2 Azs 293/2017

Rubrum

2 Azs 293/2017 - 26 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: O. P., zastoupený JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Slezská 36, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 11. 2015, č. j. OAM-801/ZA-ZA04-P06-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2 Az 53/2015 – 39, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce, jakožto stěžovatel, domáhá zrušení shora označeného rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 11. 2015, č. j. OAM-801/ZA-ZA04-P06-2015 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Posledně uvedeným rozhodnutím rozhodl žalovaný o stěžovatelově žádosti tak, že mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném pro projednávanou věc, dále jen „zákon o azylu“, se neuděluje.

2. Městský soud neshledal stěžovatelem uváděné žalobní námitky důvodnými a žalobu zamítl.

3. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž uplatnil kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

4. Podle stěžovatele nemají skutkové závěry napadeného rozsudku oporu ve spise a rozsudek samotný je nepřezkoumatelný. Městský soud se v napadeném rozsudku nevypořádal řádným způsobem se všemi prezentovanými důvody podané žádosti o mezinárodní ochranu, tyto navíc zčásti nemístně zlehčoval a zčásti ignoroval. Stěžovatel 2 Azs 293/2017 zřetelně prezentoval své obavy z návratu do své vlasti – na Ukrajinu, z důvodu probíhajícího ozbrojeného konfliktu a nutnosti své účasti na něm. Stěžovatel se obává o svůj život pro případ, kdy by se musel bojů aktivně účastnit, což by ostatně bylo i v rozporu s jeho náboženským vyznáním. Bezpečnostní situaci v západní části Ukrajiny nelze zlehčovat, neboť v průběhu uplynulých dvou let došlo k opakovaným násilnostem, jejichž oběťmi se stali nevinní civilisté, a to právě na západě Ukrajiny. Městský soud toto v napadeném rozsudku nikterak nezohlednil. Stěžovatel je přitom přesvědčen, že pokud by tak městský soud učinil, musel by dojít k závěru, že je naplněn přinejmenším důvod pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, a to pro vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích vnitřního ozbrojeného konfliktu na Ukrajině.

5. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že tuto považuje za nedůvodnou, a ztotožnil se s právním posouzením městského soudu v napadeném rozsudku. Dále upozornil, že stěžovatel pobývá v České republice již od roku 2007, zpočátku na základě pracovního víza a povolení k dlouhodobému pobytu. V roce 2012 si stěžovatel nezažádal o prodloužení povolení k pobytu, které posléze pozbylo platnosti a stěžovateli bylo uděleno výjezdní vízum. V roce 2013 stěžovatel poprvé požádal o mezinárodní ochranu, jež mu nebyla udělena. Nynější žádost je již druhou v pořadí. Žalovaný v tomto ohledu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2006, č. j. 2 Azs 137/2005 – 51, podle kterého je nutno žádat o mezinárodní ochranu bezprostředně poté, co k tomu má žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Žalovaný se proto domnívá, že stěžovatel tomuto požadavku nedostál, což svědčí o účelovosti jeho nynější žádosti o mezinárodní ochranu. V otázce vnitropolitické a bezpečnostní situace na Ukrajině odkazuje žalovaný na závěry judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně pak na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, resp. usnesení ze dne 15. 10. 2015, č. j. 9 Azs 211/2015 – 23. K tomu dodal, že snahu o legalizaci pobytu cizince nelze považovat za azylově relevantní důvod v intencích zákona o azylu. Toho stěžovatel mohl dosáhnout využitím příslušných institutů zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v rozhodném znění.

6. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

7. Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení rovněž uvedl, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z 2 Azs 293/2017 - 27 pokračování důvodů kasační stížnosti, stanovených v § 103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž též uvést, v čem stěžovatel spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.

8. V projednávané věci stěžovatel nepředestřel žádnou otázku, jež by mohla mít obecný dopad na rozhodovací činnost krajských soudů a k níž by se měl Nejvyšší správní soud vyslovit za účelem sjednocování judikatury. Veškeré azylově relevantní důvody pojednal městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku standardně, přičemž dostatečně ozřejmil, z jakých skutkových okolností vyšel, které právní předpisy aplikoval a jaké právní závěry vyvodil. Samotný nesouhlas stěžovatele s názorem soudu, stojící nadto na námitkách uplatněných již v žalobní argumentaci, s nimiž se městský soud v napadeném rozsudku plně vypořádal, ještě přijatelnost kasační stížnosti nezakládá.

9. Stran bezpečnostní situace na Ukrajině odkazuje Nejvyšší správní soud na svou ustálenou judikaturu, dle níž se konflikt geograficky ustálil ve východní části země (Doněcká a Luhanská oblast), nelze jej klasifikovat jako konflikt totální, a jeho intenzita nadto i v dotčených oblastech výrazně kolísá (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2016, č. j. 6 Azs 155/2016 – 33). Ojedinělé incidenty v dalších oblastech, jež stěžovatel zmiňuje v kasační stížnosti, tento závěr relativizovat nemohou. V rozsudku ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, nebo též v rozsudku ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44, Nejvyšší správní soud rovněž zaujal názor, že „samotné odmítání (výkonu vojenské služby) odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu.“ Ustáleně rovněž judikuje, že branná povinnost sama o sobě je zcela legitimním požadavkem každého státu kladeným na jeho občany. Namítá-li stěžovatel, že případný výkon vojenské služby s možným zapojením do bojových akcí by byl v rozporu s jeho náboženským vyznáním, odkazuje Nejvyšší správní soud opět na svou dřívější rozhodovací činnost, v níž upozornil na možnost institutu alternativní vojenské služby v ukrajinské armádě, která riziko bezprostřední účasti vojáka na bojových akcích minimalizuje (srov. usnesení ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016 – 34).

10. V nyní projednávané věci tak přesah významu kasační stížnosti nad vlastními zájmy stěžovatele zdejší soud neshledal a proto kasační stížnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s. jako nepřijatelnou odmítl.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 25. října 2017 2 Azs 293/2017 JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu