22 As 91/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Jana Kratochvíla a Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Ing. J. W., zastoupený Mgr. Lucií Sequensovou, advokátkou se sídlem Budějovická 1523/9a, Praha 4, proti žalovaným: 1) Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, 2) Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem Čerčanská 2023/12, Praha 4, zastoupené Mgr. Jiřím Hnátem, advokátem se sídlem Na Pankráci 404/30, Praha 4, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. P. W., o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaných, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2026, čj. 15 A 82/2025-65, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobce je p o v i n e n žalovanému 2) zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 6 135 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce Mgr. Jiřího Hnáta, advokáta

IV. Žalovanému 1) s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

V. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku zabýval tím, zda vlastník pozemku může podat zásahovou žalobu ať již proti Ministerstvu dopravy nebo Ředitelství silnic a dálnic na ochranu před způsobem, jakým Ředitelství silnic a dálnic odstranilo reklamní zařízení protiprávně umístěné v blízkosti dálnice. Dospěl k závěru, že nemůže. Případná újma způsobená vlastníkovi pozemku při odstraňování reklamního zařízení má soukromoprávní povahu.

2. Žalobce a osoba zúčastněná na řízení jsou spoluvlastníky pozemků parc. č. XA a XB v k. ú. H. P., obec P. (dále jen „pozemky“). Na pozemcích byl na základě nájemní smlouvy umístěný reklamní billboard společnosti Czech Outdoor, s. r. o. Výzvou ze dne 22. 4. 2024 vyzvalo Ministerstvo dopravy žalobce a osobu zúčastněnou na řízení k tomu, aby podle § 31 odst. 9 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, poskytli Ředitelství silnic a dálnic s. p. součinnost při odstraňování reklamního zařízení. Dne 7. 5. 2025 vstoupil pracovní tým společnosti DEMSTAV group, s. r. o., s níž Ředitelství silnic a dálnic uzavřelo smlouvu o dílo na odstranění reklamního zařízení, na pozemky bez vědomí a předchozího upozornění vlastníků pozemků. Oznámení o plánovaném vstupu předala společnost k poštovní přepravě dne 6. 5. 2025, ačkoliv vstup byl plánovaný na den 7. 5. 2025 v čase 0:00 hod. Pracovní tým vjel na pozemky těžkou technikou (pásovým bagrem o váze 30 t) vzdálenější bránou, tedy odlišnou trasou, než kterou avizoval. Na pozemcích tím vznikly vyjeté koleje dlouhé asi 125 m, dále došlo ke zhutnění půdy po celé délce kolejí a k popraskání betonové skruže kanalizační šachty.

3. Žalobce podal proti tomuto postupu žalobu na ochranu před nezákonným zásahem proti v záhlaví uvedeným žalovaným. V žalobě se domáhal, aby městský soud určil, že jednání spočívající v překonání oplocení pozemků a překonání jejich uzamčení pomocí síly a následném vjezdu na tyto pozemky pomocí těžké techniky bylo nezákonným zásahem.

4. Městský soud žalobu odmítl. Dospěl k závěru, že žalobce nenapadá žalobou samotnou povinnost odstranit reklamní zařízení, ale brání se proti postupu při faktickém odstraňování zařízení a při vstupu na jeho pozemek, který mu podle něj způsobil újmu na jeho vlastnickém právu v podobě vzniklé škody (zejména vyjeté koleje, zhutnění půdy a popraskání betonové skruže). Ani jeden ze žalovaných však nebyl pasivně legitimovaný.

5. Ministerstvu dopravy není podle městského soudu zásah spočívající ve způsobu odstranění reklamního zařízení přičitatelný. Na vlastníka nemovitosti, na které se reklamní zařízení nachází, Ministerstvo dopravy vrchnostensky působí tak, že jej vyzve k součinnosti při odstranění reklamního zařízení. Tím ale vrchnostenská role Ministerstva dopravy vůči vlastníkovi nemovitosti končí. Interakce mezi vlastníkem nemovitosti a správcem komunikace probíhá v režimu § 31 odst. 12 zákona o pozemních komunikacích.

6. K pasivní legitimaci Ředitelství silnic a dálnic městský soud vyložil, že při faktickém odstraňování reklamního zařízení nerozhoduje o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Veškerá jeho oprávnění vyplývají ze skutečnosti, že mu vlastník dálnice, tedy stát, a to prostřednictvím Ministerstva dopravy, svěřil výkon správy této dálnice. Veškeré úkony proto podle městského soudu činí jako subjekt hospodařící s majetkem státu v podobě dálnice (§ 9 a § 9a zákona o pozemních komunikacích). Z těchto důvodů městský soud uzavřel, že Ředitelství silnic a dálnic při odstranění reklamního zařízení vykonává nevrchnostenskou veřejnou správu. Je veřejným právem pověřeno zajišťovat určité věcné úkoly, nevystupuje však jako subjekt veřejného práva s vrchnostenským postavením. Nejedná tedy jako správní orgán spadající pod zákonnou definici § 4 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního.

7. S ohledem na tento závěr městský soud ani nevyzýval žalobce k úpravě označení žalovaného ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2014, čj. Nad 224/2014-53, č. 3196/2015 Sb. NSS. Otázku pasivní legitimace totiž může řešit jen civilní soud.

8. Městský soud nakonec uvedl, že argumentace žalobce v replice ohledně neexistence povolení k odstranění stavby podle § 247 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, na věci nic nemění. Zdůraznil, že podstata žalobcovy argumentace se stále týká způsobu odstranění reklamního zařízení. I pokud by si však soud volně vyložil námitku žalobce týkající se stavebního povolení tak, že žalobce zpochybňuje samotné odstranění reklamního zařízení – bez stavebního povolení, které by stanovilo mírnější podmínky ve vztahu k němu a jeho majetku –, a nikoli jeho důsledky, jednalo by se o úplně nový, samostatný zásah, odlišný od toho, který žalobce uplatnil žalobou ze dne 4. 7. 2025, proti němuž by se žalobce bránil opožděně.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření účastníků

9. Žalobce (stěžovatel) se proti usnesení městského soudu bránil kasační stížností. Namítal, že městský soud nesprávně uchopil předmět sporu. Stěžovatel se nedomáhal náhrady škody, nýbrž určení, že zásah spočívající v odstranění billboardu včetně způsobu, jakým došlo k jeho odstranění, byl nezákonný. Pojem „odstranění reklamního zařízení“ ve smyslu § 31 zákona o pozemních komunikacích totiž podle stěžovatele nelze vykládat tak úzce, jak činí městský soud (tj. že by mělo jít pouze o odstranění/demontáž dané konstrukce zařízení). Zákonný pojem podle názoru stěžovatele zahrnuje celkový postup, který je od počátku do konce spojen se samotnou realizací odstranění reklamního zařízení. V projednávané věci přitom pracovní tým stěžovateli odňal možnost poskytnutí součinnosti, při odstraňování si nepočínal šetrně a přiměřeně, nedisponoval povolením k odstranění reklamního zařízení podle § 247 a násl. zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon a na pozemek navíc vstoupil bez vědomí stěžovatele. Městský soud se ale tímto aspektem nezabýval dostatečně a nevysvětlil, proč by se stěžovatel nemohl obdobně jako vlastník reklamního zařízení bránit proti postupu žalovaných zásahovou žalobou. Rozhodnutí městského soudu pak stěžovatel považuje za nepřezkoumatelné i z toho důvodu, že se městský soud nevypořádal s jeho argumentací spočívající v chybějícím povolení k odstranění reklamního zařízení podle § 247 a násl. stavebního zákona.

10. Ministerstvo dopravy ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že ačkoliv výzvou směřovanou vůči Ředitelství silnic a dálnic uložilo odstranění reklamního zařízení (jak mu ukládá znění § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích), není, a ani nemůže být, odpovědné za další kroky, které Ředitelství silnic a dálnic podniklo, aby dosáhlo stanoveného cíle. Rozhodnutí městského soudu proto považuje za správné.

11. Ředitelství silnic a dálnic ve vyjádření uvedlo, že kasační stížnost považuje za nedůvodnou. Městský soud podle něj správně posoudil povahu stěžovatelem tvrzeného zásahu a dospěl k přezkoumatelnému a věcně správnému závěru.

12. Stěžovatel v replice zopakoval, že nezákonný zásah spatřuje v tom, že byl uskutečněn vstup na jeho pozemek bez jeho vědomí a současně mu byla odňata možnost poskytnout při odstranění reklamního zařízení součinnost, jakož i možnost kontroly nad průběhem prováděných prací, a dále též možnost kontroly rozsahu zásahu do jeho vlastnického práva. Opětovně také uvedl své přesvědčení, že proti odstranění reklamního zařízení se může bránit i vlastník pozemku, na kterém je zařízení umístěné. Závěrem znovu poukázal na to, že žalovaní si také při odstranění reklamního zařízení nevyžádali povolení stavebního úřadu k odstranění reklamního zařízení.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

13. Stěžovatel napadl usnesení, kterým městský soud rozhodl podle § 46 odst. 2 soudního řádu správního o odmítnutí žaloby. Podle ustálené judikatury lze kasační stížnost proti takovému usnesení podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu (rozsudky NSS ze dne 30. 1. 2004, čj. 7 Azs 13/2004-54, a ze dne 5. 1. 2006, čj. 2 As 45/2005-65) nebo v případě, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu (rozsudek NSS ze dne 6. 12. 2005, čj. 6 As 4/2004-53).

14. Jelikož kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí městského soudu, nemůže se ani Nejvyšší správní soud zabývat věcí samou, nýbrž pouze zkoumat, zda městský soud postupoval správně, pokud žalobu odmítl a zda je usnesení, kterým takto učinil, přezkoumatelné (§ 109 odst. 4 soudního řádu správního). III.a Usnesení městského soudu je přezkoumatelné

15. Jelikož nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského (městského) soudu představuje důvod, pro který by musel Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí bez dalšího zrušit, zabýval se nejprve tím, zda je rozhodnutí městského soudu přezkoumatelné. Podle ustálené judikatury nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-74). Má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal soud za prokázaný a jak posoudil skutečnosti mající pro věc zásadní význam. Pokud rozhodnutí soudu ve svém odůvodnění nereflektuje námitky a zásadní argumentaci, o kterou se žaloba opírá, má to za následek jeho nepřezkoumatelnost (rozsudky NSS ze dne 1. 6. 2005, čj. 2 Azs 391/2004-62; ze dne 21. 8. 2008, čj. 7 As 28/2008- 76). Povinností správního soudu však není reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; jeho úkolem je uchopit obsah a smysl argumentace účastníka řízení jako celku a vypořádat se s ní (rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, čj. 7 As 126/2013-19 a nález ÚS ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68).

16. Nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn. Jedná se o objektivní překážku, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (rozsudky NSS ze dne 28. 2. 2017, čj. 3 Azs 69/2016-24; ze dne 27. 9. 2017, čj. 4 As 146/2017-35, bod 18). Zrušení rozsudků krajských soudů pro nepřezkoumatelnost připadá v úvahu pouze tehdy, není-li z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vůbec patrno, jak soud hodnotil podstatné důvody či skutečnosti uplatněné v rámci žalobních (návrhových) bodů. Naopak nelze považovat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí krajského soudu, z jehož odůvodnění lze (byť i zohledněním celkového kontextu důvodů uvedených v odůvodnění) seznat, jaký názor krajský soud zaujal vůči důležitým skutkovým a právním otázkám podstatným pro rozhodnutí projednávané věci. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů nemůže být založena tím, že odůvodnění krajského soudu je pouze stručné či argumentačně chudé, popř. že krajský soud nevyvracel každý dílčí argument uplatněný účastníky. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu přitom trefně zdůraznil, že „přezkoumatelnost“ rozhodnutí krajského soudu není hodnotou sama o sobě. Zrušení rozhodnutí krajských soudů zpravidla pro účastníky či osoby zúčastněné na řízení, včetně toho, který podává kasační stížnost, neznamená žádný přínos. Výsledkem je naopak pravidelně prodloužení a prodražení soudního řízení. I proto je nutné k aplikaci kasačního důvodu spočívajícího v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů přistupovat krajně zdrženlivě (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, čj. 2 As 196/2016-123, body 29-30).

17. Z usnesení městského soudu je zřejmé, jaké věci se týká, kdo byli účastníci řízení a jak soud rozhodl. Městský soud své usnesení řádně odůvodnil. Vyložil důvody, pro které má za to, že není k vedení řízení věcně příslušný. Konkrétně se jednalo o to, že ani jeden ze žalovaných nevystupoval vůči stěžovateli jako správní orgán. S tímto závěrem ostatně stěžovatel v kasační stížnosti polemizuje a předkládá argumentaci, ve které se závěry městského soudu nesouhlasí. V této části je proto námitka nepřezkoumatelnosti spíše vyjádřením věcného nesouhlasu s názorem městského soudu.

18. Nepřezkoumatelnost pak nezpůsobuje ani to, že se městský soud údajně nezabýval tím, zda existovalo povolení k odstranění reklamního zařízení. Městský soud se touto otázkou zabýval (bod 31 usnesení). A to dle Nejvyššího správního soudu přezkoumatelně a vzhledem ke svému právnímu názoru tam vyjádřenému dostatečně. Městský soud k této otázce představil dvojí, alternativní argumentaci. Buď jde pouze o argumentaci související se způsobem odstranění reklamního zařízení. Na tu pak plně dopadají jeho závěry ohledně nemožnosti domáhat se ochrany ve správním soudnictví. Nebo jde o novou argumentaci zpochybňující zákonnost výzvy k součinnosti. Takový nárok by však byl uplatněn opožděně. III.b Vlastník pozemků se nemůže proti způsobu odstranění reklamního zařízení bránit zásahovou žalobou

19. Podle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích platí, že pokud je v silničním ochranném pásmu zřízeno nebo provozováno reklamní zařízení v rozporu s odstavcem 1 bez povolení, vyzve silniční správní úřad neprodleně poté, co se o tom dozvěděl, vlastníka pozemní komunikace, v jejímž ochranném pásmu je reklamní zařízení zřízeno nebo provozováno, nebo jejího správce, je-li výkon její správy zajišťován prostřednictvím správce, k odstranění reklamního zařízení, a vlastníka nemovitosti, na které je reklamní zařízení zřízeno nebo provozováno, k poskytnutí součinnosti podle odstavce 12. Silniční správní úřad vlastníka pozemní komunikace nebo jejího správce nevyzývá, je-li současně vlastníkem nemovitosti, na které je reklamní zařízení zřízeno nebo provozováno; v takovém případě silniční správní úřad vlastníku nebo správci pozemní komunikace na jeho žádost sdělí, zda je reklamní zařízení zřízeno a provozováno na základě povolení podle odstavce 1.

20. Vlastník nemovitosti, na které je reklamní zařízení zřízeno a provozováno, je v souladu s § 31 odst. 12 zákona o pozemních komunikacích povinen umožnit na nezbytnou dobu a v nezbytné míře vstup na svoji nemovitost za účelem odstranění tohoto reklamního zařízení. Vznikne-li tím škoda na nemovitosti, je ten, kdo škodu způsobil, povinen ji nahradit; této odpovědnosti se nemůže zprostit.

21. Mechanismus odstraňování protiprávně umístěného reklamního zařízení je tedy zpravidla (a bylo tomu i v tomto případě) následující. Silniční správní úřad (zde Ministerstvo dopravy) vyzve vlastníka či správce komunikace (zde Ředitelství silnic a dálnic) k jeho odstranění. Vlastník nebo správce má poté povinnost reklamní zařízení odstranit. Pokud se reklamní zařízení nachází na pozemku další osoby (zde stěžovatele), tak má tato osoba povinnost poskytnout součinnost.

22. Judikatura Nejvyššího správního soudu k povinnosti odstranění reklamního zařízení v silničním ochranném pásmu pozemní komunikace se dosud převážně týkala práv vlastníků reklamního zařízení. Podle současné právní úpravy (účinné od 1. 1. 2024) vlastníci reklamního zařízení nejsou adresáty výzvy k odstranění zařízení podle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích. Přesto Nejvyšší správní soud k současné právní úpravě dovodil, že odstranění reklamního zařízení je zásahem do práv vlastníka reklamního zařízení. Takový zásah je pak přičitatelný silničnímu správnímu úřadu. Ten je tvůrcem vůle spočívající v tom, že má dojít k odstranění reklamního zařízení. Na vlastníka nebo správce pozemní komunikace působí vrchnostensky a nařizuje mu, aby reklamní zařízení odstranil. Sám vlastník nebo správce pozemní komunikace nemá prostor pro úvahu, zda reklamní zařízení odstraní. Správní soudy tedy projednají žalobu podanou vlastníkem reklamního zařízení podle § 82 soudního řádu správního proti silničnímu správnímu úřadu, který odstranění nařídil (rozsudky NSS ze dne 12. 11. 2025, čj. 2 As 80/2025-56; či ze dne 16. 1. 2026, čj. 5 As 211/2025-47).

23. V rozsudku ze dne 25. 6. 2025, čj. 4 As 277/2024-46, pak Nejvyšší správní soud rozhodl, že vlastník pozemku se může zásahovou žalobou bránit proti samotné výzvě k poskytnutí součinnosti vydané silničním správním úřadem podle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích. V důsledku výzvy se totiž aktivuje povinnost vlastníka pozemku strpět vstup vlastníka pozemní komunikace na pozemek a odstranění reklamního zařízení. Vlastník pozemku tak musí mít možnost namítat, že reklamní zařízení je zřízené či provozované v souladu se zákonem. V daném případě vlastník pozemku v žalobě argumentoval, že reklamní zařízení je na jeho pozemku umístěno v souladu s právními předpisy. Takovou žalobu musí správní soudy věcně projednat.

24. V nyní posuzované věci stěžovatel namítá, že Ministerstvo dopravy vůči němu vystupovalo jako správní orgán. Pojem „odstranění reklamního zařízení“ je podle něj nutné vykládat extenzivně. V rámci celého procesu může být zasaženo i do práv vlastníka nemovitosti, a to konkrétně do práva na poskytnutí součinnosti a do práva na přiměřený způsob odstranění reklamního zařízení. I ten má proto právo bránit se proti odstranění reklamního zařízení zásahovou žalobou, a to stejně jako vlastník reklamního zařízení.

25. Ze žaloby podané před městským soudem však vyplývá, že stěžovatel se nebránil proti samotnému odstranění reklamního zařízení. Nevznášel žádnou argumentaci, že by billboard na jeho pozemku byl umístěn v souladu s právem. Veškerá argumentace stěžovatele brojila proti způsobu odstranění billboardu. Namítá, že nemohl realizovat své právo na poskytnutí součinnosti a nebylo dodržené jeho právo na přiměřený způsob odstranění reklamního zařízení. V tomto se nynější případ odlišuje od výše uvedeného případu čj. 4 As 277/2024-46.

26. Od samotné povinnosti odstranění reklamního zařízení je právě nutné odlišit způsob, jakým k jeho odstranění dojde. Jakými prostředky bude odstranění provedeno, kdy bude provedeno, jakou součinnost si vlastník komunikace vyžádá od vlastníka pozemku, jak vlastníkovi pozemku umožní projevit součinnost atd., je vše otázkou způsobu odstranění reklamního zařízení. Způsob odstranění reklamního zařízení silniční správní úřad nijak neurčuje. Je totiž v gesci vlastníka (správce) pozemní komunikace. Mezi jednáním silničního správního úřadu (zde Ministerstvo dopravy) a následkem v podobě způsobu, který byl při odstranění reklamního zařízení zvolený, tak stojí vlastník (správce) pozemní komunikace (zde Ředitelství silnic a dálnic). Jednání spočívající ve způsobu odstranění reklamního zařízení proto není Ministerstvu dopravy přičitatelné. Shodný závěr městského soudu je tedy správný.

27. Způsob odstranění reklamního zařízení pak nelze považovat ani za zásah ve smyslu soudního řádu správního, kterého by se dopustilo Ředitelství silnic a dálnic.

28. Podle § 82 soudního řádu správního se může každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.

29. Soud tedy poskytne žalobci ochranu před nezákonným zásahem tehdy, je-li žalobce přímo (první podmínka) zkrácen na svých právech (druhá podmínka) nezákonným (třetí podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (čtvrtá podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (pátá podmínka). Není-li, byť jen jediná z uvedených podmínek, splněna, nelze ochranu podle § 82 a násl. soudního řádu správního poskytnout (rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2008, čj. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS).

30. Správní orgán pro potřeby soudního řádu správního definuje § 4 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního. Zákonná definice správního orgánu obsahuje tři prvky, a to (i) jedná se o orgán moci výkonné či jiný z typu orgánů uvedených v definici; (ii) orgán rozhoduje o právech a povinnostech fyzických a právnických osob a (iii) rozhodování se děje v oblasti veřejné správy. Jen taková činnost, která splňuje všechny tři definiční prvky, může být předmětem přezkumu ve správním soudnictví (rozsudky NSS ze dne 21. 5. 2008, čj. 4 Ans 9/2007-197 nebo ze dne 19. 8. 2010, čj. 2 As 52/2010-59, bod 14).

31. Působnost silničního správního úřadu ve věcech dálnic vykonává Ministerstvo dopravy [§ 40 odst. 2 písm. c) zákona o pozemních komunikacích] a právo hospodařit s dálnicemi má Ředitelství silnic a dálnic (§ 9a odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Oprávnění Ředitelství silnic a dálnic tak vyplývají z toho, že mu je vlastník dálnice (stát) prostřednictvím Ministerstva dopravy svěřil. Veškeré úkony tedy činí jako subjekt hospodařící s majetkem státu v podobě dálnice (§ 9 a § 9a zákona o pozemních komunikacích) a vykonává nevrchnostenskou veřejnou správu, v rámci níž autoritativně a z vlastní vůle nezasahuje do práv a povinností právnických nebo fyzických osob. Ředitelství silnic a dálnic tak není správním orgánem spadajícím pod zákonnou definici § 4 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, neboť mu nebyla svěřena pravomoc rozhodovat o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (rozsudky NSS ze dne 12. 11. 2025, čj. 2 As 80/2025-56, bod 33; či ze dne 16. 1. 2026, čj. 5 As 211/2025-47, bod 18).

32. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel se nemůže úspěšně bránit zásahovou žalobou proti způsobu odstranění reklamního zařízení. Jak totiž uvedl Nejvyšší správní soud již výše, nezbytnou podmínkou pro přijetí zásahové žaloby k věcnému přezkumu je, aby původce zásahu vystupoval jako správní orgán. Tak tomu ale v projednávané věci nebylo. Městský soud v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu správně uzavřel, že Ředitelství silnic a dálnic nevystupovalo vůči stěžovateli jako správní orgán a není proto pasivně legitimované.

33. Přijatý závěr neznamená, že by byl vlastník nemovitosti, na které je reklamní zařízení umístěné, v horším postavení než vlastník reklamního zařízení, protože by nemohl bránit svá práva. Znovu je třeba zdůraznit, že stěžovatel brojí proti způsobu odstranění billboardu, nikoliv samotnému odstranění. Jediné právo, o jehož dotčení lze v případě stěžovatele, jakožto vlastníka pozemků, v tomto kontextu uvažovat, je právo vlastnické v podobě vzniklé škody či jiné újmy. Jde o soukromé právo.

34. Zásah do vlastnického práva vlastníka nemovitosti, na které je reklamní zařízení umístěné, řeší § 31 odst. 12 zákona o pozemních komunikacích, a to jako soukromoprávní nárok na náhradu škody, která při odstranění reklamního zařízení vznikla. Ustanovení dokonce za účelem ochrany práv vlastníka nemovitosti, na které je reklamní zařízení umístěné, koncipuje odpovědnost za vzniklou škodu jako objektivní. Takto koncipovanou ochranu vlastnického práva považuje Nejvyšší správní soud v kontextu odstranění reklamního zařízení za odpovídající. Navíc pokud ji stěžovatel považuje za nedostatečnou, může využít jiné prostředky ochrany, které mu soukromé právo nabízí.

35. Pokud stěžovatel namítá, že došlo k zásahu do jeho práva na součinnost a přiměřený způsob odstranění reklamního zařízení, tak i tyto námitky se týkají způsobu, jakým Ředitelství silnic a dálnic reklamní zařízení odstranilo. Přitom ani v tomto ohledu vůči stěžovateli nevystupovalo vrchnostensky jako správní orgán. Ani tato argumentace nemůže být tedy zásahem podle § 82 soudního řádu správního.

36. Pokud jde o argumentaci stěžovatele ohledně údajné absence povolení stavebního úřadu k odstranění stavby, tak i zde Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že je nutno odlišit, zda jde o samostatnou argumentaci zpochybňující zákonnost výzvy Ministerstva dopravy k poskytnutí součinnosti při odstraňování reklamního zařízení. Pokud jde pouze o doplňující argumentaci stěžovatele ke způsobu odstranění zařízení (že by například byly lépe stanoveny podmínky odstranění zabraňující vzniku škody), tak by platilo výše uvedené o nemožnosti domáhat se ochrany ve správním soudnictví.

37. Do té míry, co lze kasační argumentaci stěžovatele chápat jako zpochybňující samotnou zákonnost výzvy k poskytnutí součinnosti, považuje ji Nejvyšší správní soud za nepřípustnou.

38. Podle § 102 soudního řádu správního je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského (městského) soudu. K jejímu věcnému projednání je tedy zapotřebí, aby stěžovatel cíleně reagoval právě na rozhodnutí krajského soudu a krajským soudem kvalifikovaným způsobem vyslovené závěry. Není totiž úkolem Nejvyššího správního soudu za stěžovatele domýšlet, proč má za to, že jsou závěry krajského soudu chybné. Stěžovatelé tedy musí reagovat na argumentaci krajského soudu a uvádět, z jakých důvodů jsou závěry, které krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, nesprávné. Pokud tak neučiní a nereflektuje argumentaci krajského soudu, nejsou takové námitky přípustné. Nesměřují totiž proti rozhodovacím důvodům krajského soudu (usnesení NSS ze dne 10. 9. 2009, čj. 7 Afs 106/2009-77, č. 2103/2010 Sb. NSS; ze dne 30. 6. 2020, čj. 10 As 181/2019-64; či rozsudky NSS ze dne 15. 2. 2017, čj. 1 Azs 249/2016-38, bod 12; nebo ze dne 29. 1. 2015, čj. 8 Afs 25/2012-351, bod 140).

39. Městský soud k této argumentaci stěžovatele uvedl, že jde o úplně nový, samostatný zásah, proti kterému se brání opožděně. Proti tomuto závěru stěžovatel nijak nebrojí a nic nenamítá. Jeho kasační argumentace tedy nereaguje na závěry městského soudu a je nepřípustná.

40. Zároveň jde o kasační argumentaci týkající se merita věci (proč žalovaní měli disponovat povolením stavebního úřadu). Argumentace týkající se merita věci je však bezpředmětná, pokud byla žaloba odmítnuta. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí návrhu či usnesení o zastavení řízení, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. e) soudního řádu správního, spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu či zastavení řízení (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 29. 3. 2023, čj. 6 As 105/2021-72, č. 4484/2023 Sb. Nejvyšší správní soud, bod 29).

41. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že Nejvyšší správní soud neshledal na podkladě kasačních námitek důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí městského soudu.

IV. Závěr a náklady řízení

42. Nejvyšší správní soud neshledal námitky důvodnými a neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Rozhodl proto podle § 110 odst. 1 věty poslední soudního řádu správního a kasační stížnost zamítl.

43. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 60 odst. 1, 5 a 7 za použití § 120 soudního řádu správního.

44. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch (§ 60 odst. 1 soudního řádu správního). Žalovanému 1), kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly (§ 60 odst. 7 soudního řádu správního). Žalovanému 2) právo na náhradu nákladů o kasační stížnosti přísluší. Žalovaný 2) nejednal na rozdíl od žalovaného 1) jako správní orgán v rámci své běžné úřední činnosti.

45. Právní zástupce žalovaného 2) v řízení učinil jeden úkon právní služby, kterým je písemné podání ve věci samé (vyjádření ke kasační stížnosti) [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu]. Za něj náleží odměna ve výši 4 620 Kč (§ 9 odst. 5 advokátního tarifu) spolu s paušální náhradou hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Právní zástupce je plátcem DPH a náklady řízení se tak zvyšují o 1 065 Kč. Žalovanému 2) tak náleží náhrada nákladů v celkové výši 6 135 Kč.

46. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože v tomto řízení nebránila proti žalobci své právo, které by jí vyplývalo z rozhodnutí nebo jiného úkonu. Její zájem je naopak shodný se žalobcem. Nejvyšší správní soud jí v řízení o kasační stížnosti ani neuložil žádnou povinnost (§ 60 odst. 5 soudního řádu správního).

Poučení

Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 3. září 2026 Jitka Zavřelová předsedkyně senátu