22 As 26/2026

Rubrum

22 As 26/2026 - 31 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Jana Kratochvíla a Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: JUDr. A. V., zastoupená Mgr. Annou Vlčkovou, advokátkou se sídlem Žižkova 602/2, Nový Jičín, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2025, čj. MSK 81492/2025, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2026, čj. 25 A 4/2026-19, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku zabýval v jeho judikatuře již opakovaně řešenou otázkou uplatnění jednoměsíční lhůty k podání žaloby proti rozhodnutí stavebního úřadu podle § 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona.

2. Městský úřad Nový Jičín (dále „správní orgán prvního stupně“) výrokem I. rozhodnutí z 28. 4. 2025, čj. MUNJ-48153/2025/ÚPSŘ-Pon, zamítl žádost žalobkyně o vydání dodatečného povolení fotovoltaické elektrárny na střešní konstrukci domu a výrokem II. téhož rozhodnutí nařídil žalobkyni odstranění uvedeného zařízení. Proti 22 As 26/2026 tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zrušil výrok I. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a řízení o žádosti o dodatečné povolení zastavil. Dále žalovaný potvrdil výrok II. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno 10. 11. 2025.

3. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 9. 1. 2026 žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. Krajský soud tuto žalobu v záhlaví uvedeným usnesením odmítl pro opožděnost dle § 46 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního ve spojení s § 306 odst. 1 stavebního zákona.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

4. Proti usnesení krajského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost.

5. Stěžovatelka namítla, že krajský soud § 306 odst. 1 stavebního zákona použil mechanicky, aniž by zohlednil konkrétní skutkové okolnosti případu. Podaná žaloba by byla dle obecné úpravy § 72 odst. 1 soudního řádu správního podána včas. Opožděnou se stala až výhradně v důsledku aplikace § 306 odst. 1 stavebního zákona. Krajský soud proto měl zohlednit, že šlo o zásadní změnu právní úpravy a žalovaný žalobkyni o zkrácení lhůty k podání žaloby nepoučil. Měl vzít v úvahu i předmět sporu (dlouhodobou investici do zařízení využívající obnovitelný zdroj energie). Soudy mají při změnách procesních lhůt šetřit podstatu a smysl práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svoboda. Mají se vyhnout formalistickému uplatnění přísnější úpravy v neprospěch účastníků řízení. Krajský soud nicméně žádnou ústavněprávní reflexi neučinil a žalobu se stručným odkazem na § 306 odst. 1 stavebního zákona odmítl.

6. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud postupoval v souladu s platnou právní úpravou. Obecná dvouměsíční lhůta podle § 72 odst. 1 soudního řádu správního se použije jen tehdy, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Takovým zvláštním zákonem je stavební zákon, jehož § 306 odst. 1 s účinností od 1. 7. 2024 stanoví k podání žaloby proti rozhodnutí stavebního úřadu lhůtu jednoho měsíce ode dne oznámení rozhodnutí. Napadené rozhodnutí bylo stěžovatelce oznámeno dne 10. 11. 2025, tedy již za účinnosti nové právní úpravy. Lhůta k podání žaloby proto uplynula dne 10. 12. 2025 a žaloba doručená soudu dne 9. 1. 2026 byla opožděná. K námitce stěžovatelky ohledně toho, že rozhodnutí žalovaného neobsahovalo poučení o lhůtě k podání žaloby, odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek NSS z 28. 6. 2024, čj. 8 As 133/2024-24).

7. V replice stěžovatelka setrvala na své kasační argumentaci.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

8. Kasační stížnost není důvodná.

9. Ve věci je stěžejní posouzení, zda se na podání žaloby uplatnila obecná lhůta stanovená v § 72 odst. 1 soudního řádu správního, nebo lhůta obsažená v § 306 odst. 1 stavebního zákona. 22 As 26/2026 - 32 pokračování

10. Podle § 72 odst. 1 věty první soudního řádu správního žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou.

11. Podle § 306 odst. 1 stavebního zákona žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu, s výjimkou rozhodnutí o přestupku, lze podat do 1 měsíce poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno.

