2 Azs 91/2020

Rubrum

2 Azs 91/2020 - 18 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: V. S., zast. Mgr. Michalem Poupětem, advokátem se sídlem Konviktská 24, Praha 1, proti žalovanému: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, P. O. Box 78, Praha 3, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 11. 2019, č. j. CPR-9991-4/ČJ- 2019-930310-V244 a č. j. CPR-9991-3/ČJ-2019-930310-V244, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2020, č. j. 32 A 83/2019 - 27, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost žalobkyně s e z a m í t á .

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované s e náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutími Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Odboru cizinecké policie (dále jen „správní orgán I. stupně“) bylo žalobkyni podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 6 měsíců. Žalobkyně byla totiž na území České republiky v období od 25. 9. 2018 do 6. 11. 2018 zaměstnána bez povolení k zaměstnání, ačkoliv byla možnost jejího zaměstnání podmíněna právě tímto povolením. Současně 2 Azs 91/2020 správní orgán I. stupně stanovila žalobkyni podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců dobu k vycestování z území České republiky do 10 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí a uložil jí povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 1000 Kč. Rozhodnutími specifikovanými v záhlaví žalovaná zamítla odvolání a potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Proti těmto rozhodnutím podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), jenž ji jako nedůvodnou zamítl.

2. Krajský soud dospěl k závěru, že polská společnost BUD REMONT GROUP SP. Z O. O., u níž byla žalobkyně zaměstnána, fakticky působila jako agentura práce. Podrobně rozvedl, proč vyslání žalobkyně do České republiky představovalo samotný předmět poskytování služeb a žalobkyně plnila své úkoly pod dohledem a vedením jiné společnosti (TAKOO spol. s.r.o.) v České republice, jež ji využívala. S odkazem na českou a evropskou legislativu a judikaturu Nejvyššího správního soudu i Soudního dvora Evropské unie krajský soud uzavřel, že na agenturní zprostředkování práce nelze aplikovat výjimku z povinnosti získání pracovního povolení podle § 98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“).

II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalované

3. Proti rozsudku krajského soudu podal žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.

4. Stěžovatelka má za to, že práci na území České republiky vykonávala oprávněně. Zopakovala argumentaci uplatněnou již v žalobě u krajského soudu spočívající v tom, že byla vyslána na území České republiky svým polským zaměstnavatelem BUD REMONT GROUP SP. Z O. O. za účelem poskytování služeb v rámci plnění zakázky pro českou společnost ROZADAF s. r. o. Na danou situaci proto bylo nutno aplikovat § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. V obchodních vztazích nelze vyloučit, aby byl zaměstnanec bezprostředně po svém přijetí do zaměstnání z důvodu nižší vytíženosti vyslán k výkonu práce do jiného státu EU. Soulad s právem EU potvrzuje i vyjádření od Evropské komise. Správní orgány i krajský soud staví své závěry na výpovědi stěžovatelky, která je neznalá smluvních a obchodních vztahů zúčastněných společností, a nemohla být proto schopna stěžejní otázky relevantně posoudit. Tyto nejasnosti mohly být zhojeny, pokud by správní orgány provedly stěžovatelkou navrhované důkazy. S ohledem na uvedené stěžovatelka navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

5. Žalovaná k podané kasační stížnosti uvedla, že kasační stížnost může směřovat pouze proti závěrům krajského soudu, a odkázala na obsah správního spisu a správní rozhodnutí, jež považuje za správné. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

6. Nejvyšší správní soud posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem 2 Azs 91/2020 - 19 pokračování (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

7. Stěžejní námitka spočívá v tom, že stěžovatelka byla do České republiky vyslána polským zaměstnavatelem pouze za účelem poskytování služeb v rámci plnění zakázky pro českou společnost na základě uzavřené smlouvy, a proto na její věc měla žalovaná aplikovat výjimku k zaměstnání cizince na území České republiky podle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.

8. Podle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti platilo, že povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta, karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modrá karta se podle tohoto zákona nevyžaduje k zaměstnání cizince, který byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie.

9. Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že po skutkové i právní stránce obdobné věci řešil již např. v rozsudcích ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 – 31, ze dne 6. 9. 2018, č. j. 9 Azs 278/2018 - 19, ze dne 21. 11. 2018, č. j. 6 Azs 266/2018 - 14, ze dne 10. 1. 2019, č j. 7 Azs 275/2018 - 19, ze dne 6. 6. 2019, č. j. 7 Azs 155/2019 - 14, ze dne 13. 6. 2019, č. j. 7 Azs 156/2019 - 15, či ze dne 13. 11. 2019, č. j. 10 Azs 191/2019 – 21 (věc řešená v rozsudku ze dne 23. 6. 2020, č. j. 2 Azs 92/2020 – 14, se týkala dokonce i polské společnosti BUD REMONT GROUP SP. Z O. O. a českých společností ROZADAF s. r. o. a TAKOO spol. s.r.o., stejně jako je tomu v projednávaném případě). Druhý senát přitom neshledal žádný důvod se od v rozsudcích zaujatého názoru odchýlit.

10. Výše uvedená judikatura dospěla k závěru, že pokud polský zaměstnavatel fakticky jednal jako agentura práce, která zaměstnanci ze země mimo EU pouze zprostředkovala zaměstnání na území ČR (a to i přes formální zastření této skutečnosti uzavřenými smluvními vztahy v podobě pracovní smlouvy mezi polským zaměstnavatelem a cizincem a smlouvy o poskytnutí služeb mezi polskou a českou společností), nelze na tuto situaci aplikovat výjimku z povinnosti získání pracovního povolení dle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.

11. Tento závěr je plně aplikovatelný i na projednávaný případ. Z předložených spisů totiž vyplynulo, že stěžovatelka byla držitelkou pracovního víza typu „D“, platného od 20. 9. 2018 do 18. 3. 2019, vydaného Polskou republikou, které ji opravňovalo k pobytu na území tohoto státu (i jiných členských států EU) a k výkonu zaměstnání pouze na území tohoto státu. V posuzovaném případě ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka přicestovala do Polska dne 22. 9. 2018 (cestovní pas na č. l. 27 – 32 spisu žalovaného), kde jí byla nabídnuta práce v České republice. Zde pracovala pro českou společnost TAKOO spol. s.r.o. v oddělení balení zeleniny od 25. 9. 2018 do 6. 11. 2018, kdy byla provedena kontrola správním orgánem I. stupně (docházky na č. l. 12 - 13). Pracovní smlouvu uzavřela stěžovatelka s polskou společností BUD REMONT GROUP SP. Z O. O. až dne 3. 10. 2018 (která byla ještě téhož dne doplněna o dodatek, podle kterého měla pracovat na 2 Azs 91/2020 adrese závodu společnosti ROZADAF s. r. o.), tedy několik dní poté, co již pracovala na území České republiky. Pro polského zaměstnavatele však nikdy nepracovala.

12. Nejvyšší správní soud proto dospěl ve shodě s krajským soudem k názoru, že i přes formální zastření skutečnosti uzavřenými smluvními vztahy (pracovní smlouva uzavřená mezi polskou společností BUD REMONT GROUP SP. Z O. O. a stěžovatelkou a smlouva o poskytování služeb mezi polským zaměstnavatelem a společností ROZADAF s. r. o.) polská společnost BUD REMONT GROUP SP. Z O. O. fakticky jednala jako agentura práce, která stěžovatelce pouze zprostředkovala zaměstnání na území České republiky. Stěžovatelka svou hlavní činnost neprovozovala ve státě sídla svého formálního zaměstnavatele. V řízení nevyšlo najevo, že by vyslání stěžovatelky představovalo odlehčující opatření v době dočasného úbytku zakázek polského zaměstnavatele (srov. bod 41 zmiňovaného rozsudku č. j. 2 Azs 289/2017 - 31). Na posuzovanou situaci tak nelze aplikovat výjimku z povinnosti získání pracovního povolení dle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Krajský soud proto zcela správně uzavřel, že žalovaná postupovala v souladu se zákonem, když v posuzovaném případě vydala rozhodnutí o vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.

13. Nutnost aplikace této výjimky nevyplývá ani z práva EU nebo ze stěžovatelkou předloženého vyjádření Evropské komise. Tímto vyjádřením se již v jiných věcech Nejvyšší správní soud rovněž zabýval, přičemž dospěl k závěru, že „předložené vyjádření Evropské komise obsahuje toliko obecné závěry bez vazby na uvedené skutkové okolnosti případu, a pro jeho posouzení tak není relevantní“ (rozsudek ze dne 31. 5. 2018, č. j. 4 Azs 134/2018 - 18, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2019, č. j. 7 Azs 330/2019 - 15). S tímto hodnocením se lze rovněž ztotožnit i v této věci.

14. K námitce, že stěžovatelka nebyla schopna relevantně posoudit stěžejní otázky pro svou neznalost smluvních a obchodních vztahů zúčastněných společností, postačí uvést, že stěžovatelka nemusela být znalá obchodních vztahů zúčastněných společností pro to, aby byla schopna vypovídat o okolnostech uzavření pracovní smlouvy a následného způsobu a místa výkonu své práce (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2019, č. j. 7 Azs 549/2018 – 14, nebo ze dne 31. 10. 2019, č. j. 7 Azs 330/2019 - 15).

15. Pokud jde o námitku neprovedení důkazů, jež stěžovatelka v řízení před správními orgány navrhla, stěžovatelka v kasační stížnosti blíže neupřesnila, které důkazy má na mysli, stejně tak neučinila ani v žalobě. Těmito neprovedenými důkazy zřejmě míní výslech jednatele jejího polského zaměstnavatele jako svědka, který správnímu orgánu I. stupně navrhla ve svém podání ze dne 19. 12. 2018 a jehož neprovedení následně namítala i v odvolání. Důkazními návrhy se zabývala v rozhodnutí o odvolání žalovaná, která je považovala za nadbytečné, neboť již z ostatních podkladů založených ve správním spise byl (v souladu s § 3 správního řádu) zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Je pravda, že krajský soud se výslovně nevyjádřil k obecně navrhovanému důkazu. Shledal však, že žalovanou byl skutkový stav dostatečně prokázán a zjištěn v rozsahu potřebném pro vydání rozhodnutí. Z uvedeného tedy implicitně vyplývá, že jiné důkazy nebyly ke zjištění 2 Azs 91/2020 - 20 pokračování skutečného stavu věci potřeba. Týž názor má i Nejvyšší správní soud. Krajský soud tedy stěžovatelce nijak nezkrátil její procesní práva.

IV. Závěr

16. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

17. O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení náklady nad rámec její běžné úřední činnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 30. září 2020 JUDr. Karel Šimka předseda senátu