3 Ads 83/2026

Rubrum

3 Ads 83/2026 - 44 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: N. K., zastoupená Mgr. Michaelem Šatylovem, advokátem se sídlem Betlémské náměstí 251/2, Praha 1, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 31. 10. 2025, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2026, č. j. 53 Ad 10/2026 - 65, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Žalobkyně podala dne 26. 4. 2021 žádost o přiznání vdovského důchodu po uplynutí doby jednoho roku od smrti manžela s odůvodněním, že pečuje o jeho matku. Žalovaná žádost zamítla s tím, že žalobkyně sice pečuje o matku zemřelého manžela, avšak nežijí ve společné domácnosti. Žalobkyně podala dne 15. 4. 2024 novou žádost o přiznání vdovského důchodu s tím, že pečuje o matku zemřelého manžela, která s ní žije ve společné domácnosti. K tomu předložila čestné prohlášení, dle něhož péče probíhá na adrese pobytu tchýně. Žalovaná žádosti vyhověla a přiznala žalobkyni vdovský důchod zpětně ode dne 6. 7. 2021. Po šetření ze dne 17. 6. 2025 sdělil úřad práce žalované, že tchýně bydlí v domě zvláštního určení (s pečovatelskou službou) bez možnosti bydlení s jinou osobou. Na základě toho žalovaná odňala žalobkyni vdovský důchod a rozhodnutím ze dne 23. 9. 2025 jí uložila povinnost vrátit přeplatek na vdovském důchodu ve výši 480 886 Kč, který vznikl za období od 6. 7. 2021 do 5. 8. 2025. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně námitky, které žalovaná napadeným rozhodnutím zamítla. Zdůraznila, že žalobkyně byla již v předchozím řízení poučena o podmínkách nároku na vdovský důchod, především o podmínce společné domácnosti. Výplatu vdovského důchodu přijala, ačkoliv věděla, že jí již nenáleží, neboť s tchýní nežije ve společné domácnosti. Způsobila tedy vědomě, že dávka byla vyplacena neprávem.

2. Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu, kterou Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) zamítl nyní napadeným rozsudkem. Uvedl, že žalobkyně musela 3 Ads 83/2026 vědět o podmínce žití ve společné domácnosti nejen z předchozího rozhodnutí, ale i z formuláře žádosti. Přesto žalované nepravdivě sdělila, že s tchýní žije ve společné domácnosti (zaškrtnutím příslušného pole). Z čestného prohlášení neplyne, že žalobkyně nežije na stejné adrese a nesdílí s tchýní společnou domácnost, a to ani ve spojení s obsahem žádosti, kde žalobkyně jako svou trvalou adresu uvedla adresu obecního úřadu a jako doručovací adresu poštovní přihrádku. Zavinění žalobkyně je tedy dáno, což samo o sobě postačuje ke vzniku odpovědnosti za přeplatek. Nadto žalobkyně nemohla být ani v dobré víře ve správnost (zákonnost) rozhodnutí o přiznání vdovského důchodu. Musela totiž vědět, že jí byl vdovský důchod vyplácen neprávem, protože stále (resp. nikdy) nesplňovala nezbytnou zákonnou podmínku žití ve společné domácnosti s rodičem zemřelého manžela. Pokud jí na základě stejného skutkového stavu již jednou žalovaná autoritativně rozhodnutím sdělila, že podmínky nesplňuje (včetně toho kterou a proč) a žalobkyně toto rozhodnutí nezpochybnila, nemohla se pouze spoléhat na to, že se „náhodou něco změnilo“, a na základě toho přijmout výplatu vdovského důchodu, a to i za období, o němž už žalovaná negativně rozhodla. Takové přesvědčení nemohlo založit ani obecné doporučení referentky úřadu práce, tedy jiného správního orgánu.

3. Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností. Její přijatelnost spatřuje v tom, že výklad přijatý krajským soudem popírá presumpci správnosti správního rozhodnutí a možnost spoléhat se na to, že správní orgán zná právo a věc řádně posoudí. Nejvyšší správní soud navíc dosud neřešil situaci, kdy byl nárok nejprve zamítnut a následně při nezměněném skutkovém stavu přiznán i zpětně. Dále krajský soud dezinterpretoval judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 1. 4. 2015, č. j. 6 Ads 287/2014 - 19, č. 3232/2015 Sb. NSS, ze dne 12. 2. 2020, č. j. 3 Ads 33/2018 - 41, a ze dne 15. 1. 2024, č. j. 4 As 284/2022 - 160). Stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že nehodnotil žádost jako celek, včetně čestného prohlášení a informací z předchozího řízení. Žalovaná věděla, že se adresy stěžovatelky a tchýně nezměnily, stěžovatelka ji tedy neuváděla v omyl. Naopak doložila čestné prohlášení, podle něhož se ohledně péče nic nezměnilo. Mohla se tedy legitimně domnívat, že došlo ke změně podmínek nároku, navíc jí podání nové žádosti doporučila referentka úřadu práce. Stěžovatelka není povinna podrobně zkoumat zákony a obsah formulářů žádosti. Jiné políčko v žádosti nebylo a předložením čestného prohlášení dala zjevně najevo, že se situace ohledně bydlení s tchýní nezměnila. Žalovaná za vědomí všech rozhodných okolností posoudila věc jinak a důchod přiznala a vyplatila. Stěžovatelka nemá povinnost její rozhodnutí revidovat a zpochybňovat. Byla v dobré víře, že si žalovaná, která zamítla předchozí žádost právě pro absenci společné domácnosti, splnění této podmínky při nezměněném skutkovém stavu dostatečně posoudí. Svou chybu nemůže v právním státě přičítat k její tíži. K tomu stěžovatelka akcentuje zásadu presumpce správnosti a právní jistoty. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu i žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení, a aby kasační stížnosti přiznal odkladný účinek.

4. Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznila, že se v případě nevědomé nedbalosti vychází z možné, nikoliv reálné znalosti a že stěžovatelka nezachovala potřebnou míru opatrnosti, neboť spoléhala na to, že jí důchod náleží bez racionálního důvodu. Žalovaná k tomu připomněla rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2016, č. j. 9 Ads 251/2015 - 24. Uzavřela, že stěžovatelka si byla ze všech okolností věci plně vědoma, že jí právo na vdovský důchod nenáleží. Ztotožnila se proto s posouzením krajského soudu a navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. 3 Ads 83/2026 - 45 pokračování

5. Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k přezkoumání napadeného rozsudku v rozsahu uplatněných stížnostních bodů, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti.

6. Na nyní projednávanou věc se totiž užije § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Podle něj platí: Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. Pro vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Z uvedeného usnesení plyne, že kasační stížnost lze přijmout k meritornímu přezkumu v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu, jež mohlo mít významný dopad do hmotněprávního postavení některého z účastníků.

7. Kasační stížnost je nepřijatelná.

8. Stěžovatelka spatřuje přijatelnost kasační stížnosti v tom, že se Nejvyšší správní soud dosud nevyslovil k situaci, v níž správní orgán po předchozím zamítavém rozhodnutí, za nezměněného skutkového stavu, vydá nové rozhodnutí, kterým tentýž nárok zpětně přizná, a následně požaduje vrácení celé vyplacené částky s odůvodněním, že příjemce měl poznat nezákonnost tohoto nového rozhodnutí. Vznáší tedy otázku, kdo nese odpovědnost za svévoli v rozhodování správních orgánů. Její zodpovězení však není v posuzované věci relevantní a bylo by čistě akademické. Jak totiž správně identifikoval krajský soud, žalovaná nerozhodovala za stejného skutkového stavu rozdílně. Stěžovatelka v první žádosti netvrdila, že žije ve společné domácnosti s tchýní (matkou zemřelého manžela), zatímco ve druhé tuto podmínku výslovně označila ve formuláři žádosti jako splněnou.

9. Ze samotného obsahu kasační stížnosti pak plyne, že meritem věci je otázka naplnění některého z důvodů odpovědnosti příjemce důchodu za vyplacení dávky neprávem dle § 118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Citované ustanovení Nejvyšší správní soud vyložil ve své judikatuře již mnohokrát. Např. v rozsudku ze dne 28. 8. 2013, č. j. 3 Ads 95/2012 - 20, č. 2965/2014 Sb. NSS, uvedl, že „schéma tohoto odpovědnostního vztahu je tvořeno alternativními skutkovými podmínkami, z nichž alespoň jedna musí být splněna pro vznik odpovědnosti za přeplatek na důchodu (tj. ‚nesplnění uložené povinnosti‘, ‚přijetí důchodu či jeho části při vědomí jeho neoprávněného vyplacení‘, ‚jiné vědomé způsobení vzniku přeplatku‘). Ačkoliv citované ustanovení zde výslovně neužívá pojem ‚zavinění‘ ani výslovně nehovoří o žádné z jeho forem (tj. úmyslu či nedbalosti), je z jeho jazykového a logicko-systematického výkladu jednoznačně patrné, že odpovědnost oprávněné osoby, příjemce dávky je tzv. subjektivní odpovědností. Teorie i praxe nahlíží na charakter této právní odpovědnosti tak, že jde o kombinaci odpovědnosti bez zavinění (u první skutkové podstaty spočívající v nesplnění uložené povinnosti) a dalších dvou skutkových podstat založených na principu subjektivní odpovědnosti (přijetí důchodu vědomě ve vyšší částce, jiné způsobení vzniku přeplatku).“ Podle rozsudku ze dne 18. 6. 2014, č. j. 8 Ads 17/2014 - 33, č. 3081/2014 Sb. NSS „ke vzniku subjektivní odpovědnosti za přeplatek na důchodu je třeba naplnit čtyři kumulativní předpoklady. Prvním z nich je protiprávní jednání, kterým se rozumí přijetí neoprávněně vyplacených částek. Druhým je škodlivý následek – vznik přeplatku. Třetím 3 Ads 83/2026 je příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a škodlivým následkem – tedy že přeplatek vznikl v důsledku přijetí neoprávněně vyplacené částky. Čtvrtým předpokladem je zavinění, kterým se rozumí vnitřní psychický stav příjemce důchodu k přijetí neoprávněně vyplacené dávky.“ V rozsudku ze dne 23. 3. 2017, č. j. 4 Ads 35/2017 - 22, se pak Nejvyšší správní soud vyjádřil k neoprávněnému čerpání důchodu v situacích různého rozsahu ubezpečení ze strany správního orgánu.

10. Závěr krajského soudu, že stěžovatelka splňuje požadavky minimálně nedbalostního jednání, protože v žádosti výslovně deklarovala, že splňuje podmínku žití ve společné domácnosti s tchýní, ačkoliv věděla, že tomu tak ve skutečnosti není a nebylo, a žalované tento fakt v rámci žádosti či jejích příloh neozřejmila, je zcela v souladu se závěry výše uvedené ustálené judikatury. Nejvyšší správní soud tedy neshledal pochybení krajského soudu, které by zakládalo přijatelnost kasační stížnosti, ani v jeho hodnocení okolností tvořících vědomostní složku jednání stěžovatelky ani v hodnocení obsahu její žádosti včetně příloh. Naopak. Krajský soud pečlivě zvážil všechny okolnosti věci a pregnantně vysvětlil, proč stěžovatelku shledal odpovědnou za výplatu dávky neprávem.

11. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v této věci nevyvstala žádná právní otázka, která by doposud nebyla judikaturou jednotně řešena, ani taková otázka, kterou by bylo třeba řešit odlišně. Krajský soud ani hrubě nepochybil při výkladu práva. Jelikož není dán žádný důvod přijatelnosti kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

12. Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, jelikož rozhodl o samotné kasační stížnosti bez zbytečného prodlení po provedení nezbytných procesních úkonů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2019, č. j. 9 Azs 72/2019 - 32).

13. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Postup ve smyslu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2021, č. j. 9 Azs 32/2021-32, které na základě usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, připouští možnost přiznat náhradu nákladů řízení „úspěšnému“ účastníkovi řízení, je zde vyloučen, neboť procesně úspěšná žalovaná nemá podle § 60 odst. 2 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 15. července 2026 Mgr. Lenka Krupičková předsedkyně senátu