12. Nejvyšší správní soud se otázkou aplikace § 306 odst. 1 stavebního zákona opakovaně zabýval a v projednávané věci neshledal důvod se od svých dosavadních závěrů odchýlit.

13. Nejvyšší správní soud v tomto směru dospěl opakovaně k jednoznačnému závěru, že § 306 odst. 1 stavebního zákona se plně uplatní v případech, kdy bylo správní rozhodnutí žalobci doručeno již za účinnosti nové právní úpravy, tj. od 1. 7. 2024 (rozsudky NSS z 9. 4. 2025, čj. 1 As 10/2025-34, body 10 až 15, 21; z 15. 5. 2025, čj. 3 As 254/2024-26, bod 15; či z 15. 5. 2025, čj. 3 As 242/2024-39, bod 20). Právo žalobce podat žalobu proti správnímu rozhodnutí totiž vzniklo až jeho doručením, tedy za účinnosti nové právní úpravy (rozsudky NSS z 9. 10. 2025, čj. 21 As 106/2025-25, bod 24, z 20. 1. 2026, čj. 22 As 268/2025-21, bod 13).

14. V nyní projednávané věci je nesporné, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dne 7. 11. 2025 a stěžovatelce oznámeno dne 10. 11. 2025. K vydání ale především oznámení rozhodnutí žalovaného tedy došlo po 1. 7. 2024, tj. již za účinnosti § 306 odst. 1 stavebního zákona. V souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu proto nezbývá než uzavřít, že krajský soud dospěl ke správnému závěru, že se v projednávané věci uplatní „zkrácená“ jednoměsíční lhůta k podání žaloby. Její konec připadl na středu 10. 12. 2025. Jelikož stěžovatelka podala svoji žalobu až dne 9. 1. 2026, učinila tak opožděně. Krajský soud proto žalobu správně odmítl.

15. Na uvedených závěrech nic nemůže změnit ani argumentace stěžovatelky, podle níž měl krajský soud použít ústavněprávní korektiv, a to z důvodu, že aplikace § 306 odst. 1 stavebního zákona vede k odepření soudní ochrany. Úvahy obsažené v nálezu Ústavního soudu z 26. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 3241/24, kterých se stěžovatelka dovolávala a podle nichž jsou soudy povinny šetřit podstatu a smysl práva na soudní ochranu, jsou sice obecně použitelné, v projednávané věci však nemohou vést k výsledku, který stěžovatelka žádá. Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno a tedy i oznámeno více než jeden rok po nabytí účinnosti § 306 odst. 1 stavebního zákona. Za problematické Ústavní soud považoval pouze retroaktivní zkrácení již dříve vzniklého práva žalobce podat žalobu ve lhůtě dvou měsíců, tj. v situaci, kdy k doručení správního rozhodnutí došlo ještě za účinnosti staré úpravy (nález ÚS z 26. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 3241/24, body 35 a 38). K takové situaci ale v nyní projednávané věci nedošlo.

16. Lhůta k podání žaloby ve správním soudnictví je lhůtou propadnou, jejímž marným uplynutím právo na soudní ochranu v dané věci zaniká. Smyslem stanovení přesně určeného časového okamžiku nemožnosti realizace práva na soudní přezkum prostřednictvím žaloby je ochrana právní jistoty všech dotčených subjektů (rozsudek NSS z 13. 1. 2026, 22 As 26/2026 čj. 8 As 161/2025-41, bod 25). Právní úprava neumožňuje krajským soudům připouštět ad hoc věcný přezkum opožděně podaných žalob.

17. Důvodná není ani argumentace poukazující na to, že správní rozhodnutí neobsahovalo poučení o lhůtě k podání žaloby. Judikatura Nejvyššího správního soudu (rozsudek z 28. 6. 2024, čj. 8 As 133/2024-24, bod 26) dovodila, že poučení o možnosti bránit se žalobou ve správním soudnictví ani informace o lhůtě k jejímu podání nepředstavují zákonnou náležitost rozhodnutí správního orgánu. To platí i v situaci, kdy došlo ke změně právní úpravy.

IV. Závěr a náklady řízení

18. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta poslední soudního řádu správního).

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 za použití § 120 soudního řádu správního. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla úspěch. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 30. dubna 2026 Jitka Zavřelová předsedkyně senátu