3 As 141/2025

Rubrum

3 As 141/2025 - 55 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyň Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: J. N., zastoupený JUDr. Annou Daňkovou, LL.M., advokátkou se sídlem Vinohradská 403/17, Praha 2, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 1057/2a, Praha 6, za účasti: Lesy České republiky, s.p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupené JUDr. Jiřím Štaidlem, advokátem se sídlem Apolinářská 445/6, Praha 2, o přezkoumání rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 28. 7. 2023, č. j. PUV 2021-38581/D22103008/2022/ÚPV, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2025, č. j. 9 A 117/2023-89, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků s e nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Osoba zúčastněná na řízení (dále jen „navrhovatel“) podala dne 26. 1. 2022 k žalovanému návrh, kterým se domáhala výmazu užitného vzoru z rejstříku užitných vzorů, a to podle § 18 odst. 1 zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech (dále jen „ZUV“). Konkrétně navrhovala, aby žalovaný provedl výmaz užitného vzoru ve 3 As 141/2025 vlastnictví žalobce s názvem Zařízení ke shromažďování dat o zvěři, přístupu k nim a nakládání s těmito daty (dále jen „užitný vzor“).

2. Navrhovatel měl za to, že technické řešení chráněné užitným vzorem (dále jen „chráněné technické řešení“) nesplňuje podmínku způsobilosti k ochraně podle § 1 ZUV. Podle tohoto ustanovení „[t]echnická řešení, která jsou nová, přesahují rámec pouhé odborné dovednosti a jsou průmyslově využitelná, se chrání užitnými vzory.“ Navrhovatel mimo jiné tvrdil, že chráněné technické řešení nesplňuje podmínku novosti, ani podmínku přesahu rámce pouhé odborné dovednosti.

3. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 1. 11. 2022, č. j. PUV 2021-38581/D22008925/ 2022/ÚPV, podle § 17 odst. 1 písm. a) ZUV užitný vzor vymazal z rejstříku užitných vzorů. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že užitný vzor byl zapsán do rejstříku s jediným nárokem na ochranu v následujícím znění: „1. Zařízení k provedení způsobu shromažďování dat o zvěři, přístupu k nim a nakládání s těmito daty, zahrnující optické sledovací zařízení, cloudové datové úložiště a datový server, mobilní a nepřenosné výpočetní zařízení a lokalizační zařízení, vyznačující se tím, že lokalizační zařízení zahrnuje radiofrekvenční identifikační čip pro umístění na sledované zvěři nebo v určené lokalitě, a snímač RFID pro přečtení dat z RFID tagu a anténu pro zvýšení dosahu snímače RFID, přičemž zařízení obsahuje aplikaci pro přístup k datům o zvěři, která obsahuje funkci pro rozeznání úrovně oprávnění uživatele, přičemž alespoň část dat je zabezpečena uživatelským jménem a heslem, přičemž data jsou uložena na cloudovém datovém úložišti a datovém serveru a fyzicky dostupná podle úrovně zabezpečení dat a uživatelské role, kde uživatelské role jsou rozděleny podle typu subjektu a jeho potřeb a/nebo potřeb státní správy, kde toto rozdělení rolí zahrnuje následující výčet typů: lovec, myslivecký hospodář, obec s rozšířenou působností, kraj, ministerstvo zemědělství, státní veterinární správa, držitel honitby, vlastník honebního pozemku a policie, přičemž data o výskytu zvěře podle typu události jsou dále rozlišena v závislosti na druhu zvěře, a kde mapové složky dat obsahují místopisné názvy získané z přenosného zařízení oprávněného uživatele.“

4. Žalovaný v prvé řadě hodnotil, zda bylo chráněné technické řešení součástí stavu techniky ve smyslu § 4 odst. 2 ZUV. Stavem techniky jsou jakékoli prameny informací, které se staly veřejnosti dostupnými před datem práva přednosti přihlášky užitného vzoru, 3 As 141/2025 - 56 pokračování a to v České republice i v zahraničí a bez ohledu na jazyk, místo nebo formu zveřejnění. Navrhovatel předložil k návrhu dokumenty D1 až D27. Žalovaný vzal za relevantní pro posouzení novosti a přesahu rámce pouhé odborné dovednosti ve vztahu k chráněnému technickému řešení dokumenty D10 (jeho obsahem byly tři články – žalovaný považoval za relevantní pouze odborný článek Big game meets big data; dále jen „dokument D10“), D20, D23 a D26. Žalovaný následně porovnal znaky jediného nároku na ochranu užitného vzoru se znaky obsaženými v daných dokumentech. Uvedl, že předmětem jediného nároku je „zařízení k provedení způsobu shromažďování dat o zvěři, přístupu a k nakládání s těmito daty, které zahrnuje [mimo jiné] optické sledovací zařízení, výpočetní zařízení a lokalizační zařízení [a také] aplikaci [pro přístup k datům],” (srov. str. 41 daného rozhodnutí). V rámci uvedeného porovnání dospěl k závěru, že ze žádného z uvedených dokumentů nejsou samostatně známy všechny znaky jediného nároku, a proto chráněné technické řešení splňuje podmínku novosti podle § 1 ZUV ve spojení s § 4 odst. 1 ZUV.

5. Žalovaný dále hodnotil, zda chráněné technické řešení splňuje podmínku přesahu rámce pouhé odborné dovednosti ve smyslu § 1 ZUV. Při posouzení tohoto kritéria lze uplatnit více pramenů informací, přičemž informace z těchto pramenů mohou být kombinovány. Žalovaný dále uvedl, že pro hodnocení dané podmínky je třeba vymezit pojem odborník. Jím je třeba chápat „odborníka v dané oblasti techniky majícího průměrné obecné znalosti a schopnosti a majícího všeobecný přehled v odpovídajícím oboru v určité době. [Je jím] fiktivní osoba, která je schopna kombinovat jednotlivé prameny informací ze stavu techniky a má kvalifikaci, která je obvykle potřebná pro řešení podobných úkolů v dané oblasti techniky,” (srov. str. 48 a 49 daného rozhodnutí). Není přitom rozhodné, „mohl-li odborník z tohoto stavu techniky odvodit všechny znaky, které napadené technické řešení zahrnuje, ale to, zda mohl odborník ve známém stavu techniky najít dostatečné vodítko pro to, aby je k vytvoření napadeného technického řešení použil,“ (srov. tamtéž). Žalovaný rovněž doplnil, že pro posouzení, zda chráněné technické řešení přesahuje rámec pouhé odborné dovednosti, jsou rozhodující technické znaky, tj. znaky mající technický charakter, které jsou obsaženy v jediném nároku. Znaky netechnického charakteru, které jsou obsaženy v jediném nároku, vymezují rozsah chráněného zařízení, ale nemohou být váženy při posouzení splnění předmětné podmínky.

