22 Ads 53/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: P. B., zastoupený Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem Smilova 547, Pardubice, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 7. 2025, čj. MPSV-2025/148621-918, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 4. 3. 2026, čj. 52 Ad 10/2025-37, ve znění opravného usnesení z 15. 4. 2026, čj. 52 Ad 10/2025- 53, takto:

Výrok

Věc s e p o s t u p u j e rozšířenému senátu.

Odůvodnění

I. Vymezení sporné otázky

1. Předkládající senát předkládá rozšířenému senátu otázku, zda je navrhovatel, jemuž byl krajským (městským) soudem ustanoven zástupce, aktivně procesně legitimován k podání kasační stížnosti proti rozhodnutí (výroku) o nákladech řízení (placení nákladů řízení), jímž krajský (městský) soud rozhodl o povinnosti státu zaplatit ustanovenému zástupci odměnu za zastupování navrhovatele a jeho hotové výdaje. Dále pak rozšířenému senátu předkládá otázku, zda přijatelnost jedné kasační námitky zakládá bez dalšího přijatelnost celé kasační stížnosti?

II. Stručné vymezení věci

2. Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Pardubicích rozhodnutím z 2. 4. 2024, čj. 10734/2024/PAA, zamítl návrh žalobce na změnu výše přiznaného příspěvku na péči od října 2023 a příspěvek ponechal ve výši 880 Kč měsíčně. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím z 23. 8. 2024, čj. MPSV-2024/185347-919, zamítl, a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích toto rozhodnutí žalovaného rozsudkem z 5. 2. 2025, čj. 52 Ad 16/2024-46, zrušil z důvodu nepřezkoumatelnosti. Na základě nového posudku o zdravotním stavu žalobce žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím odvolání opětovně zamítl a potvrdil prvostupňové rozhodnutí.

3. Krajský soud nyní napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, ve výroku I žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl. Výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem III ustanovenému zástupci žalobce přiznal odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů ve výši 2 600 Kč. Při stanovení výše odměny a náhrady hotových výdajů krajský soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024, ačkoli oba úkony, za které odměnu přiznával byly učiněny až po 1. 1. 2025.

III. Kasační stížnost

4. Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti výrokům I a III napadeného rozsudku kasační stížnost. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

5. V rozsahu výroku I ve věci samé stěžovatel namítl, že krajský soud zatížil napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti, jelikož nezrušil nepřezkoumatelné rozhodnutí žalovaného. Rozhodnutí žalovaného neobsahovalo dostatečné odůvodnění a vycházelo z posudku posudkové komise, který neobsahoval dostatečné zhodnocení zdravotního stavu stěžovatele. Za této situace měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit.

6. Vůči nákladovému výroku III stěžovatel namítl, že krajský soud vyšel při vyčíslení odměny ustanoveného zástupce a jeho hotových výdajů z neaktuálního znění vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a tedy z nesprávné výše tarifní hodnoty a paušální náhrady hotových výdajů. IV. Důvody postoupení věci rozšířenému senátu První otázka se týká aktivní procesní legitimace žalobce, jemuž byl krajským soudem ustanoven zástupce, k podání kasační stížnosti i proti výroku (rozhodnutí) o odměně ustanoveného zástupce za zastupování a náhradě jeho hotových výdajů

7. Předkládající senát nejprve uvádí, že kasační stížnost je v rozsahu směřujícím proti výroku I napadeného rozsudku, jímž krajský soud žalobu zamítl, tedy rozhodl ve věci samé, přípustná a projednatelná. Stěžovatel tak nenapadá pouze výrok III o placení nákladů řízení státem, který je taktéž výrokem o nákladech řízení ve smyslu § 104 odst. 2 s. ř. s. (usnesení NSS z 22. 4. 2004, čj. 2 Azs 76/2003-41, č. 644/2005 Sb. NSS, a na něj navazující usnesení NSS z 30. 7. 2008, čj. 9 Azs 16/2008-74, či rozsudek NSS z 16. 3. 2015, čj. 5 Afs 120/2014- 36). Nejde tedy o (objektivně) nepřípustnou kasační stížnost podanou výlučně proti výroku o nákladech řízení ve smyslu § 104 odst. 2 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu NSS z 1. 6. 2010, čj. 7 Afs 1/2007-64, č. 2116/2010 Sb. NSS, bod 31). Na přípustnosti nyní projednávané kasační stížnosti v rozsahu, v němž směřuje i do nákladového výroku III, by nemohlo ničeho změnit ani to, pokud by předkládající senát shledal přípustné námitky směřující do výroku I ve věci samé nepřijatelnými podle § 104a s. ř. s. Aby totiž mohla být posuzována přijatelnost, musí jít o přípustné, včasné a projednatelné kasační námitky podané oprávněnou osobou. K odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost tak dochází na základě věcného, byť zjednodušeného, soudního přezkumu (usnesení rozšířeného senátu NSS z 25. 3. 2021, čj. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS, bod 52).

8. Při předběžném posouzení věci dospěl předkládající senát k závěru, že nemůže rozhodnout o kasační stížnosti v části směřující proti nákladovému výroku III napadeného rozsudku bez zodpovězení právní otázky, která je v judikatuře Nejvyššího správního soudu posuzována rozdílně. Jsou proto splněny podmínky pro postup ve smyslu § 17 odst. 1 věty první s. ř. s., podle níž dospěje-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Rozšířený senát je přitom povolán zasáhnout nejen tehdy, hodlá-li se předkládající senát odchýlit od jednotné dosavadní judikaturní linie, ale také tehdy, existují-li v judikatuře Nejvyššího správního soudu dvě vzájemně rozporné linie a rozhodnutí projednávané věci vyžaduje přiklonění se k jedné z nich.

9. Předkládající senát má za to, že v rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu existují dvě linie, jejichž závěry jsou ve vztahu k nyní posuzované otázce obtížně slučitelné.

10. První linii judikatury představují situace, kdy Nejvyšší správní soud shledal přípustnou a věcně projednatelnou kasační námitku navrhovatele/navrhovatelů (žalobce/žalobců) směřující i proti výroku o odměně ustanoveného zástupce za zastupování a náhradě hotových výdajů. Takto Nejvyšší správní soud postupoval v rozsudcích z 20. 2. 2014, čj. 6 As 119/2013-70, ve znění opravného usnesení z 20. 3. 2014, čj. 6 As 119/2013-81, z 28. 5. 2015, čj. 10 Ads 101/2014-23, body 15 až 19, z 8. 6. 2022, čj. 10 Ads 198/2021-43, body 13 a 14, či z 5. 1. 2023, čj. 1 As 150/2022-27, bod 17. Také v usneseních o nepřijatelnosti z 14. 6. 2007, čj. 5 Azs 41/2007-51, z 23. 9. 2021, čj. 7 Azs 232/2021-19, bod 14, Nejvyšší správní soud věcně projednal kasační námitku (shledal ji nedůvodnou) uplatněnou v rámci kasační stížnosti podané žalobcem, směřující proti výroku, jímž krajský soud přiznal ustanovenému zástupci odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů.

11. Například v rozsudku čj. 10 Ads 198/2021-43, Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost odmítl kasační stížnost žalobkyně v rozsahu, ve kterém směřovala proti výroku zamítajícím žalobu ve věci odnětí příspěvku na péči a navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Vedle toho však tutéž kasační stížnost věcně projednal v rozsahu výroku, kterým krajský soud přiznal ustanovené zástupkyni odměnu za zastupování. Tento výrok Nejvyšší správní soud zrušil a věc v tomto rozsahu krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení. V tomto rozsahu tedy shledal kasační stížnost žalobkyně přípustnou, přijatelnou a důvodnou.

12. V rozsudcích čj. 6 As 119/2013-70, čj. 10 Ads 101/2014-23 a čj. 1 As 150/2022-27 a usneseních čj. 7 Azs 232/2021-19 a čj. 5 Azs 41/2007-51 Nejvyšší správní soud naopak kasační stížnost žalobce směřující do odměny ustanoveného zástupce neshledal důvodnou.

13. Přípustnost kasační stížnosti i v rozsahu výroku krajského soudu o odměně ustanoveného zástupce Nejvyšší správní soud v uvedených věcech zjevně opírá o závěry rozšířeného senátu vyslovené v usnesení čj. 7 Afs 1/2007-64. Proto se vždy zabývá i důvodností uplatněné námitky. Pomíjí však otázku, zda se tento výrok vůbec dotýká právní sféry samotného stěžovatele (žalobce), neboť tímto výrokem se zakládá povinnost státu vůči ustanovenému zástupci.

14. Na tento důvod nepřípustnosti kasační stížnosti pak poukazuje druhá linie judikatury. Konkrétně v rozsudku z 30. 4. 2014, čj. 2 As 29/2013-46, Nejvyšší správní soud nejprve vyložil, proč se závěry usnesení rozšířeného senátu čj. 7 Afs 1/2007-64 vztahují i na kasační stížnost podanou proti samostatně vydanému usnesení o přiznání odměny ustanovenému advokátu. Uvedl: „Nelze totiž přehlédnout, že výrok o nákladech řízení je ze své podstaty vždy výrokem akcesorickým, ve vztahu k výroku ve věci samé. Pokud městský soud využil možnosti dané mu ustanovením § 61 odst. 1 s. ř. s., a o nákladech řízení rozhodl samostatným usnesením, nemůže tento procesní postup znamenat pro účastníky řízení ztížení či vyloučení jejich procesní obrany, oproti standardnímu postupu, kdy je o nákladech řízení rozhodováno současně s rozhodnutím v meritu věci. Jelikož stěžovatelé napadli kasační stížností (č. 1) i rozhodnutí ve věci samé (rozsudek), nemůže být jejich kasační stížnost směřující proti samostatnému usnesení o nákladech tohoto řízení vykládána ve smyslu shora popsané restrikce, tedy jako kasační stížnost nepřípustná.“ Následně ale dodal, že rozhodnutím krajského (městského) soudu o odměně ustanoveného zástupce za zastupování „nebylo rozhodováno o nákladech řízení mezi účastníky (§ 60 odst. 1 s. ř. s.), ale o odměně ustanoveného zástupce stěžovatelů za jejich zastupování v žalobním řízení. Toto rozhodnutí zakládá povinnost státu vůči ustanovenému zástupci, žádným způsobem se však nedotýká právní sféry žalobců (stěžovatelů). Stěžovatelé tak nejsou, ve vztahu k tomuto usnesení, aktivně věcně legitimováni k podání opravného prostředku; jejich kasační stížnost je proto bez dalšího nutno posoudit jako nedůvodnou.“

15. Předkládající senát považuje citovanou úvahu druhého senátu za přiléhavou. Neztotožňuje se však se závěrem, jejž druhý senát na základě této správné výchozí úvahy učinil, totiž že jde o nedostatek aktivní věcné legitimace, tj. nedůvodnost kasační stížnosti. Neexistence byť jen možnosti dotčení právní sféry navrhovatele totiž představuje nedostatek jeho aktivní procesní legitimace k podání kasační stížnosti, v důsledku čehož jde o kasační stížnost nepřípustnou, resp. podanou osobou k tomu zjevně neoprávněnou, jež tak musí být odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 120 s. ř. s. (rozsudek rozšířeného senátu NSS z 18. 5. 2010, čj. 5 Afs 33/2008-180, č. 2084/2010 Sb. NSS, body 22 až 24, či na něj navazující rozsudek NSS z 3. 9. 2025, čj. 8 As 197/2024-50, bod 15).

16. V rozsudku z 3. 11. 2021, čj. 4 Azs 147/2021-27, bodu 21, Nejvyšší správní soud obdobně uvedl, že žalobci, jemuž byl krajským (městským) soudem ustanoven zástupce, nepřísluší právo brojit proti rozhodnutí o odměně ustanoveného zástupce za zastupování a náhradě jeho hotových výdajů. Vyslovil tak ovšem toliko nad rámec tehdy rozhodované věci, jelikož tehdejší žalobce (stěžovatel) v kasační stížnosti neuvedl žádné důvody nezákonnosti výroku o odměně ustanoveného zástupce, a proto Nejvyšší správní soud vyšel z toho, že stěžovatel tento výrok nenapadl. Dle rozšířeného senátu nicméně i právní názor vyslovený obiter dictum může založit různost názorů vyslovených Nejvyšším správním soudem, a tím i pravomoc rozšířeného senátu se věcí zabývat (usnesení rozšířeného senátu NSS z 26. 8. 2008, čj. 7 Afs 54/2007-62, č. 1742/2009 Sb. NSS, a na něj navazující judikatura rozšířeného senátu NSS).

