2 Azs 59/2026

Rubrum

2 Azs 59/2026 - 47 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Václava Štencla a Karla Šimky v právní věci žalobce: O. Z., zastoupený Mgr. Tomášem Verčimákem, advokátem se sídlem Dřevná 382/2, Praha 2, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 5. 2025, č. j. MV-64239-4/SO-2025, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2026, č. j. 18 A 30/2025-41, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost žalobce s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 25. 3. 2025, č. j. OAM-102297-17/CD-2024, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o vydání cestovního průkazu totožnosti podaná na základě § 114 odst. 5 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále „zákon o pobytu cizinců“). Správní orgány dospěly k závěru, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání cestovního průkazu totožnosti, zejména nemožnost opatřit si cestovní doklad z důvodů na vůli cizince nezávislých a nenaplnění zákonného účelu žádosti (k vycestování z území České republiky). 2 Azs 59/2026

2. Žalobu směřující proti rozhodnutí žalované zamítl Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem. Ztotožnil se se závěry správních orgánů, že žalobce nežádá o vydání cestovního průkazu totožnosti za zákonem předpokládaným účelem vycestování, ale za účelem řešení své pobytové situace. Nelehkou situaci žalobce nelze řešit naprostým odhlédnutím od jasně vyjádřeného zákonného požadavku a smyslu a účelu cestovního průkazu totožnosti. Nepřiměřené dopady absence cestovního dokladu mohou a mají být zohledněny v následném řízení o prodloužení pobytového oprávnění žalobce. Ostatně ve spojení s tímto řízením žalobce nepřiměřené dopady do soukromého a rodinného života namítal. Tímto způsobem namítané důsledky nebyly správní orgány v řízení o vydání cestovního průkazu totožnosti vůbec povinny posuzovat. Městský soud shledal nadbytečným, aby se podrobně zabýval alternativním rozhodovacím důvodem, pro který byla žádost také zamítnuta (nemožnost opatřit si cestovní doklad). V obecné rovině však uvedl, že správní orgány musí vždy zkoumat objektivní možnost konkrétního žadatele opatřit si cestovní doklad jiným způsobem a své skutkové závěry důkazně podepřít. I v případě žalobce tedy bylo namístě stručně se vyjádřit k jednotlivým tvrzením žalobce o tom, že mu Velvyslanectví Ukrajiny odmítlo cestovní pas vystavit, a ujasnit, zda z nich nemožnost cestovní pas získat nevyplývá.

II. Argumentace účastníků řízení Kasační stížnost žalobce

3. Proti rozsudku městského soudu brojí žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížností, v níž navrhuje, aby soud zrušil napadený rozsudek i rozhodnutí žalované a vrátil věc žalované k dalšímu řízení. Namítá nesprávné posouzení podmínek vydání cestovního průkazu totožnosti dle § 114 zákona o pobytu cizinců. Závěry soudu jsou v rozporu se správním spisem, soud se nedostatečně vypořádal s namítanou nepřiměřeností rozhodnutí žalované, nevyhodnotil veškeré související okolnosti ani dopady do soukromého a rodinného života stěžovatele. Vycestování stěžovatele není objektivně možné, a pokud by bylo možné, bylo by zjevně nepřiměřené, a tím i rozporné čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podmínku „k vycestování“ nelze vykládat restriktivním způsobem. Nejedná se o základní (nepropustnou) podmínku pro vydání cestovního průkazu totožnosti. Správní orgány i městský soud zůstaly při posouzení věci u nesplnění podmínky „k vycestování“, ačkoliv měly řešit účel vydání cestovního průkazu totožnosti, kterým je objektivní nemožnost obstarání cestovního dokladu.

4. Stěžovatel má za to, že žádost o cestovní průkaz totožnosti je jediné potenciální řešení jeho situace. Jelikož stěžovateli nebyl vydán cestovní průkaz totožnosti, nejenže mu nebude prodloužena platnost pobytové karty, ale vystavuje ho to porušování právních předpisů. Možnost hodnotit nepřiměřenost nevyhovění žádosti o vydání cestovního průkazu totožnosti dovodil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 4. 2020, č. j. 7 Azs 367/2019-33, bod 24. Podle něj v některých případech z tohoto důvodu nebude možné naplnit podmínku „k vycestování“. Tím ani aktuálním stavem řízení o prodloužení platnosti přechodného pobytu (v němž správní orgán cestovní doklad nadále požaduje) se správní orgány ani soud dostatečně nezabývaly. 2 Azs 59/2026 - 48 pokračování Vyjádření žalované

5. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na své rozhodnutí, vyjádření k žalobě a na napadený rozsudek s tím, že veškeré námitky stěžovatele byly dostatečně vypořádány. Dodává, že kasační argumentace je opakováním obdobné argumentace, kterou stěžovatel uplatnil v rámci odvolacího řízení a řízení o žalobě.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

6. Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.

7. Soud nejprve posoudil namítanou nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu. Nepřezkoumatelnost je dána zejména tehdy, není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského (městského) soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené. Soud, který se vypořádává se žalobní argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (např. rozsudky NSS ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, ze dne 8. 12. 2009, č. j. 8 Afs 73/2007-78, či ze dne 24. 3. 2010, č. j. 1 Afs 113/2009-69).

8. V nyní posuzované věci však Nejvyšší správní soud žádnou takovou vadu napadeného rozsudku neshledal. Městský soud vypořádal všechny žalobní námitky stěžovatele, přičemž z odůvodnění rozsudku je seznatelné, jakými úvahami byl při rozhodování věci veden a proč považoval námitky za nedůvodné. Jedná-li se o otázku přiměřenosti dopadu rozhodnutí žalovaného do soukromého a rodinného života stěžovatele, městský soud se k ní vyjádřil v bodech 22 a 23 napadeného rozsudku. Vyslovil jasný závěr, že stěžovateli není stanovena povinnost opustit území České republiky ani není rozhodováno o jeho dalším pobytu na území, a tudíž mu není bráněno v další realizaci jeho soukromého a rodinného života na území České republiky. Připomněl, že nepřiměřené dopady absence cestovního dokladu žalobce by měly být zohledněny v následném řízení o prodloužení pobytového oprávnění stěžovatele. Takový způsob vypořádání uplatněné žalobní námitky považuje Nejvyšší správní soud z hlediska přezkoumatelnosti za dostatečný. Rozsudek městského soudu proto není nepřezkoumatelný.

9. Podstata projednávané věci tkví v posouzení, zda stěžovatel splňuje podmínky pro vydání cestovního průkazu totožnosti podle § 114 odst. 5 písm. a) zákona o pobytu cizinců.

10. Kasační argumentace spočívá v různých variacích fakticky téže námitky, podle níž správní orgány (nyní městský soud) nehodnotily dostatečně či hodnotily chybně vliv specifických okolností případu na posouzení žádosti o vydání cestovního průkazu. Stěžovatel trvá na tom, že městský soud měl § 114 odst. 5 písm. a) zákona o pobytu cizinců vyložit méně formalisticky a v jeho prospěch, a to zejména s ohledem na specifické okolnosti dané věci. Nejvyšší správní soud se však ztotožňuje s argumentací městského soudu uvedenou v bodech 12 až 18 napadeného rozsudku, ve kterých městský soud 2 Azs 59/2026 podrobně vyložil podmínky citovaného ustanovení, a to s odkazem na relevantní judikaturu, která se danou otázkou již v minulosti několikrát zabývala.

11. Podle § 114 odst. 5 písm. a) zákona o pobytu cizinců platí, že cestovní průkaz totožnosti k vycestování vydá ministerstvo na žádost cizince, který nemá platný cestovní doklad a nemůže si z důvodů nezávislých na jeho vůli opatřit cestovní doklad jiným způsobem, byl-li mu na území povolen dlouhodobý pobyt, nebo přechodný pobyt rodinného příslušníka občana Evropské unie.

12. Jak vyplývá ze znění § 114 odst. 5 písm. a) zákona o pobytu cizinců, jedním ze základních předpokladů pro vydání cestovního průkazu totožnosti je skutečnost, že cizinec žádá vydání průkazu za účelem vycestování z území. Jedná se tedy o cestovní doklad, který je pevně vázaný na konkrétní účel, což Nejvyšší správní soud potvrdil již v několika svých rozhodnutích. V rozsudku ze dne 15. 12. 2016, č. j. 2 Azs 250/2016-39, se Nejvyšší správní soud zabýval výkladem § 114 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců (který upravuje důvody, pro které vydává cestovní průkaz totožnosti policie), přičemž konstatoval, že „účelem neodmyslitelně spjatým s cestovním průkazem totožnosti vydávaným podle tohoto ustanovení je vycestování cizince z území České republiky, tj. jednorázová cesta mimo státní území“. S odkazem na obsah důvodové zprávy k zákonu o pobytu cizinců poté uzavřel, že „úmyslem zákonodárce bylo zajistit, aby cizinec, který hodlá opustit Českou republiku, avšak nemá cestovní doklad a objektivně si jej nemůže opatřit, měl možnost získat provizorní doklad. Smyslem právní úpravy mělo být nepochybně to, aby cizinec nezůstal ,uvězněn‘ uvnitř hranic České republiky v důsledku ztráty cestovního dokladu (nebo jiného obdobného důvodu, např. jeho krádeže) bez možnosti její území legálně opustit. […] Pokud stěžovatel svou žádost odůvodnil tím, že cestovní průkaz totožnosti potřebuje k vyřešení své pobytové situace, neboť žádá o udělení trvalého pobytu (k čemuž potřebuje doložit cestovní doklad), a současně uváděl, že nemá v úmyslu vycestovat z České republiky, nelze správním orgánům vytýkat, že neshledaly naplnění podmínek pro vydání požadovaného cestovního dokladu.“

13. Citované závěry lze plně vztáhnout i na cestovní průkaz totožnosti vydávaný Ministerstvem vnitra podle § 114 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, což Nejvyšší správní soud výslovně potvrdil v rozsudku ze dne 25. 10. 2017, č. j. 1 Azs 241/2017-32. V nyní projednávané věci na absenci úmyslu vycestovat z území České republiky poukázala žalovaná na str. 5 svého rozhodnutí (v této souvislosti připomněla i shora citovaný rozsudek č. j. 2 Azs 250/2016-39). Před ní tak učinilo i Ministerstvo vnitra, které na str. 2 a 3 prvostupňového rozhodnutí uvedlo: „Z obsahu žádosti žadatele naopak vyplývá, že cestovního průkazu totožnosti vůbec k vycestování z území České republiky nehodlá použít, že vůbec nehodlá území České republiky opustit, neboť zde od roku 1992 nebyl a nemá zde žádné vazby, majetek nebo rodinu. Českou republiku nemůže také na delší dobu opustit, neboť se stará o svoji vážně nemocnou družku. Žadatel jako další důvod žádosti o cestovní průkaz totožnosti uvádí, že v případě, že […] neobdrží tento doklad, nebude mu prodlouženo pobytové oprávnění a tento důsledek by byl pro něho a jeho životní partnerku zdrcující.“ A dále: „Žadatel ve své žádosti nežádá o cestovní průkaz totožnosti, aby mohl vycestovat na Ukrajinu a zařídit si potřebné doklady, žádá, aby měl jakýkoliv průkaz totožnosti, neboť nedisponuje žádným dokladem, který by ověřoval jeho identitu.“ 2 Azs 59/2026 - 49 pokračování

14. Stěžovatel tedy nikdy netvrdil, že by účelem jeho žádosti bylo vycestování z území. Netvrdí to nakonec ani v kasační stížnosti. Jeho argumentace směřuje spíše k tomu, že tato zákonná podmínka podle něj v určitých případech, jako je ten jeho, nemusí být splněna. S tím se však nelze ztotožnit, a to ani s ohledem na jím uváděný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2020, č. j. 7 Azs 367/2019-33. Ten se předně nezabýval podmínkou spočívající v naplnění zákonného účelu žádosti, nýbrž podmínkou nemožnosti opatřit si cestovní doklad jiným způsobem z důvodů na jeho vůli nezávislých. Neplyne z něj tedy to, že by podmínka zákonného účelu nemusela být vždy splněna, jak tvrdí stěžovatel, tento rozsudek pouze připouští, že v ojedinělých a specifických případech může nastat potřeba posoudit dopady rozhodnutí o žádosti o vydání cestovního průkazu totožnosti do rodinného a soukromého života cizince. Městský soud ovšem správně poukázal na to, že veškeré stěžovatelem uváděné dopady do jeho soukromého a rodinného života se váží k nutnosti opustit území České republiky, nebude-li mu prodloužen přechodný pobyt. Jím uváděné důsledky tedy nejsou přímo spojeny s rozhodnutím o zamítnutí žádosti o vydání cestovního průkazu totožnosti. Proto v těchto skutečnostech nelze spatřovat ani onen ojedinělý a specifický případ uvedený v rozsudku č. j. 7 Azs 367/2019-33.

