3 As 103/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyň Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: ScioŠkola Praha Nusle – základní škola, s.r.o., se sídlem Boleslavova 250/1, Praha 4, zastoupená Mgr. Jiřím Kubalou, advokátem se sídlem Josefa Václava Sládka 35, Frýdek-Místek, proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2026, č. j. 7 A 42/2026 - 47, takto:

Výrok

I. Návrh žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti s e z a m í t á .

II. Návrh žalobkyně na vydání předběžného opatření, podle něhož by byla oprávněna poskytovat základní vzdělávání v režimu kombinovaného vzdělávání podle podmínek vymezených vyhlášením pokusného ověřování ve znění jeho dodatků 1 až 3 a 5, a kterým by Nejvyšší správní soud žalovanému uložil, aby do právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti vůči žalobkyni neuplatňoval účinky čl. 1 a 4 dodatku č. 6 a strpěl, že žalobkyně bude po tuto dobu poskytovat základní vzdělání v režimu kombinované výuky podle podmínek vymezených vyhlášením pokusného ověřování ve znění dodatku č. 1 až 3 a5 se zamítá.

Odůvodnění

1. Žalovaný postupem podle § 171 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), (dále jen „školský zákon“), vyhlásil dne 20. 10. 2020 pod č. j. MSMT-34023/2020-1, pokusné ověřování obsahu, metod a organizace kombinovaného vzdělávání v základních a středních školách (dále jen „pokusné ověřování“). Obsahem pokusného ověřování bylo plnění povinné školní docházky v základních školách a ve školách zřízených podle § 16 odst. 6 školského zákona a vzdělávání ve středních školách s využitím kombinovaného vzdělávání, jež spočívá v kombinaci prezenční a distanční výuky (s využitím technických prostředků pro vzdělávání na dálku bez osobní přítomnosti žáků v části vyučovací doby ve škole). Žalovaný v rámci výkonu pravomoci dle § 171 odst. 1 školského zákona následně vydal k pokusnému ověřování dodatky, kterými měnil jeho parametry a prodlužoval jeho trvání. Pokusné ověřování bylo naposledy prodlouženo dodatkem č. 5 do 30. 9. 2028. Dodatkem č. 6 ze dne 21. 5. 2026, pod č. j. MSMT-7076/2026-3 (dále jen „dodatek č. 6“) žalovaný pokusné ověřování k datu 30. 9. 2026 ukončil.

2. Žalobkyně napadla dodatek č. 6 žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) napadeným usnesením odmítl. Dospěl k závěru, že dodatek č. 6 nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť nesplňuje formální ani materiální znaky správního rozhodnutí.

3. Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti usnesení městského soudu včasnou kasační stížnost. Spolu s ní Nejvyššímu správnímu soudu navrhla, aby jí přiznal odkladný účinek, alternativně, aby rozhodl o nařízení předběžného opatření. Zdůraznila, že účelem návrhu není předjímat věcné rozhodnutí o kasační stížnosti, nýbrž zachovat takový stav, aby případný úspěch v řízení nebyl pouze akademický. Vysvětlila, že v rámci pokusného ověřování uskutečňovala ve vybraných třídách vzdělávání v modelu tzv. expediční školy, v rámci které se střídala prezenční výuka na tzv. expedicích s distanční výukou. Uvedené formy výuky se ve školním roce 2026/2027 mělo účastnit 52 žáků. Důsledkem nabytí účinnosti dodatku č. 6 by však byl nucený přechod těchto žáků do plně prezenčního vzdělávání, který zahrnuje docházku do školy v Praze – Nuslích. Část žáků však bydlí mimo dojezdovou vzdálenost a další část z nich nechce nebo nemůže plnit povinnou školní docházku v plné prezenční formě. Ukončení výuky ve formě expediční školy bude mít důsledky nejen pro tyto žáky, ale i pro jejich zákonné zástupce, stěžovatelku a její zaměstnance. Stěžovatelce vznikne jednak újma ekonomická (ve výši 560 224 Kč); za stěžejní však považuje újmu nefinanční, která spočívá v nutnosti ukončit vzdělávání v expediční škole, čímž dojde ke zmaření účelu pokusného ověřování, které by nebylo možné zhojit ani případným pozdějším zrušením dodatku č.

