21 As 277/2025

Rubrum

21 As 277/2025 - 20 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobkyně: NeoGyn-Privat s.r.o., se sídlem Most, Topolová 1374, zastoupená JUDr. Dušanem Hebortem, Ph.D., advokátem se sídlem Most, Marie Pujmanové 2447/9, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 12. 2025, č. j. 78 A 10/2025-33, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádnému z účastníků s e nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Magistrát města Mostu rozhodnutím ze dne 6. 3. 2025, č. j. MmM/045552/2025/OSČ-P/DP, uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), jenž spočíval v tom, že žalobkyně jako provozovatelka vozidla tovární značky Mazda, registrační značky X, v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila, aby při užití daného vozidla na pozemní komunikaci byla dodržována pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť blíže nezjištěný řidič dne 6. 10. 2024 v čase 3:00 hodin v Mostě, na ulici Marie Pujmanové u čp. X, stál s odkazovaným motorovým vozidlem v rozporu se zvláštním právním předpisem na křižovatce, čímž tento řidič porušil § 27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu a naplnil tak skutkovou podstatu přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Za spáchaný přestupek byla žalobkyni podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 2 000 Kč. Žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 5. 2025, 21 As 277/2025 č. j. KUUK/056743/2025/DS/Lin, zamítnul odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

2. Žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem shora označeným rozsudkem zamítl.

3. Krajský soud především shledal jako mimoběžnou argumentaci žalobkyně stran uložení pokuty za stání motorového vozidla na neschválené dopravní značce č. V13 „šikmé rovnoběžné čáry“. Z obsahu správního spisu totiž vyplynulo, že přestupkové jednání žalobkyně nebylo spojeno s porušením dotčené dopravní značky, nýbrž s porušením zákazu zastavení a stání na křižovatce ve vzdálenosti kratší než 5 m před hranicí křižovatky a 5 m za ní. Soud se proto těmito žalobními tvrzeními nezabýval, neboť se míjely s předmětem soudního řízení, který byl vymezen obsahem napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.

4. Za protichůdnou označil krajský soud argumentaci presumpcí správnosti postupu veřejné správy. Žalobkyně tvrdila, že její vozidlo stálo na dopravní značce č. V13, a proto nemohlo stát v křižovatce, neboť vyznačené čáry křižovatku zužují. Uvedené tvrzení však ústí v absurdní závěr, kdy se žalobkyně na jedné straně dovolávala toho, že blíže nezjištěný řidič nemohl porušit zákaz plynoucí z neschválené vodorovné dopravní značky č. V13 [pozn. NSS – dopravní značka nebyla ke dni 6. 10. 2024 schválena opatřením obecné povahy podle § 77 odst. 5 zákona o silničním provozu], avšak současně tvrdila, že blíže neustanovený řidič na vyznačené vodorovné dopravní značce č. V13 stál a na její správnost též spoléhal, přičemž tak nemohl stát v křižovatce.

5. Krajský soud dále odmítl tvrzení, že by předmětná křižovatka měla tvar písmene „T“, což by zakládalo výjimku ze zákazu stání v křižovatce, neboť tento zákaz neplatí na protější straně vyúsťující pozemní komunikace. Argumentaci žalobkyně, že není rozhodující jen stavebně technické křížení komunikací, ale též fakt, že do křižovatky není možné přijet ze čtyř směrů, ale jen ze tří (pro jednosměrný provoz na ulici Marie Pujmanové), což z ní fakticky činí uvedený typ křižovatky, nepřijal s tím, že je nutné vycházet právě z tvaru křižovatky, tj. křížení (protnutí) ulic Marie Pujmanové a Petra Jilemnického; vozidlo žalobkyně v daném případě stálo v křižovatce, v místě zakřivení okraje vozovky, a to za vyústěním pozemní komunikace. Zároveň nebylo možné přisvědčit ani žalobní námitce, že vozidlo žalobkyně nemohlo stát v křižovatce, protože ji zúžily vyznačené čáry. Krajský soud upozornil, že křižovatka není odvislá od případného vodorovného dopravního značení, ale od jejího prostorového řešení jako místa, ve kterém se pozemní komunikace protínají nebo spojují.

6. Podle názoru krajského soudu nebylo pochyb ani o naplnění materiální stránky přestupku. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (podle níž pro uplatnění odpovědnosti provozovatele vozidla musí správní orgán spolehlivě prokázat toliko porušení pravidel silničního provozu naplňující skutkovou podstatu přestupku, aniž by se musel zabývat zaviněním či jinými okolnostmi, které by zkoumal v řízení vedeném s řidičem vozidla) konstatoval, že pro rozhodnutí ve věci bylo plně dostačující, že správní orgány prokázaly, že řidič jednal způsobem naplňujícím znaky přestupku, přičemž naplnění 21 As 277/2025 - 21 pokračování skutkové podstaty přestupku (neznámého) řidiče nebylo nijak zpochybněno. Mimoto doplnil, že naplněním formálních znaků přestupku dochází v běžně se vyskytujících případech, jako byl i tento, k současnému naplnění jeho materiálního znaku, protože společenská škodlivost je typového charakteru a spočívá zásadně již v tom, že provozovatel vozidla nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích.

7. Proti tomuto rozsudku se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brání kasační stížností, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

8. Stěžovatelka namítá, že závěr krajského soudu o tom, že vozidlo stálo v křižovatce, je nesprávný. Krajský soud podle ní „nevycházel z totožnosti skutku a příliš se zaměřil na jeho popis v [původně] vydaném příkaze“ (parkování v křižovatce). V projednávané věci byl popis skutku změněn, respektive napodruhé byl skutek popsán jinak poté, co vyšlo najevo, že opatření obecné povahy o schválení místní úpravy (vodorovná značka V13) nebylo v rozhodné době účinné [pozn. NSS – změna proběhla před vydáním příkazu o uložení pokuty ve druhé výzvě k zaplacení určené částky podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu]. Navzdory popisu skutku ve vydaném příkaze, kterým se zahájilo přestupkové řízení (parkování v křižovatce), se podle stěžovatelky jednalo stále o parkování na šikmých vodorovných čarách. Vzhledem k presumpci správnosti dopravních značek vozidlo stálo právě na značce vodorovné šikmé čáry. Stěžovatelka má za to, že „z rozdílného úhlu parkování na šikmých čarách vs. parkování v křižovatce nelze pro vymezení předmětu přestupkového řízení ani správní žaloby nic dovodit a jedná se skutkově a předmětem řízení o totéž“.

9. Úvaha krajského soudu, že parkování na dopravní značce V13 lze současně postihovat jako parkování v křižovatce, je podle stěžovatelky v rozporu se zásadou speciality. Vozidlo stěžovatelky parkovalo na značce V13, neúčinné opatření obecné povahy o stanovení místní úpravy však vylučovalo, aby za porušení této značky bylo možné uložit pokutu. Porušení konkrétní dopravní značky má přednost před porušením obecného pravidla, jakým je například zákaz stání a zastavení v křižovatce. Zásada speciality vylučuje v tomto případě jednočinný souběh přestupků, respektive porušení konkrétní dopravní značky má přednost před obecnějším ustanovením zakazujícím stání a zastavení v křižovatce.

10. Podle názoru stěžovatelky je vymezení křižovatky nutné chápat úžeji, tedy že se jedná o prostor vymezený vodícími čarami, které oddělují krajnici od vozovky (krajnice není určena k jízdě motorových vozidel). Funkčně je křižovatka částí vozovky určenou k jízdě a změně jízdy do jednoho z více směrů. Pokud je dopravní značkou V13 vyloučena v daném místě jízda, pak takový prostor nemůže být součástí křižovatky a uvedená značka křižovatku zmenšuje. Stání v křižovatce a stání na značce V13 jsou odlišné věci a nelze je zaměňovat.

11. Krajský soud konečně pochybil tím, že se odmítl zabývat společenskou škodlivostí (materiální nebezpečností) přestupku s odůvodněním, že pro deliktní odpovědnost stěžovatelky postačilo naplnění formálních znaků přestupku. Podle stěžovatelky se „nabízí 21 As 277/2025 rozlišení, že nelze přihlížet k materiální nebezpečnosti přestupku provozovatele, která se váže k osobě řidiče. V projednávané věci není vázán nedostatek parkovacích míst nebo stavební řešení křižovatky na osobu řidiče“. Podle stěžovatelky mělo být zohledněno, že bezpečnost a plynulost silničního provozu nebyla dotčena. Fotografie z místa parkování dokládají, že veřejná správa nevynucuje dodržování hranice 5 m od předmětné křižovatky pro zákaz zastavení a stání. Jestliže veřejná správa v daném místě zákaz stání v křižovatce nepostihuje a řidiči do 5 metrů od křižovatky a v ní parkují, pak současně připouští, že parkování v uvedené zatáčce není nebezpečné, mj. i proto, že křižovatka je koncipována tak, že jí nelze projíždět vysokou rychlostí. Nedodržení zákazu stání v křižovatce je ze strany správního orgánu zástupná výtka, jež reagovala pouze na dodatečné zjištění, že opatření obecné povahy k místní úpravě (dopravní značka V13) bylo schváleno až dodatečně.

12. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje napadený rozsudek za zcela zákonný. Námitky stěžovatelky má za nedůvodné, a proto navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.

13. Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval zkoumáním existence podmínek řízení, především přípustností kasační stížnosti (respektive jednotlivých kasačních námitek), neboť tento postup má přednost před posouzením její přijatelnosti (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2006, č. j. 8 Azs 5/2006 – 30; rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

14. Námitky týkající se (i) totožnosti skutku a předmětu žaloby a (ii) vymezení křižovatky obsahově míří na totéž a ve své podstatě představují jen jinak formulované opakování týchž žalobních námitek bez toho, že by se stěžovatelka v kasační stížnosti vymezila proti konkrétním závěrům, které k nim vyslovil krajský soud. Již v žalobě stěžovatelka totiž tvrdila, že pokud „[v]ozidlo stálo na šikmých vodorovných čarách, pak nemohlo stát v křižovatce, neboť vyznačené čáry křižovatku zužují“ a že „[p]latí presumpce správnosti postupu veřejné správy. Na vyznačené vodorovné značky řidiči nezbývá, než se na ně spoléhat a přestupek nelze pojmout tak, jako by dotčená značka vyznačena nebyla“. Tyto žalobní námitky krajský soud vypořádal (viz odst. [4] a [5] výše). Převzít do kasační stížnosti argumentaci ze žaloby je možné, avšak pouze v rámci cílené polemiky se závěry krajského soudu, případně v rámci poukazu na to, že argumentace v žalobě nebyla krajským soudem vypořádána (a jeho rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné). Jiná argumentace vůbec nesměřuje proti důvodům, na nichž je vystavěn napadený rozsudek (viz § 102 s. ř. s.), a fakticky tak nepředstavuje kasační námitky. Nadto tvrzení ohledně totožnosti skutku a změny jeho popisu v příkazu o uložení pokuty stěžovatelka poprvé uplatnila až v kasační stížnosti, ač jí nic nebránilo uplatnit tuto námitku již v řízení před krajským soudem; taková námitka je proto ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná. Posledně uvedený závěr platí i pro dílčí námitku vyloučení jednočinného souběhu přestupků z důvodu speciality (viz odst. [9] výše); i tato námitka je tedy nepřípustná.

15. Pokud jde o zbývající námitku, která by mohla být meritorně projednána a která se týká posouzení společenské škodlivosti přestupku, Nejvyšší správní soud se následně zabýval její přijatelností ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s., tedy otázkou, zda kasační stížnost (v tomto 21 As 277/2025 - 22 pokračování rozsahu) svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Jedná se totiž o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce.

16. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. (rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle tohoto rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu existuje zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní pochybení ve smyslu uvedeném pod bodem 4) půjde především tehdy, pokud krajský soud: a) nerespektoval ustálenou a jasnou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Tato kritéria přijatelnosti kasační stížnosti jsou použitelná i po novele § 104a odst. 1 s. ř. s., která s účinností od 1. 4. 2021 rozšířila okruh případů, při jejichž přezkumu zdejší soud posuzuje přijatelnost kasační stížnosti (viz usnesení tohoto soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 – 28).

17. Stěžovatelka sama žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti nepředestřela a jediná projednatelná kasační námitka neobsahuje důvody, které by mohly představovat přesah vlastních zájmů stěžovatelky odůvodňující meritorní projednání věci, natož přesah svým významem podstatný. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku krajského soudu rovněž prima facie neshledal žádná pochybení, která by mohla mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky.

18. Kasační stížnost není přijatelná.

19. Jediná přípustná námitka stěžovatelky uplatněná v kasační stížnosti se týká otázky právě posouzení společenské škodlivosti jejího přestupku. Zde je především nutno upozornit, že krajský soud se k této otázce v odst. 28 odůvodnění napadeného rozsudku přezkoumatelným způsobem vyjádřil.

20. Pokud jde o samotné právní hodnocení existence materiálního znaku přestupku stěžovatelky krajským soudem, je podstatné, že argumentace stěžovatelky v její reakci na vyjádření žalovaného [lze-li jí ovšem vůbec považovat za rozvedení některé ze (včas uplatněných) žalobních námitek, tedy jednalo-li se o argumentaci věcně projednatelnou] je postavena na polemice o (ne)existenci materiálního znaku přestupku řidiče vozidla (nikoli přestupku stěžovatelky, coby jeho provozovatele). Tato skutečnost je zřejmá zejména z posledního odstavce tohoto podání, kde stěžovatelka v kontextu polemiky o tom, zda se nezjištěný řidič dopustil jednání naplňujícího skutkovou podstatu přestupku parkování v křižovatce, uvedla, že je „…zcela proti smyslu a účelu správního trestání, aby samosprávy vyhledávaly formalistická porušení dopravních předpisů bez společenské škodlivosti“ (důraz doplněn). 21 As 277/2025

21. Judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila, že při posuzování přestupku provozovatele vozidla podle § 125f zákona o silničním provozu se správní orgány nemusejí zabývat naplněním materiálního znaku přestupku řidiče vozidla (viz již zmíněný rozsudek č. j. 3 As 114/2016 – 46 a obdobně též například rozsudky ze dne 28. 11. 2016, č. j. 8 As 156/2016 – 35, a ze dne 25. 9. 2023, č. j. 8 As 79/2022 – 30, č. 4530/2023 Sb. NSS, nebo usnesení ze dne 2. 5. 2025, č. j. 5 As 285/2024 – 35). V rozsudku č. j. 8 As 156/2016 – 35 zdejší soud uvedl, že „[p]ro založení odpovědnosti provozovatele vozidla za správní delikt je sice podle § 125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu nutné, aby porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazovalo znaky přestupku podle zákona o silničním provozu, toto ustanovení však nelze vykládat tak, že jsou správní orgány v řízení o správním deliktu povinny zjišťovat, zda byly naplněny všechny předpoklady přestupkové odpovědnosti řidiče vozidla. Pro splnění podmínky podle § 125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu proto postačí, že jednání řidiče vykazuje znaky přestupku.“ (důraz doplněn). Společenská škodlivost jednání pachatele je nepochybně i materiálním znakem přestupku (dříve jiného správního deliktu) podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu; Nejvyšší správní soud přitom konstantně judikuje, že naplněním formálního znaku přestupku je v obvyklých případech naplněn i znak materiální (srov. například rozsudek ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45). To ostatně uvedl v odůvodnění svého rozsudku i krajský soud. Jak však již bylo uvedeno, stěžovatelka fakticky brojí proti absenci materiálního znaku přestupkového jednání nezjištěného řidiče, na což jí dává jednoznačnou odpověď výše zmiňovaná judikatura tohoto soudu.

22. V projednávané věci tedy nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, popřípadě byla řešena rozdílně. Krajský soud se nedopustil ani zásadního pochybení při výkladu hmotného či procesního práva; věc přitom po právní stránce posoudil v souladu s konstantní judikaturou kasačního soudu, od které není důvod se jakkoli odchylovat.

23. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že neshledal žádný důvod přijatelnosti kasační stížnosti, a proto ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. (srov. usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 – 33, č. 4170/2021 Sb. NSS, část III. 4., podle kterého posouzení přijatelnosti kasační stížnosti představuje zjednodušený meritorní přezkum). Stěžovatelka v řízení o kasační stížnosti neměla úspěch a žalovanému v něm žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti proto nebyla přiznána žádnému z účastníků. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 9. července 2026 21 As 277/2025 - 23 pokračování Mgr. Radovan Havelec předseda senátu