3 Ads 118/2016

Rubrum

3 Ads 118/2016 - 60 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce J. R. A. – O., zastoupeného JUDr. Tomášem Truschingerem, advokátem se sídlem Brno, Bašty 413/2, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, č. j. 1 Ad 9/2015 – 44, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e zamítá.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. JUDr. Tomášovi Truschingerovi s e za právní zastoupení žalobce v řízení o kasační stížnosti p ř i z n á v á odměna ve výši 3146 Kč. Tato částka bude na účet zástupce žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení nese stát.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 24. 2. 2015, č. j. X, žalovaná zamítla námitky žalobce a potvrdila rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. X, ze dne 21. 8. 2014, kterým bylo podle § 66 odst. 1 písm. c) zák. č. 500/2004 Sb. správní řád (dále „správní řád“) zastaveno řízení o žádosti žalobce o přiznání invalidního důchodu. Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze (dále “městský soud“). V žalobě namítal, že Česká správa sociálního zabezpečení dostala definitivní rozhodnutí o jeho invaliditě již v roce 1988, kdy vyžadoval placení invalidního 3 Ads 118/2016 důchodu od 1. 1. 1988, neboť jeho invalidita je zaviněna Českou republikou. Uvedl, že v příloze je kopie jeho uznání trvalé invalidity od 1. 1. 1988, jež byla České správě sociálního zabezpečení již nesčíslněkrát zaslána, a rovněž přikládá kopii invalidní karty platné až do roku 1922 (pozn. NSS – zřejmě se jedná o omyl v psaní, invalidní karta žalobce je platná do roku 2022). Městský soud žalobu zamítl. Konstatoval, že z nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 (dále „nařízení 883/2004/ES“) vyplývá, že Česká republika postupuje při posuzování invalidity výhradně podle vlastních předpisů. Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále „zákon o důchodovém pojištění“) stanoví potřebný minimální pokles pracovní schopnosti pojištěnce, nezbytný pro přiznání invalidního důchodu. Ze zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, vyplývá, že zdravotní stav pojištěnce pro účely řízení o nároku na invalidní důchod a řízení o námitkách posuzují lékaři. Při posuzování vychází okresní správa sociálního zabezpečení zejména z nálezu ošetřujícího lékaře, popřípadě výsledku funkčních vyšetření a výsledků vlastního vyšetření lékaře, který plní úkoly okresní správy sociálního zabezpečení, a z podkladů stanovených jinými právními předpisy. Je tedy zcela nerozhodné, že byl žalobce ve svém domovském státě uznán invalidním. Pro přiznání invalidního důchodu musí splňovat podmínky českých právních předpisů. Vzhledem k tomu, že francouzský nositel pojištění neposkytl aktuální lékařské zprávy, podle nichž by bylo možné objektivně invaliditu žalobce stanovit, byl žalobce vyzván k odstranění vad svého podání doplněním konkrétních lékařských zpráv. K tomu mu byla poskytnuta přiměřená lhůta, v níž však žalobce požadované lékařské zprávy nedoložil. Žalovaná tedy postupovala správně, pokud řízení zastavila podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Toto rozhodnutí městského soudu napadl žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“). V kasační stížnosti především zpochybnil procesní postup žalované. Domnívá se totiž, že žalovaná nerespektovala základní zásady činnosti správních orgánů a neúměrně jej zatěžovala. Stěžovatel tvrdí, že podklady, jež žalované předložil, byly pro rozhodnutí o jeho žádosti o přiznání invalidního důchodu dostatečné. Žalovaná po něm tudíž neměla vyžadovat předložení výsledků vyšetření z oboru psychiatrie a klinické psychologie, neboť jeho postižení je tělesné povahy. Jestliže chtěla další podklady, měla si je obstarat sama, ve spolupráci s francouzským nositelem pojištění. To stěžovatel dovozuje z nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 a § 3 a § 6 odst. 2 správního řádu. Stěžovatel též namítl, že ve Francii je od 1. 1. 1988 uznán plně invalidním pro invaliditu druhé kategorie s více než 80% invalidity. Zdůraznil, že jeho invalidita vznikla v důsledku přepadení členy StB v únoru 1984 v Paříži. Závěrem proto navrhl zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovatel žádal o přiznání invalidního důchodu, což je dávka podmíněná jeho zdravotním stavem. V takovém případě je rozhodnutí žalované o invaliditě závislé především na odborném lékařském posouzení. Jelikož v nařízení 883/2004/ES nebyla uznána Českou republikou shoda s předpisy jiných členských států ve věci podmínek vztahujících se na stupeň invalidity, je posouzení zdravotního stavu pojištěnce prováděno výhradně podle českých právních předpisů. 3 Ads 118/2016 - 61 Dále uvedla, že zprávy vyžádané od francouzského nositele pojištění ze dne 8. 2. 2010 a ze dne 30. 7. 2012 nepostačovaly k posouzení zdravotního stavu stěžovatele. Proto byl k předložení dalších podkladů vyzván stěžovatel a správní řízení bylo přerušeno. Stěžovatel požadované lékařské zprávy nepředložil, proto bylo řízení o invalidním důchodu zastaveno. K rozsudku městského soudu nemá žalovaná žádné výhrady. Navrhuje proto zamítnutí kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení o kasační stížnost. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§ 102 s. ř. s.). V kasační stížnosti, kterou podal včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a v řízení o kasační stížnosti je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy věcně projednatelná. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody. Kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud považuje za vhodné připomenout, že podle § 104 odst. 4 s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Toto ustanovení sleduje zachování kasačního charakteru řízení o kasační stížnosti. Po aktivně legitimovaných účastnících předcházejícího žalobního řízení lze spravedlivě žádat, aby na principu vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před soudem prvé instance. Pokud tak neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dalším stupni ponesou případné nepříznivé následky s tím spojené (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006-155, publikovaný pod č. 1743/2009 Sb. NSS; citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz.). V posuzované věci se proto Nejvyšší správní soud nemohl zabývat kasačními námitkami, které nebyly stěžovatelem uplatněny v žalobě. Žalobní argumentaci stěžovatel založil pouze na námitkách zpochybňujících rozhodnutí žalované z důvodu, že žalovaná nepřihlédla k faktu, že stěžovateli byl ve Francii invalidní důchod přiznán. Oproti tomu v kasační stížnosti stěžovatel rozhojnil svoji argumentaci o námitky zpochybňující postup žalované v řízení, neboť stěžovatel nově namítá, že jej žalovaná vůbec nebyla oprávněna vyzvat k předložení lékařských zpráv, a zpochybňuje také rozsah požadované lékařské dokumentace. Tyto důvody nezákonnosti rozhodnutí žalované stěžovatel v žalobě neuplatnil, ač tak učinit mohl. Proto jsou nyní v kasační stížnosti uplatněny ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustně a Nejvyšší správní soud se jimi nemůže zabývat. K námitce stěžovatele, že ve Francii byl uznán invalidním s invaliditou více než 80%, Nejvyšší správní soud uvádí, že se zcela ztotožňuje se závěry městského soudu k obdobným žalobním námitkám stěžovatele. Městský soud zcela správně poukázal na to, že Česká republika nedeklarovala shodu mezi svými právními předpisy a předpisy jiných členských států Evropské unie pro posuzování invalidity ve smyslu čl. 46 odst. 3 nařízení 883/2004/ES. Proto pro žalovanou není posouzení invalidity francouzským nositelem 3 Ads 118/2016 pojištění závazné. Nejvyšší správní soud se již v minulosti vyjádřil k posuzování invalidity v kontextu citovaného nařízení. Například v rozsudcích ze dne 28. 4. 2011, č. j. 4 Ads 111/2010 – 130, a ze dne 10. 1. 2013, č. j. 6 Ads 38/2012-75, uvedl, že může dojít k situacím, kdy žadatel o invalidní důchod je podle předpisů jednoho z členských států uznán plně invalidním a podle předpisů jiného členského státu částečně či vůbec ne. Z tohoto pohledu je tedy nezbytné, aby žalovaná vždy provedla vlastní posouzení zdravotního stavu žadatele o invalidní důchod, neboť rozhodnutím orgánů jiných členských států o invaliditě není, v souladu s citovaným ustanovením nařízení 883/2004/ES, vázána. Této úvaze je třeba správně rozumět tak, že jí nejsou v žádném smyslu zpochybněna ani ustanovení čl. 2 odst. 1 a čl. 49 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, na která stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje, nýbrž jde jen o zdůraznění principu autonomního rozhodnutí ČSSZ, jaké podklady považuje pro posouzení zdravotního stavu žadatele o invalidní důchod za dostatečné. ČSSZ vzala všechny doložené podklady řádně a v souladu s uvedenými ustanoveními v úvahu, avšak dospěla k závěru, že pro posouzení věci podle zákona o důchodovém pojištění nejsou dostatečné. Jiné nezískala, přestože vyvinula úsilí, jaké na ní lze požadovat, a proto nemohla ve věci rozhodnout jinak. Kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak nemohl být opodstatněný. Lze tedy uzavřít, že kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) ani b) s. ř. s. nebyly v posuzované věci dány. Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost nedůvodnou a jako takovou ji dle § 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení ze zákona (§ 60 odst. 2 s. ř. s.). Žalobci byl v řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem podle § 35 odst. 8 s. ř. s. advokát JUDr. Tomáš Truschinger. Ustanovený zástupce v řízení o kasační stížnosti vykonal dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení včetně nahlédnutí do spisu dne 29. 9. 2016, podání doplnění kasační stížnosti) a doložil, že je plátcem DPH. Za jeden úkon právní služby mu náleží částka 1.000 Kč [§ 9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále „advokátní tarif“), ve spojení s § 7 bod 3 advokátního tarifu, a 2x režijní paušál 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu)]. Částka 3146 Kč [2x1.000 + 2x300 + 903 (21% DPH podle § 35 odst. 8 věty druhé s. ř. s.)] představuje tedy celkové náklady ustanoveného zástupce. Tyto náklady nese stát (§ 35 odst. 8 věta prvá za středníkem s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 20. dubna 2017 Mgr. Radovan Havelec 3 Ads 118/2016 - 62 předseda senátu