2 Azs 289/2019

Rubrum

2 Azs 289/2019 - 15 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: V. T., zast. Mgr. Pavlem Bednaříkem, advokátem se sídlem Bartolomějská 291/11, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, ve věci žaloby proti rozhodnutím žalované ze dne 8. 8. 2019, č. j. CPR-29347-3/ČJ-2018-930310- V243, a ze dne 9. 8. 2019, č. j. CPR-29347-4/ČJ-2018-930310-V243, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2019, č. j. 53 A 11/2019 - 20, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost žalobce s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované s e náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutími Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Odboru cizinecké policie (dále jen „správní orgán I. stupně“) bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 10 měsíců podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobce byl totiž na území České republiky v období od 18. 4. 2018 do 10. 5. 2018 zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoliv byla možnost jeho zaměstnání podmíněna právě tímto povolením. Současně správní orgán I. stupně podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovil žalobci dobu k vycestování z území České republiky do 15 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí a uložil mu 2 Azs 289/2019 povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 1000 Kč. Rozhodnutími specifikovanými v záhlaví žalovaná zamítla odvolání a potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Proti těmto rozhodnutím podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), jenž ji jako nedůvodnou zamítl.

2. Krajský soud dospěl k závěru, že polská společnost MAG SP. Z O. O., u níž byl žalobce zaměstnán, fakticky působila jako agentura práce. Podrobně rozvedl, proč vyslání žalobce do České republiky představovalo samotný předmět poskytování služeb a žalobce plnil své úkoly pod dohledem a vedením jiné společnosti v České republice (Penny Market s. r. o.), jež jej využívala. S odkazem na českou a evropskou legislativu a judikaturu Nejvyššího správního soudu i Soudního dvora Evropské unie krajský soud uzavřel, že na agenturní zprostředkování práce nelze aplikovat výjimku z povinnosti získání pracovního povolení podle § 98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“).

II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalované

3. Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.

4. Stěžovatel má za to, že práci na území České republiky nevykonával neoprávněně. Zopakoval argumentaci uplatněnou již v žalobě u krajského soudu spočívající v tom, že byl vyslán na území České republiky svým polským zaměstnavatelem MAG SP. Z O. O za účelem poskytování služeb v rámci plnění zakázky pro českou společnost Vidininvest s. r. o. Na danou situaci proto bylo nutno aplikovat § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. V obchodních vztazích nelze vyloučit, aby byl zaměstnanec bezprostředně po svém přijetí do zaměstnání z důvodu nižší vytíženosti vyslán k výkonu práce do jiného státu EU. Soulad s právem EU potvrzuje i vyjádření od Evropské komise. Správní orgány i krajský soud staví své závěry na výpovědi stěžovatele, který je neznalý smluvních a obchodních vztahů zúčastněných společností, a nemohl být proto schopen stěžejní otázky relevantně posoudit. Tyto nejasnosti mohly být zhojeny, pokud by správní orgány provedly stěžovatelem navrhované důkazy. S ohledem na uvedené stěžovatel navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

5. Žalovaná k podané kasační stížnosti uvedla, že kasační stížnost může směřovat pouze proti závěrům krajského soudu, a odkázala na obsah správního spisu a správní rozhodnutí, jež považuje za správné. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

6. Nejvyšší správní soud posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. 2 Azs 289/2019 - 16 pokračování

7. Stěžejní námitka spočívá v tom, že stěžovatel byl do České republiky vyslán polským zaměstnavatelem pouze za účelem poskytování služeb v rámci plnění zakázky pro českou společnost na základě uzavřené smlouvy, a proto na jeho věc měla žalovaná aplikovat výjimku k zaměstnání cizince na území České republiky podle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.

8. Podle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti platilo, že povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta, karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modrá karta se podle tohoto zákona nevyžaduje k zaměstnání cizince, který byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie.

9. Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že po skutkové i právní stránce obdobné věci řešil již např. v rozsudcích ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 – 31, ze dne 6. 9. 2018, č. j. 9 Azs 278/2018 - 19, ze dne 21. 11. 2018, č. j. 6 Azs 266/2018 - 14, ze dne 10. 1. 2019, č. j. 7 Azs 275/2018 - 19, ze dne 6. 6. 2019, č. j. 7 Azs 155/2019 - 14, ze dne 13. 6. 2019, č. j. 7 Azs 156/2019 - 15, či ze dne 13. 11. 2019, č. j. 10 Azs 191/2019 – 21 (věc řešená v rozsudku ze dne 9. 1. 2020, č. j. 7 Azs 329/2019 – 14, se týkala dokonce i polské společnosti MAG SP. Z O. O a českých společností Vidininvest s. r. o. a Penny Market s. r. o., stejně jako je tomu v projednávaném případě). Druhý senát přitom neshledal žádný důvod se od v rozsudcích zaujatého názoru odchýlit.

10. Výše uvedená judikatura dospěla k závěru, že pokud polský zaměstnavatel fakticky jednal jako agentura práce, která zaměstnanci ze země mimo EU pouze zprostředkovala zaměstnání na území ČR (a to i přes formální zastření této skutečnosti uzavřenými smluvními vztahy v podobě pracovní smlouvy mezi polským zaměstnavatelem a cizincem a smlouvy o poskytnutí služeb mezi polskou a českou společností), nelze na tuto situaci aplikovat výjimku z povinnosti získání pracovního povolení dle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.

11. Tento závěr je plně aplikovatelný i na projednávaný případ. Z předložených spisů totiž vyplynulo, že stěžovatel byl držitelem pracovního víza typu „D“, platného od 20. 2. 2018 do 22. 12. 2018, vydaného Polskou republikou, které jej opravňovalo k pobytu na území tohoto státu (i jiných členských států EU) a k výkonu zaměstnání pouze na území tohoto státu. V březnu 2018 stěžovatel přicestoval do České republiky a vlastními silami si zde našel práci pro společnost Penny Market s. r. o. (protokol o výslechu stěžovatele na č. l. 21 a 22 spisu žalovaného), pro niž pracoval od 18. 4. 2018 do 10. 5. 2018 (docházka stěžovatele na č. l. 93 - 94 spisu žalovaného). Pracovní smlouvu a její dodatek uzavřel s polskou společností MAG SP. Z O. O až 2. 5. a 3. 5. 2018 (č. l. 58 a 59 spisu žalovaného). Od tohoto data měl být údajně vyslaným zaměstnancem uvedené polské společnosti, ačkoliv pro ni nevykonával v Polsku nikdy žádnou pracovní činnost a ani to v budoucnu neplánoval. Práci nadále vykonával v České republice pro společnost Penny Market s. r. o. (protokol o výslechu stěžovatele na č. l. 21 a 22 spisu žalovaného). Stěžovatel dále předložil písemnosti jako rámcovou smlouvu o poskytování příhraničních služeb mezi polskou společností MAG SP. Z O. O a českou společností Vidininvest s. r. o. a rámcovou smlouvu o dílo mezi společností Vidininvest s. r. o. a společností Penny Market s. r. o. Krajský soud správně posoudil tyto vztahy tak, že poskytovanou přeshraniční službou bylo ve 2 Azs 289/2019 skutečnosti samotné poskytnutí pracovní síly, avšak bez toho, že by byla hlavní činnost vykonávána v členském státě EU, v němž má zaměstnavatel sídlo. Fakticky se tak jednalo o agenturní zprostředkování práce, na které se výjimka z povinnosti získat pracovní povolení dle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti nevztahuje. Nutnost aplikace této výjimky nevyplývá ani z práva EU nebo ze stěžovatelkou předloženého vyjádření Evropské komise. Tímto vyjádřením se již v jiných věcech Nejvyšší správní soud rovněž zabýval, přičemž dospěl k závěru, že „předložené vyjádření Evropské komise obsahuje toliko obecné závěry bez vazby na uvedené skutkové okolnosti případu, a pro jeho posouzení tak není relevantní“ (rozsudek ze dne 31. 5. 2018, č. j. 4 Azs 134/2018 - 18, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2019, č. j. 7 Azs 330/2019 - 15). S tímto hodnocením se lze rovněž ztotožnit i v této věci.

12. K námitce, že stěžovatel nebyl schopen relevantně posoudit stěžejní otázky pro svou neznalost smluvních a obchodních vztahů zúčastněných společností, stačí uvést, že stěžovatel nemusel být znalý obchodních vztahů zúčastněných společností pro to, aby byl schopen vypovídat o okolnostech uzavření pracovní smlouvy a následného způsobu a místa výkonu své práce (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2019, č. j. 7 Azs 549/2018 – 14, nebo ze dne 31. 10. 2019, č. j. 7 Azs 330/2019 - 15).

13. Pokud jde o námitku neprovedení důkazů, které stěžovatel v řízení před správními orgány navrhl, stěžovatel v kasační stížnosti blíže neupřesnil, které důkazy má na mysli. Neučinil tak ani v žalobě. Těmito neprovedenými důkazy zřejmě míní výslechy statutárních zástupců jeho polského zaměstnavatele a smluvních partnerů zaměstnavatele v České republice jako svědků, které správnímu orgánu I. stupně navrhl ve svém podání ze dne 21. 5. 2018 a jejichž neprovedení následně namítal i v odvolání. Těmito důkazními návrhy se zabývala v rozhodnutí o odvolání žalovaná, která je považovala za nadbytečné, neboť již z ostatních podkladů založených ve správním spise byl (v souladu s § 3 správního řádu) zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Protože stěžovatel v žalobě pouze obecně napadl neprovedení předkládaných důkazů žalovanou, krajský soud správně konstatoval, že není povinen za žalobce domýšlet konkrétní argumentaci, a obecně uvedl, že neshledal žádnou vadu řízení, k níž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti (bod 24 napadeného rozsudku). Nejvyšší správní soud se s jeho hodnocením ztotožňuje.

IV. Závěr

14. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

15. O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení náklady nad rámec její běžné úřední činnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 30. září 2020 2 Azs 289/2019 - 17 pokračování JUDr. Karel Šimka předseda senátu