22 Azs 94/2026

Rubrum

22 Azs 94/2026-40 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Foltase, soudce Jana Kratochvíla a soudkyně Jitky Zavřelové, v právní věci žalobkyně: T. T. L., zastoupená Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, Praha 8, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 3, Praha 4, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) L. A. D., II) L. T. T., oba zastoupeni Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, Praha 8, proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 3. 2024, čj. MV-14413-5/SO-2024, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2026, čj. 54 A 12/2024-78, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

IV. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně neúspěšně žádala podle § 45 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. V žádosti uváděla, že na území České republiky dlouhodobě pobývají její zletilé děti (osoby zúčastněné na řízení). Správní orgán prvního stupně žalobkyni povolení k dlouhodobému pobytu nevydal. Ani žalovaná se nedomnívala, že žalobkyně splňuje podmínky pro vydání povolení.

2. Žalovaná shledala, že před podáním žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu žalobkyně neplnila účel, pro který jí bylo vydáno původní povolení k pobytu. Žalobkyně před podáním žádosti za účelem společného soužití rodiny pobývala na území České republiky na základě zaměstnanecké karty. Vykonávala ale činnost, která nebyla v souladu s tím, na jakou pozici jí byla zaměstnanecká karta vydána. Vykonávala tak nelegální práci. Žalovaná proto měla za to, že žalobkyně nesplňuje podmínku podle věty třetí § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení nové povolení k dlouhodobému pobytu dále nelze udělit, jestliže cizinec neplnil před podáním žádosti o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu na území účel, pro který mu bylo povolení k dlouhodobému pobytu vydáno. 22 Azs 94/2026

3. Krajský soud žalobu zamítl. Žalovaná podle něj v rozhodnutí jasně, srozumitelně a logicky vyložila, proč žádosti nevyhověla. Dále krajský soud dodal, že postup žalované byl v souladu s § 45 zákona o pobytu cizinců. Z právní úpravy se jasně podává, že jiné povolení k pobytu nelze vydat, pokud žadatel před podáním žádosti neplnil účel, pro který mu bylo původní povolení k pobytu vydáno. Žalobkyně ani neprokázala (a ostatně ani netvrdila), že by původní účel neplnila ze závažných důvodů po přechodnou dobu. Nepřiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně krajský soud neposuzoval.

4. Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ji shledal důvodnou a rozsudkem ze dne 12. 3. 2026, čj. 22 Azs 292/2025-43, rozsudek krajského zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud totiž pochybil, pokud odmítl posoudit přiměřenost dopadu zamítavého rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. Pro účely dalšího řízení jej proto Nejvyšší správní soud zavázal, aby tyto dopady posoudil.

5. Krajský soud v dalším řízení žalobu zamítl. Shledal, že rozhodnutí žalované nemohlo žalobkyni do soukromého a rodinného života nepřiměřeně zasáhnout. Děti žalobkyně jsou zletilé a pobývají na území České republiky na základě samostatných pobytových oprávnění. Na žalobkyni nejsou ani ekonomicky závislé. Dále krajský soud poznamenal, že žalobkyně sama vycestovala do České republiky bez svých dětí (tehdy nezletilých), a to v roce 2018. Její děti přicestovaly na území České republiky až v roce 2021. Již tehdy tak její děti musely překonat odloučení od žalobkyně. V případě návratu do Vietnamu pak může žalobkyně podle krajského soudu nadále udržovat kontakt se zletilými dětmi prostřednictvím telekomunikačních technologií a vzájemných návštěv.

6. Žalobkyně (stěžovatelka) se proti rozsudku krajského soudu bránila kasační stížností. Namítala, že krajský soud se otázkou zásahu do soukromého a rodinného života nezabýval dostatečně. Podáním žádosti o dlouhodobý pobyt usiluje o zachování faktického soužití se svými dětmi. V případě návratu do Vietnamu bude žít osaměle. Takové rozdělení rodiny považuje za nepřiměřené (v této souvislosti odkazuje na rozsudek NSS ze dne 15. 12. 2021, čj. 10 Azs 419/2021-44). Osobní soužití nemůže být plnohodnotně nahrazeno prostřednictvím telekomunikačních technologií nebo návštěvami. Ty by navíc s ohledem na ekonomickou situaci stěžovatelky a jejích dětí nebylo možné realizovat. Tento ekonomický aspekt ale soud pominul.

7. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že rozsudek krajského soudu považuje za správný.

8. Jelikož v nyní projednávané věci rozhodoval specializovaný samosoudce, zabýval se Nejvyšší správní soud tím, zda je kasační stížnost přijatelná.

9. Podle § 104a odst. 1 soudního řádu správního platí, že rozhodoval-li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. Nejvyšší správní soud, Ostapenko). V posuzované věci však není ani jeden z důvodů dán. 22 Azs 94/2026-41 pokračování

10. K posuzování přiměřenosti zásahu zamítavého rozhodnutí v pobytových věcech cizinců do jejich soukromého a rodinného života existuje bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 22. 9. 2023, čj. 3 Azs 370/2021-36; či ze dne 15. 12. 2021, čj. 10 Azs 419/2021-44; a judikatura v nich citovaná).

11. Ve světle této judikatury nelze dospět k závěru, že by se krajský soud dopustil zásadního pochybení. Krajský soud v napadeném rozsudku podrobně vysvětlil, proč žalobou napadené rozhodnutí z tohoto hlediska obstojí. Za podstatné shledal, že děti stěžovatelky jsou již zletilé a nejsou odkázané na její péči ani na finanční podporu z její strany. Na území České republiky pobývají na základě samostatných oprávnění. Neudělení pobytového oprávnění stěžovatelce proto nebude mít za následek vycestování celé rodiny zpět do Vietnamu. Zohlednil též skutečnost, že stěžovatelka po dobu tří let pobývala na území České republiky bez (tehdy nezletilých) dětí. Neopomněl se ani zabývat možnostmi kontaktu mezi stěžovatelkou a dětmi. K tomuto uvedl, že je možné, aby se navštěvovaly na území České republiky nebo ve Vietnamu, či případně udržovaly kontakt prostřednictvím telekomunikačních zařízení. Na základě tohoto posouzení pak přisvědčil správním orgánům v tom, že neudělení pobytového oprávnění nebude představovat nepřiměřený zásah do stěžovatelčina soukromého a rodinného života.

12. Nejvyšší správní soud nespatřuje v takovém posouzení zásadní pochybení. Závěry krajského soudu týkající se posouzení zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelky jsou přezkoumatelné, logické a vycházejí z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu. Je sice pravdou, že krajský soud se zaměřil pouze na jednu stranu vah (intenzitu zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatelky) a nezabýval se intenzitou veřejného zájmu na neudělení pobytového oprávnění stěžovatelce. Pokud však shledal intenzitu zásahu nízkou, logicky tak vyplývá, že veřejný zájem převáží.

13. Závěry krajského soudu nezpochybňuje ani odkaz stěžovatelky na rozsudek NSS čj. 10 Azs 419/2021-44, ze kterého vytrhává závěr, že rozdělení matky od dětí představuje nepřiměřený dopad do rodinného a soukromého života. V tehdy projednávané věci byl totiž tento konkrétní závěr vztažený k nezletilému dítěti ve věku tří let. V nyní posuzované věci jsou však děti stěžovatelky zletilé a samostatné.

14. Lze tedy uzavřít, že kasační stížnost nevyvolává otázky, které by dosud nebyly v judikatuře řešeny nebo byly řešeny rozdílně či vyžadovaly učinit judikaturní odklon. V daném případě nedošlo ani k zásadnímu pochybení krajského soudu.

15. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky podle § 104a odst. 1 soudního řádu správního odmítl pro nepřijatelnost.

16. O nároku na náhradu nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 soudního řádu správního ve spojení s § 120 soudního řádu správního. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch a náhradu nákladů jí proto nelze přiznat. Žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné činnosti nevznikly.

17. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť v řízení o kasační stížnosti nebránily žádné právo, které by jim z napadeného rozhodnutí vyplývalo. Nejvyšší správní soud jim pak ani neuložil žádnou povinnost, v 22 Azs 94/2026 souvislosti s jejímž plněním by jim vznikly náklady. Proto soud rozhodl, že nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 5 soudního řádu správního ve spojení s § 120 soudního řádu správního).

Poučení

Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 6. srpna 2026 Tomáš Foltas předseda senátu