22 As 32/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: J. A., zastoupený MgA. Mgr. Pavlem Krylem, advokátem se sídlem Na Baště sv. Jiří 258/7, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2025, čj. MZE-6072/2025-14141, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2026, čj. 15 A 93/2025-38, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á.

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Nejvyšší správní soud posuzoval, zda městský soud postupoval správně, pokud odmítl žalobu proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí jako opožděnou.

2. Státní zemědělský intervenční fond (dále „správní orgán prvního stupně“) zamítl žádost žalobce o Platbu pro horské oblasti a jiné oblasti s přírodními nebo jinými zvláštními omezeními, Základní podporu příjmu pro udržitelnost, Doplňkovou redistributivní podporu příjmu pro udržitelnost a Ekoplatbu celofaremní základní pro rok 2023. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím zamítl.

3. Proti tomuto rozhodnutí podal dne 26. 5. 2025 žalobce prostřednictvím svého zástupce žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji usnesením z 23. 6. 2025, čj. 9 A 58/2025-18, odmítl. Listina předložená jako plná moc k zastupování žalobce v řízení před správním soudem totiž nebyla podepsána a tento nedostatek plné moci přes výzvu soudu nebyl odstraněn. Žalobce následně dne 22. 7. 2025 podal městskému soudu proti uvedenému rozhodnutí druhou žalobu. V této žalobě uvedl, že rozhodnutí žalovaného bylo dne 25. 3. 2025 doručeno pouze žalobci do jeho datové schránky. Nebylo však doručeno jeho zástupci, ačkoli ten již dne 14. 11. 2024 podal jménem žalobce odvolání a současně do správního spisu založil generální plnou moc. O této skutečnosti se zástupce žalobce dozvěděl až dne 18. 7. 2025 při nahlížení do správního spisu. Městský soud i přes tyto skutečnosti žalobu odmítl pro opožděnost.

II. Usnesení městského soudu

4. Městský soud vycházel ze skutečnosti, že žalobce prostřednictvím svého zástupce podal dne 30. 4. 2025 ministru zemědělství podnět k zahájení přezkumného řízení, který byl v podstatě shodný s obsahem žaloby; žalobce v něm navíc výslovně odkazoval a hodnotil obsah napadeného rozhodnutí. Městský soud uzavřel, že zástupce žalobce se s obsahem napadeného rozhodnutí prokazatelně seznámil nejpozději dne 30. 4. 2025, a žalobu z tohoto důvodu posoudil jako opožděnou.

5. V této souvislosti městský soud odkázal na závěry usnesení rozšířeného senátu NSS z 5. 11. 2025, čj. 1 Afs 206/2023-103, č. 4720/2026 Sb. NSS (dále „sjednocující usnesení“), kde rozšířený senát mimo jiné potvrdil, že materiální doručení písemnosti nastává nejpozději okamžikem podání opravného prostředku, ledaže byl prokázán dřívější okamžik, kdy se adresát s obsahem písemnosti seznámil. Uvedl, že závěry rozsudku rozšířeného senátu NSS z 12. 10. 2004, čj. 2 As 27/2004-78, č. 450/2005 Sb. NSS, na něž žalobce poukazoval, byly překonány rozšířeným senátem v jeho rozsudku z 17. 2. 2009, čj. 2 As 25/2007-118, č. 1838/2009 Sb. NSS.

III. Kasační stížnost a vyjádření účastníků řízení a) Kasační stížnost

6. Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti usnesení městského soudu kasační stížnost.

7. Stěžovatel zvažoval, zda podat kasační stížnost proti prvnímu usnesení městského soudu čj. 9 A 58/2025-18 a brojit proti odmítnutí žaloby navzdory řádně doložené plné moci, nebo zda podat novou žalobu s ohledem na skutečnost, že v té době dosud nebylo vydáno sjednocující usnesení k účinkům materiálního doručení. Z důvodu procesní ekonomie podal kasační stížnost pouze proti druhému usnesení. Právní úprava doručování měla být vykládána v souladu s rozsudkem rozšířeného senátu čj. 2 As 27/2004-78, který posuzoval totožnou situaci jako byl případ žalobce. Judikaturu Nejvyššího správního soudu, na kterou odkázal městský soud, považoval za nepřiléhavou.

8. Po vydání sjednocujícího usnesení stěžovatel nepochybuje o tom, že uvedené závěry dopadají i na nynější věc. V okamžiku podání žaloby však toto usnesení nebylo vydáno a stěžovatel se proto řídil starší judikaturní linií. Dále poukázal na znění § 34 odst. 2 správního řádu, které uvádí, že s výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat, se písemnosti doručují pouze zástupci. Doručení zastoupenému nemá vliv na běh lhůt, nestanoví-li zákon jinak.

9. Odmítnutí věcného projednání žaloby městským soudem by za daných okolností představovalo nepřiměřeně tvrdý postup a vedlo by k odepření spravedlnosti. b) Vyjádření žalovaného

10. Žalovaný se ztotožnil se závěry městského soudu a odkázal na své vyjádření k žalobě.

11. Argumentaci stěžovatele k časové souslednosti vydání sjednocujícího usnesení považoval za mimoběžnou. Konstatoval, že zástupce žalobce se s rozhodnutím seznámil nejpozději 30. 4. 2025 a v řízení dle správního řádu je potřeba vycházet z materiální povahy doručování. Žaloba podaná 22. 7. 2025 byla opožděná. c) Replika stěžovatele

12. Stěžovatel brojil proti závěru žalovaného, že podání žaloby ještě před vydáním sjednocujícího usnesení nebylo pro věc relevantní. Podle stěžovatele šlo naopak o otázku stěžejního významu.

13. Za relevantní považoval rovněž okolnosti související s první podanou žalobou, která byla odmítnuta usnesením čj. 9 A 58/2025-18. Stěžovatel při nahlížení do spisu městského soudu zjistil, že důvodem pro odmítnutí první žaloby byla nekompatibilita operačního systému společností Apple a Microsoft. Ta vedla k tomu, že ačkoli byla plná moc připojená k prvnímu podání podepsána, soud ji vyhodnotil jako nepodepsanou a stěžovatele vyzval k jejímu doplnění. Nekompatibilitu systému potvrdili také pracovníci soudu. Zástupce stěžovatele následně výzvu soudu k doplnění plné moci přehlédl, neboť se mylně domníval, že jde pouze o výzvu k úhradě soudního poplatku. Stěžovatel, který měl za to, že se bude aplikovat výklad § 34 odst. 2 správního řádu a související judikatury Nejvyššího správního soudu, nepřistoupil k napadení usnesení čj. 9 A 58/2025-18 kasační stížností a za účelem hospodárného vedení řízení podal novou žalobu.

14. Sjednocující usnesení se navíc týkalo doručování dle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, přičemž v § 41 odst. 1 daňového řádu chybí dovětek § 34 odst. 2 správního řádu. Ani závěry z rozsudku čj. 2 As 25/2007-118 nebyly přiléhavé. Stěžovatel měl za to, že se na nynější věc uplatní závěry rozsudku rozšířeného senátu čj. 2 As 27/2004-78, neboť byl k datu podání žaloby jediným relevantním sjednocujícím rozsudkem. Sjednocující usnesení nelze aplikovat retroaktivně. Soud by měl při hodnocení věci vzít v úvahu její specifické okolnosti, a to zejména nedostatky v doručení rozhodnutí žalovaného zástupci a skutečnost, že první žaloba byla odmítnuta v návaznosti na technický problém spočívající v nesouladu operačních systémů.

15. Stěžovatel upozornil na to, že v řízení předcházejícím sjednocujícímu usnesení městský soud doručoval správní rozhodnutí právě podle rozsudku rozšířeného senátu čj. 2 As 27/2004-78, čímž respektoval jeho právní závěry. Uzavřel, že aplikace materiálního korektivu by byla příliš tvrdá a interpretace dle sjednocujícího usnesení pro stěžovatele překvapivá.

IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem

16. Kasační stížnost není důvodná.

17. Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost je mimořádný opravný prostředek proti konkrétnímu pravomocnému rozhodnutí krajského (městského) soudu (§ 102 s. ř. s.). Dřívější usnesení městského soudu, které nebylo kasační stížností napadeno, nemůže být v nynějším řízení předmětem přezkumu. Nejvyšší správní soud se proto nemůže vyjadřovat k námitkám, jež brojí proti usnesení městského soudu čj. 9 A 58/2025-18, neboť proti němu nesměřuje podaná kasační stížnost. To však nepředstavuje odepření soudní ochrany, neboť proti tomuto usnesení stěžovatel kasační stížnost mohl podat. a) K otázce opožděnosti podané žaloby

18. Nejvyšší správní soud považuje za vhodné nejprve shrnout vývoj přístupu k otázce materiálního doručení. V rozsudku rozšířeného senátu NSS čj. 2 As 27/2004-78, na který odkazoval stěžovatel, Nejvyšší správní soud dovodil, že běh lhůty k podání žaloby podle § 72 odst. 1 s. ř. s. se odvíjel od oznámení napadeného správního rozhodnutí. Skutečnost, že rozhodnutí žalovaného bylo doručeno pouze žalobci a nikoli jeho zástupci, představovala nedostatek řádného doručení, který bránil rozhodnutí o žalobě. Byla-li žaloba podána navzdory této vadě doručení, šlo však o odstranitelnou vadu. Sama o sobě proto nezakládala důvod pro odmítnutí žaloby jako předčasné podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Pokud krajský (městský) soud shledal uvedené pochybení v řízení před správním orgánem, byl povinen usnesením uložit žalovanému doplnit správní spis o doklad osvědčující doručení rozhodnutí zástupci účastníka řízení. Nebylo přitom podstatné, zda žalobu podal přímo žalobce, anebo jeho zástupce, který jej zastupoval ve správním řízení a o napadeném rozhodnutí se dozvěděl jinak než na základě řádného doručení.

19. V rozsudku rozšířeného senátu čj. 2 As 25/2007-118 Nejvyšší správní soud opětovně posuzoval otázku, zda rozhodnutí, které nebylo řádně doručeno účastníkovi řízení (v posuzované věci osobě s věcným právem k nemovitosti dotčené stavebním povolením), mohlo nabýt právní moci. Dospěl k závěru, že i takové rozhodnutí může nabýt právní moci, pokud se účastník řízení prokazatelně seznámil s jeho úplným obsahem, a to jak z hlediska identifikačních údajů, tak z hlediska věcného obsahu. Okamžikem takového seznámení nastává fikce oznámení rozhodnutí, od níž se opomenutému účastníkovi odvíjí běh lhůt pro podání řádných i mimořádných opravných prostředků. Tento okamžik je třeba určit co nejspolehlivěji; v praxi jím zpravidla bude nejpozdější den, kdy účastník prokazatelně získal potřebnou vědomost o rozhodnutí. Za těchto podmínek mohou lhůty k podání opravných prostředků marně uplynout i opomenutému účastníkovi řízení.

20. Tímto rozsudkem rozšířený senát překonal svůj dřívější názor z rozsudku čj. 2 As 27/2004-78, ze kterého nelze dále vycházet, což výslovně konstatoval i rozšířený senát také ve sjednocujícím usnesení (bod [44] usnesení). Již v rozsudku čj. 2 As 25/2007-118 se tedy rozšířený senát přihlásil k materiálnímu doručování. Této praxi ostatně odpovídá také ustálená judikatura Ústavního soudu, která materiální doručení ve správním (daňovém) řízení dlouhodobě akceptuje (judikatura Ústavního soudu, na níž rozšířený senát v bodě 44 sjednocujícího usnesení odkázal).

21. Je pravda, že ve sjednocujícím usnesení rozšířený senát řešil rozpor mezi dvěma judikaturními liniemi týkajícími se rozsahu výkladu materiálního doručení v daňovém řízení. Řešený judikaturní rozpor se tedy přísně vzato netýkal otázky, zda se má uplatnit formální nebo materiální pojetí doručování. Přesto se k této obecnější otázce rozšířený senát vyslovil. Nikoli však tak, že by tuto otázku zcela nově vyložil a sjednotil. Rozšířený senát pouze popsal judikaturní vývoj, kterým tato otázka v jeho rozhodovací praxi prošla. Přístup v podobě materiálního pojetí doručování však nezaložil. Proto Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit námitce stěžovatele, že bylo třeba zohlednit skutečnost, že žaloba byla podána ještě před vydáním sjednocujícího usnesení. V době podání žaloby byla totiž judikaturní linie, na niž stěžovatel odkazoval, již dávno překonána. Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele, že sjednocující usnesení se týkalo doručování podle odlišné právní úpravy. To je pro tuto věc s ohledem na výše uvedené také nevýznamné.

