21 As 23/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Rychlého a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: S. B., zastoupený Mgr. Oleksandrem Vovchukem, advokátem se sídlem Uruguayská 416/11, Praha 2, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Kongresová 1666/2, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2026, č. j. 6 A 111/2025 - 71. takto:

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2026, č. j. 6 A 111/2025 - 71, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podle § 82 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) domáhal vyslovení nezákonnosti vykázání ze společného obydlí na adrese X a z jeho bezprostředního okolí, na maximální dobu 14 dnů, dne 16. 8. 2025 ve 3:20 hod. podle § 44 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o Policii ČR“). Vykázán byl na základě výpovědi manželky a nezletilé dcery žalobce, které vyjádřily svůj strach z jeho dalšího chování a obavu o svůj život i zdraví, resp. též o bezpečí dalších členů domácnosti. Proti tomuto vykázání podal žalobce na místě ústní námitky dle § 44 odst. 5 zákona o Policii ČR, které žalovaný odmítl vyrozuměním ze dne 19. 8. 2025, č. j. KRPA-260706-2/ČJ-2025-0000PZ (dále jen „vyrozumění o vyřízení námitek“).

2. Hlídka policie se na adresu X, dostavila ve večerních hodinách dne 15. 8. 2025 na základě telefonického oznámení manželky na tísňovou linku. Ta uvedla, že jí žalobce vyhrožuje fyzickým násilím, přičemž se před ním společně se svou dcerou ukryla do koupelny, ze které se nemohly dostat ven. Na místě hlídku kontaktoval sám žalobce, který uvedl, že jeho manželka se zamkla s dcerou v koupelně po sporu ohledně financí. Manželka s dcerou byly uzamčeny v koupelně, dveře do koupelny nešly otevřít ani zevnitř, a proto byli na místo přivoláni příslušníci hasičského záchranného sboru, kteří provedli násilný vstup do místnosti. Žalobce i manželka uvedli, že mezi nimi došlo ke slovní hádce o finance, neboť manžel požadoval po manželce peníze. Hádka postupně eskalovala, a proto se manželka společně s dcerou ukryly do koupelny. Podle výpovědi manželky žalobce na dveře koupelny bouchal a kopal, v domě vypnul vodu i světla, vzal jí klíče od práce i od domu spolu s doklady a opakovaně jí vyhrožoval zabitím, pokud mu nedá peníze. Výpověď učinila i nezletilá dcera, která ji doplnila o čtyři videozáznamy, včetně posuzovaného incidentu. Policejní orgán shledal, že záznamy odpovídají výpovědi nezletilé dcery a je na nich zvukově zaznamenáno, jak žalobce vyhrožuje zabitím. Bezprostředně po vykázání učinil výpověď i žalobce. Hádku vysvětloval sporem ohledně peněz. Manželka mu totiž byla podle něj „povinna“ odevzdávat celou výplatu, což několik měsíců plnila. Následně však odmítla za něj cokoliv platit a nechtěla mu peníze dát. Žalobce popřel, že by zpočátku hádky v kuchyni byla přítomná nezletilá dcera, popřel, že by bouchal na dveře koupelny a kopal do nich, dveře nepoškodil, pouze klepal. Tvrdil, že manželku nikdy nebil a jí ani dceři nevyhrožoval.

3. Policejní orgán při vykázání přihlédl k tomu, že v domácnosti mělo docházet k opakovaným konfliktům i před dětmi, že žalobce měl manželce i dceři vyhrožovat zabitím, a že výpovědi ohrožených osob byly podpořeny videozáznamy a dalšími zjištěními na místě; na základě těchto okolností dospěl k závěru o důvodném předpokladu budoucího nebezpečného útoku a rozhodl o vykázání žalobce jako preventivním opatření k ochraně manželky a nezletilé dcery.

4. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu na vyslovení nezákonnosti vykázání (jak je blíže popsána v odstavci [1] tohoto rozsudku) zamítl.

5. Dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil, pokud ústní námitky žalobce vyřídil bezodkladně již dne 19. 8. 2025, aniž by vyčkával na uplynutí třídenní lhůty pro podání písemných námitek. Podle soudu je urychlené vyřízení námitek v zájmu vykázané osoby. Žalobce navíc v zákonné lhůtě písemné námitky nepodal. Soud dále uzavřel, že žalovaný nepochybil ani tím, že v Potvrzení o vykázání ze dne 16. 8. 2025, č. j. KRPA-258750-5/ČJ-2025-001118 (dále jen „potvrzení o vykázání“), nevymezil pojem „bezprostřední okolí“ jinak než zákonným označením, neboť v projednávané věci šlo podle soudu o rodinný dům, u něhož bylo z okolností zřejmé, že bezprostředním okolím je nejbližší prostor před čelní stranou domu, a bližší konkretizace metry či hranicemi nebyla nutná.

6. Městský soud neshledal důvodnou ani námitku, že vykázání nebylo podloženo dostatečnými objektivními skutečnostmi. Naopak zdůraznil, že žalovaný vycházel z výpovědi manželky a nezletilé dcery, z videozáznamů zachycujících incident a výhrůžky zabitím, ze situace na místě, z nutnosti vysvobodit ženy z koupelny za asistence hasičů i z dalších podkladů, přičemž podle soudu postačuje pro vykázání existence důvodného předpokladu budoucího ohrožení, nikoli úplná jistota o budoucím útoku. Soud rovněž uvedl, že žalobcem tvrzené rozpory ve výpovědích manželky a dcery nejsou podstatné, že výhrůžky zabitím byly zachyceny na videozáznamu a že i otázka předchozích konfliktů mezi účastníky domácnosti svědčí o stupňujícím se napětí, které odůvodňuje preventivní zásah policie. Závěrem proto uzavřel, že vykázání žalobce nebylo neuvážené ani nezákonné, neboť zjištěné skutečnosti dostatečně osvědčovaly možnost, že se žalobce vůči manželce dopustí nebezpečného útoku proti životu, zdraví, svobodě nebo zvlášť závažného útoku proti lidské důstojnosti.

7. Proti rozsudku městského soudu podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.

8. Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve namítá, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku lhůty k podání námitek proti vykázání dle § 44 odst. 5 zákona o Policii ČR. Tvrdí, že žalovaný rozhodl o jeho námitkách proti vykázání předčasně, tedy ještě před uplynutím třídenní lhůty k podání písemných námitek. Stěžovatel nesouhlasí s názorem městského soudu, že urychlené vyřízení námitek je v zájmu vykázané osoby a že stěžovateli nic nebránilo v tom podat písemné námitky v zákonné lhůtě tří dnů. Stěžovatel má za to, že tento dílčí závěr soudu je v rozporu se zněním a účelem zákona o Policii ČR, zásadou legitimního očekávání a právní jistoty stěžovatele a judikaturou. Zároveň napadá rozsudek městského soudu z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti, neboť má za to, že z něj nevyplývá, proč mělo být předčasné a urychlené vyřízení v zájmu stěžovatele.

9. Závěr městského soudu, podle něhož je územní rozsah vykázání vymezený pojmem „bezprostřední okolí“ rodinného domu dostačující, považuje stěžovatel za nesprávný. Má za to, že ustanovení § 44 odst. 3 a § 47 odst. 1 zákona o Policii ČR ukládají policistovi vymezit přesný územní rozsah, na nějž se vykázání vztahuje. Bez bližšího určení totiž nelze z potvrzení policie zjistit, kde přesně je vykázané osobě vstup zakázán. Stěžovatel má za to, že v nyní projednávané věci byl územní rozsah vykázání vymezen neurčitě a v rozporu se správní a soudní praxí.

10. Stěžovatel dále namítá vadu řízení před městským soudem spočívající v tom, že soud při posuzování zákonnosti vykázání opakovaně vychází z videozáznamů pořízených dcerou stěžovatele, ačkoli podle něj nešlo o podklady, na jejichž základě žalovaný dovodil splnění podmínek pro vykázání podle § 44 odst. 1 zákona o Policii České republiky. Podle stěžovatele tak soud nepřípustně doplňuje odůvodnění zásahu ex post skutečnostmi, na nichž žalovaný své závěry o vykázání nezaložil. Stěžovatel dále uvádí, že se s těmito videozáznamy nemohl seznámit a následně se k nim vyjádřit, neboť nebyly součástí správního, nýbrž trestního spisu a jeho žádost o jejich zpřístupnění žalovaný zamítl. Má proto za to, že pokud městský soud z těchto záznamů při zjišťování skutkového stavu vycházel, měl nařídit jednání a provést jimi dokazování. Rozhodnutí bez jednání tak podle stěžovatele zatížilo řízení vadou mající vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž v případě zásahové žaloby proti faktickému úkonu policie listiny a podklady obsažené v různých pracovních „spisech“ nelze považovat za správní spis dle § 17 správního řádu. Pokud soud hodlá z takových podkladů při svém rozhodování vycházet, měl by je provést jako důkazy při jednání a umožnit účastníkům se k nim vyjádřit (např. rozsudky ze dne 6. 2. 2020, č. j. 7 As 317/2019 - 29, a ze dne 23. 10. 2023, č. j. 10 As 326/2022 - 88, č. 4563/2024 Sb. NSS).

11. Stěžovatel rovněž namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť není zřejmé, z jakého konkrétního „správního spisu“ městský soud vycházel. Ačkoli soud hovoří o „správním spise“ v jednotném čísle, žalovaný mu předložil tři samostatné spisy vedené ve věcech vykázání, námitek proti vykázání a trestního řízení (které bylo vedeno proti žalobci pro podezření z přečinu nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1 trestního zákoníku – pozn. NSS).

12. Dále má stěžovatel za to, že městský soud vycházel ze skutkových zjištění, která jsou v rozporu s obsahem spisu. Konkrétně poukazuje na závěr soudu, že žalovaný při vykázání vycházel také z jeho výpovědi na místním oddělení policie, přestože tato výpověď byla pořízena až po vydání potvrzení o vykázání. Podle stěžovatele je proto vyloučeno, aby ji policejní orgán mohl při svém rozhodování zohlednit. Současně vytýká soudu, že bagatelizuje rozpory mezi výpověďmi manželky a dcery, zejména pokud jde o tvrzené předchozí fyzické útoky. Jestliže dcera popírá, že by byla svědkem fyzického napadení matky, zatímco matka takový incident popisuje, jde podle stěžovatele o rozpor týkající se podstatné okolnosti významné pro posouzení předchozích útoků ve smyslu § 44 odst. 1 zákona o Policii České republiky.

13. Konečně stěžovatel zpochybňuje závěry vyplývající z vyhodnocení dotazníku SARA DN (jedná se o strukturovaný hodnoticí nástroj používaný k posouzení rizika opakování nebo stupňování domácího násilí – pozn. NSS). Opakovaně poukazuje na to, že soud jejich správnost ex post opírá o videozáznamy, které nebyly podkladem potvrzení o vykázání, a nahrazuje tak vlastní úvahou odůvodnění žalovaného.

14. Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožňuje se závěry městského soudu a navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.

15. K námitce předčasného vyřízení námitek proti vykázání žalovaný uvádí, že zákon o Policii ČR nestanoví lhůtu pro jejich vyřízení. Podle platných vnitřních předpisů mají být námitky posouzeny bez zbytečného odkladu. Stěžovatel přitom ve třídenní lhůtě žádné písemné námitky ani jejich doplnění nepodal, i přestože tak učinit mohl. Pokud by tak učinil, byly by samostatně posouzeny, a vyřízení ústních námitek by tomu nijak nebránilo.

16. Žalovaný dále uvádí, že územní rozsah vykázání je v potvrzení o vykázání vymezen dostatečně určitě. Policejní orgán postupoval v souladu se zákonem. Podle jeho názoru zákon neukládá povinnost vyjádřit rozsah bezprostředního okolí vždy pomocí konkrétní vzdálenosti či jiného přesného prostorového určení.

17. Žalovaný dle svého vyjádření při hodnocení splnění podmínek pro vykázání dle § 44 odst. 1 zákona o Policii ČR nevycházel pouze z tvrzení manželky a dcery stěžovatele, ale také z vlastních zjištění na místě, z fotodokumentace, z nutnosti zásahu hasičského záchranného sboru, z videozáznamů pořízených dcerou a z dalších podkladů. Podle žalovaného byly právě výhrůžky zabitím vůči manželce i nezletilé dceři klíčovou okolností odůvodňující závěr o důvodném předpokladu budoucího útoku. Dílčí rozpory ve výpovědích považuje za nepodstatné z hlediska posouzení zákonných předpokladů pro vykázání. Výpovědi obou ohrožených osob se naopak podle žalovaného v rozhodných rysech vzájemně podporovaly a odpovídaly také dalším zjištěním policie a obsahu videozáznamů. Současně žalovaný připomíná, že policejní vykázání je preventivním opatřením a nevyžaduje úplnou jistotu o budoucím útoku ani úplné objasnění všech skutkových okolností.

18. K námitkám týkajícím se videozáznamů pořízených dcerou stěžovatele žalovaný uvádí, že tyto záznamy byly policejnímu orgánu známy již v době vykázání a byly součástí skutkového podkladu, z něhož vycházel při hodnocení rizika budoucího útoku. Odmítá proto tvrzení, že by městský soud dodatečně odůvodňoval zákonnost vykázání skutečnostmi, na nichž žalovaný své rozhodnutí nezaložil. Současně vysvětluje, že videozáznamy byly evidovány ve spise vedeném pro podezření z přečinu nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1 trestního zákoníku, a proto se nahlížení do spisu řídilo právní úpravou dle trestního řádu. Se zajištěnými důkazy se navíc mohl stěžovatel seznámit dne 23. 9. 2025 poté, co mu bylo sděleno podezření ze spáchání trestného činu.

19. Konečně žalovaný odmítá rovněž výhrady směřující proti vyhodnocení dotazníku SARA DN. Má za to, že jednotlivé závěry v něm obsažené odpovídaly zjištěným skutečnostem a nebyly založeny pouze na tvrzeních manželky, ale na celkovém souboru informací, které měl policejní orgán k dispozici, včetně videonahrávek a dalších zajištěných podkladů. Podle žalovaného proto městský soud správně uzavřel, že závěry policejního orgánu měly dostatečný skutkový základ a podmínky pro vykázání tak byly splněny.

20. V replice stěžovatel setrvává na své argumentaci a poukazuje zejména na „zjevné nesrovnalosti a logické deficity“ ve vyjádření žalovaného týkající se videozáznamů a vymezení bezprostředního okolí společného obydlí. K videozáznamům namítá nesrovnalosti v jejich dataci a zpochybňuje tvrzení žalovaného, že komunikace na nich probíhá v ukrajinském jazyce, neboť členové rodiny spolu komunikují rusky. Dovozuje z toho, že policejní orgán obsahu záznamů v době potvrzení o vykázání řádně neporozuměl. Stěžovatel rovněž opakuje, že městský soud neměl z těchto záznamů vycházet, aniž by je provedl jako důkaz při jednání.

21. Ve zbytku repliky stěžovatel nesouhlasí s vyjádřením žalovaného a setrvává na svém původním tvrzení.

22. Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Napadené rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s.

23. Kasační stížnost je zčásti důvodná.

24. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační námitkou (uvedenou v části IV. kasační stížnosti) ohledně vady řízení před městským soudem při zjišťování skutkového stavu a neprovedení důkazu – videozáznamů na jednání soudu. Pokud by totiž tato námitka byla důvodná, mělo by to za následek kasační zásah tohoto soudu a ostatní námitky by již byly bezpředmětné.

25. Městský soud v nyní projednávané věci nepovažoval za potřebné nařizovat jednání, neboť stěžovatel i žalovaný nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím bez nařízeného jednání a při zjišťování skutkového stavu vycházel ze „správního spisu“.

26. Ve skutečnosti však žalovaný předložil městskému soudu tři „spisy“. Jedná se o dvě složky dokumentů – „domácí násilí – hodnocení námitek proti vykázání“ a „vykázání“. Tyto dva spisy se v materiálním slova smyslu blíží svojí faktickou povahou spisu správnímu. Třetí spis je však trestní, vedený v trestním řízení proti stěžovateli pro přečin nebezpečného vyhrožování, jehož součástí je CD s videonahrávkami. Z napadeného rozsudku vyplývá, že městský soud vycházel ve svém rozhodování mj. i z několika listin a videozáznamů, které byly obsaženy výhradně v trestním spisu. K tomu jen nepříhodně uvedl, že dokazování „správním spisem“ se v řízení před správními soudy neprovádí, ačkoliv si měl být vědom, že se jedná o spis trestní.

27. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2023, č. j. 10 As 326/2022 - 88, č. 4563/2024 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz) ve věcech, o nichž u soudu probíhá řízení o ochraně před nezákonným zásahem, správní orgán zpravidla nevede spis ve smyslu § 17 správního řádu. V nyní projednávané věci jde o policejní vykázání, které sice má povahu faktického pokynu, avšak nelze přehlédnout, že podklady pořizované a shromažďované v souvislosti s policejním vykázáním plní pro účely soudního přezkumu v převážné míře funkci správního spisu sui generis. S listinami byl navíc stěžovatel obeznámen a v žalobě na ně odkazuje. Pokud tedy městský soud vycházel z materiálů vztahujících se přímo k posuzovanému vykázání, aniž by nařídil jednání a tyto listiny provedl jako důkazní prostředek, nelze v tom bez dalšího spatřovat procesní pochybení, které by mělo vliv na zákonnost napadeného rozsudku. K těmto závěrům však nelze dospět v případě videozáznamů, neboť ty jsou součástí trestního spisu.

28. Městský soud v odst. 17 svého rozsudku uvedl: „O věci soud rozhodl bez jednání, jelikož s takovým postupem žalobce i žalovaný vyjádřili souhlas, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Soud nepovažoval za potřebné nařizovat jednání ani za účelem provádění listinných a dalších důkazů (zejm. výslechů obou synů) navržených žalobcem. Soud tyto důkazy neprovedl, neboť posuzoval, zda se žalovanému důvodně jevila reálnou hrozba nebezpečného útoku v okamžiku vykázání, a navržené důkazy by nemohly přispět k doplnění skutkového stavu pro svoji nezpůsobilost přinést informace o posuzovaném incidentu (synové žalobce na místě při incidentu nebyli přítomni). Nadto je třeba uvést, že listiny, které žalobce navrhl provést k důkazům, jsou zároveň součástí spisové dokumentace žalovaného, přičemž správním spisem se v řízení před soudem nedokazuje – soud z něj přímo vychází. Taktéž nahrávky pořízené nezletilou dcerou jsou součástí spisové dokumentace (jsou uloženy na CD), tudíž nejsou předmětem dokazování při jednání před soudem (pozn. – zvýrazněno NSS). K tomu soud poznamenává, že ve věcech, o nichž u soudu probíhá řízení o ochraně před nezákonným zásahem, správní orgán zpravidla nevede spis ve smyslu § 17 správního řádu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2023, č. j. 10 As 326/2022 - 88).“

29. Pokud městský soud vycházel z podkladů, jež byly součástí trestního spisu, měl nařídit ve věci jednání a provést je jako důkaz při ústním jednání. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].

30. Ostatními námitkami stěžovatele, které se týkají meritorního posouzení věci, se Nejvyšší správní soud nezabýval, jelikož by to bylo s ohledem na zjištěné procesní pochybení předčasné.

31. Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.). V souladu s § 110 odst. 4 s. ř. s. je městský soud vázán právním názorem uvedeným v tomto rozsudku.

32. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud (§ 110 odst. 3 s. ř. s.) v novém rozhodnutí. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 19. srpna 2026 JUDr. Tomáš Rychlý předseda senátu