15. Městský soud správně poukázal na to, že nepřiměřené dopady absence cestovního dokladu mohou být zohledněny v řízení o prodloužení pobytového oprávnění cizince. Na tuto úvahu však stěžovatel v kasační stížnosti nijak nereaguje. Toliko (opakovaně) vytýká správním orgánům a městskému soudu, že dostatečně nezohlednily skutečnost, že je v České republice usazen mnoho let, na území Ukrajiny dlouhodobě nežije, nemá tam žádné vazby a jeho vycestování aktuálně není možné z důvodu válečného konfliktu a nutnosti péče o jeho partnerku. Nelze než zopakovat, že uvedené skutečnosti mohou být relevantní pro hodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí vydávaného v řízení o pobytovém oprávnění. V tomto řízení lze v případě výjimečných skutkových okolností, a neexistují-li pochybnosti o žadatelově státním občanství a totožnosti, povinnost k předložení platného cestovního dokladu prominout (srov. rozsudky NSS ze dne 25. 10. 2017, č. j. 1 Azs 241/2017-32, a ze dne 18. 6. 2018, č. j. 6 Azs 96/2018-30).

16. Nebylo přitom povinností městského soudu, aby se zabýval aktuálním stavem řízení stěžovatele o prodloužení platnosti jeho pobytového oprávnění, jak se stěžovatel mylně domnívá. Jednak byl pro soudní přezkum rozhodný skutkový stav v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), jednak podléhá rozhodnutí o žádosti o prodloužení pobytového oprávnění samostatnému soudnímu přezkumu v řízení dle § 65 a násl. s. ř. s. Případné nezákonnosti takového řízení, resp. rozhodnutí v něm vydaného, nemohou ovlivnit výsledek řízení v právě projednávané věci.

17. Stěžovatel dále v kasační stížnosti poukazuje na to, že se v důsledku nevydání cestovního průkazu totožnosti vystavuje porušování povinnosti dle § 103 písm. d) zákona o pobytu cizinců, které je přestupkem. Takovou námitku však v žalobě neuplatnil, jedná se proto o námitku nepřípustnou dle § 104 odst. 4 s. ř. s. Pouze na okraj lze ale poznamenat, že i v přestupkovém řízení musejí být zohledněny všechny skutkové okolnosti a prokázáno například také zavinění pachatele.

18. Nejvyšší správní soud uzavírá, že se stěžovateli nepodařilo vyvrátit závěr městského soudu a správních orgánů, že žádost stěžovatele nesplňovala jednu z podmínek nutných 2 Azs 59/2026 pro vydání cestovního průkazu totožnosti, neboť o ně nežádal za účelem vycestování. Bylo by tudíž nadbytečné, aby se Nejvyšší správní soud zabýval argumentací vztahující se k naplnění další z podmínek pro vydání cestovního průkazu totožnosti (nemožnost opatřit si cestovní doklad z důvodů nezávislých na vůli stěžovatele), neboť její vypořádání soudem by nemohlo na výsledku řízení ničeho změnit. Ostatně úvahy městského soudu k této podmínce byly vyjádřeny pouze jako obiter dictum, nejde tedy o nosný důvod napadeného rozsudku.

IV. Závěr a náklady řízení

19. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. zamítl.

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch. Úspěšné žalované žádné náklady nad rámec její úřední činnosti nevznikly, a proto jí soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Eva Šonková předsedkyně senátu