21 Azs 80/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: I. K., zastoupený JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem se sídlem Politických vězňů 1531/9, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2026, č. j. 17 A 176/2025 – 49, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalobci s e v r a c í zaplacený soudní poplatek za podání kasační stížnosti ve výši 5 000 Kč, který bude zaplacen k rukám zástupce žalobce JUDr. Bc. Norberta Naxery, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce podal žádost o udělení dočasné ochrany evidovanou pod sp. zn. OAM-0434246/DO-2025. Žalovaný dne 17. 10. 2025 žalobci žádost vrátil, neboť ji shledal nepřijatelnou z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „lex Ukrajina“), jelikož nebylo prokázáno, že žalobce je osobou dle § 3 téhož zákona.

2. Žalobce se proti uvedenému postupu žalovaného bránil žalobou na ochranu před nezákonným zásahem dle § 82 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem označeným v záhlaví zamítl.

3. Městský soud uvedl, že žádost žalobce byla žalovaným shledána nepřijatelnou z důvodu, že žalobce nebyl osobou ve smyslu § 3 odst. 1 lex Ukrajina, protože území Ukrajiny opustil před 24. 2. 2022. Na základě závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024 – 21, městský soud nejprve konstatoval, že z pouhé existence víza či povolení k dlouhodobému pobytu nelze dovozovat, že žadatel není osobou podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí Rady“).

4. Podle městského soudu však žalobce výslovně uvedl, že před 24. 2. 2022 již disponoval povolením k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání v Maďarsku, které dle svého tvrzení využíval. Žalobce ve své žalobě konkrétněji nepolemizoval se závěrem žalovaného o nepřijatelnosti jeho žádosti o dočasnou ochranu z důvodu dle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina, naopak uváděl skutečnosti nasvědčující tomu, že již před 24. 2. 2022 došlo k přesunu jeho životních zájmů z Ukrajiny do Maďarska. Dle městského soudu žalobce ani nezpochybňoval závěr žalovaného, že se na území Ukrajiny po jeho opuštění před 24. 2. 2022 nevrátil. Při ústním jednání pak žalobce výslovně uvedl, že se na území Ukrajiny již nemohl vrátit, protože Ukrajina po vypuknutí ozbrojeného konfliktu neumožňuje mužům opustit své území. Toto dle městského soudu korespondovalo s údaji ve fotokopii žalobcova cestovního pasu, která je součástí správního spisu žalovaného. Dle městského soudu tak žalobce nebyl osobou dle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady, resp. § 3 lex Ukrajina.

5. Městský soud dále uvedl, že těžiště žalobcovy argumentace směřovalo proti důvodům nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina, které ale nejsou předmětem řízení před městským soudem. Touto argumentací se městský soud nezabýval, protože žalobcova žádost o dočasnou ochranu nebyla shledána nepřijatelnou z těchto důvodů. Podle městského soudu žalobce nepředestřel nic, co by vyvracelo závěr žalovaného o naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina. Proto nelze žalobci přiznat status osoby oprávněné ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady, potažmo § 3 lex Ukrajina.

6. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá výše označený rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů, které podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Dále navrhuje položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“).

7. V úvodu stěžovatel argumentuje, že podle mezinárodního práva se na něj ve smyslu § 3 a § 4 lex Ukrajina vztahuje právní úprava zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), který se „použije na případy, kdy cizinci brání překážka k vrácení do země původu z důvodu hrozícího nebezpečí přiměřeně (zásada non – refoulement).“ Stěžovatel má za to, že opakovaně prokázal občanství Ukrajiny a jeho návrat do země původu není možný z důvodu hrozby skutečného nebezpečí podle § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel dále uvádí, že není držitelem žádného pobytového oprávnění v EU a v zemi původu mu hrozí vážné nebezpečí, a proto se nemůže vrátit do země původu. Z toho důvodu má stěžovatel za to, že má nárok na udělení dočasné ochrany v zemi, ve které o ni požádá.

8. Dle stěžovatele městský soud dospěl k nesprávným závěrům o tom, že nedošlo k nezákonnému zásahu do práv stěžovatele a dále že stěžovatel má stále platné pobytové oprávnění v Maďarsku. Stěžovatel cituje vyjádření žalovaného k žalobě, v němž žalovaný poukázal na doložení průkazu povolení k pobytu vydaného maďarskými správními orgány s platností do 1. 11. 2026 stěžovatelem. Dle stěžovatele městský soud „vycházel z evidentně nepravdivého vyjádření žalovaného“ a tím byl městský soud uveden v omyl, jelikož nevycházel z předložených listinných důkazů, které byly součástí podané žádosti o dočasnou ochranu i o vízum strpění ze dne 21. 7. 2025. Žalovaný podle stěžovatele nepředložil celý správní spis, tento správní spis měl být předložen městskému soudu zástupcem stěžovatele elektronicky jako doplnění žalobního návrhu. Z tohoto důvodu stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu opětovně elektronicky předložil celý spis, včetně všech listinných důkazů, které městský soud měl k dispozici. Tímto byl dle stěžovatele naplněn kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

9. V závěru podává stěžovatel návrh na položení předběžné otázky k SDEU. Dle stěžovatele rozpor § 5 odst. 1 písm. d) a f) lex Ukrajina s právem Evropské unie SDEU nikdy nekonstatoval, „ačkoliv k tomu ve věci Krasiliva měl příležitost“. Stěžovatel navrhuje položit SDEU předběžnou otázku, zda je zužující výklad české právní úpravy lex Ukrajina rozporný s právem EU, konkrétně s články 2 a 3 Evropské úmluvy o lidských právech. Dále stěžovatel poukazuje na výklad Evropského soudu pro lidská práva, podle nějž stát nesmí člověka vydat do země původu, pokud v cílové zemi hrozí porušení článků 2 a 3 Evropské úmluvy o lidských právech.

10. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že se ztotožňuje se závěry městského soudu a má za to, že kasační stížnost není důvodná. Dle žalovaného stěžovatel přede dnem 24. 2. 2022 přenesl těžiště svých zájmů do Maďarska „a tamtéž jej i udržoval“, neboť dle svých slov zde využíval dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání. Od té doby podle záznamů v cestovním dokladu stěžovatel Ukrajinu nenavštívil. Skutečnost, že stěžovatel byl držitelem oprávnění k pobytu na území Maďarska, byla žalovanému známa z úřední činnosti, proto žalovaný jako součást spisového materiálu založil kopii stěžovatelovy předchozí žádosti ze dne 9. 5. 2025, ke které ještě předložil průkazy o povolení k pobytu v Maďarsku. Žalovaný má za to, že stěžovatel argumentuje judikaturou k jinému důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu, tj. k § 5 odst. 1 písm. d) a f) lex Ukrajina, zásadou non-refoulement a hrozbou, že by byl podroben mučení a nelidskému zacházení, pokud by se měl na Ukrajinu vrátit, tj. skutečnostmi, které s podmínkami dočasné ochrany nesouvisí. Podle žalovaného není jasné, co stěžovatel sleduje návrhem na položení předběžné otázky k SDEU, jestliže v jeho případě nebyla žádost vyhodnocena jako nepřijatelná z důvodů v § 5 odst. 1 písm. d) a f) lex Ukrajina.

11. Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Napadené rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s.

12. Kasační stížnost není důvodná.

13. Nejvyšší správní soud připomíná, že ze zásady iura novit curia (soud zná právo) plyne, že stěžovateli nemůže jít k tíži fakt, že námitky ve své kasační stížnosti chybně subsumuje pod zákonné důvody vymezené v § 103 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud je oprávněn sám podřadit kasační námitky podle jejich obsahu pod důvody vymezené v § 103 odst. 1 s. ř. s. (k tomu dále srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 – 50, č. 161/2004 Sb. NSS; všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

14. Podle stěžovatele městský soud zatížil řízení před ním vadou, jelikož nevycházel z předložených listinných důkazů (žalovaný dle stěžovatele nepředložil „celý správní spis“) a dospěl proto k nesprávnému závěru, že stěžovatel má stále platné pobytové oprávnění v Maďarsku a může tak pobývat v bezpečné zemi [kasační důvod ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Těmto námitkám Nejvyšší správní soud nepřisvědčuje.

15. Z judikatury kasačního soudu vyplývá, že smyslem právní úpravy v čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady, resp. § 3 odst. 1 lex Ukrajina, je odlišit ukrajinské státní příslušníky pobývající dlouhodobě v cizině, a to nikoli v souvislosti s válkou na Ukrajině. Občan Ukrajiny, který má nárok na poskytnutí dočasné ochrany dle § 3 odst. 1 lex Ukrajina, by se měl na území Ukrajiny nejenom „právě“ fyzicky nacházet, ale mělo by se jednat o stálejší a dlouhodobější pobyt (viz rozsudky ze dne 6. 3. 2026, č. j. 5 Azs 258/2025 - 14, a ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024 – 21).

16. Nejvyšší správní soud se seznámil s obsahem soudního a správního spisu. Žádost byla žalovaným vyhodnocena jako nepřijatelná z důvodu dle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina, neboť nebylo prokázáno, že stěžovatel je osobou podle § 3 lex Ukrajina, tj. není osobou, na které se povinně vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady. S tímto hodnocením se kasační soud ztotožňuje, neboť stěžovatel před 24. 2. 2022 přesunul těžiště svých životních zájmů do Maďarska. Ve smyslu výše uvedené judikatury kasačního soudu stěžovatel přede dnem 24. 2. 2022 nepobýval stáleji a dlouhodoběji na Ukrajině. Tuto skutečnost stěžovatel nepopírá; upíná totiž svoji pozornost na skutečnosti pozdější (např. že mu pobytové oprávnění v Maďarsku později zaniklo), které ovšem pro posouzení nynější věci nejsou rozhodné. Kasační soud se tedy ztotožňuje s napadeným rozsudkem v tom, že těžiště stěžovatelovy žalobní argumentace směřovalo mylně k důvodům nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina, tj. žalobní argumentace se míjela s důvodem nepřijatelnosti stěžovatelovy žádosti.

17. Námitka, že městský soud nevycházel z předložených listinných důkazů, se vztahuje k tomu, že stěžovatel se měl vzdát pobytového oprávnění v jiném členském státě Evropské unie. Tato námitka se však opět netýká aplikovaného důvodu nepřijatelnosti, neboť se nevztahuje k tomu, zda měl stěžovatel ke dni 24. 2. 2022 těžiště svých životních zájmů na Ukrajině, tj. zda spadá mezi ukrajinské státní příslušníky podle čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady. V odst. 24 napadeného rozsudku městský soud správně uvedl, že se nezabýval otázkou vzdání se ochrany v jiném členském státě, neboť tyto důvody nebyly žalovaným v této věci uplatněny a nemohly mít vliv na zákonnost napadeného zásahu. Městský soud tak nepochybil, jestliže předložené listiny neprovedl k důkazu.

18. Informace stěžovatele o údajně neúplném správním spise zůstává také pouze v rovině tvrzení, aniž by stěžovatel vysvětlil jakoukoli souvislost s nyní zkoumaným důvodem nepřijatelnosti dočasné ochrany. Tato námitka je tedy také mimoběžná a tedy i nedůvodná.

19. Kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak není dán.

20. Ostatní obsah kasační stížnosti stěžovatel podřazuje pod kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že se jedná o citace právní úpravy, o neadresné citace částí napadeného rozsudku a část tvrzení v kasační stížnosti se opírá o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s. ř. s. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že kasační stížnost je v ostatních částech neprojednatelná, resp. nepřípustná ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s., jak je vysvětleno dále.

21. Stěžovatel citoval odst. 21 napadeného rozsudku a poukazoval na to, že městský soud ve své judikatuře konstatoval přípustnost důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina. Toto stěžovatel chybně subsumoval pod kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť městský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, avšak tento kasační důvod se vztahuje pouze k usnesení o odmítnutí žaloby nebo zastavení řízení. Nadto stěžovatel pouze ocitoval odst. 21 napadeného rozsudku se zvýrazněním první věty, aniž by uvedl konkrétní pochybení městského soudu. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 17. 10. 2024, č. j. 2 Afs 18/2024 – 27) jsou kasační námitky projednatelné, pokud kvalifikovaně zpochybňují rozhodnutí krajského soudu. Tak tomu v této věci nebylo, proto je tato část kasační stížnosti neprojednatelná.

22. Dále stěžovatel cituje právní úpravu v prováděcím rozhodnutí Rady a ve směrnici Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími. Tyto citace nelze pro nedostatek jejich propojení se skutkovými poměry projednávané věci považovat za kasační námitky.

23. Stěžovatel dále tvrdí, že s ohledem na zásadu non-refoulement a právní úpravu v § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců mu měla být udělena dočasná ochrana v ČR. Takto zcela obecně formulované tvrzení nelze ze stejných důvodů jako v předchozím odstavci považovat za kasační námitku, neboť postrádá jakoukoli polemiku se závěry napadeného rozsudku.

24. Stěžovatel také namítá, že považuje za rozporné „přednostní použití vnitrostátního práva“ před „zněním mezinárodní smlouvy, SFEU“. Toto tvrzení již stěžovatel uvedl v žalobě. Městský soud toto tvrzení implicitně vypořádal, neboť uvedl, že stěžovateli nelze přiznat status osoby oprávněné ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady, potažmo § 3 lex Ukrajina, tj. neupřednostnil vnitrostátní právo. Stěžovatel s těmito závěry městského soudu v kasační stížnosti opět věcně nepolemizuje; tvrzení stěžovatele je tak nepřípustné ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s., neboť se míjí s rozhodovacími důvody městského soudu.

25. Dále stěžovatel navrhuje položení předběžné otázky k SDEU, a to z důvodu tvrzeného rozporu § 5 odst. 1 písm. d) a f) lex Ukrajina s právem Evropské unie. Stěžovatelova žádost byla vrácena jako nepřijatelná z důvodu dle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina a stěžovatelem odkazovaná úprava lex Ukrajina tak není v nynější věci relevantní. Kasační soud tak má za to, že návrh na položení předběžné otázky se míjí s odůvodněním napadeného rozsudku a také s důvodem vrácení stěžovatelovy žádosti.

26. Jelikož kasační stížnost není důvodná, Nejvyšší správní soud ji za podmínek vyplývajících z § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. rozsudkem zamítl.

27. O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., ve spojení s § 120 téhož zákona. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného – nebylo v daném případě prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením vznikly nějaké náklady převyšující rámec jeho úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.

28. Stěžovatel zaplatil soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč. Coby cizinec v řízení ve věci dočasné ochrany je však stěžovatel od soudních poplatků osvobozen ze zákona [§ 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích]. Nejvyšší správní soud proto v souladu s § 10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích rozhodl, že se stěžovateli zaplacený poplatek vrací, a to ve lhůtě stanovené v § 10a odst. 1 citovaného zákona.

Poučení

Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 27. srpna 2026 JUDr. Tomáš Rychlý předseda senátu