6. Stěžovatelce vznikne taktéž újma spočívající v zásahu do práva poskytovat státem uznané vzdělání v nestátním vzdělávacím zařízení.

4. Újmu, která by vznikla žákům, označila stěžovatelka za nejzásadnější. Z dotazníkového šetření, které mezi rodiči uskutečnila, vyplynulo, že pro řadu z nich by bylo každodenní dojíždění neúnosné nebo fakticky nemožné, anebo nemají v okolí rovnocennou alternativu. Značná část dětí má specifické vzdělávací potřeby nebo zdravotní obtíže, dítě nastupuje do 9. ročníku nebo je kombinovaná výuka jedinou podmínkou udržení střídavé péče. Stěžovatelka poukázala i na načasování ukončení kombinované výuky a komplikace v souvislosti se zajištěním náhradního způsobu vzdělávání. Načasování vystavilo nejistotě i stěžovatelku, neboť nemůže vědět, kolik žáků se bude vzdělávat v prezenční formě; tato nejistota se přenáší i na její zaměstnance a případné ukončení jejich pracovních poměrů. Újmu, která by přiznáním odkladného účinku případně vznikla jiným institucím (žalovanému, Národnímu pedagogickému institutu České republiky a České školní inspekci) považuje stěžovatelka za zanedbatelnou. Vznik újmy jiným školám nepředpokládá. Pokud jde o veřejný zájem, podle tematické zprávy České školní inspekce nebyl shledán negativní vliv kombinované výuky na výsledky vzdělávání žáků. Naplňování cílů vzdělávání ve smyslu školského zákona by zachováním pokusného ověřování nebylo ohroženo; stejně tak by neohrozilo ani účelné vynakládání prostředků ze státního rozpočtu.

5. Jelikož se stěžovatelka s obdobným návrhem obrátila již na městský soud, reagovala i na argumentaci žalovaného, kterou k ní v tomto řízení přednesl. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti přiznal odkladný účinek, alternativně vydal předběžné opatření, podle něhož bude stěžovatelka oprávněna poskytovat základní vzdělávání v režimu kombinovaného vzdělávání podle podmínek vymezených vyhlášením pokusného ověřování ve znění jeho dodatků 1 až 3 a 5 a žalovanému uložil, aby do právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti vůči stěžovatelce neuplatňoval účinky čl. 1 a 4 dodatku č. 6 a strpěl, že stěžovatelka bude po tuto dobu poskytovat základní vzdělání v režimu kombinované výuky podle podmínek vymezených vyhlášením pokusného ověřování ve znění dodatku č. 1 až 3 a 5.

6. Žalovaný ve svém vyjádření předně odkázal na argumentaci obsaženou ve vyjádření k žalobě. Návrhy stěžovatelky podle něj vychází z mylné úvahy, podle níž ukončení pokusného ověřování zasahuje do jejího veřejného subjektivního práva poskytovat vzdělávání, či do práva žáků na vzdělání. Stěžovatelka však nadále může i musí provozovat základní školu, poskytovat základní vzdělávání podle školského zákona a zařadit žáky do standardní prezenční formy v místě uvedeném v rejstříku škol a školských zařízení. Skutečnost, že někteří zákonní zástupci dávají přednost jinému režimu, že může dojít k poklesu příjmů stěžovatelky nebo že bude nucena upravit personální či organizační uspořádání, sama o sobě nepředstavuje nepoměrně větší újmu podle § 73 s. ř. s. ani vážnou újmu ve smyslu § 38 téhož zákona. Naopak přiznání odkladného účinku či nařízení předběžného opatření by podle žalovaného odporovalo veřejnému zájmu na jednotném výkonu státní správy ve školství a na účelném nakládání s veřejnými prostředky. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud návrhům stěžovatelky nevyhověl.