17. Ve výše uvedených rozhodnutích pátého, prvního, šestého, sedmého a desátého senátu (body [10] až[12]) na jedné straně (dále „první judikaturní linie“) a rozsudcích druhého a čtvrtého senátu (body [14] až [16]) na straně druhé (dále „druhá judikaturní linie“) předkládající senát shledává dvě rozporné, vzájemně neslučitelné judikaturní linie týkající se otázky aktivní procesní legitimace navrhovatele (žalobce), jemuž byl krajským (městským) soudem ustanoven zástupce, k podání kasační stížnosti i proti výroku (rozhodnutí) o odměně ustanoveného zástupce za zastupování a náhradě jeho hotových výdajů.

18. Jakkoli předkládající senát považuje výše popsané úvahy druhého a čtvrtého senátu za logické, je si vědom některých otázek, které by prosazení této judikaturní linie mohlo přinést.

19. Zaprvé, dle závěrů stávající judikatury Nejvyššího správního soudu nemůže proti výroku (rozhodnutí) krajského (městského) soudu o odměně ustanoveného zástupce a náhradě jeho hotových výdajů kasační stížností brojit ani ustanovený zástupce. Jeho kasační stížnost, směřující z podstaty věci výhradně proti tomuto nákladovému výroku, je totiž nepřípustná dle § 104 odst. 2 s. ř. s. (usnesení NSS z 25. 5. 2010, čj. 4 Ads 52/2010-115, a na něj navazující z 21. 3. 2012, čj. 1 As 53/2012-16, body 6 až 9, která obě navazují na závěry usnesení rozšířeného senátu NSS z 1. 6. 2010, čj. 7 Afs 1/2007-64, č. 2116/2010 Sb. NSS), resp. je podána osobou neoprávněnou, jelikož nebyla účastníkem řízení před krajským (městským) soudem (rozsudek NSS z 6. 3. 2013, čj. 6 Ads 138/2012-19, bod 32).

20. Nepřípustná, byť z různých právních důvodů, by tak při prosazení druhé judikaturní linie představované rozhodnutími druhého a čtvrtého senátu byla kasační stížnost podaná jak žalobcem, jemuž byl ustanoven zástupce, tak i ustanoveným zástupcem.

21. Prosazení této judikaturní linie by za stávající právní úpravy vedlo k tomu, že ve správním soudnictví nebude možná náprava případných nesprávných rozhodnutí (výroků) krajského (městského) soudu o odměně ustanoveného zástupce za zastupování a náhradě jeho hotových výdajů. To však neznamená, že ustanovený zástupce zůstane zcela bez soudní ochrany. S ohledem na neexistenci jiné možnosti obrany může ustanovený zástupce podat ústavní stížnost. Z judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že ustanovenému advokátu přísluší odměna vypočtená dle příslušných ustanovení podle advokátního tarifu a jiný postup v takovém případě nelze považovat za správný a spravedlivý. Ustanovenému zástupci v tomto ohledu svědčí legitimní očekávání (nálezy ÚS z 11. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 763/05, a na něj navazující z 10. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS 2801/11, bod 10, či ze 17. 12. 2019, sp. zn. I. ÚS 748/19, bod 8).

22. Za druhé, nelze pominout souvislost mezi rozhodnutím (výrokem) o odměně ustanoveného zástupce a náhradě jeho výdajů na jedné straně a rozhodnutím (výrokem), jímž soud podle § 60 odst. 4 s. ř. s. ukládá neúspěšnému účastníkovi řízení povinnost zaplatit státu náhradu nákladů, které za něj platil, není-li účastník osvobozen od soudních poplatků. Obsah prvního z nich předurčuje obsah druhého. Svým způsobem jde o rozhodnutí (výroky) podmiňující a podmíněný (rozsudek rozšířeného senátu NSS z 28. 1. 2025, čj. 6 Afs 292/2018-39, č. 4668/2025 Sb. NSS, bod 38). Nutno dodat, že takové zprostředkované dotčení by se však týkalo jen části případů.

23. Pro úplnost předkládající senát upozorňuje na to, jak přistupuje Nejvyšší soud v občanskoprávních věcech k přípustnosti odvolání podaného (vedlejšími) účastníky, jimž byl ustanoven zástupce, proti rozhodnutí (výroku) o odměně ustanoveného zástupce za zastupování a náhradě hotových výdajů (usnesení NS z 29. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1748/2015, či na něj navazující rozsudek NS z 28. 11. 2017, čj. 33 Cdo 204/2017-482). Z této judikatury vyplývá, že odvolání proti usnesení soudu o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného advokáta je oprávněn podat jak sám ustanovený advokát, jenž je osobou, o jejíchž právech bylo předmětným usnesením rozhodováno, tak účastníci (vedlejší účastníci) řízení, kteří jsou potenciálně povinni nahradit náklady řízení spočívající v odměně advokáta placené státem. Obdobu tohoto pozdějšího civilního závěru lze nalézt i ve starší trestněprávní judikatuře, a to k přípustnosti stížností podaných obviněnými, jimž byl ustanoven obhájce (rozsudek NS z 6. 6. 2000, sp. zn. 8 Tz 28/2000, a tam uvedená sbírková judikatura). Druhá otázka se týká postupu Nejvyššího správního soudu poté, co zjistí, že jedna z kasačních námitek naplňuje podmínky pro přijatelnost

24. Pro případ, že rozšířený senát zaujme závěr o přípustnosti kasační stížnosti podané žalobcem i proti výroku (rozhodnutí) o odměně ustanoveného zástupce za zastupování a náhradě jeho hotových výdajů, bude předkládající senát postaven před další otázku, která je v judikatuře Nejvyššího správního soudu rovněž řešena rozdílně. Jde o otázku, zda v situaci, kdy jedna z kasačních námitek naplňuje podmínky pro přijatelnost (například představuje judikaturou Nejvyššího správního soudu doposud neřešenou otázku či představuje zásadní pochybení krajského soudu), má být za přijatelnou považována celá kasační stížnost (v rozsahu všech dalších námitek) nebo jen v rozsahu této jedné námitky. I to je otázka, kterou bude třeba řešit v nyní projednávané věci, neboť podle předběžného názoru předkládajícího senátu krajský soud při rozhodování o odměně ustanoveného zástupce vycházel z nesprávného znění vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a v důsledku toho se dopustil zásadního pochybení při určení výše odměny ustanoveného zástupce. Stěžovatel současně uplatňuje i další kasační námitky.

25. První judikaturní linii, podle níž evidentně platí, že přijatelnost jedné z kasačních námitek nezakládá přijatelnost celé kasační stížnosti, založil rozsudek z 1. 12. 2021, čj. 10 Azs 147/2021-56. Z jeho bodu 6 plyne, že kasační stížnost není přijatelná ve vztahu k otázce, zda krajský soud porušil stěžovatelčino právo jednat před soudem v mateřském jazyce. Z následujícího bodu 7 tohoto rozsudku pak plyne, že oproti tomu je kasační stížnost přijatelná ve vztahu k jiné kasační námitce, a sice, zda žadatelkou předložené skutečnosti měly vést Ministerstvo vnitra k věcnému posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Tato kasační námitka byla následně shledána důvodnou a v důsledku toho byl rozsudek krajského soudu a rozhodnutí Ministerstva vnitra byly zrušeny.

26. Na tuto praxi desátého senátu navázal osmý senát. Například z rozsudku z 14. 2. 2024, čj. 8 As 141/2022-65, bodu 20, také plyne, že Nejvyšší správní soud posoudil některé námitky jako nepřijatelné (z důvodu, že namítané otázky již byly vyřešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, od níž se osmý senát nehodlal odchýlit). Ostatní námitky však Nejvyšší správní soud posoudil jako přijatelné, ať již z důvodu, že dosud nebyly plně řešeny jeho judikaturou (polehčující a přitěžující okolnosti), či z důvodu zásadního pochybení městského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí). Shodně tento senát postupoval také v rozsudcích z 11. 8. 2023, čj. 8 As 32/2022-48, bod 16, z 24. 4. 2023, čj. 8 As 295/2021-35, a z 28. 11. 2025, čj. 8 As 216/2024-47. Nejnověji je tato judikaturní linie představována rozsudkem sedmého senátu z 11. 9. 2026, čj. 7 Azs 172/2025-28. Z jeho bodu 13 plyne, že stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil dva okruhy námitek. První okruh se týkal chybějícího hodnocení ohrožení veřejného pořádku stěžovatelem u důvodu zrušení trvalého pobytu upraveného v § § 77 odst. 2 písm. g) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Druhý okruh kasačních námitek se pak týkal nedostatečného posouzení přiměřenosti dopadu do soukromého a rodinného života stěžovatele. Zatímco v rozsahu prvního okruhu námitek považoval sedmý senát kasační stížnost za přijatelnou, neboť předestřenou otázkou se doposud judikatura Nejvyššího správního soudu nezabývala, v případě druhého okruhu kasačních námitek sedmý senát důvody přijatelnosti neshledal.

27. Tuto judikaturní linii představuje také již zmíněný rozsudek čj. 10 Ads 198/2021-43. Jak již bylo uvedeno v bodě [11] tohoto usnesení, Nejvyšší správní soud tam odmítl pro nepřijatelnost kasační stížnost žalobkyně v rozsahu, ve kterém směřovala proti výroku zamítajícím žalobu ve věci odnětí příspěvku na péči a navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Vedle toho však tutéž kasační stížnost věcně projednal v rozsahu výroku, kterým krajský soud přiznal ustanovené zástupkyni odměnu za zastupování. Tento výrok Nejvyšší správní soud zrušil a věc v tomto rozsahu krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení. V tomto rozsahu tedy shledal kasační stížnost žalobkyně přijatelnou a důvodnou. Tento rozsudek se od rozsudků výše uvedených liší v tom, že nepřijatelnost byla vyslovena ve vztahu k výroku ve věci, zatímco přijatelnost ve vztahu k výroku o nákladech řízení. Tato odlišnost by však neměla být významná, neboť přípustnost kasační stížnosti do nákladového výroku je odvozována právě od toho, že je kasační stížnost podávána jak proti výroku ve věci, tak proti výroku nákladovému.

28. Druhá judikaturní linie oproti tomu zastává názor, že institut přijatelnosti je spojen s celou kasační stížností. Je-li tedy shledána přijatelnost kasační stížnosti v jedné otázce, je tím založena přijatelnost kasační stížnosti jako celku. Tento závěr sice není vyslovován explicitně, je však patrný ze způsobu vypořádání jednotlivých námitek. Jako příklad této praxe lze uvést rozsudek z 6. 11. 2025, čj. 22 Ads 179/2025-46. V této věci přijatelnost kasační stížnosti založila námitka týkající se otázky vztahu příspěvku na péči a Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením (č. 10/2010 Sb.m.s.). Vedle této otázky se pak Nejvyšší správní soud meritorně zabýval i úplností a přesvědčivostí posudku vypracovaného posudkovou komisí.

29. Podobně postupoval Nejvyšší správní soud například také v rozsudcích z 1. 2. 2024, čj. 9 As 236/2023-41, nebo z 2. 5. 2023, čj. 3 As 389/2021-48.

V. Závěr a související otázky

30. Předkládající senát z výše uvedených důvodů podle § 17 odst. 1 s. ř. s. rozšířenému senátu předkládá tyto otázky: I. Je navrhovatel (žalobce), jemuž byl krajským (městským) soudem ustanoven zástupce, aktivně procesně legitimován, tj. osobou oprávněnou, k podání kasační stížnosti proti rozhodnutí (výroku) o nákladech řízení (placení nákladů řízení), jímž krajský (městský) soud rozhodl o povinnosti státu zaplatit ustanovenému zástupci jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování navrhovatele (žalobce)? II. Zakládá přijatelnost jedné kasační námitky bez dalšího přijatelnost celé kasační stížnosti? P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. Rozšířený senát bude rozhodovat ve složení: Filip Dienstbier (předseda senátu), Lenka Krupičková, Petr Mikeš, Ivo Pospíšil, Barbara Pořízková, Aleš Roztočil a Karel Šimka. V případě dlouhodobé nepřítomnosti některého ze členů uvedeného senátu může být senát doplněn podle pravidel uvedených v rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu o jiné soudce, kterými jsou Radovan Havelec a Vojtěch Šimíček. Účastníci řízení mohou namítnout podjatost těchto soudců (§ 8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení. V téže lhůtě mohou účastníci rovněž podat svá vyjádření k právní otázce předkládané rozšířenému senátu. V Brně 15. září 2026 Jitka Zavřelová předsedkyně senátu