21 As 162/2025

Rubrum

21 As 162/2025 - 50 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci navrhovatele: Sportovní centrum K, z.s., se sídlem Čermná nad Orlicí, Korunka 5, zastoupený Mgr. Ing. Ondřejem Dlouhým, advokátem se sídlem Brno, Opletalova 600/6, proti odpůrkyni: obec Ketkovice, se sídlem Ketkovice 87, zastoupená JUDr. Petrem Fialou, Ph.D., advokátem se sídlem Brno, Helfertova 2040/13, v řízení o kasační stížnosti odpůrkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2025, č. j. 63 A 2/2025 - 144, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Odpůrkyně j e p o v i n n a uhradit navrhovateli na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 6 135 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce, Mgr. Ing. Ondřeje Dlouhého, advokáta.

Odůvodnění

1. Navrhovatel se u Krajského soudu v Brně domáhal zrušení opatření obecné povahy, kterým bylo stanoveno územní opatření o stavební uzávěře podle § 97 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), vydané usnesením č. 11 zastupitelstva obce Ketkovice dne 19. 11. 2024 (dále jen „stavební uzávěra“). Stavební uzávěra byla vyhlášena na ploše přestavby P01 RH na dotčených pozemcích parc. č. 840/1, 840/2, 840/4, 840/6, 840/8, 840/10, 840/11, 840/12, 840/15, 840/16, 840/18, 840/20, 840/22, 840/24, 840/25, 840/26, 840/27, 840/28, 840/30, 840/33, 840/36, 840/37, 21 As 162/2025 840/38, 840/39, 840/40, 840/46, 840/51, 840/52, 840/55, 840/62, 840/64, 841/1, 841/5, 841/9, vše k. ú. Ketkovice, ve vlastnictví navrhovatele.

2. Krajský soud shledal návrh důvodným, a proto výrokem I. rozsudku specifikovaného v záhlaví stavební uzávěru zrušil, a to ke dni právní moci tohoto rozsudku.

3. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že odpůrkyně schválila dne 27. 6. 2024 pořízení změny č. 3 Územního plánu Ketkovice (dále také jako „ÚP“), jejímž cílem bylo zpřísnění regulativů nepřípustného využití dotčených pozemků, a současně rozhodla o pořízení stavební uzávěry. Ta byla následně vydána dne 19. 11. 2024 a stanovila zákaz stavebních činností v ploše P01 RH, konkrétně zákaz umísťování, povolování a provádění nových staveb (§ 2 odst. 3 stavebního zákona), změn dokončených staveb (§ 2 odst. 5), změn staveb před dokončením (§ 2 odst. 6) a terénních úprav (§ 3 odst. 1), a to u staveb nebo terénních úprav, které mohou vést k překročení hygienických limitů hluku, zvýšení dopravní zátěže, narušení migračního koridoru nebo ke vzniku zařízení pro nakládání s odpady či skladování. Navrhovatel proti návrhu opatření uplatnil námitky, v nichž označil postup odpůrkyně za účelový a směřující k zamezení jeho stavebního záměru; odpůrkyně tyto námitky odmítla s odkazem na ochranu veřejných zájmů a potřebu zajistit soulad budoucího využití území s připravovanou územně plánovací dokumentací.

4. Krajský soud shledal napadené opatření přezkoumatelným a neakceptoval námitky týkající se procesních vad při jeho přijímání. Dále posuzoval splnění podmínek pro vydání stavební uzávěry dle § 97 odst. 1 stavebního zákona, tj. 1) existenci rozhodnutí o pořízení (změny) územně plánovací dokumentace, 2) způsobilost omezené stavební činnosti ztížit nebo znemožnit budoucí využití území podle připravované dokumentace a 3) nezbytnost rozsahu omezení. Uzavřel, že první podmínka byla splněna, přestože příprava změny územního plánu fakticky nepostupovala. Nezákonnost opatření však dovodil z nenaplnění druhé podmínky. V této souvislosti zdůraznil, že stavební uzávěra v ploše P01 RH zakazovala široce vymezený okruh činností (nové stavby, změny staveb i terénní úpravy), avšak pouze ve vztahu k jejich potenciálním dopadům, jako je překročení hlukových limitů, zvýšení dopravní zátěže či narušení migračního koridoru. Tyto otázky jsou však podle krajského soudu předmětem posuzování v navazujících řízeních o konkrétním stavebním záměru, nikoliv důvodem pro plošné omezení prostřednictvím stavební uzávěry.

5. Současně krajský soud poukázal na to, že dotčené území je již dle platného územního plánu určeno pro plochy hromadné rekreace s nepřípustným využitím pro činnosti a zařízení, které jsou v rozporu s kvalitou prostředí pro rekreaci (ve smyslu důvodů, pro které byla přijímána stavební uzávěra), a pro objekty výroby. Stávající regulace tak dle krajského soudu poskytuje dostatečný rámec ochrany; tomu ostatně odpovídá i negativní závazné stanovisko Městského úřadu Ivančice, odboru regionálního rozvoje ze dne 13. 11. 2024, č. j. S-MI 29412/2024-UUP-Do-2, jakožto orgánu územního plánování (dále jen „závazné stanovisko“) ke stavebnímu záměru navrhovatele („Terénní úpravy území pro budoucí sportovní a rekreační areál k. ú. Ketkovice“), dle kterého není záměr v souladu s cíli a úkoly územního plánování, ani v souladu s platným ÚP. Je tedy zřejmé, že (stavební uzávěrou) omezená stavební činnost nemohla ztížit ani znemožnit budoucí využití území podle připravované dokumentace, a vydání stavební uzávěry proto nebylo nezbytné. 21 As 162/2025 - 51 pokračování

6. Proti rozsudku krajského soudu podala odpůrkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, v níž se odvolává na kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

7. Stěžovatelka nesouhlasí s právním posouzením krajského soudu, podle něhož nebyla splněna podmínka dle § 97 odst. 1 stavebního zákona spočívající v tom, že zakázaná stavební činnost by mohla ztížit nebo znemožnit budoucí využití území. Namítá, že krajský soud nesprávně a zjednodušeně dovodil nemožnost realizace dotčených záměrů již podle platného územního plánu, aniž by zohlednil, že nelze bez dalšího vyloučit povolení stavebních záměrů, které by byly sice formálně v souladu se stávající regulací, avšak svými konkrétními dopady (například z hlediska dopravní zátěže, environmentálních vlivů či zásahu do území) by byly v rozporu s budoucím zamýšleným využitím plochy. Podle stěžovatelky krajský soud přehlédl, že smyslem stavební uzávěry je právě prevence takových situací. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2017, č. j. 6 As 165/2017 – 31, podle kterého je rozhodující, zda by nevydání stavební uzávěry mohlo ohrozit smysl připravované územně plánovací dokumentace, přičemž není podstatné, zda je záměr formálně přípustný dle stávajícího územního plánu. Stěžovatelka zdůraznila, že v posuzované věci existovalo reálné riziko povolení právě takových záměrů, což dokládala nejen konkrétní aktivita navrhovatele směřující k realizaci záměru v dotčeném území, ale i jeho procesní obrana proti vydanému opatření obecné povahy; z této obrany podle stěžovatelky plyne, že navrhovatel považuje svůj záměr za alespoň potenciálně realizovatelný, a jeho povolení tak nelze s jistotou vyloučit.

8. Stěžovatelka dále namítala, že krajský soud nepřiléhavě vycházel ze závazného stanoviska orgánu územního plánování, které navíc nebylo dosud přezkoumáno, a nevypořádal její argumentaci, že za stávajícího stavu existuje alespoň potenciální možnost povolení nežádoucích záměrů. Podle stěžovatelky postačovala pro naplnění zákonné podmínky i existence takového rizika, které považovala za aktuální i s ohledem na oznámený záměr využití území.

9. Konečně stěžovatelka namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť krajský soud se podle ní nevypořádal s podstatnou částí její argumentace uplatněné jak ve vyjádření k žalobnímu návrhu, tak v odůvodnění samotného územního opatření o stavební uzávěře, kde podrobně rozvedla, že považuje za reálně představitelné povolení záměrů, které by byly v souladu se stávajícím územním plánem, avšak v rozporu s plánovaným budoucím využitím území. V této souvislosti poukázala též na oznámení záměru navrhovatele „Využívání odpadů na stavbě ´Terénní úpravy území pro budoucí sportovní a rekreační areál‘ v k. ú. Ketkovice“ (zveřejněného dne 22. 5. 2025 na úřední desce Jihomoravského kraje), které podle ní dokládalo reálnost tvrzené hrozby nežádoucího zásahu do budoucího využití území. Současně krajskému soudu vytýká, že se při přezkumu zabýval otázkami, které náleží do procesu pořizování územně plánovací dokumentace. Nad rámec uvedeného pak nesouhlasila i se závěrem o své nečinnosti při pořizování změny územního plánu, neboť příslušné kroky učinila již dříve.

10. Navrhovatel ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že napadený rozsudek krajského soudu považuje za věcně správný a kasační stížnost za nedůvodnou. Nesouhlasil s námitkou stěžovatelky týkající se nesprávného posouzení podmínky dle § 97 odst. 1 stavebního 21 As 162/2025 zákona a odmítl její odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 165/2017 - 31 s tím, že skutkové okolnosti nyní posuzované věci jsou odlišné. V nynějším případě totiž nejde o změnu funkčního využití plochy, ale pouze o upřesnění stávajících regulativů, přičemž i bez stavební uzávěry by nebylo možné povolit záměr odporující platné územně plánovací dokumentaci. Argument stěžovatelky o možné realizaci záměrů v rozporu s budoucím využitím území jsou spekulativní a založené na hypotetickém pochybení správních orgánů. Současně navrhovatel odmítl, že by jeho procesní obrana proti stavební uzávěře či snaha o povolení stavebního záměru nasvědčovala jeho realizovatelnosti. Nadto poukaz stěžovatelky na oznámení záměru „Využívání odpadů na stavbě ´Terénní úpravy území pro budoucí sportovní a rekreační areál‘ v k. ú. Ketkovice“ i na další důkazní návrhy je irelevantní a opožděný s ohledem na zásadu koncentrace řízení. Též námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku je nedůvodná, neboť krajský soud se věcí zabýval dostatečně podrobně, srozumitelně a v souladu s požadavky judikatury; skutečnost, že se nevypořádal s každým jednotlivým argumentem stěžovatelky, nepřezkoumatelnost nezakládala.

11. V replice stěžovatelka pouze zopakovala svou dosavadní argumentaci z kasační stížnosti, tj. zdůraznila aplikovatelnost závěrů rozsudku č. j. 6 As 165/2017 – 31, poukázala na zpřísnění regulativů v rámci stávajícího využití území a na postup navrhovatele, který podle ní dokládal, že realizaci záměru nelze vyloučit. Žádné nové skutečnosti nepředestřela.

12. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 s. ř. s.

13. Kasační stížnost není důvodná.

14. Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], protože v případě její důvodnosti by bylo vypořádání dalších kasačních námitek v zásadě vyloučené. Z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu vyplývá, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za (ne)správné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků řízení za (ne)důvodnou (viz například nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 75; rozhodnutí Ústavního soudu viz http://.nalus.usoud.cz a Nejvyššího správního soudu viz www.nssoud.cz). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku jeho rozhodnutí.

15. Stěžovatelka namítala nepřezkoumatelnost rozsudku s odkazem na údajné nevypořádání její argumentace týkající se plánovaného využití předmětné plochy a rizika povolení záměrů v rozporu s tímto budoucím využitím. Nejvyšší správní soud k tomu primárně konstatuje, že povinností soudu není reagovat na každé jednotlivé tvrzení 21 As 162/2025 - 52 pokračování účastníka řízení, pokud své závěry opírá o ucelenou argumentaci, která věcně pokrývá podstatu uplatněných námitek (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2015, č. j. 2 As 44/2013 - 125, a ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19).

16. Krajský soud v odst. 62 odůvodnění rozsudku (byť stručně) odůvodnil, že současné vymezení plochy P01 RH dostatečně stanoví účel jejího využití a jasně vymezuje, jaké využití je s tímto účelem (konkrétně s hlavním účelem plochy, tj. rekreací) v rozporu. Na podporu svého závěru odkázal na závazné stanovisko orgánu územního plánování, z něhož vyplývá, že navrhovatelem plánovaný konkrétní záměr byl shledán rozporný právě s cíli a úkoly územního plánování a nesouladný se stávajícím územním plánem. Takové vypořádání uvedené žalobní námitky lze považovat za dostatečné, a tedy přezkoumatelné. Jelikož pak jiné námitky týkající se (ne)přezkoumatelnosti napadeného rozsudku kasační stížnost neobsahuje, lze uzavřít, že z napadeného rozsudku je patrné, jakými úvahami byl krajský soud veden a proč neshledal naplnění druhé podmínky dle § 97 odst. 1 stavebního zákona. Nejvyšší správní soud proto nepovažuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. Kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. proto nebyl naplněn.

17. Následně Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení kasačních námitek dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

18. Podle § 97 odst. 1 věty první stavebního zákona územní opatření o stavební uzávěře, které se vydává jako opatření obecné povahy podle správního řádu, omezuje nebo zakazuje v nezbytném rozsahu stavební činnost ve vymezeném území, pokud by mohla ztížit nebo znemožnit budoucí využití území podle připravované územně plánovací dokumentace, jestliže bylo rozhodnuto o jejím pořízení nebo o pořízení její změny, nebo podle jiného rozhodnutí či opatření v území, jímž se upravuje využití území.

19. Krajský soud přiléhavě dovodil, že z citovaného ustanovení plyne, že stavební zákon pro vydání stavební uzávěry stanoví tři kumulativní podmínky: 1) existence rozhodnutí o pořízení (změny) územně plánovací dokumentace, 2) zakázaná, respektive omezená stavební činnost by mohla ztížit nebo znemožnit budoucí využití území podle připravované územně plánovací dokumentace a 3) omezení, respektive zákaz stavební činnosti jsou provedeny v nezbytném rozsahu. V rámci soudního přezkumu stavební uzávěry se soud zabývá pouze naplněním těchto zákonných podmínek, nikoliv například věcnou správností připravovaného řešení v územně plánovací dokumentaci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 6 As 131/2014 - 43). Cílem stavební uzávěry je totiž pouze to, aby stavební činnost v řešeném území neztížila nebo neznemožnila budoucí využití území podle připravovaného územního plánu (respektive jeho změny). Vyplývá to z charakteru stavební uzávěry jakožto dočasného opatření. Podobně jako u jiných zatímních opatření je důvodem vydání stavební uzávěry zajištění realizace řešení konečného, které dosud nebylo účinně prosazeno. Při vydávání stavební uzávěry (a tudíž ani při jejím přezkumu) tak nemá být podrobně zkoumáno, zda je řešení připravované v územním plánu věcně správné. Tato otázka má být řešena až v rámci procesu přípravy územního plánu, respektive při jeho případném soudním přezkumu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2014, č. j. 7 As 181/2014–34, a ze dne 26. 7. 2023, č. j. 6 As 114/2022–51). 21 As 162/2025

20. Mezi stranami není sporu o naplnění první podmínky; sporná je otázka naplnění podmínky druhé.

21. Jak bylo již naznačeno, institut stavební uzávěry podle § 97 odst. 1 stavebního zákona směřuje k ochraně budoucí koncepce využití území, typicky v situacích, kdy má dojít ke změně jeho funkčního určení či k zásadní proměně regulace. Smyslem tohoto nástroje je zabránit tomu, aby v mezidobí došlo k realizaci záměrů, které by byly sice přípustné podle stávající regulace, avšak dostaly by se do rozporu s nově připravovaným řešením.