7. Nejvyšší správní soud se předně zabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Z ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. vyplývají dvě podmínky pro jeho přiznání: tou první je existence nepoměrně větší újmy, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Druhou pak je, že přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Obě tyto podmínky přitom musí být splněny současně, neboť institut odkladného účinku má mimořádnou povahu. Základním pravidlem totiž je, že kasační stížnost odkladný účinek nemá (srov. § 107 s. ř. s.) a že přiznání odkladného účinku je vyhrazeno pouze ojedinělým případům definovaným v § 73 odst. 2 s. ř. s. Odložit účinky kasační stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu lze proto pouze výjimečně, pokud újma, která stěžovateli hrozí, je reálná, není vzhledem k jeho poměrům bagatelní, je významná a její vznik je v příčinné souvislosti s výkonem či jiným právním následkem plynoucím z rozhodnutí krajského soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, publ. pod č. 3270/2015 Sb. NSS).

8. Řízení o návrhu na přiznání odkladného účinku je stejně jako řízení o kasační stížnosti ovládáno zásadou dispoziční. To znamená, že soud je při posuzování důvodnosti návrhu oprávněn vycházet pouze z důvodů, které účastník uvede ve svém návrhu. Není však jeho úkolem a nemá ani oprávnění dohledávat či domýšlet za účastníka konkrétní okolnosti a důvody, které by měly svědčit jeho návrhu na přiznání odkladného účinku. Stěžovatel proto musí v prvé řadě dostatečně podrobně uvést, v čem nepoměrně větší újma, která právě jemu hrozí, spočívá, jaký je její rozsah, z jakých konkrétních okolností vyvozuje, že tato hrozba je reálná a nikoli hypotetická. Na podporu svých tvrzení pak musí navrhnout provedení odpovídajících důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32).

9. Stěžovatelka předestřela v návrhu poměrně obsáhlou argumentaci. Tvrzenou újmu rozčlenila na ekonomickou a nefinanční, přičemž tu ekonomickou vyčíslila na částku ve výši 560 224 Kč. Při její kalkulaci zohlednila zejména nutnost změnit své dosavadní organizační a personální nastavení a ukončit poskytování vzdělávání v pokusném ověřování. Tyto změny jsou důsledkem předpokládaného poklesu příjmů a změny rozsahu její činnosti, jejich vznik i konečná výše závisí na budoucím počtu žáků, organizačních opatřeních stěžovatelky a případných úsporách mzdových nákladů, které stěžovatelka vyčíslila na částku 17 115 696 Kč. Jak správně podotkl ve svém vyjádření žalovaný, argumentace ekonomickou újmou působí nepřesvědčivě; na straně jedné ji stěžovatelka vyčíslila na částku ve výši 560 224 Kč, na straně druhé poukázala na ušetřené mzdové náklady ve výši víc jak 17 milionů Kč. Nelze opomenout, že stěžovatelka může nadále poskytovat základní vzdělávání v prezenční formě. Možné ukončení pracovních poměrů závisí na jejich organizačních rozhodnutích.

10. Pokud jde o nefinanční újmu, ta podle stěžovatelky spočívá zejména v nutnosti ukončit konkrétní model výuky v podobě expediční školy. Žalovaný však opět správně upozornil, že stěžovatelka zaměňuje právo žáka na základní vzdělání s právem na konkrétní vzdělávací model. Z předestřeného návrhu neplyne, že by jí bylo znemožněno nadále vykonávat činnost základní školy a poskytovat základní vzdělávání, právě naopak, stěžovatelka sama deklarovala možnost pokračovat ve vzdělávání žáků v prezenční formě výuky. Tvrzená újma tak spočívá toliko v omezení konkrétní formy organizace vzdělávání. Pokud jde o újmu, která by vznikla žákům či jejich rodinám, dotýká se potenciálních dopadů na třetí osoby, které stěžovatelka dokládá převážně výsledky dotazníkového šetření a poukazem na různé individuální okolnosti rodin. Ačkoliv Nejvyšší správní soud nijak nezlehčuje praktické obtíže, které může změna režimu vzdělávání dotčeným rodinám způsobit, tyto skutečnosti nemohou bez dalšího představovat nepoměrně větší újmu ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s.

11. Přiznání odkladného účinku by nadto podle Nejvyššího správního soudu kolidovalo taktéž s důležitým veřejným zájmem, neboť by de facto představovalo zachování dosavadního režimu a prodloužení pokusného ověřování ještě před rozhodnutím o kasační stížnosti. To by bylo v rozporu s veřejným zájmem na jednotném výkonu státní správy ve školství, dodržování podmínek poskytování vzdělávání a řádném nakládání s veřejnými prostředky. Posouzení zákonnosti ukončení pokusného ověřování náleží rozhodnutí o kasační stížnosti ve věci samé; rozhodnutí o odkladném účinku je nemůže předjímat. Podmínky pro odkladný účinek podle § 107 ve spojení s § 73 s. ř. s. proto nejsou splněny.

12. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že ze shora uvedených důvodů návrh stěžovatelky zamítl a kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal. Zároveň připomíná, že usnesení o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).

13. Nejvyšší správní soud se dále zabýval návrhem stěžovatelky na vydání předběžného opatření. Podle § 38 odst. 1 s. ř. s. „[b]yl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníků uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat.“ Pravomoc vydat předběžné opatření má i Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti (viz jeho usnesení ze dne 24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006-37, publ. pod č. 910/2006 Sb. NSS).

14. Ze znění zákona zřetelně plyne, že pro nařízení předběžného opatření musí být splněny tři podmínky, a to (1) podání návrhu na zahájení řízení ve věci samé, (2) podání návrhu na vydání předběžného opatření a (3) potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu. První dvě podmínky stěžovatelka splnila; Nejvyšší správní soud se proto dále zabýval pouze podmínkou třetí, tedy otázkou, zda stěžovatelce hrozí vážná újma, pro kterou je třeba zatímně upravit poměry účastníků, a to způsobem, kterým stěžovatelka požaduje.

15. Výkladem pojmu vážná újma se Nejvyšší správní soud obecně zabýval v již odkazovaném usnesení č. j. Na 112/2006-37, podle něhož je daný pojem „nutno vykládat relativně autonomně a izolovaně od předběžného posuzování (přesněji řečeno odhadování) budoucí úspěšnosti navrhovatele předběžného opatření v řízení ve věci samé. Vážnou újmou je v případě, že předběžným opatřením má být podle návrhu účastníka-soukromé osoby uložena povinnost správnímu orgánu, nutno rozumět zejména takový zásah do právní sféry účastníka (resp. pokyn či donucení s obdobnými důsledky), který – v případě že by byl v řízení ve věci samé shledán sám o sobě nezákonným či shledán součástí nezákonného komplexnějšího postupu správního orgánu – představuje natolik zásadní narušení této jeho sféry, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel. Vážnou újmou tedy budou zejména intenzívní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených […]“. Potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků předběžným opatřením nastává „v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro faktická jednání či právní úkony, jež by vytvořily nezvratný stav“ (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2017, č. j. 6 As 113/2017-61, odst. [6]). Povinnost tvrdit a osvědčit hrozbu újmy přitom tíží stěžovatelku (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 4. 2018, č. j. 5 As 47/2018-129, odst. [14]).

16. Nejvyšší správní dospěl taktéž v případě návrhu na vydání předběžného opatření k závěru, že v nyní posuzované věci nejsou splněny zákonné podmínky pro jeho nařízení, a to již proto, že jeho účelem je pouze zatímní úprava poměrů k odvrácení bezprostředně hrozící vážné újmy, nikoli zachování dosavadního stavu po celou dobu soudního řízení. Stěžovatelka však svým návrhem usiluje právě o pokračování kombinované výuky ve formě expediční školy, kterou jí pokusné ověřování umožnilo. Vyhovění návrhu by mělo fakticky obdobný účinek jako úspěch ve věci samé. K tomuto závěru přistupují i další již shora uvedené důvody, pro které Nejvyšší správní soud zamítl návrh na přiznání odkladného účinku; tvrzené dopady na žáky a jejich rodiny nelze bez dalšího přenést do roviny vážné újmy stěžovatelky.

17. Jelikož stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní týkající se hrozby vážné újmy ve smyslu § 38 odst. 1 s. ř. s., rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že se její návrh na vydání předběžného opatření podle § 38 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. zamítá. I v této souvislosti kasační soud podotýká, že tím nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 26/2005-76).

Poučení

Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 12. srpna 2026 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu