3 As 10/2009
č. j. 3 As 10/2009-181
V PLATNOSTI- MS Praha 6 Ca 236/2007-0
- NSS 3 As 10/2009-181
Citované zákony (5)
Rubrum
3 As 10/2009 - 181 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: T. P., zast. advokátem Mgr. Petrem Kočím, se sídlem Na Šťáhlavce 1105/16, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2007, č.j. OSV 261/2007-ODV, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2009, č. j. 6 Ca 236/2007 - 52, takto:
Výrok
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2009, č. j. 6 Ca 236/2007 - 52, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění
Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“) ze dne 5. 3. 2009, č. j. 6 Ca 236/2007 - 52, (dále jen „rozsudek“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2007, č.j. OSV 261/2007-ODV (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele, podané proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 8. 2007, č.j. Spr Si 1/2007 a toto rozhodnutí potvrdil. Tímto rozhodnutím Vrchní soud v Olomouci odmítl žádost stěžovatele o poskytnutí informace - seznamu soudců Vrchního soudu v Olomouci, kteří byli ke dni 17. 11. 1989 členy nebo kandidáty Komunistické strany Československa (dále též „KSČ“). Městský soud v Praze žalobu v předmětné věci zamítl s tím, že stěžovatelův požadavek na sdělení informace (seznamu soudců) je žádostí o sdělení citlivých údajů ve 3 As 10/2009 - 182 smyslu § 4 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (dále též „zákon o ochraně osobních údajů“), jejichž poskytování brání § 8a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále též „InfZ“), a současně poznamenal, že stěžovatel požadoval poskytnutí informací, které povinnému subjektu shromažďovat nepřísluší. Proti tomuto rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodu vymezeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 1. 2010, č. j. 3 As 10/2009 - 77 kasační stížnost zamítl, když se po posouzení věci ztotožnil jak se závěry, tak i s argumentací v odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Ústavní soud nálezem ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil, když v rozsáhlém odůvodnění především uvedl, že požadované údaje nejsou údaji ve smyslu § 4 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů, a tudíž „citlivými údaji“ podle tohoto ustanovení, které nelze bez souhlasu subjektů údajů zpracovávat, a tak ani poskytnout, ale že jde o osobní údaje ve smyslu § 4 písm. a) citovaného zákona se všemi důsledky z toho vyplývajícími pro případné zpracování těchto údajů. K tomu Ústavní soud dodal, že již ponechává na Nejvyšším správním soudu, pod jaké písmeno § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů nyní posuzovanou věc, při cestě za ústavně konformním cílem v podobě vyhovění žádosti stěžovatele o poskytnutí předmětných údajů, podřadí. Dále Ústavní soud konstatoval: „Ze skutečnosti, že ty které orgány veřejné moci předmětným údajem momentálně fakticky - snad - nedisponují, však neplyne, že je tento stav do budoucna neměnný. Tedy, že jej nelze změnit např. vyžádáním si informací od dotyčných jednotlivců jako svých zaměstnanců, …bude ovšem namístě hledat i cesty jiné.“ Nejvyšší správní soud v poté v souladu s názorem Ústavního soudu vyhodnotil požadované údaje jako osobní údaje ve smyslu § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů, požívající nižší ochrany, než tzv. „citlivé údaje“, s tím, že na režim jejich zpracovávání dopadá § 5 odst. 2, písm. f) ustanovení citovaného zákona. Jako složitější Nejvyšší správní soud potom vnímal skutečnost, jak si za situace, kdy ani Ústavní soud zcela zřetelně nedospěl k jednoznačnému závěru, že soudy (v daném případě byly předmětné informace požadovány po Vrchním soudu v Olomouci) ve smyslu režimů podústavního práva požadované údaje povinně vyžadují, shromažďují a dále zpracovávají, mají příslušné subjekty tyto informace, pokud je nemají k dispozici jako např. nevyžádané, opatřit. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Vrchnímu soudu v Olomouci, který ve vztahu k soudcům plní roli zaměstnavatele, nepříslušelo tyto informace shromažďovat nejen v minulosti, ale stejně tak mu nepřísluší je shromažďovat ani nyní, tzn., že ve vztahu k němu nejde o informace, s jakými pro potřeby jejich poskytování počítá zákon č. 106/1999 Sb., tj. informace, vztahující se k působnosti povinného subjektu. Mimo to nemohl pominout, že pro příp. vyžádání těchto informací soudem od jednotlivých soudců jako jejich zaměstnanců potom podle jeho názoru existuje zákonná překážka, a to v omezení uvedeném v § 316 odst. 4 písm. f) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, podle něhož zaměstnavatel takovéto informace od zaměstnanců požadovat nesmí. Tyto informace přitom nesmí zaměstnavatel získávat ani 3 As 10/2009 - 183 prostřednictvím třetích osob. Konstatoval, že požadované informace, resp. údaje, by mohlo poskytnout Ministerstvo spravedlnosti. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost rozsudkem ze dne 26. 4. 2011, č. j. 3 As 10/2009 - 148 zamítl. Ústavní soud k nové ústavní stížnosti stěžovatele nálezem ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1642/11, citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil. V odůvodnění nálezu zejména konstatoval, že z nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10 zřetelně plyne právní názor Ústavního soudu, podle něhož měly být stěžovateli jím požadované informace poskytnuty, čemuž není způsobilé bránit ani tvrzení (navíc nepodložené), že povinný subjekt jimi nedisponuje. V takovém případě měl dle Ústavního soudu povinný subjekt vyvinout snahu o získání požadovaných informací. Větu obsaženou v bodě 173. citovaného nálezu, podle níž bude namístě „hledat v tomto směru i cesty jiné“, nelze vykládat tak (jak to v napadeném rozsudku učinil Nejvyšší správní soud), že by poskytovala záminku k obcházení právních názorů Ústavního soudu a zamítnutí kasační stížnosti. V kontextu celého odůvodnění nálezu lze naopak zmínku o „jiných cestách“ vnímat jako pobídku, aby byly použity i další (nikoliv „pouze jiné“) způsoby zveřejnění informací o bývalém členství soudců v KSČ. Nepřípustná je i opětovná polemika Nejvyššího správního soudu v otázce, zda požadovaná informace spadala do působnosti Vrchního soudu v Olomouci. Ústavní soud v citovaném kasačním nálezu výslovně uvedl, že existuje povinnost orgánu veřejné moci (v tomto případě Vrchního soudu v Olomouci) poskytnout stěžovateli požadované informace (srov. bod 174. nálezu). Ústavní soud uzavřel, že jak plyne z uvedeného, Nejvyšší správní soud porušil svou povinnost respektovat v téže věci právní názor obsažený v kasačním nálezu Ústavního soudu. Tento postup v ústavní rovině představuje porušení ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy, jakož i (opětovné) porušení ustanovení čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší správní soud vázán uvedeným právním názorem Ústavního soudu k podané kasační stížnosti napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2009, č. j. 6 Ca 236/2007 - 52, zrušil Je tedy nyní na Městském soudu v Praze, aby se věcí znovu zabýval, a zprostředkovaně také vázán vyslovenými a shora předestřenými právními názory Ústavního soudu v obou citovaných nálezech, jež Nejvyšší správní soud za daného stavu věci akceptoval, o věci znovu jednal a rozhodl. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 30. listopadu 2011 JUDr. Petr Průcha 3 As 10/2009 - 184 předseda senátu