22. Nadto a pouze pro úplnost lze dodat, že použitím závěrů ze sjednocujícího usnesení na doručování dle správního řádu se Nejvyšší správní soud již zabýval v rozsudku z 19. 11. 2025, čj. 2 Afs 88/2022-52, v němž v bodě 34 uvedl: „NSS si je vědom skutečnosti, že v nynější věci bylo postupováno podle správního řádu, nikoli daňového řádu. Podle kasačního soudu však není rozumného důvodu, proč závěry rozšířeného senátu nepoužít i pro účely jiných procesních předpisů upravujících řízení před orgány veřejné správy. Ostatně potřebu jednotného přístupu napříč procesními předpisy ve svém usnesení rozšířený senát opakovaně naznačil (body 30, 39, nebo 42). Byť nakonec rozšířený senát své závěry omezil pouze na doručování podle daňového řádu (bod 65), bylo by nelogické materiální doručení podle správního řádu posuzovat odlišně. Právní řád, založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti, totiž s sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2004-54, č. 791/2006 Sb. NSS).“

23. Případná rozhodnutí, která by z nesprávné interpretace judikatury rozšířeného senátu (tedy rozsudků čj. 2 As 27/2004-78 a čj. 2 As 25/2007-118) vycházela, by bylo třeba považovat za judikaturní exces. V takovém případě by byl rozhodující senát povinen rozhodnout od tohoto excesu odchylně, aniž by musel věc předložit rozšířenému senátu (usnesení rozšířeného senátu NSS z 29. 5. 2019, čj. 10 As 2/2018-31, č. 3896/2019 Sb. NSS, bod 23, kde rozšířený senát dále odkázal na závěry usnesení rozšířeného senátu NSS z 2. 2. 2017, čj. 5 As 140/2014-76, č. 3540/2017, bod 25, tento závěr byl také převzat v rozsudku NSS z 5. 9. 2025, čj. 4 As 174/2024-47, bod 36). Rozhodnutí bez jakýchkoliv důvodů se odchylující od závazné judikatury totiž nemá žádné obecné normativní účinky (usnesení rozšířeného senátu NSS čj. 10 As 2/2018, bod 23). Jelikož byla sporná právní otázka v nynější věci autoritativně vyřešena rozšířeným senátem v rozsudku čj. 2 As 25/2007-118, nemohlo stěžovateli vzniknout legitimní očekávání založené na existenci dlouhodobé a ustálené právní praxe svědčící pro jím zastávaný výklad. Stěžovatelem prosazovaná interpretace je tak v přímém rozporu s výše citovanými závěry rozšířeného senátu, jimiž je Nejvyšší správní soud v nynější věci vázán.

24. Role rozšířeného senátu přitom spočívá v zajištění jednotnosti a předvídatelnosti judikatury Nejvyššího správního soudu (usnesení rozšířeného senátu NSS z 11. 1. 2006, čj. 2 Afs 66/2004-53, č. 1833/2009 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud se proto v nyní projednávané věci ztotožnil se závěrem městského soudu, podle něhož podnět k zahájení přezkumného řízení z 30. 4. 2025, podaný zástupcem stěžovatele a obsahující výslovný odkaz a hodnocení rozhodnutí žalovaného, představuje spolehlivý podklad pro určení okamžiku, kdy se zástupce stěžovatele nejpozději musel seznámit s obsahem tohoto rozhodnutí. Žaloba podaná proti tomuto rozhodnutí až dne 22. 7. 2025 byla opožděná.

V. Závěr a náklady řízení

25. Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 10. září 2026 Jitka Zavřelová předsedkyně senátu