21 Azs 39/2026

Rubrum

21 Azs 39/2026 - 20 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Rychlého a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: S. M., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2026, č. j. 35 A 6/2026 - 50, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Žalobce byl dne 28. 1. 2026 zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 11. 6. 2026, za účelem správního vyhoštění. Dne 29. 1. 2026 podal v zařízení pro zajištění cizinců formulář žádosti u udělení mezinárodní ochrany. Rozhodnutím ze dne 30. 1. 2026, č. j. OAM-115/BA-BA02-BA06-Z-2026, jej žalovaný zajistil podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), neboť dospěl k závěru, že je nebezpečí, že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.

2. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), který rozsudkem ze dne 26. 2. 2026, č. j. 35 A 6/2026 - 50, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Krajský soud dospěl k závěru, že formulář, který žalobce dne 29. 1. 2026 podal, se v podstatných náležitostech shoduje s formulářem ve věci řešené Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 8. 2. 2021, č. j. 5 Azs 419/2019 – 49, který kasační soud označil za listinu, z níž neplyne projev vůle cizince hledat v České republice ochranu. Podle krajského soudu tedy žalobce fakticky nepodal žádost o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců, a proto nebyly splněny podmínky pro jeho „přezajištění“ do režimu zákona o azylu podle § 46a odst. 1 písm. e) téhož zákona. 21 Azs 39/2026

4. Dále krajský soud uvedl, že bezpečnostní situace na Ukrajině představuje v současné době překážku vycestování státních příslušníků Ukrajiny, a to i v případech, kdy jim bylo uloženo správní vyhoštění. Za tohoto stavu proto nemohlo zajištění žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu vést k naplnění svého účelu, neboť je od počátku jasné, že žalobce v dohledné době nemůže být vyhoštěn na Ukrajinu.

5. Proti rozsudku krajského soudu podává žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů, které lze podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Přijatelnost kasační stížnosti stěžovatel spatřuje v tom, že se týká otázek, které dosud nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.

6. Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil otázku účelnosti zajištění. Intenzita bojů není podle stěžovatele na celém území Ukrajiny stejná. Ukrajina má navíc po čtyřech letech obrany před ruskou agresí rozsáhlé zkušenosti s vnitřně vysídlenými osobami. Dále stěžovatel okazuje na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle níž není předem vyloučeno navrácení na Ukrajinu v případě trestu vyhoštění (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 4 Tdo 267/2023; a ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 7 Tdo 273/2025) a vydání na Ukrajinu k trestnímu stíhání (usnesení ÚS ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. I. ÚS 1054/25, a ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. III. ÚS 2620/24).

7. Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

8. Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti, musel posoudit otázku její přijatelnosti. Nejvyšší správní soud přitom vyhodnotil kasační stížnost jako nepřijatelnou ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s.

9. Přijatelnost kasační stížnosti je obecně dána v případech, k nimž se judikatura doposud nevyjádřila, v nichž existuje judikatura rozporná (nejednotná), nebo je potřeba učinit judikaturní odklon. Dále přijatelnost zakládá rovněž zásadní pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (blíže viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS, a ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 – 28, č. 4219/2021 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). V nyní projednávané věci je stěžovatelem žalovaný správní orgán. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu lze i v takovém případě považovat kasační stížnost za přijatelnou, pokud by bylo shledáno zásadní pochybení krajského soudu při výkladu hmotného nebo procesního práva, případně pokud by krajský soud nerespektoval konstantní a bezrozpornou judikaturu (srov. rozsudek ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 – 59, č. 1143/2007 Sb. NSS). Ani jednu z těchto situací Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci neshledal.

10. Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že se týká otázek, které dosud nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. Zdejší soud se však s tímto názorem neztotožňuje.

11. Nejvyšší správní soud již v minulosti konstatoval, že cílem zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je zabránit tomu, aby se cizinec účelovou žádostí o mezinárodní ochranu vyhnul realizaci správního vyhoštění (viz rozsudek ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48). Současně však uvedl, že o zajištění nelze rozhodnout, nebude-li pravděpodobně možné tento zákonný účel uskutečnit; v takovém případě musí 21 Azs 39/2026 - 21 pokračování být cizinec ze zajištění propuštěn (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2016, č. j. 7 Azs 321/2015 – 29, a judikaturu v něm citovanou; či rozsudek ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011 – 124, č. 2936/2013 Sb. NSS). Na to navazuje i judikatura k situaci na Ukrajině po zahájení ruské agrese dne 24. 2. 2022, z níž plyne, že je nutno respektovat čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zásadu non-refoulement (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2022, č. j. 5 Azs 89/2022 – 24, č. 4344/2022 Sb. NSS) a že bezpečnostní situace na Ukrajině představuje překážku vycestování (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2023, č. j. 9 Azs 126/2023 – 35; srov. též usnesení ze dne 11. 2. 2025, č. j. 8 Azs 189/2024 – 69; či ze dne 27. 5. 2026, č. j. 1 Azs 39/2026 – 23).

12. Z výše uvedeného je zjevné, že otázky, které stěžovatel v kasační stížnosti předkládá, již byly v judikatuře Nejvyššího správního soudu opakovaně vyřešeny a krajský soud tuto judikaturu v napadeném rozsudku respektoval. Zdejší soud pak neshledal důvod se od dříve vyslovených závěrů v projednávané věci odchýlit, zároveň neshledal zásadní pochybení krajského soudu při výkladu hmotného či procesního práva, které by mohlo založit přijatelnost kasační stížnosti.

13. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že neshledal žádný důvod přijatelnosti kasační stížnosti, a proto ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

14. Rozhodnutí o nákladech řízení vychází z principu úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1, větou první s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 – 33, část III. 4.; č. 4170/2021 Sb. NSS). Stěžovatel (na základě zjednodušeného posouzení věci) v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalobci v řízení žádné náklady nevznikly. Proto soud nepřiznal náhradu nákladů tohoto řízení žádnému z účastníků. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 23. července 2026 JUDr. Tomáš Rychlý předseda senátu