6. Při hodnocení technických znaků chráněného technického řešení dospěl žalovaný k závěru, že nejvíce srovnatelných technických znaků obsahuje dokument D10; ten rovněž dokládá nejbližší stav techniky vůči chráněnému technickému řešení. Na základě tohoto poměření jsou podle žalovaného mezi danými sadami znaků tyto odlišnosti: „přístup k datům prostřednictvím uživatelského jména a hesla; a poskytnutí dat z přenosného zařízení oprávněného uživatele,“ (srov. str. 51 daného rozhodnutí). Žalovaný dovodil, že chráněné technické řešení vyřešilo „technické problémy [spočívající] v tom, jak zajistit přístup k datům podle úrovně oprávnění uživatele, a jak získat data od oprávněného uživatele,“ (srov. tamtéž). Následně uvedl, že odborník, postavený před tyto technické problémy a vycházející z dokumentu D10, by použil řešení známé z dokumentu D23; žalovaný toto řešení následně v podrobnostech rozepsal. Doplnil, že zabezpečení přístupu k datům uživatelským jménem a heslem i vkládání dat do informačního systému prostřednictvím přenosového zařízení oprávněného uživatele bylo již před datem priority užitného vzoru součástí obecných technických znalostí. S ohledem na to uzavřel, že chráněné technické řešení nesplňuje 3 As 141/2025 podmínku přesahu rámce pouhé odborné dovednosti ve smyslu § 1 ZUV, a proto nebylo ke dni práva přednosti užitného vzoru způsobilé k ochraně pode téhož ustanovení.

7. Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí rozklad k předsedovi žalovaného (dále jen „předseda“), který jej svým rozhodnutím ze dne 28. 7. 2023, č. j. PUV 2021-38581/D22103008/ 2022/ÚPV, zamítl, a to podle § 152 odst. 6 písm. b) správního řádu.

8. Předseda v prvé řadě porovnal technické znaky chráněného technického řešení s těmi, které jsou obsaženy v dokumentu D10. Kromě znaků, které za odlišné označil žalovaný (srov. odst. [6] výše), předseda shledal, že chráněné technické řešení obsahuje oproti dokumentu D10 další odlišující znak. Konkrétně jde o lokalizační zařízení zahrnující radiofrekvenční identifikační čip pro umístění na sledované zvěři nebo v určené lokalitě a snímač RFID pro přečtení dat z RFID tagu a anténu pro zvýšení dosahu snímače RFID. Pro absenci rozkladových námitek se předseda touto skutečností blíže nezabýval.

9. Předseda dále uvedl, že rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné proto, že je založeno na dokumentech D10 a D23 v anglickém jazyce. V tomto směru poukázal na závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2015, č. j. 9 As 12/2014-60, publ. pod č. 3239/2015 Sb. NSS. Podle něj je „provedení důkazu cizojazyčnou listinou, aniž by byl proveden její překlad do českého jazyka, […] ve správním řízení přípustné, není-li o jejím obsahu v řízení sporu.“ Žalobce podle předsedy rozporoval obsah dokumentu D10 – konkrétně měl za to, že žalovaný dospěl k chybnému závěru, že se v dokumentu D10 píše o RFID zařízení. S ohledem na to předseda upozornil, že podstatou dané námitky není chybný překlad daného dokumentu; námitka má čistě odborný charakter a vztahuje se k otázce, zda z dokumentu D10 vyplývají dané pojmy. Podle předsedy je navíc z rozkladu zřejmé, že žalobce obsahu dokumentu rozumí a překlad z anglického jazyka mu nečiní potíže. Nejde proto o rozpor, který se týká překladu a který má odstraňovat překladatel.

10. Předseda se dále zabýval samotnou námitkou, že dokument D10 neobsahuje termíny týkající se technologie RFID. Poukázal přitom na to, že podle žalovaného „v dokumentu D10 není výslovně uveden termín ‚RFID‘,“ (srov. str. 43 rozhodnutí žalovaného). S tímto hodnocením se předseda ztotožnil. Dále upozornil, že podle žalovaného je „[l]okalizační zařízení pro lokalizaci zvěře [podle dokumentu D10] založené na VHF telemetrii […]. Popsané VGF zařízení je určeno pro lokalizaci zvířete opatřeného identifikačním obojkem […], a toto zařízení je uspořádáno shodně jako lokalizační zařízení známé pod označením RFID,“ (srov. str. 43 rozhodnutí žalovaného). Shodné uspořádání technických znaků daných zařízení však neznamená, že jde o zařízení totožná, nýbrž o zařízení rovnocenná (srov. str. 26 rozhodnutí předsedy). Dokument D10 tak neobsahuje pojmy vztahující se k technologii RFID.

11. Žalobce měl dále za to, že pokud dokumenty předložené navrhovatelem neobsahují pojmy vztahující se k RFID zařízení, provedl žalovaný výmaz užitného vzoru nedůvodně. Předseda však upozornil, že dokument D26 obsahuje informace o „zařízení pro sledování divoké zvěře prostřednictvím RFID zařízení,“ přičemž toto řešení následně v podrobnostech rozepsal (srov. str. 26 a 27 rozhodnutí předsedy). Není proto pravda, že žádný 3 As 141/2025 - 57 pokračování z dokumentů předložených navrhovatelem neobsahuje informace týkající se RFID zařízení.

12. Předseda se následně rovněž zabýval tím, zda chráněné technické řešení naplnilo kritérium přesahu rámce pouhé odborné dovednosti. Ve svém rozhodnutí uvedl, že danou podmínku je třeba hodnotit optikou odborníka v příslušném oboru, zde „v oboru lesního hospodářství,“ (srov. str. 21 jeho rozhodnutí). Předseda následně připomenul, že přesah rámce pouhé odborné dovednosti je neurčitý právní pojem, který je potřeba vymezit prostřednictvím „charakterizace odborných kvalit fiktivní osoby průměrného odborníka v příslušném oboru,“ (srov. str. 22 rozhodnutí předsedy). Takový odborník je „běžným průměrným profesionálem, který ve svém oboru disponuje běžnými obecnými odbornými znalostmi. Současně se předpokládá, že k […] prioritnímu datu měl všeobecný přehled v příslušném oboru […], používá standardní odborné výrazy a je schopen provádět běžnou rutinní práci a experimentování pomocí rutinních prostředků za účelem doplnění dílčích mezer ve svých vědomostech, v zásadě však není nadán schopností kreativního myšlení […],“ (srov. tamtéž).

13. Předseda dospěl k závěru, že „dokument D26 motivuje odborníka v oboru, který zná obsah […] dokumentu D10 a uvažuje, jak zlepšit sledování divoké zvěře i na obtížně dostupných místech v terénu, použít technologii RFID, a poskytuje odborníkovi v oboru návod k vytvoření řešení dle jediného nároku […]. Jediný nárok […] tedy vzhledem ke kombinaci znaků známých z […] dokumentu D10 v kombinaci se znaky známými z […] dokumentů D23 a D26 nesplňuje podmínku přesáhnutí rámce pouhé odborné dovednosti,“ (srov. str. 27 rozhodnutí předsedy). Ani této rozkladové námitce proto předseda nepřisvědčil.

14. Žalobce se proti danému rozhodnutí bránil žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji napadeným rozsudkem zamítl. Soud v jeho odůvodnění v prvé řadě uvedl, že k výmazu užitného vzoru došlo pro nesplnění podmínky, že chráněné technické řešení naplnilo kritérium přesahu rámce pouhé odborné dovednosti. K tomu zdůraznil, že hodnocení vlastní technické podstaty a fungování střetávajících se technických řešení přísluší správním orgánům, nikoli soudu. Jeho úlohou je vyhodnotit, na základě jakých poznatků o stávajícím stavu techniky a jakým způsobem správní orgány provedly porovnání technických znaků chráněného technického řešení s těmi, které jsou obsaženy v relevantních dokumentech předložených navrhovatelem (dokumenty D10, D23 a D26).

