21 As 260/2025

Rubrum

21 As 260/2025 - 36 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Ing. M. S., zastoupený Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem Starobranská 327/4, Šumperk, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 10. 2025, č. j. 72 A 9/2024 - 31, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím Městského úřadu Zábřeh, Odboru občanskosprávních agend, ze dne 8. 1. 2024, č. j. MUZB/01408/2024/OOAP, byl žalobce uznán vinným ze spáchání dvou přestupků proti veřejnému pořádku dle § 5 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dále jen „zákon o některých přestupcích“). Tomuto rozhodnutí předcházelo, že se policisté dostavili do domu v Z., X, k prověření oznámení o možném napadání žalobcovy manželky žalobcem. Podle zjištění správních orgánů měli na místě informace, že obavy rodinných příslušníků o žalobcovu manželku vyvolal její telefonát matce, během něhož měly být slyšet křik či pláč, a dále informace od žalobcova syna o dřívějších konfliktech mezi rodiči spojených s alkoholem a agresivním chováním žalobce vůči manželce. Policisté zároveň zjistili ovlivnění alkoholem u žalobcovy manželky a podle svých výpovědí pojali podezření, že pod vlivem alkoholu je i žalobce. Prvního přestupku se tak měl žalobce dopustit tím, že dne 13. 4. 2023 v daném místě neuposlechl výzvy hlídky Policie České republiky k podrobení se dechové zkoušce na přítomnost alkoholu v dechu. Druhého přestupku se měl dopustit tím, že téhož dne v průběhu komunikace s policisty, mimo jiné na obvodním oddělení Policie České republiky v Zábřehu, pronesl na jejich adresu výroky uvedené ve výroku správního rozhodnutí, jimiž měl znevážit postavení úředních osob při výkonu jejich pravomoci. Za oba přestupky mu byla uložena pokuta ve výši 4 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

2. Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 2. 2024, č. j. KUOK 25109/2024, odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry správního orgánu prvního stupně a neshledal, že by postup policistů 21 As 260/2025 představoval zjevný exces, který by vylučoval odpovědnost žalobce za projednávané přestupky.

3. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že správní rozhodnutí jsou přezkoumatelná, skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností a jednání žalobce naplnilo formální i materiální znaky obou přestupků. Dovodil, že policisté jednali jako úřední osoby při výkonu své pravomoci, výzva k dechové zkoušce nebyla zjevným excesem a žalobce byl povinen ji uposlechnout. Nepřisvědčil ani námitce, že by jednání spočívající v znevážení postavení úředních osob nebylo přestupkem z důvodu předchozího údajně nezákonného postupu policie.

4. Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž uplatnil kasační důvody, které lze podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

5. Podle stěžovatele se krajský soud řádně nevypořádal se všemi žalobními námitkami a dodatečně doplnil nedostatečné odůvodnění správních rozhodnutí. Správní orgány podle něj náležitě nezhodnotily zákonnost postupu policistů, zejména jejich vstup do obydlí a následnou výzvu k dechové zkoušce. Stěžovatel tvrdí, že jakmile jeho manželka policistům sdělila, že se nic nestalo a zásah si nepřeje, měli policisté místo opustit. Vstup do domu a další úkony podle něj představovaly exces z pravomoci policie. Z tohoto důvodu nemohla být výzva k dechové zkoušce učiněna při výkonu pravomoci úřední osoby a ani pozdější výroky stěžovatele nemohly být posouzeny jako znevážení úřední osoby při výkonu pravomoci. Dále stěžovatel namítá porušení zásady in dubio pro reo, nesprávné hodnocení výpovědí policistů a svědků, nesprávné posouzení významu úředních záznamů o podání vysvětlení a absenci materiální stránky obou přestupků.

6. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že napadený rozsudek považuje za správný a zákonný. Odkázal na své rozhodnutí, vyjádření k žalobě a na závěry krajského soudu. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

7. Protože před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, posoudil Nejvyšší správní soud nejprve přijatelnost kasační stížnosti podle § 104a odst. 1 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost jako nepřijatelnou, jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

8. Kritéria přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS. Tato kritéria se po rozšíření použitelnosti § 104a s. ř. s. uplatní i ve věcech přestupkových, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (srov. usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28, č. 4219/2021 Sb. NSS, odst. [11] a [12]). Kasační stížnost je přijatelná zejména tehdy, jestliže se týká právní otázky dosud judikaturou neřešené nebo řešené rozdílně, je třeba učinit judikaturní odklon, anebo krajský soud zásadně pochybil při výkladu hmotného či procesního práva způsobem, který mohl mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (srov. též rozsudek tohoto soudu ze dne 11. 6. 2021, č. j. 10 As 154/2021 - 23, odst. [7], a usnesení ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/2021 - 31). 21 As 260/2025 - 37 pokračování

9. Nejvyšší správní soud neshledal, že by kasační stížnost tato kritéria splňovala. Stěžovatel nepředkládá otázku, která by v judikatuře Nejvyššího správního soudu nebyla vyřešena, ani otázku řešenou rozdílně. Krajský soud se neodchýlil od ustálené judikatury a Nejvyšší správní soud neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu takové intenzity, které by mohlo založit přijatelnost kasační stížnosti. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura přitom poskytuje dostatečnou odpověď na všechny podstatné kasační námitky.

10. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Důvodnost této námitky zpravidla představuje zásadní pochybení krajského soudu způsobilé založit přijatelnost kasační stížnosti. Podle ustálené judikatury musí být z rozhodnutí soudu zřejmé, jaký skutkový stav soud vzal za rozhodný, jak uvážil o podstatných skutečnostech a proč považoval argumentaci účastníka za lichou, mylnou či vyvrácenou. Zároveň však soud nemusí odpovídat jednotlivě na každý dílčí argument, pokud vypořádá obsah a smysl žalobní argumentace a všechny její nosné námitky alespoň implicitně (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 5. 2015, č. j. 6 As 152/2014 - 78, odst. [23], a usnesení ze dne 15. 5. 2025, č. j. 1 As 43/2025 - 28, odst. [7]).

11. Napadený rozsudek tato kritéria splňuje. Krajský soud srozumitelně vyložil, z jakých skutkových zjištění vycházel, proč považoval výpovědi policistů za věrohodné, proč nepovažoval výzvu k dechové zkoušce za zjevný exces a proč výroky stěžovatele naplnily skutkovou podstatu přestupku znevážení úřední osoby. Zabýval se též námitkou přezkoumatelnosti správních rozhodnutí, otázkou oprávněnosti vstupu policistů do obydlí, významem tvrzení manželky stěžovatele, důkazním významem úředních záznamů, které policisté v souvislosti se svým zásahem pořídili, i materiální stránkou přestupků. Stěžovatelova námitka nepřezkoumatelnosti je tak ve skutečnosti především polemikou s věcnými závěry krajského soudu, nikoli důvodem pro přijatelnost kasační stížnosti.

12. Přijatelnost kasační stížnosti nezakládá ani námitka, že krajský soud nepřípustně doplnil nedostatečné odůvodnění správních rozhodnutí. Nejvyšší správní soud si je vědom své ustálené judikatury, dle níž správní rozhodnutí musí obstát samo o sobě; nevypořádání odvolacích námitek může způsobit jeho nepřezkoumatelnost a tuto vadu nelze zhojit až vyjádřením k žalobě či v soudním řízení (rozsudek ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 - 71). Zároveň však platí, že správní rozhodnutí není nepřezkoumatelné jen proto, že jeho odůvodnění mohlo být podrobnější či přesnější. Smyslem odůvodnění je ozřejmit, proč správní orgán rozhodl, jak rozhodl, a z jakých skutkových a právních úvah vycházel (rozsudek ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 As 104/2013 - 21).

13. V nynější věci správní orgány sice na některých místech nepřesně uvedly, že jim nepřísluší hodnotit „kvalitu“ zásahu policistů, avšak z jejich rozhodnutí jako celku je patrné, že se zabývaly otázkou rozhodnou pro přestupkovou odpovědnost stěžovatele: zda policisté jednali jako úřední osoby při výkonu pravomoci a zda jejich výzva nepředstavovala zjevný exces. Žalovaný výslovně připustil, že v případě zjevného excesu by neuposlechnutí výzvy nemohlo být kvalifikováno jako protiprávní jednání, a vysvětlil, proč v posuzované věci takový exces neshledal. Krajský soud tedy nepřezkoumával rozhodnutí, z něhož by rozhodné důvody vůbec nebyly seznatelné; pouze podrobněji rozvedl právní rámec již vyjádřeného závěru správních orgánů. Ani v tomto směru proto Nejvyšší správní soud neshledal zásadní pochybení krajského soudu zakládající přijatelnost kasační stížnosti.

14. Podstatou kasační argumentace je dále nesouhlas stěžovatele s tím, že krajský soud při posouzení věci vycházel z judikatury k povinnosti uposlechnout výzvu úřední osoby. 21 As 260/2025 Ani tato námitka však neotevírá novou právní otázku. Ústavní soud již v usnesení ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 263/97, formuloval obecné pravidlo, podle něhož jsou občané povinni podrobit se výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor; jsou-li přesvědčeni, že bylo porušeno jejich právo, mohou se bránit jiným zákonným způsobem. Nejvyšší správní soud na tento závěr opakovaně navázal. V rozsudku ze dne 17. 8. 2011, č. j. 1 As 63/2011 - 90, odst. [21] až [28], vysvětlil, že občan nemůže sám na místě předběžně hodnotit zákonnost výzvy policisty a podle toho ji uposlechnout či neuposlechnout; neuposlechnutí výzvy podle subjektivní úvahy adresáta může naplnit formální i materiální znaky přestupku.

15. Ustálená judikatura zároveň obsahuje korektiv pro výjimečné případy, v nichž by výzva úřední osoby představovala zjevný exces. V rozsudku ze dne 30. 4. 2020, č. j. 5 As 313/2019 - 28, odst. [18] až [21], Nejvyšší správní soud uvedl, že při zjevném excesu by neuposlechnutí výzvy nebylo protiprávní. Zjevný exces však přichází v úvahu jen při absolutním nedostatku pravomoci nebo při zcela evidentní nepřiměřenosti donucovacího úkonu (tamtéž, odst. [19]). V témže rozsudku Nejvyšší správní soud dodal, že absence poučení o důvodu výzvy sice může způsobit nezákonnost zásahu, sama o sobě však neospravedlňuje neuposlechnutí výzvy (odst. [23]) a že případnou nezákonnost výzvy lze přezkoumat v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem; v přestupkovém řízení je relevantní jen prima facie zjevný exces (odst. [34] až [36]).

16. Shodně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 3. 2022, č. j. 4 As 334/2021 - 47, odst. [30] až [34] a [39], zdůraznil presumpci správnosti policejní výzvy a potřebu následné, nikoli bezprostředně svépomocné obrany proti případné nezákonnosti. Současně vyložil, že zákonnost zásahu či výzvy se posuzuje podle zákonného podkladu, legitimního účelu a přiměřenosti (odst. [34]). Rozsudek NSS ze dne 14. 6. 2023, č. j. 4 As 421/2021 - 47, pak v odst. [51] až [55] shrnuje povahu výzvy jako faktického pokynu orgánu veřejné moci a znovu potvrzuje, že výjimku z povinnosti se výzvě podrobit představuje jen zjevný exces, nikoli běžná spornost či subjektivní nesouhlas adresáta. Totéž Nejvyšší správní soud zopakoval v novějších usneseních ve věcech přestupků, např. v usnesení ze dne 7. 11. 2024, č. j. 3 As 65/2024 - 39, odst. [19] až [21], a v usnesení ze dne 26. 9. 2024, č. j. 5 As 102/2024 - 35, odst. [20] až [21] a [24] až [25].

17. Krajský soud se od této judikatury neodchýlil. Výslovně posuzoval, zda policisté jednali při výkonu pravomoci, zda výzva měla zákonný podklad a zda nešlo o zjevný exces. Vzal přitom v úvahu, že policisté na místo přijeli k oznámení možného domácího násilí, měli informace o předchozích rodinných konfliktech, alkoholu, zbraních a předchozím závažném incidentu v rodině, přičemž manželka stěžovatele podle výpovědí policistů působila nejistě a vystrašeně (viz výše odst. [1]). Za těchto okolností krajský soud dovodil, že samotné tvrzení manželky stěžovatele, že se nic nestalo, nemohlo policisty bez dalšího zbavit povinnosti situaci prověřit. Stěžovatelova kasační argumentace směřuje pouze proti aplikaci těchto ustálených pravidel na konkrétní skutkový stav; tím však nepřesahuje jeho vlastní zájmy ve smyslu § 104a s. ř. s.

18. Přijatelnost kasační stížnosti nezakládá ani ústavní rozměr námitky týkající se vstupu policistů do obydlí. Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že nedotknutelnost obydlí je základním právem chráněným čl. 12 Listiny základních práv a svobod a že zásah do obydlí vyžaduje zákonný základ a přísné posouzení přiměřenosti. Právě tato hlediska však krajský soud v napadeném rozsudku zohlednil. Neopomenul § 40 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ani okolnosti svědčící o tom, že věc se odehrávala v kontextu podezření 21 As 260/2025 - 38 pokračování na domácí násilí a možného ohrožení života či zdraví osob. Kasační stížnost proto nevyvolává potřebu formulovat nové pravidlo pro případy policejních výzev učiněných v obydlí; postačí aplikace ustáleného testu, zda postup policie nebyl prima facie zjevným excesem. Krajský soud přitom takový exces neshledal a zdejší soud v tomto závěru nevidí pochybení takové intenzity, které by založilo přijatelnost kasační stížnosti (tím se Nejvyšší správní soud nijak nevyjadřuje k tomu, jaký by byl výsledek případného samostatného přezkumu zákonnosti daného policejního vstupu do obydlí v odpovídajícím řízení).

19. Stěžovatel dále namítá, že policisté měli po sdělení jeho manželky zásah ukončit, neboť řízení o případném přestupku proti občanskému soužití podle § 7 zákona o některých přestupcích by bylo podmíněno souhlasem osoby přímo postižené spácháním přestupku. Ani tato argumentace nepředstavuje otázku judikaturního přesahu. Předmětem nynější věci není řízení o přestupku proti občanskému soužití mezi osobami blízkými, nýbrž přestupky proti veřejnému pořádku podle § 5 odst. 1 písm. a) a b) zákona o některých přestupcích. Souhlas osoby přímo postižené spácháním přestupku je podle judikatury Nejvyššího správního soudu pouze podmínkou zahájení či pokračování přestupkového řízení v zákonem stanovených případech. Procesní institut souhlasu proto nelze ztotožňovat s oprávněním, resp. povinností policie bezprostředně prověřit oznámení možného ohrožení života nebo zdraví osob. Policie je podle ustálené judikatury povinna v případě ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti provést úkon v rámci své pravomoci, přičemž takovým úkonem může být i slovní výzva či jiné operativní opatření (rozsudek ze dne 19. 6. 2020, č. j. 3 As 451/2019 - 51, odst. [27]). Zákonnost takového operativního postupu se neposuzuje podle pozdějšího výsledku případného přestupkového řízení, nýbrž podle toho, zda se zásah v dané situaci mohl policii důvodně jevit jako potřebný k ochraně zákonem chráněných hodnot (srov. rozsudek ze dne 17. 6. 2021, č. j. 10 As 18/2020 - 57, odst. [20] a [21]). V kontextu podezření na domácí násilí navíc judikatura zdůrazňuje preventivní povahu policejních opatření a nutnost hodnotit riziko v konkrétních okolnostech věci, aniž by bylo možné po policii vyžadovat úplnou jistotu o hrozícím útoku (srov. rozsudky ze dne 31. 3. 2009, č. j. 5 As 84/2008 - 81, a ze dne 28. 5. 2015, č. j. 2 As 146/2014 - 38, odst. [35]). Krajský soud proto nepochybil způsobem, který by mohl založit přijatelnost kasační stížnosti.

20. Přesah vlastních zájmů stěžovatele nezakládají ani kasační námitky směřující proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním. Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti, tím spíše v řízení podléhajícím filtru přijatelnosti podle § 104a s. ř. s., nezasahuje do skutkových závěrů správních orgánů a krajského soudu jen proto, že stěžovatel předkládá vlastní hodnocení důkazů. Přijatelnost by mohla být založena teprve tehdy, pokud by šlo o zásadní pochybení krajského soudu, například o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry nebo o zjevné vady dokazování (srov. usnesení ze dne 30. 3. 2023, č. j. 4 As 267/2022 - 28, odst. [11] až [14], a usnesení ze dne 26. 11. 2024, č. j. 4 As 183/2024 - 36, odst. [13] až [16]). Nic takového zde zjištěno nebylo. Krajský soud vycházel zejména z výpovědí čtyř policistů, které byly v podstatných bodech vzájemně souladné, a vysvětlil, proč jim uvěřil oproti výpovědi manželky stěžovatele. Samotný nesouhlas stěžovatele s tímto hodnocením nepředstavuje přesah jeho vlastních zájmů.

21. Ani námitka porušení zásady in dubio pro reo na tom nic nemění. Formulace krajského soudu, podle níž žalobce „vznesením shora uvedených námitek na sebe přenesl důkazní břemeno“ (odst. 105 napadeného rozsudku), není nejpřesnější; nelze ji však číst 21 As 260/2025 izolovaně. Z napadeného rozsudku jako celku je zřejmé, že krajský soud nevyšel z předpokladu, že by stěžovatel musel prokazovat svou nevinu. Posuzoval, zda správní orgány shromáždily dostatečný důkazní podklad a zda stěžovatelovy námitky vyvolávají důvodné pochybnosti o skutkovém stavu. Takový postup odpovídá judikatuře NSS, podle níž je třeba hodnotit důkazní řetězec jako celek a věrohodnost jednotlivých tvrzení v jejich souvislostech (srov. přiměřeně rozsudek č. j. 4 As 421/2021 - 47, odst. [42] až [49] a [56]). Ani tato námitka tedy nezakládá přijatelnost kasační stížnosti.

22. Ve vztahu k použitelnosti úředních záznamů o podání vysvětlení je judikatura Nejvyššího správního soudu rovněž ustálená. Úřední záznam o podání vysvětlení není důkazním prostředkem k prokázání průběhu událostí; k tomu slouží svědecká výpověď osoby, která vysvětlení podala. Záznam však může sloužit jako podpůrný podklad pro vedení dokazování a k porovnání se svědeckou výpovědí při hodnocení její věrohodnosti (rozsudek tohoto soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j. 2 As 109/2012 - 26). Krajský soud z těchto pravidel vyšel. Nerozhodoval pouze na základě úředních záznamů, nýbrž především na základě svědeckých výpovědí, zejména výpovědí zasahujících policistů. Ani tato námitka tedy nezakládá přijatelnost kasační stížnosti.

23. Konečně ani námitky týkající se přestupku znevážení postavení úřední osoby neotevírají relevantní právní otázku. Nejvyšší správní soud se skutkovou podstatou přestupku podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích podrobně zabýval v rozsudku ze dne 14. 4. 2021, č. j. 10 As 38/2021 - 33. V odst. [11] uvedl, že účelem této skutkové podstaty je ochrana vážnosti a autority orgánů veřejné moci a hladkého výkonu veřejné moci, nikoli ochrana osobnosti úřední osoby jako takové. V odst. [12] až [17] zdůraznil, že jde o omezení svobody projevu, a proto je třeba k aplikaci skutkové podstaty přistupovat zdrženlivě. Současně však v odst. [18] a [19] vysvětlil, že chráněnou kritikou nejsou samoúčelné osobní útoky a urážky překračující i široké meze přípustné kritiky úředních osob.

24. Krajský soud tato východiska respektoval. Výroky stěžovatele nehodnotil jako věcnou kritiku policejního postupu, nýbrž jako opakované osobně útočné a znevažující výroky vůči policistům při výkonu jejich pravomoci. Stěžovatelova polemika s tímto hodnocením zůstává v rovině aplikace ustáleného judikaturního pravidla na konkrétní skutkové okolnosti. Nepředstavuje tak otázku, k níž by bylo třeba sjednocujícího zásahu Nejvyššího správního soudu.

25. Totéž platí pro námitku absence materiální stránky obou přestupků. Judikatura Nejvyššího správního soudu již vyložila, že neuposlechnutí výzvy policisty podle subjektivní úvahy adresáta o její neoprávněnosti může naplnit formální i materiální znaky přestupku, neboť ohrožuje řádný výkon veřejné moci a schopnost policie plnit operativní úkoly (rozsudek č. j. 1 As 63/2011 - 90, odst. [28]). Krajský soud se materiální stránkou zabýval a vysvětlil, proč ji považoval za naplněnou: u prvního skutku v kontextu prověřování oznámení možného domácího násilí a odmítnutí součinnosti, u druhého skutku též s ohledem na opakované urážlivé výroky vůči policistům.

26. Nejvyšší správní soud shrnuje, že kasační stížnost neobsahuje žádnou dosud neřešenou ani judikaturně rozpornou právní otázku. Krajský soud se též neodchýlil od ustálené judikatury. Kasační námitky směřují především proti skutkovému hodnocení a aplikaci ustálených právních pravidel na individuální okolnosti věci. Nejvyšší správní soud 21 As 260/2025 - 39 pokračování neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu takové intenzity, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele a založit přijatelnost kasační stížnosti.

27. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle § 104a odst. 1 s. ř. s.

28. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, část III. 4.). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti, a proto ani on nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 27. července 2026 JUDr. Tomáš Rychlý předseda senátu