21 Azs 243/2025

Rubrum

21 Azs 243/2025 - 30 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: H. L., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2025, č. j. 62 Az 44/2025 - 18, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2025, č. j. 62 Az 44/2025 - 18, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 10. 2025, č. j. OAM-895/BA-BA03-VL14-PŘZ-2025, rozhodl o žádosti žalobce ze dne 6. 10. 2025 o propuštění ze zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e), odst. 10 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) tak, že žalobce je i nadále zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců. Dle § 46a odst. 5 zákona o azylu žalovaný stanovil dobu trvání zajištění žalobce do 24. 11. 2025.

2. Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, které Krajský soud v Ostravě výše uvedeným rozsudkem vyhověl a rozhodnutí žalovaného zrušil.

3. Krajský soud vyšel z toho, že v řízení o přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince není správní soud vázán žalobními námitkami, neboť s ohledem na povahu institutu zajištění je povinen přihlížet i k případným nezákonnostem, které vyjdou najevo z úřední povinnosti. 21 Azs 243/2025 V tomto ohledu odkázal na judikaturu Soudního dvora Evropské unie a navazující rozhodovací praxi správních soudů.

4. Při posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného se krajský soud nejprve zabýval otázkou dodržení zákonné lhůty pro rozhodnutí o žádosti žalobce o propuštění ze zajištění. Vycházel přitom z judikatury Nejvyššího správního soudu, podle níž je třeba o žádosti podle § 46a odst. 10 zákona o azylu rozhodnout a rozhodnutí doručit ve lhůtě pěti dnů od jejího podání podle § 46a odst. 4 téhož zákona. Jelikož ze správního spisu nebylo možné zjistit, kdy byla žádost žalobce žalovanému doručena, vyšel krajský soud z předpokladu, že k jejímu doručení došlo v den, kdy byla žádost datována. Za tohoto skutkového základu dospěl k závěru, že žalovaný rozhodl o žádosti žalobce opožděně, a jeho rozhodnutí je proto nezákonné.

5. Krajský soud se dále zabýval otázkou, zda žalovaný dostál své povinnosti průběžně posuzovat trvání důvodů zajištění po celou dobu jeho trvání. Uvedl, že z odůvodnění jeho rozhodnutí nevyplývá, z jakých konkrétních skutkových okolností žalovaný dovozoval, že důvody zajištění žalobce ke dni vydání rozhodnutí nadále trvají. Žalovaný se podle krajského soudu omezil na obecné konstatování, že žalobce neuvedl nové skutečnosti, a na odkaz na předchozí rozhodnutí o zajištění, aniž by provedl individualizované hodnocení relevantních okolností. Takto pojaté odůvodnění krajský soud shledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Krajský soud rovněž připomněl, že rozhodnutí o zajištění žadatele o mezinárodní ochranu představuje závažný zásah do osobní svobody, a proto musí být odůvodněno konkrétními a přezkoumatelnými úvahami, přičemž zajištění má trvat pouze po nezbytně nutnou dobu.

6. Z uvedených důvodů krajský soud napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost a nezákonnost. S ohledem na povahu rozhodnutí o zajištění cizince současně nevyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, neboť po zrušení rozhodnutí o zajištění nelze v řízení před správním orgánem pokračovat.

7. Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), tedy pro nesprávné posouzení právní otázky soudem a pro vady soudního řízení, jež mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.

8. Stěžovatel především nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle něhož nebylo ze správního spisu zjistitelné datum doručení žádosti žalobce o propuštění ze zajištění. Součástí spisu byla totiž fotokopie poštovní obálky, z níž vyplývá, že žalobce podal svou žádost k poštovní přepravě dne 3. 10. 2025 a dne 6. 10. 2025 byla doručena stěžovateli. Tato skutečnost je podle stěžovatele potvrzena rovněž záznamy v elektronické evidenci azylových řízení (AZYL III). Žádost tedy nebyla žalovanému doručena dne 30. 9. 2025, jak dovodil krajský soud, nýbrž až dne 6. 10. 2025. Stěžovatel tak o žádosti rozhodl v zákonné lhůtě pěti pracovních dnů, neboť rozhodnutí bylo vydáno dne 9. 10. 2025 a žalobci předáno dne 10. 10. 2025. Závěr krajského soudu o opožděném vydání rozhodnutí, rezultující v jeho nezákonnost, proto neobstojí. Současně stěžovatel namítá, že pokud měl soud o úplnosti spisu pochybnosti, měl je odstranit procesními prostředky, nikoli bez dalšího přičíst případné nejasnosti k tíži správního orgánu. 21 Azs 243/2025 - 31 pokračování

9. Dále stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Zdůrazňuje, že tato vada nastává v situaci, kdy z odůvodnění nelze zjistit skutkové ani právní úvahy správního orgánu. Rozhodnutí stěžovatele takovou vadou netrpí, neboť z jeho odůvodnění je patrné, z jakého skutkového stavu bylo vycházeno, jak byla posouzena osobní, pobytová a procesní situace žalobce a z jakých konkrétních skutečností stěžovatel dovodil, že důvody zajištění nadále trvají, přičemž nelze uložit zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu. Krajský soud hodnotil závěry stěžovatele zkratkovitě a vytrhl je z kontextu. Stěžovatel současně zdůrazňuje, že v rozhodnutí vyložil individuální důvody trvání zajištění, zejména s ohledem na předchozí pobyt žalobce bez oprávnění, nerespektování uloženého vyhoštění, jeho vedení v evidenci nežádoucích osob, načasování žádosti o mezinárodní ochranu i chování žalobce v průběhu zajištění. Tyto skutečnosti podle stěžovatele odůvodňují závěr o riziku maření řízení a neúčinnosti zvláštních opatření.

10. Žalobce se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.

11. Vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost proti rozhodnutí ve věci, ve které rozhodoval specializovaný samosoudce, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.

12. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech, v nichž o žalobě rozhodoval specializovaný samosoudce, přijatelná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

13. Zásadní pochybení krajského soudu při výkladu hmotného nebo procesního práva či nerespektování ustálené a jasné judikatury může odůvodňovat i přijetí kasační stížnosti správního orgánu. Není přitom rozhodné, že by takové pochybení nemohlo zasáhnout do hmotněprávního postavení stěžovatele; opačný přístup by totiž neodpovídal zájmu na zajištění zákonného, spravedlivého a předvídatelného rozhodování soudů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, č. 1143/2007 Sb. NSS; rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci je kasační stížnost přijatelná. Jak bude dále vysvětleno, krajský soud se v projednávané věci dopustil zásadního pochybení jak při posouzení včasnosti rozhodnutí stěžovatele, tak v otázce jeho přezkoumatelnosti.

14. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a z důvodů v ní uvedených dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. 21 Azs 243/2025

15. Kasační stížnost je důvodná.

16. Krajský soud v prvé řadě dospěl k závěru, že stěžovatel nedodržel zákonnou lhůtu pro rozhodnutí o žádosti žalobce o propuštění ze zajištění a rozhodnutí stěžovatele tak bylo vydáno po marném uplynutí zákonné lhůty stanovené v § 46a odst. 4 zákona o azylu. Tento závěr krajský soud založil na úvaze, že ze správního spisu nelze zjistit, kdy byla stěžovateli doručena žádost žalobce o přezkoumání důvodů zajištění, pročež bylo nutno vycházet z data uvedeného na samotné žádosti, tj. z 30. 9. 2025. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud neztotožňuje.

17. Nejvyšší správní soud po prostudování správního spisu dospěl k závěru, že skutkový základ, z něhož krajský soud vycházel, neodpovídá obsahu spisu. Ačkoli správní spis skutečně není veden způsobem, který by bylo možno označit za přehledný, a jednotlivé listiny nejsou v rozporu s požadavkem spisové služby číslovány, nelze přehlédnout, že bezprostředně před samotnou žádostí žalobce o přezkoumání důvodů zajištění se ve spise nachází barevná fotokopie poštovní obálky, v níž byla tato žádost stěžovateli zaslána. Z ní jednoznačně plyne, že zásilka byla podána k poštovní přepravě dne 3. 10. 2025 a stěžovateli doručena dne 6. 10. 2025. Tento údaj ostatně koresponduje i s datem převzetí žádosti, z něhož stěžovatel vycházel ve svém rozhodnutí.

18. Za této situace nelze přisvědčit závěru krajského soudu, že by ze správního spisu nebylo možné zjistit den doručení žádosti žalobce. Krajský soud při svém hodnocení zjevně vyšel výlučně z data uvedeného na samotné žádosti, aniž by přihlédl k dalším listinám obsaženým ve spise, které tuto otázku objasňují. Takový postup neobstojí, neboť datum sepsání žádosti nelze bez dalšího ztotožňovat s datem jejího doručení správnímu orgánu.

19. Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že datum zaevidování žádosti žalobce o nové posouzení plyne rovněž z elektronické evidence azylu (AZYL III), do níž má krajský soud přístup a z níž mohl tuto skutečnost bez obtíží ověřit, a to v sekci zajištění. Z této evidence přitom jednoznačně vyplývá, že předmětná žádost nebyla zaregistrována dne 30. 9. 2025, nýbrž až dne 6. 10. 2025. Pokud měl krajský soud v tomto ohledu pochybnosti, nic mu nebránilo stěžovatele k objasnění věci vyzvat a relevantní skutečnosti prověřit, namísto toho, aby bez dalšího uzavřel, že rozhodnutí stěžovatele je pro překročení lhůty k jeho vydání nezákonné. Ačkoli je krajský soud při rozhodování ve věcech zajištění limitován krátkou zákonnou lhůtou (§ 46a odst. 8 zákona o azylu), nelze přehlédnout, že i v jejím rámci měl možnost pokusit se o ověření sporné skutečnosti, například neformálním dotazem či telefonicky. Ze soudního spisu však nevyplývá, že by krajský soud jakoukoli takovou procesní aktivitu vyvinul.

20. Vycházel-li tedy krajský soud z nesprávného skutkového předpokladu ohledně okamžiku doručení žádosti o přezkoumání důvodů zajištění, zatížil tím své rozhodnutí vadou, jež se promítla do jeho právního posouzení věci. Při zohlednění skutečnosti, že žádost byla stěžovateli doručena dne 6. 10. 2025, nelze dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí ze dne 9. 10. 2025, doručené žalobci dne 10. 10. 2025, bylo vydáno po marném uplynutí zákonné lhůty pěti pracovních dnů. První z nosných důvodů, o něž krajský soud opřel zrušení napadeného rozhodnutí, proto neobstojí. 21 Azs 243/2025 - 32 pokračování

21. Nejvyšší správní soud se dále zabýval druhým důvodem, o který krajský soud opřel zrušení napadeného rozhodnutí, totiž závěrem o jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Ani tento závěr krajského soudu neobstojí.

22. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že o nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů lze hovořit pouze tehdy, pokud z odůvodnění rozhodnutí nelze seznat, z jakého skutkového stavu správní orgán vycházel, jaké úvahy jej vedly k právnímu posouzení věci a proč považoval určité skutečnosti za rozhodné či naopak právně irelevantní. Nepřezkoumatelnost proto nelze zaměňovat s pouhou polemikou nad přesvědčivostí či správností odůvodnění správního rozhodnutí (srov. například rozsudky ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 - 71, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, a ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30).

23. V projednávané věci krajský soud dospěl k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí zejména proto, že stěžovatel podle jeho názoru pouze odkázal na své původní rozhodnutí o zajištění a nevyložil, jaké konkrétní důvody ho vedly k závěru, že zajištění žalobce má nadále trvat. Tento závěr však neodpovídá obsahu správního rozhodnutí.

24. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je totiž zřejmé, že se stěžovatel neomezil na prostý formální odkaz na předchozí rozhodnutí o zajištění, nýbrž podrobně se vypořádal jak s obsahem žádosti žalobce o propuštění, tak s otázkou, zda nastaly nové skutečnosti, které by mohly představovat změnu oproti stavu v době rozhodování o zajištění. Stěžovatel výslovně uvedl, že žalobce v žádosti neuvedl žádné nové relevantní okolnosti, a následně konkretizoval, proč žalobcem tvrzené možnosti ubytování, příslib řádného chování ani návrh na uložení zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu nemohou obstát.

25. Rozhodnutí stěžovatele dále obsahuje individualizované hodnocení osobních poměrů žalobce (včetně namítaného zdravotního stavu) a jeho dosavadního chování, přičemž stěžovatel poukázal zejména na (i) dlouhodobý neoprávněný pobyt žalobce na území České republiky, (ii) nerespektování pravomocně uloženého trestu vyhoštění žalobcem, (iii) vedení žalobce v evidenci nežádoucích osob, (iv) skutečnost, že o mezinárodní ochranu žalobce požádal až po svém zadržení za účelem vyhoštění, (v) opakované incidenty během zajištění, včetně agresivního a problematického chování. Z těchto konkrétně popsaných skutečností stěžovatel koherentně dovodil důvodnou obavu z maření řízení o mezinárodní ochraně a případného výkonu vyhoštění, a současně vysvětlil, proč zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu nepovažuje za dostatečné. Tyto úvahy jsou v rozhodnutí vyloženy souvisle, logicky a ve vazbě na individuální situaci žalobce. Stěžovatel výslovně shrnul, že žalobce má nulový respekt k dodržování právních předpisů a že obavy, že se bude žalobce vyhýbat součinnosti v řízení o udělení mezinárodní ochrany a případnému výkonu vyhoštění, jsou v jeho případě důvodné.

26. Nejvyšší správní soud připomíná, že povinnost zkoumat trvání důvodů zajištění podle § 46a odst. 10 zákona o azylu neznamená povinnost správního orgánu vždy nově a od základu „rekonstruovat“ důvody, na nichž stojí rozhodnutí o zajištění, pokud se skutkový stav relevantně nezměnil. V takovém případě je přípustné, aby správní orgán na předchozí závěry navázal, ovšem za předpokladu, že je z rozhodnutí zřejmé, proč tyto 21 Azs 243/2025 závěry považuje za nadále aktuální a své závěry řádně odůvodní. Tento požadavek byl v nyní posuzované věci splněn a doplněn o zhodnocení aktuálního chování žalobce v době zajištění [viz zejména bod (v) uvedený v předchozím odstavci].

27. Krajský soud tak při hodnocení přezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného přistoupil k jeho odůvodnění izolovaně a formalisticky, zejména z něj vytrhl jednotlivé pasáže a pominul jejich celkový kontext. Z odůvodnění správního rozhodnutí lze přitom bez obtíží zjistit, jaké skutkové okolnosti správní orgán považoval za relevantní, jak je hodnotil a na základě jakých úvah dospěl k závěru o důvodech pro další trvání zajištění žalobce.

28. Lze proto uzavřít, že žalobou napadené správní rozhodnutí není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a krajský soud pochybil, pokud je z tohoto důvodu zrušil.

29. Nejvyšší správní soud s ohledem na uvedené shledal kasační stížnost důvodnou, a proto podle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude dle § 110 odst. 4 s. ř. s. krajský soud vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu, přičemž touto optikou vyhodnotí důvodnost žalobních námitek. V dalším řízení krajský soud rozhodne podle § 110 odst. 3 věty první s. ř. s. i o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 13. dubna 2026 Mgr. Radovan Havelec předseda senátu