15. Ohledně opakované námitky, podle níž správní orgány vycházely z nepřeložených cizojazyčných dokumentů, městský soud přisvědčil závěrům předsedy a podotkl, že žalobce své pochybnosti o správném překladu dokumentů nijak nekonkretizoval. Soud danou námitku shodně s předsedou posoudil tak, že se vztahuje k problému odbornému, nikoli jazykovému. Rovněž poukázal na obsah výše cit. usnesení č. j. 9 As 12/2014-60 a dospěl k závěru, že žalobce neuvedl pochybnosti, které by odůvodňovaly nezbytnost pořízení překladu dokumentů.

16. Žalobce dále tvrdil, že kombinace více než dvou dokumentů indikuje vynálezecký krok, a tedy i splnění podmínky přesahu rámce pouhé odborné dovednosti. Přestože správní orgány použily tři dokumenty (D10, D23 a D26), dospěly k závěru, že daná podmínka 3 As 141/2025 splněna nebyla. Tím došlo k nepřípustnému překročení zavedené rozhodovací praxe žalovaného. Soud se s touto námitkou neztotožnil. Žalobce podle něj srozumitelně nevysvětlil, proč použití tří dokumentů vnímá jako nepřípustnou kombinaci, jsou-li všechny dokumenty věcně i časově relevantní. Posouzení jediného nároku podle soudu nevylučovalo užití více než dvou dokumentů, pokud se vztahovaly k danému oboru a obsahovaly upřesnění lokalizačního zařízení v typech a modalitách vysílače a příjemce signálu a jeho zachycení.

17. K věcnému posouzení důvodu výmazu užitného vzoru soud uvedl, že správní orgány korektně vymezily technické znaky chráněného technického řešení i technické znaky vyplývající z jednotlivých relevantních dokumentů předložených navrhovatelem. Soud zopakoval esenciální obsah daných dokumentů a technické znaky chráněného technického řešení a uvedl, že „každý z uvedených dokumentů obsahuje technické znaky […], které jsou srovnatelné se znaky v jediném nároku […], přičemž je třeba vyzdvihnout, že lokalizační zařízení je charakterizováno jeho komponenty, aniž by zde byl uveden způsob vzájemného propojení [jednosměrné vybuzení signálu u RFID] a způsob používání zařízení, na němž žalobce staví své námitky odlišnosti a tvůrčího úsilí,“ (srov. odst. 83 napadeného rozsudku). Soud upozornil, že žalobce dovozuje své tvůrčí úsilí a odlišnosti svého technického řešení z nižší finanční náročnosti technologie RFID, dále ze způsobu přenosu signálu u této technologie a z účelu jejího použití – konkrétně ke sledování zvěře na kratší vzdálenosti či v nepřístupných místech. Soud však byl toho názoru, že tyto aspekty se „pro daný obor a monitoring zvěře spíše jeví jako přidaná hodnota, nikoliv jako autonomní nezávislá oblast sledování zvěře a přístupu k datům o zvěři s potřebou zvláštní či vyšší odborné kvalifikace,“ (srov. tamtéž).

18. Soud dále dovodil, že žalobce nerozporoval skutkové závěry správních orgánů vyplývající ze srovnání uspořádání technických znaků RFID zařízení na jedné straně a zařízení založeného na dokumentu D10 (fungujícího na základě technologie radiové telemetrie [VHF]) na druhé straně. Proto dále (ve vztahu k dané námitce) posuzoval pouze otázku, zda jednotlivé relevantní dokumenty předložené navrhovatelem v porovnání se zněním jediného nároku „představují pro průměrně zdatného odborníka v oboru řešení nad rámec jeho pouhé dovednosti či nikoliv,“ (srov. odst. 85 napadeného rozsudku).

19. Soud připomněl, že se správní orgány primárně zabývaly pojmem odborník. Podle soudu je „[z] rozhodnutí správních orgánů […] zřejmé vymezení oboru, jemuž chráněný užitný vzor slouží,“ (srov. odst. 88 napadeného rozsudku). Tímto oborem, v němž je odborník v projednávané věci průměrným profesionálem, je „zjevně [obor] myslivosti, honitby, lovectví,“ (srov. jeho odst. 63), eventuálně „sledování zvěře a shromažďování a využívání dat o ní,“ (srov. jeho odst. 88). Dovednosti daného odborníka spočívají v „v monitorování a shromažďování dat o zvěři a nakládání s těmito daty, [odborník má dále] přehled o stavu techniky […] a je schopen v rámci znalostí využívat, aplikovat a reprodukovat stávající stav techniky pro účely své činnosti, aniž by bylo nezbytné vyvinout tvůrčí myšlenkový postup,“ (srov. jeho odst. 63). Použití „RFID technologie ve srovnání se stávajícím stavem techniky [by] muselo být pro [daného] odborníka evidentní a doplňovalo by možnost sledování zvěře také na jiné vzdálenosti [kratší] a případně i pro jiné účely [v jiném terénu],“ (srov. tamtéž). Odborníkem bude podle městského soudu osoba „mající přístupy k datům z důvodu působnosti či institucionálního postavení, bezpečnosti lovců a nezúčastněných osob v průběhu 3 As 141/2025 - 58 pokračování lovu, tedy ti, kteří jsou k tomuto účelu vybaveni […] počítačovými programy, plány, pravidly a způsobem vykonávání a [u nichž se předpokládá], že svými schopnostmi a znalosti jsou k takovým činnostem a implementaci potřebných postupů vybaveni,“ (srov. odst. 86 napadeného rozsudku).

20. Městský soud dospěl k závěru, že „z uspořádání [technických] znaků [dokumentů D10, D23 a D26] a v kombinaci jejich komponentů včetně výslovné technologie RFID v dokumentu D26 vyplývá logický závěr o předpokladu, že průměrně informovaný odborník z oboru […] používá hardwarové komponenty zjevně vyžadující ke své účinnosti i softwarové aplikace [a] znal nebo mohl znát i přednosti RFID technologie na základě kombinací dílčích technických řešení z dokumentů D10, D23 a D26, vztahujících se k danému oboru. Ty mu poskytly návod k vytvoření řešení podle jediného nároku,“ (srov. odst. 87 napadeného rozsudku). Aproboval tím hodnocení žalovaného, že „odborník [při aplikaci informací z dokumentů D10 a D23] využije hardwarové komponenty a v […] softwaru použije a doplní zabezpečení přístupu k datům uživatelským způsobem [jménem a heslem], což je včetně vkládání dat do systému průměrnému odborníkovi známé již ze stavu techniky,“ (srov. tamtéž). Soud uzavřel, že „hardwarové prostředky i softwarová aplikace zařízení [podle chráněného technického řešení] jsou pro odborníka identifikovatelné ve stavu techniky dokumentovaném dokumenty D10, D23 a D26 a jejich odlišnost[i] v práci na jiné frekvenci [pasivní tag, vybuzení jednostranným signálem] a užití technologie RFID v jiných vzdálenostech a jiných terénních podmínkách nezakládají míru takové tvůrčí činnosti, která by při jejím využití přesáhla rámec pouhé odborné dovednosti,“ (srov. odst. 89 napadeného rozsudku).

21. Poslední žalobní bod spočíval na tvrzení, že žalovaný posoudil návrh v rozporu s koncentrační zásadou, neboť jej hodnotil na základě dokumentů, které nebyly původně k návrhu předloženy. Soud uvedl, že žalobce předmětné „dokumenty v žalobě vůbec neoznačil, žalovaný se k nim vyjádřil v napadeném rozhodnutí jako k dokumentům N1 až N4, které navrhovatel předložil ve vyjádření k rozkladu, avšak tak, že tyto plnily jen doplňující argumentaci k dokumentu D26. Podstatné totiž je, že závěr žalovaného je vystavěn na porovnání chráněného řešení s dokumenty D10, D23 a D26,“ (srov. odst. 95 napadeného rozsudku). S ohledem na to soud ani této námitce nepřisvědčil.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného a navrhovatele

22. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.

23. Stěžovatel v prvním námitkovém okruhu městskému soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku, zda chráněné technické řešení splňuje podmínku přesahu rámce pouhé odborné dovednosti. Soud podle něj nijak nezdůvodnil, na základě jakých skutkových zjištění a úvah uzavřel, že daná podmínka nebyla splněna, respektive svůj závěr odůvodnil „de facto pouze odkazem na věcně nesprávné závěry žalovaného.“ V tomto směru soud rovněž nehodnotil důkazy komplexně, ale pouze účelově vybíral pasáže dokumentů a technické prvky, na jejichž základě uměle dospěl k závěru o nesplnění předmětné podmínky (přistoupil k tzv. cherrypickingu). 3 As 141/2025

24. Stěžovatel dále tvrdí, že „se soud řádně nezabýval otázkou posouzení stavu techniky,“ k čemuž citoval odst. 65 napadeného rozsudku. Doplňuje, že městský soud „ponechal interpretaci odlišností techniky, kterou napadal žalobce a která je naprosto klíčová pro správné posouzení splnění či nesplnění podmínek zápisné způsobilosti užitného vzoru, výlučně na žalovaném.“ Soud rovněž „bez jakéhokoliv věcného odůvodnění a řádné komparace technických znaků uvedl, že ‚Dokument D26 jako stejně, ne-li více rozhodný a nikoliv jen doplňující, přitom žalobce v obhajobě svého řešení upozaďuje, ne-li vůbec vynechává.‘ “ Městský soud také „nezkoumal, proč žalovaný nepopsal podrobně dosavadní stav techniky, ani nepopsal, jaké bylo třeba učinit kroky k tomuto řešení.“

25. Dále stěžovatel trvá na žalobní námitce, že nutnost kombinace více než dvou dokumentů „jasně prokazuje splnění [předmětné] podmínky,“ neboť tato kombinace svědčí o existenci vynálezeckého kroku. Městský soud proto pochybil ve svém závěru uvedeném v odst. 70 napadeného rozsudku. V další námitce stěžovatel tvrdí, že se předseda „nezabýval skutečností, že [předmětná] podmínka […] je v zásadě neurčitým právním pojmem. […] [Předseda] opomněl uvést, že pro posouzení, zda technické řešení vyplývá pro odborníka ze stavu techniky […], není rozhodující, mohl-li odborník z tohoto stavu techniky odvodit všechny znaky, které předmětné zařízení zahrnuje, ale to, zda mohl odborník ve známém stavu techniky najít dostatečné vodítko […], aby tyto technické znaky zařízení použil.“

26. Konečně stěžovatel v tomto námitkovém okruhu tvrdí, že navrhovatel přiznal, „že chráněné technické řešení není podle [jeho] názoru uskutečnitelné, a tedy lze jednoznačně dovodit, že takové řešení by [nenavrhl].“ Dále „žalovaný ve svém rozhodnutí […] zcela nedostatečně zdůvodnil, jak dospěl k závěru, že chráněné technické řešení nepřesahuje rámec pouhé odborné dovednosti.“ Stejně tak jsou rozhodnutí žalovaného a jeho předsedy nezákonná, neboť jimi správní orgány „překročil[y] meze správního uvážení v neprospěch žalobce,“ a to tím, že nesprávně vyhodnotily splnění předmětné podmínky. Rovněž stěžovatel nesouhlasí s obsahem odst. 85 napadeného rozsudku, podle něhož „[stěžovatel] nerozporoval skutkové závěry vyvěrající ze srovnání uspořádání technických znaků VHF zařízení a RFID zařízení a nárok kromě uspořádání komponentů neobsahuje jejich vzájemné propojení a působení.“ Stěžovatel tvrdí, že uspořádání technických znaků „není pro napadený nárok zásadním atributem, neboť shodně uspořádány mohou být zcela odlišné prvky, což však nemůže vést k závěru, že takové uspořádání samo o sobě představuje důvod pro nesplnění podmínky přesažení rámce pouhé odborné dovednosti. Navíc bylo vyvráceno, že technologie RFID a VHF telemetrie využívají shodné technické prvky, tedy ani uspořádání nemůže být totožné, neboť technologie RFID nevyžaduje využití baterie a anténa nemá být umístěna na zvířeti, nýbrž na zařízení vysílajícím signál k aktivaci RFID tagu, kde toto zařízení je umístěno v lokalitě se sníženým nebo nedostupným GPS signálem.“

27. V dalším námitkovém okruhu stěžovatel rozporuje závěry orgánů veřejné moci vztahující se k pojmu odborník. Podle stěžovatele je odborník „jednoznačně pouze pracovník v oboru myslivosti s IT vzděláním v oblasti zpracování dat, a nikoliv […] v oboru sledování zvěře a shromažďování dat o zvěři a nakládání s nimi.“ Ze závěrů žalovaného rovněž neplyne, co by při znalosti předmětných dokumentů přivedlo „odborníka na myšlenku využít kombinaci znaků radiofrekvenčního čipu pro umístění na sledované zvěři a snímače RFID pro přečtení dat z RFID tagu zahrnující optické sledovací zařízení, kterou ale namítané dokumenty vůbec neobsahují.“ Stěžovatel má dále za to, že daný odborník „by jednoznačně 3 As 141/2025 - 59 pokračování nemohl dospět k aplikaci technologie RFID, neboť by se domníval, že cíle sledování nemohou být pomocí této technologie zajištěny.“ Nadto „by se tedy jistě nepokusil kombinovat dokumenty D10, D23 a D26, i kdyby taková kombinace byla možná, když technologie RFID je v ní uvedena jen okrajově, k jinému účelu a v kombinaci s jinými technickými prvky,“ – městský soud se podle něj s daným závěrem neměl ztotožnit.

28. Třetí námitkový okruh obsahuje kasační důvody směřující proti vadám řízení před žalovaným. Stěžovatel jeho rozhodnutí v prvé řadě vytýká, že v něm žalovaný rozhodoval nad rámec návrhu na výmaz, neboť jeho odůvodnění nepřípustně nahrazoval vlastními úvahami a sám doplňoval dokumenty, z nichž při rozhodování vycházel. Dále namítá, že žalovaný rozhodl v rozporu s koncentrační zásadou, která ovládá řízení o výmazu užitného vzoru. Žalovaný totiž připustil předložení dalších důkazů až v řízení o rozkladu – ty byly označeny jako N1 až N4. Městský soud v tomto vadu řízení neshledal, a to s odůvodněním uvedeným v odst. 95 napadeného rozsudku. V něm podle kasační stížnosti „soud [stěžovateli] vytýká, že ‚tyto dokumenty v žalobě vůbec neoznačil‘.“ Stěžovatel však namítá, že, dané dokumenty v žalobě označil jako „jakékoliv další dokumenty předložené [navrhovatelem], které nebyly součástí návrhu na výmaz.“ Žalovaný tyto dokumenty neměl brát v úvahu ani jako doplňující argumentaci k dokumentu D26. Podle stěžovatele došlo rovněž k porušení rozhodovací praxe žalovaného. Stěžovatel odkázal na rozhodnutí předsedy ze dne 8. 3. 2004, podle něhož „[d]ůvody výmazu včetně označení důkazů, kterých se návrh dovolává, nemohou být dodatečně měněny, ani doplňovány, neboť by tak byla majiteli užitného vzoru odňata možnost rozhodnout o skutečnosti, zda výmaz má být proveden bez dalšího řízení.“ Stěžovatel namítá, že v rozporu s touto praxí žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel z dokumentů D10 a D23, avšak předseda do této kombinace přibral navíc dokument D26. Nadto předseda odůvodnění svého rozhodnutí, vztahující se k dokumentu D26, doplnil o skutečnosti, které nebyly součástí návrhu na výmaz.

29. Čtvrtý námitkový okruh se vztahuje k opakované námitce týkající se dokazování cizojazyčnými dokumenty. Stěžovatel trvá na tom, že žalovaný své rozhodnutí vystavěl na chybném a účelovém překladu. Dále podle něj „nelze předpokládat, že by zvláštními jazykovými znalostmi byl vybaven senát soudu. Z toho vyplývá, že soud nijak nemohl ověřit, zda žalovaný vyvodil z cizojazyčných textů znaky starších technických řešení správně. Soud za daných okolností pouze povrchně zjistil, že se jimi žalovaný v určité míře zabýval […]. Soud tak formálně uzavřel, že podmínky k rozhodnutí žalovaného byly splněny, když správní orgán popsal podstatné i nepodstatné znaky vyplývající ze starších dokumentů. Soud se ovšem vůbec nezabýval tím, zda tyto znaky skutečně z těchto dokumentů vyplývají a z jakých dokumentů žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel a odkud tyto texty žalovaný vůbec čerpal.“

30. Poslední námitkový okruh se dotýká kasačního bodu, podle něhož městský soud chybně neprovedl důkaz „rozhodnutím předsedy Úřadu ze dne 15. 7. 2025, č. j. PUV 202037308/D24058899/2024/ÚPV.“ Stěžovatel poukazuje na odst. 53 napadeného rozsudku, podle něhož „toto rozhodnutí svým datem vydání nepředstavuje ustálenou rozhodovací praxi Úřadu, neboť bylo vydáno po datu napadeného rozhodnutí.“ K tomu stěžovatel namítá, že z napadeného rozsudku neplyne, proč by mělo být na překážku, že bylo uvedené rozhodnutí vydáno později než rozhodnutí žalovaného a jeho předsedy v nyní projednávaném případu. Stěžovatel v této vadě spatřuje kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. 3 As 141/2025

31. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na konkrétní pasáže napadeného rozsudku a navrhl, aby Nejvyšší správní soud stížnost zamítl. Navrhovatel se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry žalovaného i městského soudu a rovněž navrhl, aby zdejší soud kasační stížnost zamítl.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

32. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátkou. Poté posoudil důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.

33. Po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

34. Nejvyšší správní soud na úvod samotného věcného přezkumu připomíná, že stěžovatel je v kasační stížnosti povinen „cíleně reagovat na rozhodnutí krajského soudu a […] zpochybňovat právě jeho argumentaci,“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2023, č. j. 3 Afs 231/2022-46, odst. [16]). Naopak, úkolem stěžovatele v kasační stížnosti není napadat „nějaký jiný akt [byť třeba i věcně souvisící nebo předcházející napadenému rozhodnutí krajského soudu],“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019-63, publ. pod č. 4051/2020 Sb. NSS, odst. [5]). Řízení o kasační stížnosti totiž není pokračováním řízení o žalobě, ale je samostatným řízením o mimořádném opravném prostředku za procesní situace, kdy řízení před krajským soudem již bylo pravomocně skončeno. Jestliže některá z kasačních námitek nenapadá rozhodnutí krajského soudu, nýbrž jiné akty, nemíří proti rozhodovacím důvodům krajského soudu. Taková námitka je ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná (srov. odst. [12] uvedeného rozsudku).

35. Stejně tak je nutné zdůraznit, že stěžovatel je povinen uvést konkrétní argumentaci kvalifikovaně zpochybňující závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí krajského soudu (srov. výše cit. rozsudek č. j. 3 Afs 231/2022-46, odst. [16], nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2021, č. j. 7 Afs 318/2019-28, odst. [8]). Pokud se stěžovatel omezí na tzv. prostý nesouhlas s názorem krajského soudu, aniž by s ním věcně polemizoval, nedostojí tím své povinnosti „v kasační stížnosti vylíčit, jakých konkrétních nesprávných úvah, hodnocení, či závěrů se měl městský soud dopustit, jakož i ozřejmit svůj právní náhled na to, v čem je tato nesprávnost spatřována […]. Obsah kasační stížnosti tak v této části nesplňuje pro svoji nekonkrétnost výše uvedené požadavky; v tomto případě se proto nejedná o kasační námitku ve smyslu § 103 odst. 1 s. ř. s.,“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2023, č. j. 3 As 58/2021-40, odst. [16]).

36. Konečně Nejvyšší správní soud upozorňuje, že kvalita kasační stížnosti předurčuje obsah rozhodnutí soudu. Míra precizace kasačních bodů do značné míry ovlivňuje to, jaké soudní ochrany se stěžovateli dostane. Čím méně je námitka konkrétní, tím obecněji k ní správní soud může přistoupit a posuzovat ji, neboť není naprosto namístě, aby za 3 As 141/2025 - 60 pokračování stěžovatele domýšlel argumenty, které kasační stížnost podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným arbitrem sporu, ale přebíral by funkci advokáta stěžovatele (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, publ. Pod č. 2162/2011 Sb. NSS).

37. Touto optikou hodnotil Nejvyšší správní soud jednotlivé kasační námitky v projednávané věci. Zdejší soud považuje za potřebné na úvod zdůraznit, že projednávaná kasační stížnost svou kvalitou neodpovídá standardu, jehož by podání adresovaná Nejvyššímu správnímu soudu měla dosahovat. Kasační stížnost je s ohledem na materii projednávanou v této věci velmi těžko uchopitelná: obsažená argumentace je značně nepřehledná a kostrbatá, individuální námitky se překrývají a cyklí a podstatná část tvrzení se zcela míjí s důvody, na nichž městský soud napadený rozsudek založil. Stěžovatel rovněž zásadní část kasační stížnosti vůbec nesměřuje proti napadenému rozsudku, ač je k tomu podle výše uvedené judikatury povinen, nýbrž proti rozhodnutím správních orgánů nebo jiným aktům. Stejně tak nelze opomenout, že celkový rozsah kasační stížnosti překračuje míru reakce, která by byla pro uplatnění kasačních námitek potřebná, což zdejší soud rovněž v rámci vypořádání kasačních bodů zohlednil v souladu se svou judikaturou (srov. rozsudky ze dne 11. 6. 2015, č. j. 10 Afs 18/2015-48, odst. [34], nebo ze dne 4. 8. 2023, č. j. 10 Afs 12/2021-75, odst. [50]). III. a) Ke kasačnímu důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d)

38. Nejvyšší správní soud se v rámci přezkumu kasačních námitek nejprve zaměří na námitku podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku či na existenci jiné vady řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Platí totiž, že pokud je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, zpravidla již není prostor k úvahám o námitkách věcného charakteru a je nezbytné napadený rozsudek bez dalšího zrušit.

39. Stěžovatel spatřuje kasační důvod podle uvedeného ustanovení ve skutečnosti, že městský soud neprovedl dokazování rozhodnutím předsedy ze dne 15. 7. 2025, aniž by bylo zřejmé proč. Podle městského soudu „toto rozhodnutí svým datem vydání nepředstavuje ustálenou rozhodovací praxi Úřadu, neboť bylo vydáno po datu napadeného rozhodnutí,“ (srov. odst. 53 napadeného rozsudku). Stěžovatel však nesouhlasí s tím, že by mělo být optikou ustálené rozhodovací praxe žalovaného na překážku, že bylo dané rozhodnutí vydáno později než rozhodnutí v nyní posuzované věci.

40. Nejvyšší správní soud se touto námitkou zabýval a nepřisvědčil jí. Městský soud uvedl, že rozhodnutí předsedy ze dne 15. 7. 2025 nemohlo založit ustálenou rozhodovací praxi žalovaného ve vztahu k rozhodnutím vydaným v projednávaném případu. V tomto směru Nejvyšší správní soud poukazuje na svou judikaturu, podle níž je správní orgán povinen „dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Stěžejní je tedy okamžik rozhodování správního orgánu, kdy správní orgán musí rozhodovat v souladu s již vydanými rozhodnutími, která se týkala skutkově shodných či obdobných případů,“ (srov. rozsudek ze dne 9. 4. 2024, č. j. 6 Ads 298/2023-23, odst. [13] a další rozhodnutí v citovaném odstavci uvedená). Jinými 3 As 141/2025 slovy, správní praxe zakládající legitimní očekávání určité činnosti musí této činnosti předcházet. To v projednávaném případě nenastalo. S ohledem na to nebyl městský soud povinen dokazování daným rozhodnutím provést, neboť nebylo způsobilé vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2024, č. j. 3 As 319/2022-43, odst. [24]). Tato námitka proto není důvodná.

41. Nejvyšší správní soud doplňuje, že ani on sám ex officio neshledal, že by napadený rozsudek byl v jakémkoli dalším ohledu nepřezkoumatelný či trpěl jinou vadou řízení, která by ovlivňovala jeho zákonnost; důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. proto dán není. III. b) K prvnímu námitkovému okruhu

42. Základ argumentace uvedené v kasační stížnosti tkví v tom, že stěžovatel nesouhlasí s právním hodnocením městského soudu (i správních orgánů) v otázce, zda chráněné technické řešení splňuje podmínku přesahu rámce pouhé odborné dovednosti ve smyslu § 1 ZUV (srov. cit. v odst. [2] výše). Nejvyšší správní soud však námitkám z tohoto okruhu po jejich pečlivém zvážení nepřisvědčil.

43. Stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že městský soud neuvedl, jaká skutková zjištění při svém rozhodování vzal v úvahu. S tím však Nejvyšší správní soud nesouhlasí a poukazuje na rozsáhlou citaci napadeného rozsudku uvedenou v odst. [17] a zejména [20] výše a dále v podrobnostech na odst. 77 a násl. napadeného rozsudku. Městský soud v této části rozsudku několikrát uvedl, jaké nesporné skutečnosti hodnotil – zejména šlo o obsah jediného nároku a obsah dokumentů D10, D23 a D26. Městský soud se obsahem daných podkladů důsledně zabýval. Sám dospěl k závěru, že každý z uvedených dokumentů obsahuje technické znaky, které jsou srovnatelné se znaky v jediném nároku. Rovněž z jeho posouzení vyplynuly konkrétní kroky, které mohl odborník podniknout, aby na základě těchto skutkových zjištění dospěl k vytvoření chráněného technického řešení. Je pravda, že se výsledek jeho právního posouzení shoduje se závěry správních orgánů – městský soud však k danému posouzení dospěl sám vlastním hodnocením obsahu uvedených dokumentů. Nejvyšší správní soud proto nemůže přisvědčit stěžovateli, že městský soud pouze odkázal na závěry žalovaného.

44. Pokud jde o tvrzení, že městský soud nehodnotil důkazy komplexně, Nejvyšší správní soud upozorňuje, že jde o námitku velmi obecnou, z níž není patrné, jaké důkazy městský soud vytrhl z jejich kontextu či zcela opomenul, případně jak se tvrzený cherrypicking městského soudu projevil v realitě. Na tomto místě je třeba poukázat na obsah judikatury zdejšího soudu uvedené v odst. [36] výše. Kasační soud tak k této námitce mohl přistoupit pouze obecně. Z této pozice uvádí, že městský soud ani správní orgány nepostupovaly tak, jak stěžovatel tvrdí. Je třeba upozornit, že navrhovatel předložil k návrhu na výmaz užitného vzoru dokumenty D1 až D27, z nichž žalovaný považoval za relevantní pouze některé (srov. odst. [4] výše). Tyto dokumenty představovaly relevantní stav techniky, na jehož základě by fiktivní odborník podle správních orgánů i městského soudu dospěl k vytvoření technického řešení podle jediného nároku. Pokud má stěžovatel za to, že se příliš úzký výběr dokumentů projevil v protiprávním zásahu do jeho veřejných 3 As 141/2025 - 61 pokračování subjektivních práv, pak zdejšímu soudu tento názor nevysvětlil. Kasační soud však je v obecnosti toho názoru, že by zahrnutí dalších dokumentů mezi relevantní stav techniky stěžovateli nijak neprospělo. Pokud by odborník dospěl k závěru, že technické znaky jediného nároku vyplývají z technických znaků dokumentů D10, D23 a D26, pak by tyto znaky logicky musely vyplynout i ze soustavy dokumentů, které by zahrnovaly tyto i další dokumenty předložené navrhovatelem. Tato námitka proto není důvodná.

45. Stěžovatel dále tvrdí, že se městský soud řádně nezabýval otázkou posouzení stavu techniky a že ponechal výklad odlišností techniky na žalovaném. Podle dikce daného tvrzení je zřejmé, že stěžovatel s uvedeným postupem městského soudu nesouhlasí; Nejvyšší správní soud však upozorňuje, že vyjma tohoto nesouhlasu stěžovatel neprezentuje žádnou relevantní konkurující argumentaci. Z dané námitky není zřejmé, proč s názorem městského soudu nesouhlasí, nýbrž pouze to, že nesouhlasí. Nejvyšší správní soud se proto s ohledem na svou judikaturu uvedenou v odst. [35] výše nemohl touto námitkou zabývat.

46. Podle obsahu další námitky městský soud sice uvedl, že je dokument D26 pro posouzení splnění podmínky přesahu rámce pouhé odborné dovednosti důležitý, tento svůj závěr však nijak neodůvodnil. Ani s tímto názorem nemůže Nejvyšší správní soud souhlasit. Za prvé je třeba připomenout, že městský soud aproboval skutkové i právní závěry správních orgánů, přičemž předseda se obsahem dokumentu D26 důsledně zabýval. Konkrétně na str. 26 a 27 svého rozhodnutí identifikoval technické znaky, které z daného dokumentu vyplývají, a rovněž uvedl, jak by měl odborník postupovat při vytváření technického řešení podle jediného nároku, a to na základě dokumentů D10, D23 a D26 (srov. odst. [13] výše). Za druhé městský soud sám obsah dokumentu D26 opakovaně konkretizoval – srov. odst. 70, 82, 87 a 88 napadeného rozsudku.

47. Pokud stěžovatel namítá, že městský soud nezkoumal, proč žalovaný podrobně nepopsal dosavadní stav techniky, opět lze s ohledem na neurčitost této námitky (srov. odst. [36] výše) pouze obecně podotknout, že daná námitka není důvodná, neboť se zakládá na objektivně nepravdivé premise. Městský soud se danou otázkou totiž výslovně zabýval (srov. odst. 73 napadeného rozsudku) a vyhodnotil, že správní orgány popsaly dosavadní stav techniky dostatečně (srov. jeho odst. 83 a násl.).

48. V dalším kasačním bodu stěžovatel setrvává na svém právním názoru, že nutnost kombinace více než dvou dokumentů prokazuje splnění podmínky přesahu rámce pouhé odborné dovednosti. Nejvyšší správní soud k tomu podotýká, že stěžovatel v kasační stížnosti cituje část odst. 70 napadeného rozsudku, v němž městský soud korespondující žalobní námitku hodnotil. Stěžovatel současně s právním posouzením soudu zřetelně nesouhlasí. Zároveň však ve své námitce nijak nereflektuje důvody, na nichž městský soud vystavěl svůj právní názor týkající se této námitky. Stěžovatel pouze opakuje, že kombinace více než dvou dokumentů svědčí o existenci vynálezeckého kroku, ale nijak svou námitku nevztahuje k závěrům napadeného rozsudku. I v tomto případě je výsledkem jeho námitky pouze nekvalifikovaný prostý nesouhlas, jímž se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat, a to s ohledem na judikaturu uvedenou v odst. [35] výše. 3 As 141/2025

49. Podle další námitky se předseda nevěnoval skutečnosti, že podmínka přesahu rámce pouhé odborné dovednosti je neurčitým právním pojmem. Kasační soud na tomto místě připomíná, že kasační námitka musí směřovat proti rozhodnutí krajského soudu, které je kasační stížností napadeno, a ne proti jinému rozhodnutí, třebaže by z hlediska procesní historie tomuto rozhodnutí krajského soudu předcházelo (srov. odst. [34] výše). Stěžovatel v této námitce výslovně napadá postup předsedy žalovaného a nijak její obsah nevztahuje k napadenému rozsudku. Ani touto kasační námitkou se Nejvyšší správní soud, s ohledem na uvedenou judikaturu, nemohl zabývat.

50. Podle stěžovatele dále navrhovatel uznal, že chráněné technické řešení není proveditelné, a proto by se jej ani nepokusil vytvořit. Nejvyšší správní soud, ve shodě s odůvodněním uvedeným v předchozím odstavci, poukazuje na to, že ani tato námitka nesměřuje proti napadenému rozsudku, proto ji nemohl po věcné stránce posuzovat. Stejně je nutné vypořádat neurčitou námitku, podle níž žalovaný ve svém rozhodnutí nezdůvodnil, proč chráněné technické řešení nepřesahuje rámec pouhé odborné dovednosti. Totožný osud stíhá navazující námitku, že správní rozhodnutí vydaná v projednávané věci jsou nezákonná, neboť jimi správní orgány překročily meze správního uvážení v neprospěch stěžovatele.

51. Co se týče posledního kasačního bodu z tohoto námitkového okruhu, jeho podstatou je polemika stěžovatele nad vztahem zařízení fungujících na bázi technologie RFID oproti zařízením založeným na technologii VHF – stěžovatel trvá na svém názoru, že dané technologie jsou odlišné, a upozorňuje na konkrétní prvky, na nichž je tato rozdílnost založena. Nejvyšší správní soud k této námitce podotýká, že se městský soud podobnostmi a odlišnostmi jednotlivých technologií obsáhle zabýval (srov. odst. 84 napadeného rozsudku). Městský soud dospěl k názoru, že nejde o totožné technologie; chráněné technické řešení nicméně je pro odborníka identifikovatelné ve stavu techniky plynoucím z dokumentů D10, D23 a D26. Tvrzené odlišnosti technologie RFID od technologie VHF pak nezakládají míru takové tvůrčí činnosti, která by při jejím využití přesáhla rámec pouhé odborné dovednosti (srov. odst. [20] výše). Stěžovatel na dané zdůvodnění opětovně věcně nereaguje a pouze bez dalšího setrvává na své původní argumentační pozici. S ohledem na nekvalifikovanost této námitky (srov. odst. [35] výše) se jí Nejvyšší správní soud nemohl zabývat. III. c) K dalším kasačním námitkám

52. Kasační soud dále posuzoval námitky prezentované v druhém námitkovém okruhu. Stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že odborníkem je výhradně pracovník v oboru myslivosti s IT vzděláním v oblasti zpracování dat – v tomto směru tak nesouhlasí s vymezením pojmu odborník tak, jak k němu přistoupil městský soud v odst. [86] napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud v tomto směru opakovaně poukazuje na skutečnost, že mu stěžovatel nenabízí žádnou kvalifikovanou argumentaci v opozici k odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatel znovu pouze obecně nesouhlasí, a proto se zdejší soud ani touto námitkou nemohl zabývat (srov. odst. [35] výše). Shodně je nutné vypořádat kasační námitku, podle níž by odborník nemohl dospět k aplikaci technologie RFID. Městský soud zcela konkrétně uvedl, jak by odborník při hodnocení stavu techniky 3 As 141/2025 - 62 pokračování postupoval (srov. odst. [20] výše) a stěžovatel daný návod nijak relevantně věcně nerozporuje. S týmž odůvodněním pak Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako nekvalifikovanou námitku, že by se odborník „jistě nepokusil kombinovat dokumenty D10, D23 a D26.“ Co se týče námitky, podle níž není z rozhodnutí žalovaného jasné, jak by odborník dospěl k myšlence využít konkrétní technické znaky plynoucí z jednotlivých dokumentů, zdejší soud znovu podotýká, že ani tato námitka nesměřuje proti napadenému rozsudku, nýbrž proti obsahu rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud se jí proto s ohledem na svou judikaturu nemohl zabývat (srov. odst. [34] výše).

53. Ve třetím námitkovém okruhu uplatnil stěžovatel důvody kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., které se váží k vadám řízení před žalovaným. Stěžovatel namítá, že žalovaný rozhodoval nad rámec návrhu na výmaz užitného vzoru a současně porušil svou vlastní rozhodovací praxi. Nejvyšší správní soud v tomto směru podotýká, že ačkoli stěžovatel v kasační stížnosti namítá vady řízení před žalovaným, nijak tím není dotčena jeho povinnost směřovat své kasační námitky proti napadenému rozsudku. Konkrétně je stěžovatel povinen tvrdit, že předmětné procesní vady namítal důvodně již v žalobě, avšak městský soud jeho názoru chybně nepřisvědčil. Nesplnění této povinnosti má za následek nekvalifikovanost daných námitek ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. (srov. odst. [34] výše). V podrobnostech srov. např. Blažek, T., Jirásek, J., Molek, P., Pospíšil, P., Sochorová, V., Šebek, P. Soudní řád správní. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016., dostupné na beck-online.cz, k § 103, část II. B., či Potěšil, L., Šimíček, V. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014, str.

980. Nejvyšší správní soud upozorňuje, že stěžovatel uvedené námitky nijak nesměřuje proti napadenému rozsudku – proto se jimi s ohledem na výše uvedené nemohl zabývat.

54. Stěžovatel dále namítá, že žalovaný rozhodl v rozporu s koncentrační zásadou a že městský soud tuto skutečnost chybně nepovažoval za vadu řízení. Konkrétně soud stěžovateli nesprávně vytknul, že v žalobě neoznačil dokumenty, které nebyly součástí návrhu na výmaz užitného vzoru. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem v tom směru, že městský soud daný závěr v napadeném rozsudku uvedl (srov. odst. [21] výše). Podle kasačního soudu však z tohoto tvrzení nevyplynuly žádné konkrétní důsledky, které by byly pro stěžovatele jakkoliv negativní. Nadto stěžovatel touto námitkou nijak nenapadá nosný důvod argumentace, jíž se městský soud s odpovídající žalobní námitkou vypořádal a který spočíval v konstatování, že „závěr žalovaného je vystavěn na porovnání chráněného řešení s dokumenty D10, D23 a D26.“ Naopak, stěžovatel tento kasační bod směřuje výhradně proti části argumentací vyslovené obiter dictum. K tomu Nejvyšší správní soud upozorňuje, že kasační námitku lze efektivně směřovat pouze proti nosným důvodům napadeného rozsudku, tj. proti závěrům, na nichž soud vystavěl své závazné právní posouzení; nikoli proti části rozsudku, na níž nosné důvody rozsudku nespočívají (srov. např. jeho rozsudek ze dne 11. 6. 2026, č. j. 3 As 78/2025-95, odst. [44]). Jelikož kasační námitka směřuje právě proti důvodu vyslovenému obiter dictum, nemohl se kasační soud ani touto námitkou věcně zabývat.

55. V posledním nevypořádaném námitkovém okruhu stěžovatel trvá na svých tvrzeních týkajících se použití cizojazyčných dokumentů v řízeních před městským soudem i správními orgány. Nejvyšší správní soud se ani zde nemohl věcně zabývat námitkami, vztahujícími se k údajně chybnému postupu žalovaného při překladu 3 As 141/2025 cizojazyčných dokumentů, neboť kasační body nijak konkrétně nesměřují proti napadenému rozsudku (srov. odst. [53] výše).

56. Nakonec zdejší soud posuzoval poslední z námitek vztahující se k tvrzení, že nelze předpokládat, že by byl soud vybaven zvláštními jazykovými znalostmi. Kasační soud upozorňuje, že je daná námitka značně kusá a není z ní zcela zřetelné, co přesně stěžovatel městskému soudu vytýká.

57. První z dílčích kasačních námitek patrně směřuje k tvrzení, že nelze předpokládat, že má městský soud dostatečné jazykové znalosti na to, aby mohl ověřit obsah dokumentů v anglickém jazyce. S ohledem na obecnost této námitky Nejvyšší správní soud rovněž pouze obecně uvádí, že „[p]ožadavku na opatření překladu cizojazyčné listiny, jíž má být proveden důkaz, by měl správní orgán dostát v případě, že některý z účastníků řízení včas uplatní námitku, že jejímu obsahu nerozumí, a proto nemůže uplatnit právo vyjádřit se k tomuto důkazu. […] Nevyžádal-li správní orgán předložení úředně ověřeného překladu cizojazyčné listiny navržené k provedení důkazu po účastníkovi, který listinu předložil, nebo neprovedl-li [ani prostý] překlad cizojazyčné listiny, kterou opatřil sám, lze předpokládat, že obsahu této listiny rozumí,“ (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2015, č. j. 9 As 12/2014-60, odst. [29] a [30], publ. pod č. 3239/2015 Sb. NSS). Rovněž je třeba uvést, že „závěry [citovaného usnesení lze] obecně vztáhnout i na řízení vedené v režimu soudního řádu správního,“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2016, č. j. 6 Azs 165/2016-24, odst. [18]). Jinými slovy, s ohledem na závěry citované judikatury zdejšího soudu není pravda, že „nelze předpokládat“ dostatečné jazykové znalosti soudu – naopak, takovou kompetenci za splnění uvedených podmínek předpokládat lze. Stěžovatel však naplnění daných podmínek nezpochybňuje a ani nijak konkrétně neuvádí, proč by městský soud měl odpovídající jazykovou znalost postrádat. Daná kasační námitka je proto nedůvodná.

58. Podle Nejvyššího správního soudu citace kasační stížnosti uvedená v odst. [29] výše obsahuje i druhou dílčí námitku, podle níž městský soud neověřil, zda z dokumentů předložených navrhovatelem vyplývají relevantní technické znaky, a dále „z jakých dokumentů žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel a odkud tyto texty žalovaný vůbec čerpal.“ K této opětovně obecné námitce Nejvyšší správní soud pouze uvádí, že se jejím obsahem dostatečně zabýval v rámci vypořádání prvního okruhu kasačních námitek a pro stručnost na danou pasáž tohoto rozsudku odkazuje [srov. část III. b) výše]. Ani tuto námitku proto zdejší soud neshledal důvodnou.

IV. Závěr a náklady řízení

59. Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů shledal kasační stížnost nedůvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1, in fine, s. ř. s. zamítl.

60. O nákladech řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný, žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední 3 As 141/2025 - 63 pokračování činnosti nevznikly, kasační soud proto žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.

61. Osoba zúčastněná na řízení má v řízení o kasační stížnosti právo jen na náhradu nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil (§ 60 odst. 5 s. ř. s.); takové náklady však navrhovateli nevznikly, proto (za použití § 120 s. ř. s.) nemá právo na jejich náhradu.

Poučení

Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 9. července 2026 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu