21 As 70/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: Ing. J. T., zastoupen JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem Biskoupky 33, Biskoupky, proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 118/16, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2026, č. j. 5 A 79/2025 – 105, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Kárný senát žalované (dále jen „kárný senát“) rozhodnutím ze dne 28. 8. 2025, sp. zn. K 42/2019, nepřipustil žalobce jako poškozeného ke kárnému řízení vedenému pod shodnou spisovou značkou proti JUDr. Kateřině Tomkové. Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji výše nadepsaným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.

2. Městský soud nepřisvědčil žalobní námitce stěžovatele, že v nyní posuzované věci je žalobce v postavení poškozeného ve smyslu § 43 odst. 1 trestního řádu, neboť dle § 35e odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“) se na kárné řízení užije trestní řád subsidiárně. Dle městského soudu je okruh účastníků kárného řízení vymezen v § 33 odst. 1 zákona o advokacii a v § 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 244/1996 Sb., kterou se podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, stanoví kárný řád (dále jen „advokátní řád“) taxativně, nikoliv na základě subjektivního vztahu k projednávané věci, a proto účastníkem kárného řízení není poškozený.

3. Městský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, podle níž je neveřejnost kárného řízení v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Dle městského soudu se citovaný článek Listiny vztahuje k právu na soudní ochranu, zatímco žalovaná není soudní institucí, nýbrž veřejnoprávní korporací vykonávající svěřenou působnost v oblasti profesní samosprávy.

4. Proti rozsudku městského soudu podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

5. Stěžovatel v kasační stížnosti nesouhlasí se závěrem městského soudu, že čl. 38 odst. 2 Listiny se vztahuje výlučně k právu na soudní ochranu. Má za to, že bylo zasaženo do jeho práv. Uvádí, že „v demokratickém materiálním právním státě je totiž nemyslitelné, aby bylo v jakémkoliv řízení zasahováno do práv subjektu, aniž by se tento subjekt mohl k tomuto zásahu vyjádřit“. Domnívá se, že nemůže být vyloučen z jakéhokoliv řízení, v němž je posuzována zákonnost úschovy jím uschovaných finančních prostředků u advokátky.

6. Žalovaná ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatel v kasační stížnosti v zásadě nespecifikuje, v čem má spočívat nesprávné posouzení právní otázky soudem, neboť pouze cituje odstavce napadeného rozsudku a komentářovou literaturu k čl. 38 odst. 2 Listiny. Žalovaná se naopak ztotožňuje se závěrem městského soudu, že čl. 38 odst. 2 Listiny platí pro soudní, nikoli správní řízení. Odkazuje také na právní úpravu o neveřejnosti kárného řízení.

7. V replice stěžovatel setrvává na své dosavadní argumentaci. Následně repliku doplnil, avšak argumentace obsažená v tomto doplnění se míjí s předmětem sporu.

8. Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Napadené rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s.

9. Kasační stížnost není důvodná.

10. Dle § 33 odst. 1 věty druhé zákona o advokacii účastníky kárného řízení jsou kárný žalobce a advokát nebo advokátní koncipient, proti němuž je kárné řízení zahájeno. Ustanovení § 1 advokátního řádu je totožné.

11. Dle § 35e odst. 2 zákona o advokacii nestanoví-li tento zákon nebo kárný řád něco jiného nebo nevyplývá-li něco jiného z povahy věci, použijí se v kárném řízení přiměřeně ustanovení trestního řádu.

12. Dle čl. 38 odst. 2 Listiny každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

13. Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že účelem kárného řízení s advokátem není rozhodování o soukromých právech klientů či jiných osob dotčených jednáním advokáta, nýbrž posouzení, zda advokát porušil povinnosti vyplývající ze zákona o advokacii a stavovských předpisů, a případné uložení kárného opatření. Městský soud dospěl ke správnému závěru, pokud uvedl, že „kárné řízení neslouží k tomu, aby se v něm řešily případné nároky či jiné požadavky poškozených osob, neboť taková pravomoc zkrátka žalované nebyla zákonem svěřena a rozhodování v tomto ohledu jí vůbec nepřísluší“.

14. Ke kasační námitce stěžovatele o jeho připuštění do kárného řízení jako poškozeného dle § 43 trestního řádu, Nejvyšší správní soud uvádí, že okruh účastníků kárného řízení je taxativně vymezen v § 33 odst. 1 zákona o advokacii, případně také v § 1 advokátního kárného řádu. Jedná se o speciální právní úpravu, a proto argument stěžovatele o aplikaci trestního řádu s odkazem na § 35e odst. 2 zákona o advokacii je lichý. V případě existence speciální právní úpravy se subsidiární úprava neužije. Tento závěr ostatně plyne přímo z § 35e odst. 2 zákona o advokacii, který podmiňuje přiměřené použití trestního řádu tím, že zákon o advokacii nebo advokátní řád nestanoví jinak. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se závěrem městského soudu, že s ohledem na zvláštní právní úpravu okruhu účastníků kárného řízení v § 33 odst. 1 zákona o advokacii a § 1 advokátního řádu nelze přiměřeně použít § 43 trestního řádu a přiznat stěžovateli postavení poškozeného.

15. Na postavení stěžovatele nemůže nic změnit ani skutečnost, že se kárné řízení týká postupu advokátky při správě peněžních prostředků, které jí stěžovatel svěřil do advokátní úschovy. Jak Nejvyšší správní soud již výše uvedl, kárné řízení sleduje ochranu veřejného zájmu na řádném výkonu advokacie a vyvození profesní odpovědnosti advokáta; neslouží však jako prostředek k rozhodování o majetkových právech osob, které mohly být jeho jednáním dotčeny, a to ani tehdy, podala-li tato osoba podnět ke kárnému řízení.

16. Závěrem považuje Nejvyšší správní soud za potřebné korigovat názor městského soudu i žalované o aplikaci čl. 38 odst. 2 Listiny. Z okolnosti, že toto ustanovení primárně upravuje procesní záruky při projednávání věci soudem, nelze bez dalšího dovozovat jeho nepoužitelnost ve správním řízení. Ostatně Ústavní soud již v několika případech judikoval, že práva plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny se uplatní také v řízení před správními orgány (např. při nečinnosti správního orgánu – nález ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 696/02; právo na veřejné projednání věci v přítomnosti daňového subjektu v celém daňovém řízení – nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 425/01; řízení o přestupcích před nalézacím správním orgánem – nález ze dne 11. 03. 2004, sp. zn. II. ÚS 788/02). Tento závěr ostatně podporuje též název hlavy páté Listiny, Právo na soudní a jinou právní ochranu, jakož i obecná povaha procesních záruk zakotvených v čl. 37 a čl. 38 Listiny.

17. Uvedené však samo o sobě neznamená, že se ochrany podle čl. 38 odst. 2 Listiny může domáhat každá osoba, jejíž zájmy mohou být výsledkem řízení fakticky nebo zprostředkovaně dotčeny. Pojem „jeho věc“ je nutno vykládat tak, že se vztahuje na řízení, v němž je rozhodováno o právech či povinnostech dotčené osoby; jde tedy o osobu v postavení účastníka řízení dle § 27 odst. 1 správního řádu. V nyní projednávané věci však žalovaná nerozhoduje o právech ani povinnostech stěžovatele; předmětem řízení je posouzení kárné odpovědnosti jeho advokátky. Nešlo proto o „stěžovatelovu věc“ ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a z tohoto ustanovení nelze dovodit jeho právo účastnit se kárného řízení v rozporu s výslovnou úpravou zákona.

18. Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věta poslední s. ř. s. zamítl.

19. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl na základě § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Žalované, která byla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, pak soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 11. srpna 2026 JUDr. Tomáš Rychlý předseda senátu