3 As 102/2014
č. j. 3 As 102/2014-16
V PLATNOSTI- MS Praha 11 A 177/2012-15
- NSS 3 As 102/2014-16
Citované zákony (6)
Rubrum
3 As 102/2014 - 16 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce P. Č., proti žalovanému České advokátní komoře, se sídlem Praha 1, Národní 118/16, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2014, č. j. 11 A 177/2012 - 15, takto:
Výrok
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2014, č. j. 11 A 177/2012 - 15, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění
Žalobce brojí včas podanou kasační stížností proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2014, č. j. 11 A 177/2012 - 15, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě z důvodu nezaplacení soudního poplatku. V napadeném usnesení městský soud uvedl, že žalobce nezaplatil soudní poplatek při podání žaloby, ani v náhradní desetidenní lhůtě, která mu byla stanovena usnesením, které bylo žalobci doručeno dne 17. 12. 2012. Dne 19. 12. 2012 sice žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků, nicméně k tomuto podání městský soud nepřihlížel, neboť jej žalobce zaslal v elektronické formě, aniž by bylo podepsáno elektronicky podle zvláštního právního předpisu a aniž by bylo do tří dnů potvrzeno písemným podáním shodného obsahu či byl předložen jeho originál. Městský soud tak vycházel z toho, že podání žalobce nebylo učiněno v předepsané formě podle § 37 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, č. j. 4 Ads 41/2012 - 32, přitom vycházel z premisy, že žádost o osvobození od soudního poplatku představuje podání obsahující úkon, jímž se žalobce domáhá zcela samostatného rozhodnutí v rámci řízení o podané žalobě. Jde tak o úkon, jímž se disponuje 3 As 102/2014 řízením, pokud se žalobce domáhal posouzení zcela samostatné otázky o tom, zda splňuje podmínky osvobození od soudního poplatku. Z hlediska skutkového je třeba uvést, že žalobce podal u Městského soudu v Praze žalobu, kterou se domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného, která měla spočívat v tom, že žalovaný nerozhodl znovu poté, co byla jeho rozhodnutí zrušena rozsudky Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 A 16/2010 a 10 A 86/2010. Usnesením ze dne 6. 12. 2012, č. j. 11 A 177/2012 – 3, vyzval městský soud žalobce k zaplacení soudního poplatku ve výši 2.000 Kč, a to ve lhůtě deseti dnů ode dne doručení výzvy; současně jej poučil o následcích nesplnění této výzvy. Uvedené usnesení bylo žalobci doručeno dne 17. 12. 2012. Dne 19. 12. 2012 podal žalobce městskému soudu žádost o osvobození od soudních poplatků. Toto podání doručil elektronickou formou bez připojeného elektronického podpisu podle zvláštního právního předpisu. Usnesením ze dne 24. 4. 2014, č. j. 11 A 177/2012 – 15, následně městský soud řízení o žalobě zastavil. Usnesení městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž explicitně neodkázal na konkrétní zákonný důvod. Z obsahu kasační stížnosti i samotné povahy napadeného soudního rozhodnutí je nicméně zřejmé, že stěžovatelem může být tvrzen toliko kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který jako jediný dopadá na případy přezkumu rozhodnutí o zastavení řízení. Jak vyplývá z judikatury, pod tímto důvodem kasační stížnosti v podobě nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení se fakticky skrývají i další důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), c), d) s. ř. s. Z povahy věci je vyloučen jen důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena § 103 odst. 1 s. ř. s. je věcí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem a nezakládá proto nedostatek návrhu. K tomu srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 – 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS (všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Stěžovatel v kasační stížnosti namítl svévolnost napadeného usnesení městského soudu, jelikož byla ignorována jeho žádost o osvobození od soudních poplatků. K takovým žádostem přitom městský soud i Nejvyšší správní soud běžně přihlížejí. Dle stěžovatele rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, č. j. 4 Ads 41/2012 - 32, na který městský soud odkazoval, na danou věc nedopadá, poněvadž se netýká nynějšího řízení. Žádost o osvobození od soudních poplatků přitom stěžovatel nepovažuje za návrh, kterým by se disponovalo řízením. Stěžovatel poukazuje na to, že v jiných řízeních jej městský soud osvobozoval od soudních poplatků i bez žádosti, zatímco v nyní projednávané věci k žádosti vůbec nepřihlíží. Stěžovatel namítá, že městský soud v napadeném usnesení nevysvětlil, proč se odchýlil od dosavadní praxe. Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná; ze soudního spisu nicméně zjevně vyplývá absence dvou podmínek řízení. Především nebyl zaplacen soudní poplatek za kasační řízení [§ 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích a Položka 19 Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu jmenovaného zákona] a stěžovatel též není zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Zdejší soud nicméně na těchto náležitostech pro specifičnost případu netrval, neboť stěžovatel se domáhá zrušení rozhodnutí, jímž bylo předmětné řízení zastaveno právě pro 3 As 102/2014 - 17 pokračování nezaplacení soudního poplatku (obdobně viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 – 37). Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s. Kasační stížnost je důvodná. Předmětem sporu v nyní projednávané věci je otázka, zda je žádost o osvobození od soudních poplatků úkonem, jímž se disponuje řízením nebo jeho předmětem, tj. úkonem ve smyslu § 37 odst. 2, věty první, s. ř. s. K tomu se již Nejvyšší správní soud jednoznačně vyjádřil v rozsudku ze dne 15. 5. 2014, č. j. 9 As 124/2014 – 13, z jehož právní věty se podává, že „[ž]ádost o osvobození od soudních poplatků není úkon, jímž se ve smyslu § 37 odst. 2 s. ř. s. disponuje řízením nebo jeho předmětem. K takové žádosti se přihlíží i tehdy, když byla podána v jiné formě než písemně, ústně do protokolu, popřípadě v elektronické formě podepsané elektronicky podle zvláštního zákona a nebyla do tří dnů potvrzena písemným podáním shodného obsahu nebo předložením originálu.“ Nejvyšší správní soud přitom nemá v nyní projednávané věci žádného důvodu, pro který by se měl od citovaného názoru odchýlit. V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud nesouhlasil s tím, že městský soud opřel svůj postup (shodný jako v nyní posuzovaném případě) o rozsudek zdejšího soudu ze dne 20. 12. 2012, č. j. 4 Ads 41/2012 – 32, jehož se městský soud dovolává i v nyní napadeném usnesení. V posledně jmenovaném rozsudku bylo vysloveno, že námitka podjatosti je úkon, jímž se disponuje řízením, konkrétně se jím zahajuje řízení o námitce podjatosti, respektive o vyloučení soudce pro podjatost; od toho pak městský soud odvozoval, že řízení o námitce podjatosti a kvaziřízení o žádosti o osvobození od soudních poplatků mají stejnou povahu. Tak tomu však není. Nejvyšší správní soud konstatoval, že řízení o námitce podjatosti je formálně samostatné řízení, což však nelze říci o rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků. Přitom uvedl, že „[n]a rozhodování o žádosti o osvobození od soudního poplatku (či soudních poplatků) tak zdejší soud nenahlíží jako na nějaké zvláštní řízení o této žádosti vnořené do řízení o žalobě. Místo náhledu, že by mělo jít o určité „řízení v řízení“, na žádost o osvobození od soudních poplatků Nejvyšší správní soud hledí jako na jeden z procesních návrhů, o kterém se rozhoduje usnesením vydaným přímo v rámci probíhajícího řízení o žalobě. Neexistuje zde tak žádné řízení, jímž nebo jehož předmětem by se žádostí o osvobození od soudního poplatku (či soudních poplatků) disponovalo.“ S ohledem na shora uvedené závěry, se kterými se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje a které v plném rozsahu vyvracejí názor městského soudu, nelze než konstatovat, že městský soud v rozporu s § 37 odst. 2 s. ř. s. nepřihlížel k žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků. Namísto toho, aby podanou žádost přijal a rozhodl o ní, přistoupil bez dalšího k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Tím zatížil svůj procesní postup vadou, která měla zásadní vliv na zákonnost vydaného usnesení o zastavení řízení. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud naznal, že je naplněn kasační důvod ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., a proto mu nezbylo než napadené usnesení 3 As 102/2014 městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1, věta první před středníkem s. ř. s.). V dalším řízení městský soud rozhodne o stěžovatelově žádosti o osvobození od soudních poplatků. Pokud by městský soud svým rozhodnutím stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal, vyzve znovu stěžovatele k zaplacení soudního poplatku a poskytne mu novou lhůtu k jeho zaplacení. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti městský soud rozhodne v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3, věta první, s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 10. července 2014 Mgr. Radovan Havelec předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (5)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.