21 As 92/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: Ing. M. K., zastoupený JUDr. Markem Chlebikem, advokátem se sídlem Praha 1, Školská 694/32, proti žalovaným: 1) Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2/2, 2) Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Praha 1, Staroměstské náměstí 932/6, 3) Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, a 4) Úřad městské části Praha 22, se sídlem Praha 22, Nové náměstí 1250/10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2026, č. j. 11 A 6/2026 – 43, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze shora označeným usnesením odmítl žalobu, kterou se žalobce (i) domáhal zrušení několika rozhodnutí [rozhodnutí žalovaného a) ze dne 2. 9. 2019, č. j. MHMP 1816350/2019, a ze dne 25. 11. 2024 č. j. MHMP 1988842/2024, a dále rozhodnutí žalovaného d) ze dne 20. 12. 2022, č. j. P22 29846/2022 OV 11, ze dne 12. 2. 2019, č. j. P22 1436/2019 OV 04, ze dne 29. 11. 2024, č. j. P22 26889/2024 OVÚP 11, a ze dne 25.6. 2025, č. j. P22 16600/2025 OVÚP 04], (ii) vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému d), (iii) náhrady za vynaložené náklady, soudní poplatky a právní zastoupení před soudy všech stupňů vůči žalovanému a), b) a c), a konečně (iv) přiznání spravedlivého zadostiučinění dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), vůči žalovaným a), b) a c).

2. Městský soud uvedl, že část žaloby směřující proti rozhodnutí žalovaného a) ze dne 2. 9. 2019 odmítl podle § 46 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), pro opožděnost, a také podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (zrušení rozhodnutí kasačním soudem, tedy odpadnutí předmětu řízení). Část žaloby směřující proti rozhodnutí žalovaného a) ze dne 25. 11. 2024 odmítl podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pro opožděnost. Části žaloby směřující proti rozhodnutím žalovaného d) ze dne 12. 2. 2019, 20. 12. 2022, 29. 11. 2024 a 25. 6. 2025 soud odmítl pro opožděnost podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., a pro nepřípustnost podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 68 písm. a) s. ř. s. (nevyčerpání opravných prostředků ve správním řízení). Části žaloby, kterými se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení, náhrady za vynaložené náklady řízení před soudy všech stupňů, a přiznání spravedlivého zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., soud odmítl podle § 46 odst. 2 s. ř. s., protože o těchto nárocích rozhodují civilní soudy; současně žalobce poučil o možnosti podat žalobu u příslušných soudů. Jednotlivé důvody pro odmítnutí každé části žaloby městský soud vysvětlil.

3. Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s.

4. Stěžovatel v kasační stížnosti čítající 28 stran v podstatě doslovně zopakoval svoji žalobu, své vyjádření ze dne 30. 3. 2026 učiněné v řízení před městským soudem, a závěry napadeného usnesení. Na poslední stránce kasační stížnosti stručně namítl, že prokázal nezákonnost rozhodnutí žalovaného a) ze dne 2. 9. 2019 a ze dne 25. 11. 2024, a proto je napadené usnesení vadné. Dále namítl, že městský soud neumožnil žalovanému a) vyjádřit se k žalobě. Konečně poznamenal, že se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného a) ze dne 2. 9. 2019 a 25. 11. 2024, a dále ochrany proti nečinnosti a nezákonnému zásahu. Pro tyto části žalobního návrhu je pravomoc správních soudů dána, a soud proto nemohl žalobu jako celek odmítnout pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.

5. Žalovaný a) se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry napadeného usnesení a navrhl kasační stížnost zamítnout. Ostatní žalovaní se ke kasační stížnosti nevyjádřili.

6. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 věty první s. ř. s.

7. Kasační stížnost není důvodná.

8. Stěžovatel uvedl, že kasační stížnost podává z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. Je‑li však kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí návrhu, přichází v úvahu z povahy věci pouze kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy namítaná nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu (nebo zastavení řízení). Tento důvod pak v sobě zahrnuje i další důvody kasační stížnosti (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu z 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004‑98, č. 625/2005 Sb. NSS; rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). V rámci přezkumu usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby se kasační soud nemůže zabývat otázkou důvodnosti žaloby, zákonností žalobou napadeného aktu ani procesního postupu souvisejícího s jeho vydáním, ale pouze tím, zda byly dány procesní podmínky pro vyřízení žaloby jiným než meritorním rozhodnutím (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 30. 11. 2021, č. j. 7 As 281/2021‑32).

9. Pokud jde o jednotlivé kasační námitky, pak tvrzení stěžovatele, že prokázal nezákonnost rozhodnutí žalovaného a) ze dne 2. 9. 2019 a ze dne 25. 11. 2024, a proto je napadené usnesení vadné, nijak nereaguje na argumentaci městského soudu, neboť neuvádí, z jakých důvodů jsou nesprávné závěry, na jejichž základě městský soud žalobu (v tomto rozsahu) odmítl. Tuto námitku nelze projednat, protože nesměřuje proti rozhodovacím důvodům městského soudu (nemožnost zabývat se zákonností napadených aktů pro opožděnost žaloby, respektive její nepřípustnost), a je tak nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s., neboť se opírá o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s. ř. s.

10. Vzhledem k tomu, že stěžovatel není oprávněn ke vznášení námitek jdoucích mimo rozsah dotčení jeho subjektivních práv (§ 2 s. ř. s.), nemohl se Nejvyšší správní soud zabývat ani námitkou, dle které městský soud neumožnil žalovanému a) vyjádřit se k žalobě (viz například rozsudky tohoto soudu ze dne 28. 7. 2017, č. j. 4 As 124/2017‑30, ze dne 30. 5. 2023, č. j. 7 As 410/2021- 23, či ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 108/2010-71).

11. Stěžovatel dále poznamenal (byť toliko v kontextu jiné námitky), že se žalobou domáhal mj. ochrany proti nečinnosti a nezákonnému zásahu. Nejvyšší správní soud konstatuje, že jestliže by žaloba takové návrhy skutečně obsahovala, bylo by na místě napadené usnesení zrušit, neboť pokud by městský soud o části žalobního návrhu nerozhodl, zatížil by své rozhodnutí vadou, k níž Nejvyšší správní soud při přezkumu přihlíží z úřední povinnosti (viz rozsudky ze dne 29. 8. 2019, č. j. 8 As 247/2018-70, ze dne 13. 6. 2018, č. j. 3 As 112/2016-37, či ze dne 16. 5. 2023, č. j. 8 As 145/2021-51). Nejvyšší správní soud nicméně uvádí, že stěžovatel se žalobou ochrany proti nečinnosti správního orgánu ani ochrany před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, nedomáhal. Stěžovatel sice na první stránce žaloby mj. uvedl, že žalobu podává „podle ust. § 65, ust. § 79 a ust. 82, zákona č. 150/2002 Sb.“, nicméně ze zbývajících dvaceti sedmi stránek žaloby, včetně navrženého petitu, jednoznačně vyplývá, že jejím předmětem bylo pouze to, co městský soud řádně projednal (viz odst. [1] a [2] odůvodnění tohoto rozsudku). Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel v odst. 47 žaloby zmínil, že „je aktivně legitimován k podání žaloby proti nezákonnému zásahu žalovaného správního orgánu MHMP“. Toto své (zcela izolované) tvrzení totiž nijak nekonkretizoval, nespojil ho s konkrétním pochybením správního orgánu, a ani v navrženém petitu nyní tvrzený požadavek na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu nijak nereflektoval. V kontextu celého vyznění žaloby tedy nebyly žádné důvody pro úvahu, zda se stěžovatel jejím prostřednictvím domáhal též ochrany před nezákonným zásahem (či dokonce ochrany proti nečinnosti); nebylo tedy ani povinností městského soudu vyzývat stěžovatele postupem dle § 37 odst. 5 s. ř. s. k případné opravě či doplnění podání. Tato kasační námitka proto není důvodná.

12. Stěžovatel konečně namítal, že městský soud pochybil tím, že žalobu jako celek odmítl, přestože měl pravomoc rozhodnout o zrušení rozhodnutí žalovaného a) ze dne 2. 9. 2019 a 25. 11. 2024 (jinak řečeno, důvody, pro které byly další části žaloby odmítnuty s odkazem na nutnost uplatnění žalovaných nároků před civilními soudy, na tuto část žaloby nedopadají). Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že byť městský soud žalobu odmítl jako celek jedním výrokem, důvody pro toto odmítnutí byly u jednotlivých žalobních částí různé. Části žaloby, kterými se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného a) ze dne 2. 9. 2019 a 25. 11. 2024 přitom městský soud neodmítl pro nedostatek své pravomoci, nýbrž zejména pro opožděnost žaloby (blíže viz odst. [23] až [27] a [33] až [34] odůvodnění napadeného usnesení). Uvedená námitka stěžovatele tedy nijak nereaguje na předmětnou argumentaci městského soudu, neboť neuvádí, z jakých důvodů jsou nesprávné závěry, na jejichž základě městský soud příslušnou část žaloby odmítl. Tuto námitku tedy nelze projednat, protože nesměřuje proti rozhodovacím důvodům napadeného usnesení, a je tak nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s.

13. Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není (v rozsahu, ve kterém mohla být věcně projednána) důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.

14. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaní sice měli fakticky ve věci plný úspěch, nevznikly jim však v tomto řízení žádné prokazatelné náklady. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 27. srpna 2026 Mgr. Radovan Havelec předseda senátu