2 Azs 260/2017

Rubrum

2 Azs 260/2017 - 40 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: G. A., zastoupené Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2016, č. j. OAM-174/ZA-ZA05-ZA14-R2-2012, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2017, č. j. 43 Az 30/2016 – 68, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

IV. Ustanovenému zástupci žalobkyně, Mgr. et Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M., advokátovi, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování žalobkyně v řízení o kasační stížnosti ve výši 4114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Včasně podanou kasační stížností brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) proti shora označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“). Napadeným rozsudkem byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, směřující proti shora označenému rozhodnutí žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), jímž bylo rozhodnuto o její žádosti tak, že mezinárodní ochrana podle § 12, 2 Azs 260/2017 § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v rozhodném znění (dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje.

2. Stěžovatelka v žalobě zejména namítala, že žalovaný ani v napadeném rozhodnutí, vydaném po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2015, č. j. 5 Azs 150/2014 - 62, nezjistil dostatečným způsobem skutečný stav věci, když se jím obstarané zprávy a informace nezaměřují dostatečně na problematiku pronásledování arménských jezídů, kteří konvertovali ke křesťanství, ze strany členů jejich dřívější komunity. Stejně tak se žalovaný nevypořádal adekvátně s tvrzením, že stěžovatelka byla dlouhodobě obětí domácího násilí páchaného jejím manželem, v důsledku čehož se u ní vyvinuly zdravotní následky psychického rázu. Stěžovatelka zdůraznila, že „pronásledování“ ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o azylu nemusí spočívat pouze v mučení či nelidském zacházení v jejich flagrantních formách, nýbrž například i v podobě psychického nátlaku či jiných obdobných jednáních, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.

3. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku k uplatněným žalobním námitkám zejména uvedl, že žalovaný vzal v potaz stěžovatelkou předložené materiály a náležitě se s nimi vypořádal. Dle názoru krajského soudu nebylo prokázáno, že by stěžovatelka mohla mít důvodné obavy z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný v novém řízení opatřil aktualizované informace o zemi stěžovatelčina původu, z nichž je patrné, že se tamní komunita jezídů staví ke svým bývalým členům negativně (jako k osobám opovrženíhodným), nicméně stěžovatelce samotné byla zachována možnost bydlení u jejích rodičů se současnou materiální pomocí od jejího bratra. Krajský soud dále ve shodě s žalovaným neshledal, že by stěžovatelčina konverze ke křesťanství vyvolala jakoukoliv neadekvátní reakci či hrozbu postihu ze strany jezídské komunity. Byť je stěžovatelčina životní situace přinejmenším nelehká, nelze v jejím případě spatřovat přítomnost azylově relevantní újmy. Žalovaný se rovněž patřičně zabýval otázkou rovnoprávnosti žen a mužů v zemi původu a zákazu diskriminace na základě pohlaví. Krajský soud, stejně jako žalovaný, z opatřených zpráv vyvodil, že státní představitelé země původu uznávají existenci problémů v této oblasti a také to, že na jejich řešení je třeba vynaložit větší úsilí. V rovině právní (zejména pak ústavněprávní a mezinárodněprávní) je v zemi původu garantována ochrana práv žen a zakázána jejich diskriminace. Navzdory tomu z podkladů obsažených ve správním spise vyplývá, že případy domácího násilí nejsou účinným způsobem rozpoznávány, vyšetřovány, stíhány a ani trestány. Rovněž týrání mezi manželi a násilí vůči ženám je velmi rozšířeným jevem. Orgány státní moci země původu se však zjevně snaží tyto negativní jevy potírat a stěžovatelka tak má reálnou možnost obrátit se na ně. Stěžovatelka ostatně sama v doplňujícím pohovoru k žádosti uvedla, že její bývalý manžel pro ni již nepředstavuje hrozbu. Krajský soud se ostatně ztotožnil i s připomínkou žalovaného, že stěžovatelka může svou situaci vyřešit vnitřním přesídlením. Dle krajského soudu nelze dovodit, že by stěžovatelce v případě návratu do Arménie hrozila vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu, ať již ze strany státních orgánů (což ostatně stěžovatelka netvrdila), nebo od tamní jezídské komunity. 2 Azs 260/2017 - 41 pokračování

4. Stěžovatelka považuje svou stížnost za přijatelnou ve smyslu § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přičemž odkazuje na typové vymezení přijatelných kasačních stížností ve věcech mezinárodní ochrany, podané v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, a tvrdí, že krajský soud hrubě pochybil ve výkladu hmotného nebo procesního práva a že nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerepetování nebude docházet i v budoucnu.

5. Důvody kasační stížnosti ztotožňuje stěžovatelka v obecné rovině s těmi uvedenými v ustanoveních § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.

6. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku stěžovatelka spatřuje v tom, že krajský soud zcela opomenul zabývat se otázkou poskytovatelů ochrany a hodnocení odůvodněnosti obav stěžovatelky z pronásledování, byť tyto byly stěžovatelkou v žalobě jasně nastoleny.

7. Žalovaný se v podstatě nezabýval otázkou existence dostupné a efektivní ochrany ve vztahu k pronásledování ze strany jezídské komunity, když toliko konstatoval, že stěžovatelka neprokázala své pronásledování či neadekvátní reakci této komunity na její dřívější náboženskou konverzi. Stěžovatelka se naopak domnívá, že z pohledu azylové relevance není natolik podstatné prokázání pronásledování v minulosti, jako spíše pravděpodobnost, že k pronásledování může dojít v budoucnu. Po žadateli o mezinárodní ochranu nelze spravedlivě ani rozumně požadovat prokázání proběhnuvšího pronásledování jeho osoby (s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2014, č. j. 2 Azs 139/2014 – 38). Pokud tedy žalovaný a posléze i krajský soud dovodili, že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro udělení azylu proto, že neprokázala své dřívější pronásledování v důsledku svého náboženství, dopustili se nesprávného posouzení právní otázky. Nadto stěžovatelka namítá, že byla žalovaným i krajským soudem nedůvodně odkázána na možnost využití ochrany místní křesťanské komunity a své vlastní rodiny, jak tomu činila v minulosti. Podle zákona o azylu a kvalifikační směrnice (směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/95/EU, o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany), musí být poskytovatelem ochrany stát, resp. státní orgány, či mezinárodní organizace ovládající podstatnou část státu.

8. Stěžovatelka dále namítá, že správní orgán sice opatřil v dalším řízení některé nové informace o zemi původu, z těchto však vyvodil závěry, které s nimi nejsou slučitelné. Zprávy Human Rights Watch 2016 a Amnesty International 2016 opět neposkytují relevantní informace stran chování členů jezídské komunity ke konvertitům. Zpráva Ministerstva zahraničních věcí navíc potvrzuje stěžovatelčiny obavy, resp. pojednává o souvisejícím riziku. K případné ochraně bývalých členů jezídské komunity, kterou by měly poskytovat státní orgány Arménie, neobstaral žalovaný žádné informace; k její praktické efektivitě se nevyjádřil vůbec. To i přesto, že Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku jasně uvedl, že „pokud ani po doplnění dokazování nebude možné tvrzení stěžovatele doložit nebo vyvrátit, žalovaný bude povinen z takového tvrzení vycházet.“ Poté, co žalovaný citoval opatřené zprávy v tom ohledu, že ochrana proti genderově podmíněnému 2 Azs 260/2017 násilí je v Arménii velmi problematická a naráží jak na předsudky ze strany policejních orgánů, tak na všudypřítomnou korupci, vyzdvihl naproti tomu, že Arménie problém uznává, snaží se jej řešit a nelze tedy hovořit o neochotě poskytnout ochranu. K tomu stěžovatelka podotýká, že azylově relevantním je takové pronásledování, vůči kterému stát nebo jiný poskytovatel ochrany není schopen nebo ochoten zajistit ochranu. Samotná snaha určeného poskytovatele ochrany proto nemůže vést k závěru o skutečné efektivitě ochrany jím poskytované. Správní spis tedy neobsahuje podklady, na základě kterých by bylo lze přijmout výše popsané závěry správního orgánu, které později přejal i krajský soud.

9. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti prvotně odkázal na své dřívější vyjádření k žalobě. V obecné rovině se vyslovil ve prospěch zákonnosti a věcné správnosti jak svého rozhodnutí, tak i napadeného rozsudku. Dále konstatoval své přesvědčení, že zcela respektoval pokyny obsažené ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu. Křesťané představují drtivou většinu věřícího obyvatelstva Arménie, zatímco jezídi pouze přibližně 1,3 %. Pokud jde o potenciální domácí násilí, jehož měla být stěžovatelka obětí, zdůrazňuje žalovaný, že stěžovatelka je plnoletá a svobodná, se svým bývalým manželem se proto stýkat nemusí a předejde tím případným konfliktům. Její bývalý manžel se navíc znovu oženil a se svou stávající manželkou má další děti. Žalovaný proto uzavřel, že uplatněné kasační námitky jsou neopodstatněné a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.

10. Kasační stížnost je přípustná.

11. Při posuzování přijatelnosti kasační stížnosti (§ 104a s. ř. s.) vycházel Nejvyšší správní soud v první řadě ze skutečnosti, že dřívější rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany stěžovatelce bylo zrušeno rozsudkem zdejšího soudu ze dne 16. 4. 2015, č. j. 5 Azs 150/2014 – 62 (dále jen „kasační rozsudek“), v němž vyslovil právní názor závazný pro další řízení ve věci stěžovatelčiny žádosti. Stěžovatelka v kasační stížnosti v podstatě namítá, že žalovaný tento právní názor dostatečným způsobem nereflektoval a krajský soud pochybil, pokud z tohoto důvodu rozhodnutí žalovaného nezrušil. Obdobně jako v případě kasačního rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že stěžovatelka namítá takové zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jejího hmotněprávního postavení a které nelze z hlediska přijatelnosti (§ 104a odst. 1 s. ř. s.) prima facie vyloučit (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39); kasační stížnost je tudíž přijatelná.

12. Kasační stížnost není důvodná.

13. Spatřuje-li stěžovatelka nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v absenci zohlednění aspektu poskytovatelů ochrany v zemi jejího původu, nemůže jí Nejvyšší správní soud přisvědčit. Byť stěžovatelka již v žalobě sporovala odkaz žalovaného na potencialitu poskytnutí ochrany stěžovatelce jejími souvěrci v zemi původu, nelze odhlédnout od toho, že otázka subjektu poskytujícího ochranu v zemi původu je relevantní pouze tehdy, hrozí-li žadateli újma ze strany nestátních původců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2014, č. j. 2 Azs 139/2014 – 38). Rozhodnutí žalovaného i napadený rozsudek ovšem stojí na závěrech, že stěžovatelce taková újma nehrozí. Předmětná žalobní a kasační námitka je tudíž lichá. Žalovaný v napadeném 2 Azs 260/2017 - 42 pokračování rozhodnutí retrospektivně hodnotil stěžovatelčiny možnosti obrátit se s žádostí o pomoc i na jiné obyvatele země původu, než na příslušníky jezídské komunity, to však především v ohledu bezprostředního poskytnutí materiálního zázemí a umožnění uspokojování základních životních potřeb stěžovatelky. Z rozhodnutí naopak nikterak neplyne, že by žalovaný přenášel povinnost ochrany stěžovatelky před případným fyzickým útokem ze strany jejího bývalého manžela právě na stěžovatelčiny souvěrce v zemi původu nebo na její rodinu. Stěžovatelka navíc sama před správním orgánem vypověděla, že se arménská policie odmítla zabývat jejím vyloučením z jezídské komunity, na druhou stranu však konstatovala svou pravomoc k ochraně stěžovatelky před případnou trestnou činností (bez rozlišení, zda bude pachatel motivován náboženskými či rodinně-vztahovými pohnutkami). Žalovaný si náležitým způsobem opatřil dostupné informace k posouzení, zda arménská komunita jezídů aktivně pronásleduje své bývalé členy. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že stěžovatelčina konverze ke křesťanství vyvolala jistou averzi tamní jezídské komunity vůči její osobě, z ničeho ovšem neplyne (stěžovatelka ostatně ani netvrdí), že by tato byla představována aktivním pronásledováním stěžovatelky. Z dostupných informací je totiž patrné, že se jezídská komunita ve vztahu ke konvertitům spíše omezuje na jejich ostrakizaci. Dle zjištění žalovaného ovšem tvoří jezídi přibližně 1,3 % arménské populace, na rozdíl od většiny obyvatel křesťanského náboženského vyznání. Nelze se proto domnívat, že by stěžovatelčino vyloučení z jezídské komunity mělo představovat nepřekonatelnou překážku jejího života v Arménii, neřešitelnou např. využitím možnosti vnitřního přesídlení, jak správně poznamenal žalovaný a ve shodě s ním i krajský soud.

14. Stěžovatelka dále namítala, že azylově relevantní je pouze potencialita jejího budoucího pronásledování, nikoli zjištění, zda skutečně v minulosti k jejímu pronásledování docházelo. Nejvyšší správní soud jí v tomto přisvědčuje, nicméně nelze opomenout fakt, že náležitá predikce se nevyhnutelně zakládá na poznatcích o skutečnostech již nastalých. Žalovaný proto zcela správně vycházel ze stěžovatelčiných tvrzení a azylového příběhu, přičemž posuzoval, zda zakládají pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Logickým způsobem pak dovodil, že nebyla-li stěžovatelka takovýmto způsobem pronásledována v minulosti, nemůže být její strach z pronásledování, při nedostatku informací o jiných případech pronásledování bývalých příslušníků jezídské komunity, odůvodněný ve smyslu výše odkazovaného zákonného ustanovení. Žalovaný neopomněl zabývat se rovněž hrozbou fyzického násilí ze strany stěžovatelčina bývalého manžela. Jeho závěr o relativně nízké pravděpodobnosti realizace této hrozby, opřený o stěžovatelčinu výpověď stran nové rodiny jejího bývalého manžela a vyjádření, že ji již „nechal na pokoji“, shledává Nejvyšší správní soud přesvědčivým. Lze se tudíž přiklonit k názoru krajského soudu, že hrozba pronásledování stěžovatelky jejím bývalým manželem již není aktuální. Nejvyšší správní soud rovněž ve shodě s krajským soudem poznamenává, že z obsahu správního spisu vyplývá, že se arménské státní orgány snaží vnímat a případně řešit problém domácího násilí jakožto relativně rozšířeného jevu v arménských rodinách a činí v tomto směru legislativní a osvětové kroky. Nejvyšší správní soud nicméně poznamenává, že i v případě stěžovatelčina návratu do země původu je vysoce nepravděpodobné její další soužití s bývalým manželem, a tudíž nelze hovořit pro futuro o domácím násilí, pro něž je typickým znakem určitá závislost oběti na pachateli (a z ní pramenící obtížnost ohlašování a potírání tohoto druhu trestné činnosti), nýbrž spíše o obdobě nebezpečného pronásledování, resp. vyhrožování, 2 Azs 260/2017 v případě kterých se stěžovatelka může bezpochyby obrátit s žádostí o ochranu na příslušné arménské státní orgány. Stěžovatelka v řízení o žádosti opakovaně uváděla, že se na státní orgány neobrátila s žádostí o ochranu proto, že se bála, a proto, že by to bylo zbytečné. Nejvyšší správní soud má za to, že za situace, kdy stěžovatelka již byla rozvedená a žila odloučeně od svého bývalého manžela (který se měl v době jejího vycestování nacházet na území Ruské federace), bylo přinejmenším předčasné zatracovat možnost vyhledání ochrany u příslušných státních orgánů; z informací opatřených žalovaným totiž nevyplývá, že by arménské státní orgány v obecném měřítku selhávaly v poskytování ochrany před násilnou trestnou činností.

15. Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že žalovaný náležitě reagoval na výtky obsažené v kasačním rozsudku a nedostatky svého původního rozhodnutí (přinejmenším pokud jde o tu jeho část, která pojednávala o žádosti stěžovatelky) napravil. Krajský soud tudíž důvodně stěžovatelčinu žalobu zamítl. Kasační stížnost není důvodná a Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než ji v souladu s § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítnout, neboť ani nad rámec uplatněné kasační argumentace neshledal důvody ke zrušení napadeného rozsudku (§ 109 odst. 4 s. ř. s.).

16. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení procesně úspěšná a nemá tak právo na náhradu vynaložených nákladů. Naproti tomu úspěšný žalovaný patrně nevynaložil v řízení o kasační stížnosti náklady, které by přesahovaly běžný rámec jeho úřední činnosti, a které by mu tudíž patřilo nahradit.

17. V řízení před krajským soudem byl stěžovatelce usnesením ze dne 17. 7. 2016, č. j. 43 Az 30/2016 - 21, ustanoven zástupcem Mgr. et Bc. Filip Schmidt, LL.M., advokát. Dle § 35 odst. 9 in fine s. ř. s. zastupuje ustanovený zástupce, je-li jím advokát, účastníka i v řízení o kasační stížnosti. Hotové výdaje a odměnu za zastupování platí v takovém případě stát (§ 35 odst. 9 ve spojení s § 120 s. ř. s.).

18. Nejvyšší správní soud přiznal advokátovi odměnu za jeden úkon právní služby, spočívající v podání kasační stížnosti (včetně jejího doplnění) [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], ve výši 3100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5. téže vyhlášky], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) za jeden úkon právní služby. Zástupce stěžovatelky je plátcem daně z přidané hodnoty, proto se jeho odměna zvyšuje o částku 714 Kč odpovídající této dani. Celkem tedy odměna ustanoveného zástupce činí částku ve výši 4114 Kč, jež mu bude vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2017 2 Azs 260/2017 - 43 pokračování JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu