22 Ads 295/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Jana Kratochvíla a Tomáše Foltase v právní věci žalobce: L. N., zastoupen Mgr. Ondřejem Kolomazníkem, advokátem se sídlem nám. T. G. Masaryka 1281, Zlín, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2025, čj. MPSV-2025/20382-921/5, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2025, čj. 41 Ad 19/2025-43, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 12. 2025, čj. 41 Ad 19/2025-48, takto:

Výrok

I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2025, čj. 41 Ad 19/2025-43, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 12. 2025, čj. 41 Ad 19/2025-48, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ondřeji Kolomazníkovi, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 10 140 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Podstatou projednávané věci je otázka, zda krajský soud mohl odmítnout žalobu stěžovatele pro zjevné zneužití práva jen s poukazem na jeho vulgární a hrubě urážlivé vyjadřování. Nejvyšší správní soud již ve vztahu k témuž stěžovateli v rozsudku ze dne 29. 1. 2026, čj. 2 Ads 65/2025-56, vymezil kritéria, podle nichž je třeba vulgární obsah soudních podání posuzovat. Jelikož krajský soud ani v nyní projednávané věci tato kritéria dostatečně nezohlednil a neodůvodnil přiměřenost odepření přístupu k soudu, Nejvyšší správní soud jeho usnesení zrušil.

2. Rozhodnutím ze dne 12. 5. 2025 žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Tímto rozhodnutím Úřad práce České republiky – krajská pobočka ve Zlíně žalobci zvýšil příspěvek na péči z 880 Kč na 4 900 Kč měsíčně, a to od září 2024. Správní orgány shledaly u žalobce II. stupeň závislosti (středně těžká závislost); naopak žalobce má za to, že mu náleží příspěvek odpovídající III. stupni závislosti (těžká závislost).

3. Krajský soud usnesením ze dne 24. 11. 2025, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 12. 2025, jednak zamítl návrh žalobce na ustanovení zástupce (výrok I. napadeného usnesení), jednak žalobu odmítl (výrok II. napadeného usnesení). Dospěl totiž k závěru, že žaloba je nepřípustná, neboť sleduje zjevné zneužití práva, a to s ohledem na žalobcovo značně vulgární vyjadřování. Ze stejného důvodu při rozhodování o návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce vyhodnotil žalobu jako návrh, který zjevně nemůže být úspěšný; a proto návrhu na ustanovení zástupce nevyhověl.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

4. Stěžovatel napadá usnesení krajského soudu v plném rozsahu, tedy jak výrok o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce (výrok I.), tak výrok o odmítnutí žaloby (výrok II.). II. A. Důvody kasační stížnosti

5. Stěžovatel namítá, že je napadené usnesení nezákonné (a současně nepřezkoumatelné), pokud jde o tam vyslovený závěr, že žaloba sleduje zjevné zneužití práva z důvodu vulgárního vyjadřování stěžovatele. Poukázal na rozsudek ze dne 29. 1. 2026, čj. 2 Ads 65/2025-56, v němž Nejvyšší správní soud v jiné věci téhož stěžovatele zrušil usnesení krajského soudu, který žalobu nesprávně odmítl pro zjevné zneužití práva jen z důvodu užitých vulgarismů. Podle stěžovatele ani v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby z důvodu zjevného zneužití práva, neboť vydání usnesení nepředcházela výzva k odstranění vad, ani pořádková pokuta či ev. jiný postup motivující stěžovatele k úpravě svých procesních podání. Stěžovatel rovněž poukazuje na svůj zdravotní stav, kdy jím užívané formulace jsou průvodním jevem, nikoli samoúčelným záměrem či „bezdůvodnými útoky“, jak dovozuje krajský soud. Krajský soud nehodnotil ani proporcionalitu odmítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva.

6. Ze stejného důvodu (nesprávného závěru o zjevném zneužití práva s ohledem na vulgární vyjadřování) podle stěžovatele neobstojí ani závěr krajského soudu o zjevné bezúspěšnosti žaloby, pro který krajský soud zamítl jeho návrh na ustanovení zástupce.

7. Kromě těchto klíčových námitek stěžovatel ve svých podáních vznáší celou řadu dalších tvrzení. Především naznačuje trestnou činnost samosoudce krajského soudu, který ve věci rozhodoval, jakož i dalších soudců Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu. Stejně tak poukazuje na další zavrženíhodná jednání a příkoří, jichž se na něm měly dopustit další osoby, ať už jde o úředníky, policisty, státní zástupce nebo lékaře. Rovněž tvrdí, že žalovaný padělal a upravoval jeho zdravotní dokumentaci, což se stěžovatel snaží doložit důkazy. V této souvislosti se snaží prokázat, že jeho zdravotní stav byl ve správním řízení zjištěn a hodnocen nesprávně. II. B. Vyjádření žalovaného

8. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Pouze upozornil na chybu v napadeném usnesení, která byla napravena opravným usnesením ze dne 15. 12. 2025. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem III. A. Stěžovatel uplatnil paušální a nezpůsobilou námitku podjatosti

9. Nejvyšší správní soud na úvod uvádí, že stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil námitku podjatosti, která směřuje proti téměř všem soudcům Nejvyššího správního soudu, včetně některých soudců bývalých, resp. v minulosti na tento soud dočasně přidělených. Tuto námitku odůvodnil tím, že všichni tito soudci se dopustili úmyslného spáchání „zločinů proti lidskosti, teroru a zločinu a § 149 TZ na občanech ČR ID. a [stěžovateli]“, což měl popsat již v řízení vedeném pod sp. zn. 41 Ad 16/2024, kde jeho podání bylo postoupeno k řízení vedenému pod sp. zn. 2 Ads 65/2025.

10. Podle § 8 odst. 5 soudního řádu správního musí být námitka podjatosti odůvodněna a musí v ní být uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž je podjatost dovozována. Také judikatura zdůrazňuje, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci je výjimkou ze zásady zákonného soudce, vyhrazenou pouze pro ojedinělé případy založené na skutečně závažných důvodech; účastník proto musí tvrdit konkrétní okolnosti vztahující se k poměru soudce k věci, účastníkům či jejich zástupcům (např. usnesení NSS ze dne 19. 9. 2024, čj. Nao 139/2024-209, bod 4; ze dne 29. 4. 2003, čj. Nao 19/2003-16, a nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01).

11. Stěžovatel žádné konkrétní okolnosti vztahující se k jednotlivým členům rozhodujícího senátu neuvedl. Vznesl toliko obecné, nepodložené a adresně nekonkretizované obvinění namířené paušálně proti téměř všem soudcům Nejvyššího správního soudu. Takové podání není způsobilou námitkou podjatosti, neboť nezakládá pochybnost o nepodjatosti konkrétního soudce pro jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům ve smyslu § 8 odst. 1 soudního řádu správního. Nejvyšší správní soud se proto touto obecnou námitkou podjatosti dále nezabýval, a tedy ji ani podle § 8 odst. 5 soudního řádu správního nepředložil k rozhodnutí. III. B. Kasační stížnost je přípustná a přijatelná

12. Stěžovatel kasační stížností napadá nejen výrok II. napadeného usnesení, jímž krajský soud odmítl žalobu pro zjevné zneužití práva, ale také výrok I., jímž zamítl návrh na ustanovení zástupce.

13. V tomto směru je třeba zdůraznit, že dne 1. 1. 2026 nabyla účinnosti novela soudního řádu správního provedená zákonem č. 314/2025 Sb. Ta nově stanoví nepřípustnost kasační stížnosti proti rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na ustanovení zástupce [§ 104 odst. 3 písm. e) soudního řádu správního]. Stěžovatel nicméně podal kasační stížnost dne 22. 12. 2025, tedy ještě za účinnosti předchozí právní úpravy, která proti rozhodnutí o návrhu na ustanovení zástupce připouštěla podat kasační stížnost. Kasační stížnost stěžovatele je proto přípustná též v rozsahu, v němž směřuje proti výroku krajského soudu o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce.

14. Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná. Podle § 104a odst. 1 soudního řádu správního totiž platí, že rozhodoval-li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS).

15. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud se v projednávané věci dopustil zásadního pochybení, jež může mít vážný dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Odmítl totiž žalobu pro zjevné zneužití práva (a z téhož důvodu zamítl i návrh na ustanovení zástupce) jen s poukazem na intenzitu vulgárního vyjadřování stěžovatele, aniž dostatečně zohlednil veškeré okolnosti věci a mimořádnou povahu institutu zneužití práva jakožto prostředku ultima ratio. III. C. Závěr krajského soudu o zjevném zneužití práva neobstojí

16. Nejvyšší správní soud nepovažuje napadené usnesení za nepřezkoumatelné. Je z něj patrné, jaké skutečnosti považoval krajský soud za rozhodné a z jakých důvodů dospěl jednak k závěru o nesplnění podmínek pro ustanovení zástupce (body 2 až 5 napadeného usnesení), jednak k závěru o nepřípustnosti žaloby s ohledem na zjevné zneužití práva (body 7 až 16 napadeného usnesení). Tím krajský soud dostál požadavkům plynoucím z ustálené judikatury (např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, ze dne 31. 1. 2008, čj. 4 Azs 94/2007-107, ze dne 21. 8. 2008, čj. 7 As 28/2008-76, či usnesení rozšířeného senátu ze dne 18. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-74).

17. V rovině věcné je pro nyní projednávanou věc důležité, že Nejvyšší správní soud ve vztahu k témuž stěžovateli již posuzoval otázku, zda jím uváděné vulgarismy mohly vést k odmítnutí žaloby z důvodu zjevného zneužití práva, resp. za jakých podmínek lze takový závěr přijmout.

18. V rozsudku ze dne 29. 1. 2026, čj. 2 Ads 65/2025-56, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že závěr o zneužití práva nelze založit mechanicky jen na samotné existenci vulgárního obsahu. S ohledem na právo na přístup k soudu je třeba postupovat obezřetně a restriktivně; nutné je vždy hodnotit celkový kontext věci. Soud má zkoumat zejména intenzitu urážlivého vyjadřování, zda účastník v takovém jednání pokračoval i po předchozím upozornění soudu či jiné procesní reakci, zda by postačovalo mírnější opatření, například pořádková pokuta, jaký význam má projednávaná věc pro osobní sféru účastníka a zda podání stále představuje vážně míněný prostředek ochrany práv, nebo je již převážně pouze „nosičem“ invektiv (zejména bod 42).

19. Tyto závěry zcela dopadají i na právě posuzovaný případ. Také v nyní projednávané věci krajský soud pochybil, neboť žalobu odmítl pro zjevné zneužití práva jen s poukazem na intenzitu vulgarit obsažených v soudních podáních stěžovatele, aniž by zohlednil další rozhodné okolnosti věci a řádně odůvodnil proporcionalitu omezení stěžovatelova práva na přístup k soudu. Krajský soud konkrétně stěžovatele nijak předem neupozornil, že jeho způsob vyjadřování může vést k odmítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva, ani mu neposkytl prostor, aby na takové upozornění procesně reagoval. Současně nezvážil využití mírnějších procesních prostředků, jimiž lze na vulgarismy reagovat, jako je uložení pořádkové pokuty podle § 44 soudního řádu správního. Nezabýval se ani charakterem napadeného rozhodnutí a jeho významem pro osobní sféru stěžovatele, respektive tím, zda stěžovatel navzdory svému vulgárnímu vyjadřování podáním žaloby nesledoval vážně míněnou ochranu svých práv ve věci příspěvku na péči.

20. Již z toho důvodu nemůže obstát klíčový závěr krajského soudu, podle něhož stěžovatel podáním žaloby zjevně zneužívá právo. Výrok II. napadeného usnesení, jímž krajský soud odmítl žalobu stěžovatele podle § 68 písm. f) soudního řádu správního, ve znění účinném do 31. 12. 2025, je proto nezákonný. Jestliže krajský soud v dalším řízení žalobu znovu odmítne pro zjevné zneužití práva, musí postupovat v intencích obecných východisek podrobně vymezených již v citovaném rozsudku čj. 2 Ads 65/2025-56 (zejména bod 42), na který Nejvyšší správní soud odkazuje. V tomto směru Nejvyšší správní soud podotýká, že ačkoli stěžovatel rovněž v kasační stížnosti uvedl řadu vulgarismů a nadávek, na výzvu soudu tyto nevhodné výrazy z podání odstranil.

21. S ohledem na právě uvedené neobstojí ani výrok I. napadeného usnesení, kterým krajský soud zamítl návrh stěžovatele na ustanovení zástupce. Rovněž v tomto případě krajský soud své rozhodnutí založil na závěru, podle něhož stěžovatel podáním žaloby sleduje zjevné zneužití práva; jelikož je taková žaloba nepřípustná, jde o návrh, který ve smyslu § 36 odst. 3 věty třetí soudního řádu správního zjevně nemůže být úspěšný, a proto nejsou splněny podmínky pro ustanovení zástupce (body 3 a 4 napadeného usnesení). Jak bylo nicméně uvedeno, východisko krajského soudu o nepřípustnosti žaloby z důvodu zjevného zneužití práva není správné.

22. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že napadené usnesení krajského soudu je nezákonné, a to jak v rozsahu rozhodnutí o návrhu na ustanovení zástupce (výrok I. napadeného usnesení), tak i v rozsahu odmítnutí žaloby (výrok II. napadeného usnesení). Je proto třeba jej jako celek zrušit. III. D. Zbylá tvrzení, námitky a návrhy stěžovatele

23. Stěžovatel v kasační stížnosti obviňuje samosoudce krajského soudu z trestné činnosti. Nejvyšší správní soud však neshledal žádnou skutečnost, která by nasvědčovala tomu, že napadené usnesení bylo vydáno v důsledku trestného činu soudce [§ 101 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního]. Stěžovatelova obvinění z korupce a dalších trestných činů nejsou konkretizována a podložena. O trestněprávním jednání rozhodujícího samosoudce nevypovídá ani obsah soudního spisu. Za spekulativní a plynoucí pouze z urážlivých vyjádření stěžovatele taková obvinění označil Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 10. 9. 2025, čj. Nao 115/2025-38, kterým k námitce podjatosti stěžovatele rozhodl, že samosoudce krajského soudu není vyloučen z rozhodování.

24. Další výtky poté stěžovatel vztahuje k jednání dalších osob, jako jsou úředníci, policisté, státní zástupci nebo zbylí soudci krajského soudu a Nejvyššího správního soudu. Těmito tvrzeními stěžovatele se nicméně Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť nejsou pro rozhodnutí o kasační stížnosti významná. Předmětem kasačního přezkumu v této věci je pouze zákonnost usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby a zamítnutí návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce.

25. Stejně tak se Nejvyšší správní soud nevěnoval tvrzením stěžovatele, podle nichž žalovaný padělal a manipuloval s jeho zdravotní dokumentací, resp. že zdravotní stav stěžovatele je odlišný, než jak bylo zjištěno a hodnoceno ve správním řízení, což se snaží doložit důkazy. Ani tyto otázky nepřísluší v tuto chvíli Nejvyššímu správnímu soudu hodnotit, neboť vybočují z předmětu kasačního přezkumu v nyní projednávané věci. Stěžovatel může na tyto okolnosti poukázat v rámci věcného projednání žaloby v řízení před krajským soudem. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud neprováděl ani žádné stěžovatelem navržené důkazy. Jejich provedení by bylo nadbytečné.

IV. Závěr a náklady řízení

26. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 věta první, část věty před středníkem soudního řádu správního; výrok I. tohoto rozsudku). V něm je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 soudního řádu správního). Krajský soud v novém rozhodnutí o žalobě rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 téhož zákona).

27. Usnesením ze dne 16. 4. 2026, čj. 22 Ads 295/2025-116, ustanovil Nejvyšší správní soud stěžovateli k ochraně práv zástupce, Mgr. Ondřeje Kolomazníka, advokáta. Podle § 35 odst. 10 ve spojení s § 120 soudního řádu správního hradí hotové výdaje a odměnu ustanoveného zástupce stát. Nejvyšší správní soud tak ustanovenému zástupci přiznal odměnu ve výši 2 x 4 620 Kč za dva úkony právní služby spočívající v první poradě s klientem, včetně převzetí a přípravy zastoupení, a v doplnění kasační stížnosti podle § 11 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s § 9 odst. 5 a § 7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a dále paušální náhradu hotových výdajů za tyto úkony ve výši 2 x 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 10 140 Kč. Ustanovený zástupce nedoložil, že je plátcem DPH, a proto jeho odměna nebyla dále zvýšena o částku odpovídající této dani. Zástupci stěžovatele tak náleží celkem částka 10 140 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku (výrok II. tohoto rozsudku). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 7. srpna 2026 Jitka Zavřelová předsedkyně senátu