celé její území. Z Ukrajiny proudí do Evropy milióny uprchlíků. Jde o válečný konflikt dvou států, který nemá v Evropě po roce 1945 obdobu. Tyto skutečnosti jsou v době rozhodování Nejvyššího správního soudu všeobecně známy, avšak neexistovaly v době rozhodnutí městského soudu. Probíhající ruská invaze na Ukrajinu je přitom notorietou, kterou není třeba dokazovat.

15. Jak Nejvyšší správní soud již konstatoval (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2022, č. j. 10 Azs 47/2022 – 34), je nutné k novým okolnostem „přihlédnout (bez ohledu na pravidlo stanovené v § 75 odst. 1 s. ř. s.), pokud by jinak nebyly dodrženy přímo použitelné normy, z nichž plyne především právo na život, zákaz mučení (čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva“) a zásada non refoulement. Soud vezme nové skutečnosti v úvahu buď při hodnocení přijatelnosti, nebo shledá přijatelnost kasační stížnosti a této otázce se bude věnovat při přezkumu věci samé (obdobně srov. usnesení NSS ze dne 1. 6. 2017, č. j. 9 Azs 14/2017 - 30, bod 22; rozsudek NSS ze dne 9. 2. 2021, č. j. 2 Azs 214/2020 - 46, body 8 a 9).“

16. V této věci Nejvyšší správní soud shledal, že je nezbytné k ruské invazi na Ukrajinu přihlédnout, i když nastala až po vydání napadeného rozsudku. Kasační stížnost je tak přijatelná. K povinnosti vzít v úvahu válku na Ukrajině se Nejvyšší správní soud podrobně vyjádřil již v rozsudku ze dne 10. 3. 2022, č. j. 10 Azs 537/2021 - 31, jehož závěry (i když se vážou k udělení mezinárodní ochrany) platí obdobně i v řízení o uložení povinnosti opustit území ČR.

17. Správní soudy při přezkumu správních rozhodnutí obvykle vycházejí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ovšem ve věcech cizineckých lze nalézt výjimky, při nichž soudy tento retrospektivní princip neuplatní.

18. Takovou výjimkou je i přímé použití článků 2 a 3 Úmluvy. Ty jsou projevem mezinárodněprávní zásady non refoulement a představují závazek ČR nevystavit žádnou osobu v její jurisdikci újmě, která by spočívala v ohrožení života, mučení, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání – například tím, že tato osoba bude vyhoštěna do země, kde by jí taková újma hrozila (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46, č. 3528/2017 Sb. NSS, bod 22). Vyžaduje-li to tedy zásada non refoulement, přihlédne soud k novým skutečnostem, a to i v řízení o kasační stížnosti (například nedávné rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2021, č. j. 2 Azs 43/2020 - 27, bod 31; ze dne 29. 4. 2021, č. j. 10 Azs 414/2020 - 41, bod 27; ze dne 14. 4. 2022, č. j. 5 Azs 89/2022 - 24, body 20 a 23; nebo také nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 3997/19, body 34-47). 2 Azs 249/2021 - 30 pokračování

19. Nejvyšší správní soud proto při posouzení stěžovatelčiny kasační stížnosti vzal z úřední povinnosti v úvahu ruskou invazi na Ukrajině. Změna poměrů na Ukrajině je totiž natolik závažná a vyvolává pochyby o přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatelky a o její bezpečnosti, že od ní soud nemohl odhlédnout.

20. Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného a vrátil věc k novému řízení. Válečný konflikt bezpochyby zakládá existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu ve smyslu čl. 8 Úmluvy. Vzhledem k aktuální situaci na Ukrajině je nutné při rozhodování znovu posoudit dopad uložení povinnosti opustit území České republiky na stěžovatelčin soukromý a rodinný život, a to především s ohledem na fakt, že nemá silné vazby k jiným státům než České republice a Ukrajině, přičemž při návratu na Ukrajinu by byla ohrožena její bezpečnost a život. Válečný konflikt je nutné při vyvažování protichůdných zájmu cizince a státu vždy zohlednit. Je také vhodné zkoumat sociální situaci, do níž by stěžovatelka byla při nucené povinnosti opustit území uvržena. Druhou možností mimo návrat na Ukrajinu je bydlení s dcerami na území České republiky, které stěžovatelku materiálně a finančně podporují. Vzhledem k vlně uprchlíků z Ukrajiny není jasné, zda a za jakých (finančních) podmínek by se stěžovatelce podařilo zajistit si jiné ubytování v jiném státě.