22. O takovou situaci se však v nyní projednávané věci nejedná. Jak správně dovodil krajský soud, funkční využití plochy P01 RH má být na řešeném území zachováno, tedy i nadále určeno pro hromadnou rekreaci. Připravovaná změna územního plánu nepřináší změnu využití území, ale pouze zpřesňuje stávající regulativy, konkrétně vymezení nepřípustného využití. Toto nepřípustné využití přitom již podle stávající územně plánovací dokumentace zahrnuje činnosti rozporné s kvalitou prostředí pro rekreaci. V tomto ohledu se nyní projednávaná věc odlišuje od případu řešeného v rozsudku tohoto soudu č. j. 6 As 165/2017 – 31, na nějž stěžovatelka poukazovala. V uvedené věci byla stavební uzávěra vydána po zrušení územně plánovací dokumentace soudem, tedy z důvodů uvedených v § 97 odst. 1 větě druhé stavebního zákona. Jedná se tedy o skutkově i právně odlišný případ, jehož závěry na nyní posuzovanou věc nedopadají. Nejvyšší správní soud dále zdůrazňuje, že samotná skutečnost, že se navrhovatel brání proti stavební uzávěře, nijak nevypovídá o realizovatelnosti jeho aktuálního záměru. Navrhovatel je oprávněn domáhat se soudní ochrany bez ohledu na to, zda by jeho záměr mohl být v budoucnu (po přijetí změny ÚP) povolen.

23. Za této situace nelze dovodit, že by bez vydání stavební uzávěry hrozilo povolení záměrů, které by byly v souladu se stávajícím územním plánem, avšak v rozporu s jeho připravovanou změnou. Připravovaná úprava totiž nepřináší novou regulaci, nýbrž pouze konkretizuje stav již existující. Stavební uzávěru proto nelze využít jako nástroj k „preventivnímu zpřesnění“ regulace, která je již nyní obsažena v platném územním plánu. Připravované zpřesnění regulativů tak ve vztahu ke stavebnímu záměru navrhovatele nepředstavuje vyloučení jeho přípustnosti, ale pouze konkretizaci již existujících omezení.

24. Tento závěr podporuje i závazné stanovisko orgánu územního plánování, na něž poukázal krajský soud. I z něj totiž vyplývá, že navrhovatelem zamýšlený záměr není v souladu již se stávající územně plánovací dokumentací. Námitka stěžovatelky, že uvedené závazné stanovisko dosud nebylo přezkoumáno, na tomto závěru nic nemění. Stěžovatelka netvrdila ani nedoložila, že by bylo toto stanovisko jakkoli zpochybněno v příslušném řízení, a krajský soud je ostatně použil toliko jako podpůrný argument, nikoli jako stěžejní východisko svého právního posouzení.

25. Ani námitka stěžovatelky, podle které nelze bez vydání stavební uzávěry vyloučit povolení záměrů formálně odpovídajících stávající regulaci, avšak materiálně nežádoucích, na tomto závěru nic nemění. Taková úvaha by ve svém důsledku vedla k nepřípustnému rozšíření institutu stavební uzávěry i na případy, kdy nedochází ke změně využití území, ale pouze k jeho interpretačnímu zpřesnění. Současně by tento přístup mohl vést k nežádoucí praxi, kdy by obce prostřednictvím stavební uzávěry reagovaly na konkrétní 21 As 162/2025 - 53 pokračování plánované stavební záměry, s nimiž nesouhlasí, a obcházely by tak standardní nástroje územního plánování a následné rozhodování v jednotlivých řízeních.

26. Nedůvodná je i námitka, podle které se krajský soud při přezkumu stavební uzávěry zabýval otázkami překračování hygienických limitů, zvýšení dopravní zátěže či narušení funkce migračních koridorů. Naopak krajský soud postupoval v souladu se stavebním zákonem a s relevantní judikaturou, přičemž omezil svůj přezkum výhradně na posouzení naplnění zákonných podmínek dle § 97 odst. 1 stavebního zákona. Tento přístup je zřejmý z odůvodnění napadeného rozsudku, kde se krajský soud v odstavcích 52 až 62 soustředil právě na posouzení splnění těchto podmínek.

27. Krajský soud v této souvislosti uvedl, že otázky možného překračování hygienických limitů, zvýšení dopravní zátěže, narušení funkce migračních koridorů či nakládání se stavebními odpady náleží k posuzování konkrétního stavebního záměru v navazujících řízeních a nepatří do rámce územního plánování. Jakkoli Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že přezkum stavební uzávěry je omezen na naplnění zákonných podmínek (viz výše odst. [19]), nelze přehlédnout důvod, pro který krajský soud tyto závěry vyslovil; jde o reakci na argumentaci uvedenou v žalobním návrhu, a bylo tedy jeho povinností na ní reagovat. Tyto dílčí závěry byly vysloveny nad rámec zkoumání zákonných podmínek pro vydání stavební uzávěry a stěžovatelku v procesu přijímání změny územního plánu logicky nijak nezavazují. Jejich účelem bylo pouze vymezit meze soudního přezkumu a objasnit, proč argumentace založená na uvedených skutečnostech nemůže být považována za relevantní.

28. Pokud jde o oznámení záměru „Využívání odpadů na stavbě ‚Terénní úpravy území pro budoucí sportovní a rekreační areál‘ v k. ú. Ketkovice“, Nejvyšší správní soud uvádí, že podle § 101b odst. 3 s. ř. s., ve znění účinném do 30. 6. 2025, byl soud při přezkumu opatření obecné povahy vázán skutkovým a právním stavem existujícím ke dni jeho vydání. Vzhledem k tomu, že uvedené oznámení bylo zveřejněno na úřední desce Jihomoravského kraje dne 22. 5. 2025, tedy až po vydání napadené stavební uzávěry, krajský soud k této skutečnosti nemohl přihlížet. Ostatně, stěžovatelka na toto oznámení upozornila až v kasační stížnosti (nikoli již v řízení před krajským soudem); přitom však ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží (§ 109 odst. 5 s. ř. s.).

29. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že krajský soud posoudil veškeré výše nastolené otázky v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou; neshledal proto ani naplnění kasačního důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

30. Ze všech shora uvedených důvodů je zřejmé, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud jí proto za podmínek vyplývajících z § 110 odst. 1 in fine, s. ř. s. rozsudkem zamítl.

31. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Právo na náhradu nákladů řízení tak má procesně úspěšný účastník, kterým je navrhovatel, neboť rozsudek, kterým bylo vyhověno jeho návrhu, nebyl kasačním soudem zrušen. Náklady navrhovatele jsou konkrétně tvořeny částkou 4 620 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti) podle § 7, § 9 21 As 162/2025 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném pro posuzovanou věc. Přiznána byla též náhrada hotových výdajů jeho zástupce, která činí dle § 13 odst. 4 citované vyhlášky 450 Kč za jeden úkon. Jelikož je zástupce navrhovatele plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se uvedená odměna o částku 1 064,70 Kč odpovídající této dani; tato částka se dle § 146 odst. 1 daňového řádu zaokrouhluje nahoru na celé koruny. Částku 6 135 Kč, představující celkovou náhradu nákladů řízení, je odpůrkyně povinna zaplatit navrhovateli do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení

Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 10. července 2026 Mgr. Radovan Havelec předseda senátu