22 Ads 97/2026

Rubrum

22 Ads 97/2026-27 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: D. H., zastoupený Mgr. et Mgr. Matějem Stříteským, Ph.D., advokátem se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 6. 2024, čj. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2026, čj. 47 Ad 20/2024-110, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím ze 7. 11. 2023 žalovaná odňala žalobci invalidní důchod (dále „prvostupňové rozhodnutí“). Žalovaná v tomto rozhodnutí vycházela z posudku o invaliditě z 18. 10. 2023, dle kterého je v případě žalobce rozhodující příčinou jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zdravotní postižení uvedené v kapitole V, položce 7b přílohy vyhlášky č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity (tj. středně těžké postižení poruchy osobnosti). Dle tohoto posudku činí míra poklesu pracovní schopnosti žalobce 30 %.

2. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce námitky. V námitkovém řízení byl vypracován posudek z 12. 3. 2024, který sice shledal stejnou příčinu žalobcova nepříznivého zdravotního stavu, nicméně stanovil, že míra poklesu pracovní schopnosti žalobce činí 45 %. Na základě tohoto posudku vydala žalovaná v záhlaví uvedené rozhodnutí (dále „rozhodnutí o námitkách“), jímž změnila prvostupňové rozhodnutí tak, že žalobci snížila invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně (která mu byla přiznána v době před vydáním prvostupňového rozhodnutí) na invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně. 22 Ads 97/2026

3. Proti rozhodnutí o námitkách podal žalobce žalobu. V rámci řízení o žalobě byl nejprve vypracován posudek z 30. 4. 2025, který vycházel pouze z lékařské dokumentace a který stanovil míru poklesu pracovní schopnosti žalobce na 35 %. S ohledem na výtky žalobce vůči tomuto posudku Krajský soud v Praze vyzval posudkovou komisi k tomu, aby žalobce byl při jejím jednání osobně vyšetřen. Posudková komise tedy osobně vyšetřila žalobce a vypracovala doplňující posudek z 11. 2. 2026, dle kterého činí celkový pokles pracovní schopnosti žalobce 50 %. Žalobce oběma těmto posudkům vytkl, že nedostatečně zohledňují skutečné dopady jeho onemocnění na jeho sociální život a že nezmiňují nadstandardní podporu ze strany jeho rodiny.

4. Krajský soud v rámci svého posouzení shledal, že posudky z 18. 10. 2023 a z 12. 3. 2024 jsou nepřezkoumatelné. Tyto posudky se totiž, dle krajského soudu, nijak nevypořádaly s dřívějšími posudky a lékařskými zprávami, dle kterých žalobce trpěl těžkým postižením poruchy osobnosti (tj. kapitola V, položka 7c vyhlášky o posuzování invalidity). Z těchto posudků není zřejmé, proč se lékaři odklonili od dřívějších závěrů. Z důvodu nepřezkoumatelnosti těchto posudků je nepřezkoumatelné také napadené rozhodnutí.

5. Krajský soud dále uvedl, že posudek z 30. 4. 2025 ve znění doplňujícího posudku z 11. 2. 2026 již lépe odpovídá tomu, co vyplývá z lékařských zpráv a z tvrzení žalobce. Tyto posudky tedy krajský soud považuje za přesvědčivější, a má tak za prokázané, že zdravotní stav žalobce odpovídá přinejmenším druhému stupni invalidity (tj. pokles pracovní schopnosti o 50 % až 69 %). Krajský soud závěrem žalovanou (resp. posudkové lékaře) zavázal k tomu, aby se v následujícím řízení zabývala hodnocením všech posudkových hledisek, která vyplývají jak z položky 7b, tak i ze 7c. Krajský soud zrušil pouze rozhodnutí o námitkách (tj. nezrušil prvostupňové rozhodnutí).

II. Obsah kasační stížnosti

6. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Stěžovatel připomíná, že krajský soud zrušil rozhodnutí o námitkách, které žalobci přiznalo alespoň invaliditu prvního stupně. Krajský soud nicméně nezrušil prvostupňové rozhodnutí, jímž byl stěžovateli zcela odňat invalidní důchod. Okamžitý efekt rozsudku krajského soudu tedy spočívá v tom, že stěžovatel do dalšího rozhodnutí žalované nebude pobírat žádný důchod, tj. ocitl se zcela bez zdroje příjmů. Stěžovatel připomíná průběh tohoto sporu a uvádí, že vypracování posudku trvá půl roku až rok, přičemž krajský soud již z tohoto důvodu udělil posudkové komisi pořádkovou pokutu.

7. Stěžovatel v doplnění žaloby požádal krajský soud, aby zrušil i prvostupňové rozhodnutí. Krajský soud toto sice neuvedl ve svém rozsudku, nicméně na ústním jednání vysvětlil, že žalovaná má mít možnost napravit své rozhodnutí ve správním řízení, přičemž stěžovatel neosvědčil, že by jeho situace byla natolik specifická, že by bylo třeba zrušit také prvostupňové rozhodnutí. S tím ale stěžovatel nesouhlasí a má za to, že krajský soud postupoval v rozporu s § 78 odst. 3 s. ř. s. Stěžovatel vychází z rozsudku Nejvyššího správního soudu z 14. 11. 2007, čj. 1 Afs 53/2007-34, dle kterého musí soud zvážit, zda okolnosti věci zakládají důvod také pro zrušení rozhodnutí orgánu prvního stupně, přičemž tyto úvahy by soud měl uvést ve svém rozsudku. 22 Ads 97/2026-28 pokračování

8. V případě stěžovatele tyto okolnosti existují. Jednak žalovaná zcela náhle změnila svůj pohled na stěžovatelovo zdravotní postižení, přičemž ani po dvou a půl letech nedokázala opatřit kvalitní posudek. Postup žalované je tedy tak výrazným zásahem do právní sféry stěžovatele, že jeho závažnost převažuje nad subsidiaritou správního soudnictví. Selhání žalované nemůže jít k tíži stěžovatele a na základě závazného právního názoru krajského soudu žalované stejně nezbývá, než prvostupňové rozhodnutí zrušit. Dále platí, že ačkoliv stěžovatel měl u krajského soudu procesní úspěch, fakticky tím přišel o důchod. To je natolik absurdní důsledek, že krajský soud svým rozsudkem fakticky porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu. Stěžovatel se musí hlásit na úřad práce, nicméně komunikace s úřady je vzhledem k jeho zdravotnímu stavu velmi stresující a jeho podpora ze strany jeho matky je již vyčerpána. Osoby, které jsou v podobné situaci jako stěžovatel, budou postaveny před dilema, zda se spokojí s alespoň nižším invalidním důchodem anebo zda se budou soudně bránit a budou riskovat ztrátu i toho nižšího důchodu. Stěžovatel tedy žádá Nejvyšší správní soud, aby zrušil jak napadený rozsudek, tak i obě správní rozhodnutí.

9. Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

10. Kasační stížnost je nepřípustná.

11. Podle § 78 odst. 1 věty první s. ř. s. je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení.

12. Podle § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušuje-li soud rozhodnutí, podle okolností může zrušit i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo.

13. Obsahem nyní projednávané kasační stížnosti je v podstatě jediná kasační námitka (byť opřená o několik dílčích argumentů). Dle této námitky měl krajský soud zrušit nejen rozhodnutí o námitkách, ale také prvostupňové rozhodnutí. Tím, že krajský soud prvostupňové rozhodnutí nezrušil, rozhodl dle stěžovatele v rozporu s § 78 odst. 3 s. ř. s.

14. Otázkou přípustnosti kasační stížnosti, jejíž jedinou námitkou je, že krajský (městský) soud měl kromě druhostupňového rozhodnutí zrušit také rozhodnutí orgánu prvního stupně (jde tedy o otázku řešenou také v nynější věci), se již v minulosti zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení z 28. 8. 2007, čj. 1 As 60/2006-106, č. 1456/2008 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud nyní podstatné pasáže z tohoto usnesení ocituje: „Ustanovení třetího odstavce § 78 s. ř. s. upravuje výjimku z obecného principu omezené kasace: krajský soud podle okolností může zrušit i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Jinými slovy, krajský soud má zákonnou povinnost uvážit, zda v konkrétním případě není vhodnější zrušit nejenom rozhodnutí správního orgánu druhého stupně, ale také rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Tak tomu bude především v případech, kdy je patrné, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vůbec nemělo být vydáno. Stejně tak bude dán důvod pro zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v případech, kdy odvolací správní orgán nemůže vady tohoto rozhodnutí sám napravit a je tedy patrné, že jemu samému nezbude nic 22 Ads 97/2026 jiného, než správní rozhodnutí prvního stupně zrušit a věc vrátit k novému projednání správnímu orgánu. (…) Principy, kterými je současný soudní přezkum správních rozhodnutí ovládán, lze tedy shrnout jako princip omezené kasace pouze bezprostředně předcházejícího rozhodnutí, poskytnutí možnosti nápravy správních pochybení v rámci správního řízení a jednota vnímání obou stupňů správního řízení pro účely soudního přezkumu. Tomuto vnímání také odpovídá to, čeho se může žalobce správní žalobou podle § 65 a násl. s. ř. s. domáhat; pokud je žaloba důvodná, žalobce se může domoci zrušení (správním orgánem v druhém stupni vydaného) správního rozhodnutí - § 78 odst. 1 s. ř. s. jasně stanoví, že pokud je žaloba důvodná, soud napadené rozhodnutí zruší. Ustanovení § 78 odst. 3 s. ř. s. je však odlišného charakteru – posouzení důvodů pro zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně svěřuje do volné úvahy krajského soudu. Tomuto závěru svědčí nejen jazykový výklad daného ustanovení (podle okolností, které nejsou dále specifikovány, může), ale také výklad logický a výše uvedená kasační filosofie soudního řádu správního. Z výše uvedeného plyne, že na zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nemá žalobce před krajským soudem právní nárok. Z absence nároku plyne absence povinnosti krajského soudu rozhodnout o (ne)zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve výroku soudního rozsudku, a to bez ohledu na to, že se zrušení tohoto rozhodnutí žalobce ve svém podání taktéž domáhá. Konečně z absence výroku o zrušení správního rozhodnutí vydaného správním orgánem prvního stupně plyne, že pokud žalobce brojí proti nezrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně kasační stížností, která je omezena na tento jediný kasační důvod, pak se jedná o kasační stížnost nepřípustnou. Taková kasační stížnost totiž směřuje pouze proti důvodům rozhodnutí soudu a nikoliv proti výroku. Nejvyšší správní soud ji proto postupem podle § 104 odst. 2 s. ř. s. odmítne. Odmítnutím kasační stížnosti, která jako jediný kasační důvod uvádí, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebylo zrušeno, není odepřena právní ochrana veřejným subjektivním právům, respektive upřeno právo na spravedlivý proces (…). Především je třeba zdůraznit, že i když krajský soud po provedení úvahy podle § 78 odst. 3 s. ř. s. sice rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nezruší, tak stejným rozhodnutím zrušil zároveň rozhodnutí odvolacího správního orgánu. To znamená, že pokud bylo správní rozhodnutí prvního stupně také stiženo nezákonností, pak správnímu orgánu druhého stupně, který bude v dané právní věci vázán právním názorem krajského soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), nezbude nic jiného, než zrušit rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Ke zrušení tohoto rozhodnutí tak může dojít sice o něco později, než kdyby tak učinit přímo správní soud, nicméně k němu dojde. Případné zpoždění je však vyváženo dodržením jiných zájmů a principů, které takto nastavený systém právní ochrany sleduje, zde především již výše zmiňované omezené kasace a možnost správních orgánů zjednat nápravu primárně a samostatně. Závěrem je však nezbytné zdůraznit, že o typově odlišnou situaci se bude jednat v případě, kdy krajský soud svoji úvahu svěřenou mu ustanovením § 78 odst. 3 s. ř. s. provede, dojde k pozitivnímu závěru, že jsou dány okolnosti též pro zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a k jeho zrušení také ve výroku svého rozsudku přistoupí. Citované ustanovení totiž představuje povinnost krajského soudu v každém konkrétním případě vážit, zda jsou dány podmínky pro zákonem předvídaný postup. Soud je zde, s ohledem na princip procesní ekonomie, 22 Ads 97/2026-29 pokračování tedy povinen zkoumat, zda existují důvody i pro zrušení rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo. Shledá-li jejich existenci, zruší též rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. V takovém případě není pochyb o tom, že zrušující výrok může zasáhnout nejen do veřejných subjektivních práv žalobce, ale také do zájmů žalovaného. Je nezbytné, aby soud i tento výrok náležitě odůvodnil. (…)“

15. Z výše citovaného vyplývá zobecňující závěr, tedy že „kasační stížnost spočívající pouze v tvrzení, že krajský soud rozhodující o žalobě měl kromě rozhodnutí správního orgánu druhého stupně zrušit i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo, je nepřípustná“ (z právní věty výše citovaného usnesení rozšířeného senátu). Tento závěr Nejvyšší správní soud následoval i ve svých pozdějších rozhodnutích (stěžovatelem zmiňovaný rozsudek čj. 1 Afs 53/2007-34, a dále novější usnesení z 15. 1. 2026, čj. 2 As 288/2025-25, bod 7; z 21. 9. 2023, čj. 6 As 235/2023-26, bod 6; z 23. 8. 2018, čj. 7 Ads 251/2018-20, bod 6; z 27. 8. 2015, čj. 9 Afs 83/2015-44, bod 39). Tento závěr se týká i nynější kasační stížnosti, která je tedy na základě výše citovaných důvodů, představujících i odůvodnění tohoto odmítavého usnesení, nepřípustná.

16. Nejvyšší správní soud si je vědom nepříjemné situace stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto apeluje na žalovanou a posudkové lékaře, aby, vzhledem k osobní situaci stěžovatele a doposud pomalému vyřizování jeho věci, rozhodli o jeho zdravotním stavu s nejvyšším urychlením.

IV. Závěr a náklady řízení

17. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle § 104 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a § 120 s. ř. s.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, byla-li kasační stížnost odmítnuta. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 6. srpna 2026 Jitka Zavřelová předsedkyně senátu