21. Vzhledem k vadě řízení, ke které bylo nutno přihlédnout z úřední povinnosti, není nutné se dopodrobna zabývat ostatními kasačními námitkami. Nejvyšší správní soud však považuje za nutné upozornit, že městský soud správně konstatoval, že v případě rozhodnutí zakládajícího se na absenci pobytového povolení je na správním orgánu, „aby si sám učinil úsudek o tom, zda žalobkyně na území ČR pobývá oprávněně či nikoliv. Dle názoru soudu lze mít za to, že aplikace § 87y zákona o pobytu cizinců tak byla pro správní orgány ve své podstatě předběžnou otázkou (§ 57 odst. 1 písm. c) správního řádu), zda jsou splněny zákonné podmínky pro zahájení řízení o vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území. Nelze po správních orgánech požadovat, aby v daném případě vyčkávaly až do okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti o přechodný pobyt, a to nejen s ohledem na samotný účel rozhodnutí o povinnosti opustit území a také na poměrně krátké lhůty, které jsou v rámci zákona o pobytu cizinců stanoveny. Dle § 50a odst. 7 zákona o pobytu cizinců je samotné rozhodnutí o uložení povinnosti k opuštění území prvním úkonem v řízení, tudíž se předpokládá bezprostřední a bezodkladné vydání takového rozhodnutí po zjištění rozhodných skutečností. Jestliže v projednávané věci takto správní orgány nepostupovaly a při svém rozhodování vyšly pouze ze sdělení Ministerstva vnitra ČR – OAMP ohledně otázky posouzení oprávněnosti pobytu žalobkyně na území ČR dle § 87y zákona o pobytu cizinců, pochybily.“ Správní orgán, vázán právním názorem v tomto rozsudku, tedy znovu posoudí přiměřenost uložené povinnosti opustit území České republiky s ohledem na aktuální situaci na Ukrajině, zdravotní stav a rodinné vazby stěžovatelky a vypořádá se i s otázkou fikce pobytu dle § 87y zákona o pobytu cizinců v případě stěžovatelky.

IV. Závěr a náklady řízení

22. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto v souladu s § 110 odst. 1 část věty první před středníkem s. ř. s. zrušil napadený rozsudek. Jelikož vytýkané vady mají původ již v napadeném rozhodnutí a 2 Azs 249/2021 městský soud by nemohl učinit nic jiného, než v dalším řízení zrušit napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s § 78 odst. 1 a 4 téhož zákona zrušil i napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s § 78 odst. 5 téhož zákona).

23. Nejvyšší správní soud rozhodoval ve věci jako poslední, je proto povinen podle § 110 odst. 3 s. ř. s. rozhodnout o celkových nákladech soudního řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 věta první ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka jako úspěšný účastník má právo na náhradu nákladů řízení důvodně vynaložených v řízení proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl.

24. V řízení o žalobě představovaly náklady řízení stěžovatelky zaplacený soudní poplatek ve výši 3000 Kč za žalobu a 1000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku. Odměna zástupce činí za dva úkony právní služby (převzetí věci a podání žaloby) v hodnotě 3100 Kč za jeden úkon [§ 1 odst. 1, § 7, § 9, § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „advokátní tarif“] celkem částku 6200 Kč. Za jeden úkon právní služby (návrh na přiznání odkladného účinku ve správním soudnictví) náleží zástupci stěžovatelky mimosmluvní odměna ve výši 1550 Kč [jedná se o odměnu podle § 9 odst. 4 písm. d), ve spojení s § 7 bodem 5, advokátního tarifu ve výši jedné poloviny v souladu s návětím § 11 odst. 2 advokátního tarifu, jelikož návrh na přiznání odkladného účinku ve správním soudnictví je svou povahou a účelem nejbližší návrhu na předběžné opatření, k němuž došlo po zahájení řízení]. Náhrada hotových výdajů pak sestává z paušální částky 900 Kč (3 x 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupce nedoložil, že je plátcem DPH. Celková náhrada nákladů za řízení o žalobě proto činí 12 650 Kč.

25. Náklady stěžovatelky v řízení před Nejvyšším správním soudem zahrnují soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5000 Kč a 1000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku. Odměna zástupce činí za jeden úkon právní služby (kasační stížnost) částku ve výši 3100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d), ve spojení s § 7 bodem 5, advokátního tarifu]. Za jeden úkon právní služby (návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti) náleží zástupci mimosmluvní odměna ve výši 1550 Kč [odměna podle § 9 odst. 4 písm. d), ve spojení s § 7 bodem 5, advokátního tarifu ve výši jedné poloviny v souladu s návětím § 11 odst. 2 advokátního tarifu]. Náhrada hotových výdajů pak sestává z paušální částky 600 Kč (2 x 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupce nedoložil, že je plátcem DPH. Celková náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti proto činí 11 250 Kč.

26. Žalovaný je tedy povinen nahradit stěžovatelce náklady soudního řízení ve výši celkem 23 900 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce stěžovatelky. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 5. května 2022 2 Azs 249/2021 - 31 pokračování JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu