3 As 178/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Krupičkové, soudce JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyně Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobců: a) Mgr. K. N., b) Ing. M. N., oba zast. Mgr. Christianem Grymem, advokátem se sídlem Velké náměstí 149/0, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) J. CH., zast. Mgr. Ondřejem Krotilem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2, Praha 4, II) Město Třebechovice pod Orebem, se sídlem Masarykovo náměstí 14, Třebechovice pod Orebem, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 2025, č. j. MD-8119/2025-940/3, v řízení o kasační stížnosti OZNŘ I) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2025, č. j. 30 A 42/2025-108, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Osoba zúčastněná na řízení I) j e p o v i n n a zaplatit žalobcům a) a b) náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 10 606,86 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce Mgr Christiana Gryma, advokáta.

III. Žalovanému a osobě zúčastněné na řízení II) s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu

1. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 1. 11. 2024, č. j. KUKHK-25346/DS/2024-14 (Ma). Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně deklaroval k žádosti OZNŘ I) existenci veřejně přístupné účelové komunikace (dále též „VPÚK“) na části pozemku parc. č. XA vymezené oranžovým ohraničením na snímku katastrální mapy v obci a v katastrálním území T, a uložil žalobcům povinnost odstranit z ní pevnou překážku (bránu) umístěnou v prostoru mezi domy č. p. Y a č. p. Z.

2. Žalobci podali proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“). Žalovaný následně krajskému soudu sdělil, že ve věci využije uspokojení navrhovatele podle § 62 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), neboť v rozhodnutí detekoval věcné a procesní pochybení. Tak i učinil a rozhodnutím ze dne 29. 8. 2025 zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně k datu právní moci rozhodnutí soudu o zastavení řízení o žalobě a věc mu vrátil k novému projednání. Krajský soud však dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro postup podle § 62 s. ř. s., neboť u účastníků s protichůdnými zájmy není možné schválit uspokojení navrhovatele. V posuzované věci se kolize s právy a povinnostmi dalších osob projevila u osob zúčastněných na řízení. Krajský soud proto v řízení pokračoval a žalobu věcně projednal. Nové rozhodnutí žalovaného tak nenabylo právní moci.

3. Krajský soud následně zrušil rozhodnutí žalovaného i správního orgánu I. stupně a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Shledal, že je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné, neboť jím aproboval prvostupňové rozhodnutí obsahující neurčitý výrok II., podle něhož se žalobcům ukládá, aby „odstranili nepovolenou pevnou překážku -bránu, která je umístěna na předmětném pozemku v prostoru mezi domy čp. Y a čp. Z“. Dle krajského soudu se ve výroku II. pouze slovně uvádí, že se pevná překážka nachází v prostoru mezi domy čp. Y a čp. Z, aniž by tomu tak ve skutečnosti bylo. Z fotodokumentace vyplývá, že se brána nenachází v prostoru mezi domy, ale zřejmě až dále za nimi. Ani z odůvodnění rozhodnutí nelze dovodit žádnou přesnější (správnou) specifikaci jejího umístění. Žalovaný přitom námitku vadného vymezení místa, kde by se měla nacházet pevná překážka, zcela pominul. Prvostupňové rozhodnutí navíc neobsahuje ve vztahu k výroku II. žádné odůvodnění. Chybí jakýkoliv popis pevné překážky včetně zdůvodnění, že jde o překážku pevnou a není uvedeno, z jakého důvodu a proč správní orgán dospěl k závěru o nařízení jejího odstranění. Není tak zřejmé, jak byla aplikována jednotlivá zákonná ustanovení a jakými úvahami se správní orgán řídil. Nejsou konstatovány provedené důkazy, skutečnosti z nich zjištěné ani jejich hodnocení. Chybí také uvedení důvodu, jaký veřejný zájem je nařízením odstranění pevné překážky sledován, proč je třeba chránit obecné užívání dotčené části pozemní komunikace atd.

4. Nedůvodnými shledal krajský soud námitky nesrozumitelnosti a neurčitosti výroku I., jakož i vady řízení spočívající ve spojení řízení o odstranění pevné překážky a deklaratorního rozhodnutí o existenci VPÚK. Uvedl, že ve výroku I. je dostatečně a jednoznačně specifikováno, na kterém pozemku se VPÚK nachází, a její rozsah je zřetelný i ze snímku katastrální mapy umístěného ihned za výrokem I., kde je označena oranžovou barvou. Ke spojení řízení uvedl, že správní orgány dříve, než mohly posoudit žádost o odstranění překážky z účelové komunikace, musely hodnotit jako otázku předběžnou, zda se na předmětném pozemku VPÚK nachází.

5. Dále se krajský soud zabýval existencí VPÚK. Konstatoval, že se správní orgán I. stupně řádně nezabýval otázkami souvisejícími se souhlasem vlastníka dotčeného pozemku ani splněním podmínky nezbytné komunikační potřeby. I v případě souhlasu vlastníka s veřejným užíváním komunikace totiž musí být podle krajského soudu splněny všechny čtyři zákonné znaky VPÚK. Z ničeho přitom nevyplývá, že by široká veřejnost měla k využití dané cesty důvod (zejména v části za branou). Jde o slepou cestu, která je zejména v části za bránou zřejmě užívána pouze žalobci a v části před bránou i OZNŘ I), resp. i členy jejich rodin, jejich návštěvami a technickou obsluhou (pošta, opravář apod.), a neslouží ke spojení a obhospodařování nemovitostí ve vlastnictví jiných vlastníků. Pokud však slouží tato cesta pouze konkrétním osobám, s největší pravděpodobností se může jednat o pouhou výprosu. Nelze současně přehlédnout, že smyslem postoje jejího vlastníka [OZNŘ II), dále též „Město“] je umožnit žalobcům a OZNŘ I) užívat cestu stejnou potřebnou měrou a zabránit sousedským sporům. Podle soudu správní orgány do jisté míry směšují souhlas vlastníka s užíváním cesty veřejností a nutnou komunikační potřebu, ačkoliv je třeba tyto znaky rozlišovat. Jejich závěr o splnění všech zákonných podmínek pro deklaraci VPÚK je proto předčasný, nedostatečně podložený, a tedy i nedostatečně a nepřezkoumatelně odůvodněný.

6. Závěrem pak krajský soud konstatoval, že správní orgány byly oprávněny posoudit vydržení jako předběžnou otázku. Přesto by v posuzovaném případě bylo vhodnější vyzvat žalobce, aby podali žádost o zahájení řízení před příslušným soudem. Dodal však, že ani samotným žalobcům nic nebránilo a nebrání v tom, aby řízení před příslušným soudem vyvolali.

II. Kasační stížnost a vyjádření k ní

7. OZNŘ I) (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Zdůrazňuje v ní, že Město v průběhu celého řízení jasně deklarovalo, že souhlasí s neomezeným veřejným užíváním dotčené pozemní komunikace. V takové situaci podle něj postrádá smysl zkoumat nezbytnost komunikační potřeby jakožto znak, který dovodila judikatura k ochraně vlastnického práva osob, které neprojevily jednoznačně vůli věnovat pozemek do veřejného užívání a takovému užívání se brání, před jeho nedůvodným, a nikoliv nezbytným omezením. Podstatou zkoumání nezbytnosti komunikační potřeby je totiž posouzení přiměřenosti zásahu veřejné moci do vlastnického práva. Jestliže však vlastník své právo dobrovolně omezil, postrádá smysl zkoumat, zda je zásah veřejné moci přiměřený a zda je možné veřejného zájmu dosáhnout jinak. Ochranná funkce judikatury by v podstatě popírala svobodný projev vůle vlastníka při výkonu vlastnického práva, jehož ochrana má naopak převážit. Není tedy odůvodnitelné poskytovat subjektu soudní ochranu i přes jím projevenou vůli, a to tím spíše, že se v projednávaném případě jedná o obec.

8. Stěžovatel dále nesouhlasí s pokynem krajského soudu, aby správní orgány dále zkoumaly existenci souhlasu OZNŘ II). Město opakovaně deklarovalo, že souhlasí s veřejným užíváním předmětné komunikace. Závěr krajského soudu, že existence jeho jednoznačného souhlasu nebyla objasněna, není ničím podložen. To, že je ulice slepá, není důvodem k vyloučení existence veřejně přístupné komunikace. Naopak, pokud je slepá část součástí větší komunikace, ani nemusí být zkoumáno, zda či v jakém rozsahu probíhá veřejné užívání této části. Krajský soud hodnotil okolnosti selektivně a pominul, že Město před i v průběhu celého správního řízení jasně deklarovalo, že pozemky byly veřejně užívány 30 let, že veřejnému užívání brání toliko brána žalobců a že chce obnovit možnost užívání pozemků neomezenému okruhu osob. Závěr, že nebyla řádně zkoumána existence souhlasu vlastníka pozemku s veřejným užíváním a jeho kvality, je tak v rozporu s obsahem spisu a skutkovými zjištěními správních orgánů.

9. Podle stěžovatele je dále formalistický a nezákonný závěr krajského soudu o neurčitosti výroku II. prvostupňového rozhodnutí. Tento výrok totiž stanovuje pouze subjektivní povinnost žalobcům odstranit spornou bránu. Jeho adresátem není neurčitý okruh osob, pročež na něj mohou být kladeny nižší požadavky. K tomu stěžovatel poukazuje na judikaturu civilních soudů týkající se materiální vykonatelnosti rozsudku, podle níž výrok musí být vykládán i v souvislosti s jeho odůvodněním a v případě povinnosti odstranění věci z pozemku postačuje toliko vymezení daného pozemku. Dodává, že nemůže být sporu o tom, že se v daném místě nachází pouze jedna brána žalobců, která je nezaměnitelná s jinými věcmi žalobců či jiných osob. Krajský soud se podle něj upnul na spojení „mezi domy“ užité ve výroku. Pouze formalisticky dovodil jeho neurčitost, ačkoliv je lze s ohledem na užití slov „v prostoru“ vyložit i šířeji než toliko povrch pozemku mezi zdmi obou budov. Ignoroval též např. bod 28 prvostupňového rozhodnutí, kde je jasně vymezeno umístění brány, o kterou v řízení jde. I žalobcům je naprosto zřejmé, která brána byla předmětem řízení.

10. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že byl výrok II. nedostatečně odůvodněn. Uvádí, že povinnost odstranit pevnou překážku z pozemní komunikace je podmíněna toliko absencí povolení silničního úřadu. Tuto skutečnost reflektoval správní orgán I. stupně na str. 13 rozhodnutí s tím, že v této věci absentuje vůbec tvrzení žalobců k existenci takového povolení. Jedná se sice o úsporné odůvodnění, podle stěžovatele je však dostatečné. Rozhodnutí obsahuje též odkazy na relevantní zákonná ustanovení a dostatečně se zabývá námitkami žalobců. Také žalovaný se vyjádřil ke každé jednotlivé námitce žalobců, včetně nesprávného popisu umístění brány.

11. Stěžovatel namítá také vadu výroku napadeného rozsudku. Má za to, že pokud krajský soud zrušil obě rozhodnutí správních orgánů, nemohl vrátit věc žalovanému, jelikož zde není rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Závěrem dodává, že doporučení správním orgánům, aby přerušily řízení a odkázaly strany na příslušný soud k posouzení vydržení, je aprobací nemravného jednání žalobců, jejichž cílem je oddálit jakékoliv rozhodnutí za jakoukoliv cenu. Tomu odpovídá i postup žalobců, kteří žádné řízení neiniciovali. Brána byla postavena bez povolení na obecním pozemku, desítky metrů od hranice pozemku právních předchůdců žalobců, což by při troše opatrnosti museli zjistit. Nelze uvažovat o tom, že by mohli vydržet část pozemku. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a žalobu zamítl.

12. Město ve svém vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasí s napadeným rozsudkem. Má za to, že vydržení bylo posouzeno správně a zákonně a nelze nutit účastníky k podání civilní žaloby, která by věc prodlužovala. Dále odkazuje na svá předchozí vyjádření, v nichž souhlasilo se závěrem správních orgánů, že předmětný pozemek je veřejnou komunikací v jeho vlastnictví, která má být přístupná všem. Tomu však brání stavba brány bez povolení, o čemž musela žalobkyně při náležité pečlivosti při koupi v roce 2017 vědět. Zájmem Města je zajistit všem stejnou možnost užívání komunikace, když současný stav omezuje stěžovatele, zatímco posunutí brány na skutečnou hranici jejich pozemku žalobce nijak neomezí. Určení pozemku jako VPÚK se nijak nedotýká jejich práv a povinností; povinnost odstranit bránu je pak následkem skutečnosti, že se jedná o nelegální stavbu, která nemůže požívat ochrany. Podle Města se měl krajský soud zabývat také tím, zda žaloba nesledovala zjevné zneužití práva. Město proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2025 (tedy rozhodnutí, které vydal žalovaný v rámci postupu podle § 62 s. ř. s. – pozn. soudu).

13. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti souhlasí se stěžovatelem, že nutná komunikační potřeba se intenzivně zkoumá pouze v případech, kdy vlastník s veřejným užíváním nesouhlasí. K tomu dodává, že v projednávaném případě je navíc daná cesta jedinou přístupovou alternativou, která je využívána neomezeným okruhem osob. Na tom nic nemění limitní uspořádání dotčeného místa. Existence nezbytné komunikační potřeby tedy byla naplněna, a i s přihlédnutím k souhlasu vlastníka ji nebylo potřeba blíže zkoumat. Ten rovněž není třeba blíže zkoumat, neboť Město projevilo a projevuje vůli poskytnout pozemek bezplatnému veřejnému užívání neurčitým okruhem osob. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a žalobu zamítl.

14. Žalobci ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítli, že by jejich jednání bylo obstrukční. Mají za to, že Město neudělilo řádný souhlas s veřejným užíváním nemovitosti, neboť tento vyslovil pouze jeho procesní zástupce v řízeních s omezeným okruhem účastníků. Navíc sám ve vyjádření ze dne 19. 4. 2022 uvedl, že daná část pozemku „nikomu jako komunikační potřeba neslouží“, „ani se zde žádná komunikace nenachází“ a „žádný jiný vlastník dopravní napojení nepotřebuje“. Souhlas neudělil ani konkludentně, neboť současný stav pozemku trvá od roku 1981. Navíc se vlastníkem pozemku za branou stali v důsledku vydržení žalobci, souhlas by tak museli udělit oni. Stěžovatel navíc zaměňuje znak veřejnosti a znak souhlasu vlastníka pozemku. Dotčená část pozemku slouží pouze stěžovateli a žalobcům. Dodávají, že stěžovatel nemá žádný zájem na deklaraci VPÚK. Domáhá se toho pouze proto, aby mohl na svém pozemku zhotovit stavbu. K neurčitosti výroku žalobci uvádí, že stěžovatelem citovaná judikatura je nepřiléhavá, neboť ani ona neumožňuje pomocí odůvodnění a dalšího výkladu napravit nesprávnost a vadnost samotného výroku rozhodnutí. Správní orgán I. stupně jej formuloval tak, že z něj není zřejmé, o jakou bránu by se mělo jednat, neboť „v prostoru mezi domy čp. Y a čp. Z“ se žádná brána nenachází. Lze se pouze domnívat, že správní orgán měl na mysli bránu do areálu žalobců. To však z ničeho nevyplývá. Z nároků na výrok nelze slevit jen z toho důvodu, že adresáty jsou účastníci řízení. Výklad stěžovatele by vedl k tomu, že by žalobci museli přistoupit k odstranění brány vedoucí na jeho pozemek, neboť se nachází v „rozšířeném prostoru mezi domy“, a to dokonce blíže zmíněným domům než brána vedoucí na pozemky žalobců. Výrok tak nebyl dostatečně určitý, a tento nedostatek nelze odstranit ani pomocí částí odůvodnění, na něž stěžovatel odkazuje, neboť ty se vztahují k vydržení, nikoliv k odstranění brány. Této otázce se nevěnoval ani žalovaný. Ve stěžovatelem odkazovaném bodě 49 se věnoval výhradně dopravní cestě. Prvostupňové rozhodnutí také neobsahuje žádné odůvodnění výroku II. Stěžovatel odkazuje na část, z níž není patrné, jak a zdali správní orgán popsané skutečnosti zkoumal, jaké důkazy provedl ani jaká vyjádření účastníků řízení vzal v této části v potaz. Neobsahuje ani žádnou úvahu, ze které by bylo patrné, proč rozhodl tak, jak rozhodl. Tyto vady žalovaný neodstranil, jeho rozhodnutí je proto též nepřezkoumatelné. Veškeré vady rozhodnutí správního orgánu přitom žalobci uplatnili již v odvolání. Naproti tomu napadený rozsudek zcela v souladu se zákonem vrací věc k dalšímu řízení žalovanému. Z uvedených důvodů žalobci navrhují, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

15. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.“).

16. Kasační stížnost není důvodná.

17. Stěžovatel primárně nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že deklarace existence veřejně přístupné účelové komunikace vyžaduje vždy také naplnění znaku nezbytné komunikační potřeby, tedy i tehdy, pokud stávající vlastník výslovně souhlasí s veřejným užíváním sporné komunikace. Krajský soud tento závěr vyvodil z ustálené judikatury, podle níž musí být všechny čtyři základní znaky pro označení určitého pozemku jako veřejně přístupné účelové komunikace naplněny kumulativně: 1) patrnost a stálost cesty v terénu, 2) spojení pozemků s veřejnou komunikací, 3) nutná komunikační potřeba a 4) souhlas vlastníka s obecným užíváním účelové komunikace.

18. Judikatura Nejvyššího správního soudu potvrzuje východisko, na němž krajský soud tento svůj závěr založil. Krajský soud konkrétně odkázal na bod 17 rozsudku ze dne 12. 7. 2018, č. j. 10 As 193/2016 - 34, ale nutnost naplnit kumulativně všechny čtyři znaky plyne i z další početné judikatury, namátkou z rozsudků ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012 - 42, č. 2826/2013 Sb. NSS, ze dne 19. 4. 2017, č. j. 2 As 282/2016 - 54, ze dne 19. 11. 2019, č. j. 7 As 451/2018 - 28 nebo ze dne 29. 9. 2021, č. j. 8 As 107/2020 - 110. K otázce nutnosti splnit také znak nutné komunikační potřeby i v případě, kdy vlastník prokazatelně souhlasil se zřízením veřejně přístupné účelové komunikace na svém pozemku, se vyjádřil i rozšířený senát v usnesení ze dne 2. 2. 2017, č. j. 5 As 140/2014-76. Zde uvedl, že existuje ustálená a konzistentní judikatura Ústavního soudu, která kumulativní naplnění obou citovaných předpokladů považuje za nezbytnou podmínku pro ústavně konformní stanovení mezí výkonu vlastnických práv k pozemku v podobě zákonem stanovené povinnosti strpět obecné užívání veřejně přístupné účelové komunikace. Citoval např. nálezy ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06 či ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 2942/10, přičemž v právní větě prvního z uvedených nálezů Ústavní soud mimo jiné konstatoval: „Vedle nezbytného souhlasu vlastníka je podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby.“ V navazujícím rozsudku ze dne 30. 3. 2017, č. j. 5 As 140/2014-85, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „i v případě udělení souhlasu s veřejným užíváním pozemku jako komunikace je nezbytné zkoumat naplnění podmínky nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby.“

19. V aktuálním rozsudku ze dne 13. 6. 2025, č. j. 5 As 314/2024 - 112 Nejvyšší správní soud ke zkoumání jednotlivých podmínek uvedl, že „již ze samotné logiky kumulativního naplnění určitých podmínek vyplývá, že takové podmínky je nutné zkoumat nezávisle na sobě. Pokud by totiž (ne)naplnění některé z podmínek mělo vést k (ne)naplnění podmínky jiné, nebylo by vůbec třeba, aby obě tyto podmínky byly v algoritmu obsaženy, případně by byl algoritmus formulován jiným způsobem (určitou podmínku by bylo třeba zkoumat primárně před jinými, neboť by měla vliv na naplnění dalších). Žádná taková pravidla, která by modifikovala prostou nutnost kumulativního naplnění nezávislých a rovnocenných podmínek, nebyla judikaturou (až na výše uvedené a rozšířeným senátem překonané ojedinělé případy) nikdy formulována. Jednotlivé znaky veřejně přístupné účelové komunikace je tak nutné zkoumat nezávisle a nenaplnění kteréhokoli z nich vede k závěru o tom, že se veřejně přístupná účelová komunikace na daném místě nenachází.“

20. Na první pohled se jeví logická argumentace stěžovatele, dle níž je nezbytné odlišit situaci, kdy vlastník pozemku výslovně souhlasí s tím, aby byl jeho pozemek užíván jako neomezeně přístupná účelová komunikace od situace, v níž vlastník pozemku výslovně nesouhlasí s takovým užíváním a jeho souhlas je dovozován toliko nepřímo na základě konkrétních skutkových okolností. V prvém případě se zdá být naplnění podmínky nezbytné komunikační potřeby skutečně nadbytečné, neboť deklaruje-li vlastník výslovně a zcela jasně svou vůli věnovat pozemek do veřejného užívání, působí požadavek nezbytnosti komunikační potřeby paradoxně jako omezení dispozice s jeho vlastnickým právem, namísto jeho ochrany.

21. Je však třeba rozlišovat soukromoprávní a veřejnoprávní rovinu věci. Trvání na tom, aby byla pro účely veřejnoprávní naplněna i nezbytná komunikační potřeba určité komunikace, se nijak nedotýká možností vlastníka disponovat s jeho pozemkem, tedy mu tímto není ani nijak upírána možnost přenechat na něm se nacházející cestu k užívání dalších osob. K takové dispozici však není nezbytné využívat nástroj veřejného práva, tedy veřejným právem upravený institut VPÚK. Dostatečný prostor pro to, aby byla naplněna vůle vlastníka, který chce učinit svůj pozemek či jeho určitou část přístupným jiným osobám, poskytuje soukromé právo (výprosa, neformální tolerování, služebnost, výpůjčka atd.).

22. Deklarace pozemku či jeho určité části jako VPÚK je však odlišným institutem, který spojuje danou část pozemku (komunikaci) s veřejnoprávním režimem, jehož obsah je nezávislý na vůli vlastníka. Výslovný souhlas vlastníka s obecným užíváním tak sice odstraňuje pochybnost o ústavní přijatelnosti omezení jeho vlastnického práva bez náhrady, avšak sám o sobě neodpovídá na otázku, zda má cesta plnit veřejnoprávní komunikační funkci, tedy zda existuje určitý veřejný zájem na její existenci. Právě tuto funkci vyjadřuje podmínka nutné komunikační potřeby. Jejím smyslem není „pouze“ ochrana vlastníka dotčeného pozemku, tedy v podstatě test přiměřenosti zásahu do práv vlastníka. Současně je jejím smyslem vyhradit veřejnoprávní režim obecného užívání pouze cestám, které jsou skutečně potřebné pro zajištění komunikačního spojení nemovitostí. Není-li taková potřeba dána, může vlastník užívání cesty dalším osobám nadále umožňovat, avšak není důvod spojovat s tímto svolením vznik trvalého veřejnoprávního statusu, jenž svědčí neurčitému okruhu osob, váže i právní nástupce vlastníka a v neposlední řadě zakládá pravomoc správních orgánů zasahovat do poměrů na pozemku veřejnoprávně, tj. vykonávat ve vztahu k danému pozemku ochranu, regulaci a státní dozor (např. kontrola dodržování zákazů stanovených v § 19, § 19c ve spojení s § 40 a násl. zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, omezení obecného užívání uzavírkami a objížďkami podle § 24 téhož zákona). Jinými slovy, veřejnoprávní režim obecného užívání má vzniknout jen tam, kde určitá komunikace skutečně plní veřejnoprávně relevantní komunikační funkci. Není-li taková funkce dána, zejména pro absenci nutné komunikační potřeby, jde zpravidla o vztah soukromoprávní, jehož uspořádání nepřísluší nahrazovat deklarací veřejně přístupné účelové komunikace.

23. Podmínka nutné komunikační potřeby současně odpovídá ústavní zásadě minimalizace veřejnoprávních zásahů. Stát nemá důvod vstupovat prostřednictvím veřejnoprávních nástrojů do ryze soukromoprávních vztahů, tedy prostřednictvím veřejnoprávního režimu upravovat a řešit každý případ, kdy vlastník z vlastní vůle umožní dalším osobám užívat svůj pozemek či jeho část jako cestu. Takový režim má nastoupit pouze tehdy, vyžaduje-li to skutečná potřeba veřejného komunikačního spojení. Není-li tato potřeba dána, postačí soukromoprávní nebo faktické svolení vlastníka; není důvod, aby stát tomuto svolení přiznával účinky trvalého obecného užívání chráněného a regulovaného veřejnou mocí. Pokud například někdo provede zábor části cizího pozemku, je primárně na jeho vlastníkovi, aby se soukromoprávními prostředky domáhal odstranění tohoto stavu. Správní orgány mohou vstoupit do hry právě a pouze tehdy, pokud by se jednalo o VPÚK. Veřejná moc totiž není od toho, aby ingerovala z pozice správního orgánu do sporů, které by bez vymezení pozemku jako VPÚK byly ryze soukromoprávními.

24. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že vlastníkovi pozemku není bráněno v tom, aby byla naplněna jeho vůle stran užívání pozemku, i pokud daný pozemek nesplňuje podmínky pro to, aby byl považován za VPÚK. Neexistuje však právní nárok na to, aby byl určitý pozemek považován za VPÚK jen na základě výslovného souhlasu jeho vlastníka. Vznik a trvání VPÚK je úzce spojen s naplněním všech podmínek citovaných výše v bodě [17]. Krajský soud proto nepochybil, pokud správním orgánům uložil, aby v dalším řízení samostatně a řádně vypořádaly otázku splnění podmínky nutné komunikační potřeby, přestože Město s obecným užíváním účelové komunikace vyslovilo souhlas.

25. Co se týče samotného souhlasu Města s obecným užíváním účelové komunikace, je právní názor krajského soudu ohledně splnění této podmínky poněkud nejasný. Krajský soud na jednu stranu v bodě 44 napadeného rozsudku s odkazem na obsah správního spisu uvádí, že: „lze souhlasit se závěrem, že (…) 3) souhlas vlastníka pozemku, tj. města Třebechovice pod Orebem, je formálně dán (souhlasné vyjádření města bylo v průběhu správního řízení deklarováno opakovaně a správními orgány bylo v odůvodnění rozhodnutí podrobně popsáno, následně byl tento souhlas zopakován i ve vyjádření města k žalobě).“ Vzápětí však v bodě 45 toto své konstatování relativizuje výtkou, že se „správní orgán I. stupně nezabýval otázkami souvisejícími se souhlasem vlastníka dotčeného pozemku“ a následně zdůrazňuje charakter cesty (slepá) a její užívání omezeným okruhem osob, jakož i to, že Město dle jeho vyjádření chce zejména umožnit žalobcům a stěžovateli užívat cestu stejnou měrou. Svou úvahu uzavírá tím, že při posouzení znaku souhlasu vlastníka je třeba zkoumat okruh uživatelů a u něho zhodnotit, zda cestu užíval i blíže neurčený okruh osob (veřejnost). Lze tedy usuzovat na to, že podle krajského soudu nepostavily správní orgány najisto, zda Město dalo (výše zmíněný formální) souhlas s užíváním předmětné komunikace pouze zainteresovaným osobám, či skutečně blíže neurčenému okruhu osob.

26. I v tomto ohledu vychází krajský soud správně z judikatury Nejvyššího správního soudu, podle níž je souhlas vlastníka s obecným užíváním dán pouze tehdy, pokud se nevztahuje toliko na omezený okruh konkrétně určených osob, ale na využití pozemku obecnou veřejností. Citovat lze například právní větu rozsudku ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 213/2015 - 14: „Souhlas vlastníka je tím znakem veřejně přístupné účelové komunikace (§ 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), u něhož je třeba zhodnotit, zda cestu užíval blíže neurčený okruh osob (tj. veřejnost). Znak nutné komunikační potřeby se naopak zkoumá vždy ve vztahu ke konkrétním dotčeným nemovitostem, pro něž sporná cesta plní roli komunikační spojnice. Oba uvedené znaky musí být naplněny, aby bylo možno na soukromém pozemku deklarovat veřejnou cestu, avšak zkoumat je třeba každý z nich zvlášť“. V rozsudku z 15. 1. 2021, č. j. 5 As 57/2019-53, pak Nejvyšší správní soud stran šíře souhlasu upřesnil, že „jestliže tedy právní předchůdci stěžovatele mlčky strpěli užívání komunikace dvěma subjekty, tak se jedná maximálně o výprosu, která byla mezi stranami konkludentně uzavřena. Již z absence pohybu veřejnosti pak vyplývá skutečnost, že se nejedná o veřejně přístupnou komunikaci.“ Jinými slovy, je nezbytné rozlišovat, zda vlastník komunikace vyjádřil (výslovně či konkludentně) vůli zpřístupnit cestu blíže neurčenému okruhu osob (veřejnosti) či pouze konkrétně určeným osobám.

27. Nejvyšší správní soud však souhlasí se stěžovatelem, že v posuzované věci vyjádřilo Město opakovaně a poměrně jednoznačně, že má zájem na zpřístupnění komunikace veřejnosti ve smyslu blíže neurčeného okruhu osob. Např. ve vyjádření k odvolání stěžovatele ze dne 22. 2. 2024 ve věci zřízení práva nezbytné cesty Město uvedlo: „Z těchto podání závěrečně žalovaný shrnuje a opakuje i v tomto vyjádření k odvolání (…) Pozemek p.č. XA v k.ú. T je ve šrafované části v geom. plánu předloženém žalobcem veřejnou komunikací ve smyslu zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Tato část není místní komunikací. Tato veřejná komunikace je ve vlastnictví žalovaného. Přístup na ní musí být umožněn komukoliv, tj. žalobci, Mgr. N. jako vlastnici sousedního pozemku a dalším neurčeným třetím osobám.“ (zdůrazněno soudem). Dále Město uvedlo do protokolu o ústním jednání ze dne 4. 9. 2024 na dotaz správního orgánu I. stupně, zda je jako vlastník pozemku názoru, že se jedná o veřejnou přístupnou účelovou komunikaci, případně v jakém plošném rozsahu: „Ano, od tzv. uliční čáry směrem k řece se jedná o veřejnou přístupovou komunikaci.“ Ve vyjádření ze dne 17. 9. 2024 pak uvedlo: „Město chce umožnit přístup na předmětný pozemek za branou a další části pozemku p.p. č. XA všem jako na veřejnou komunikaci. Město nebrání tomuto přístupu. (…) Město chce zachovat veřejnou přístupnost sporného pozemku, aby všichni měli rovný přístup na něj a předcházelo se tak sousedským sporům“ a navrhlo: „deklaratorně vyslovit, část pozemní komunikace p.č. XA v k.ú. a obci T nacházející se za branou ve vlastnictví Mgr. N. K. je veřejně přístupnou účelovou komunikací.“ A konečně ve vyjádření k odvolání žalobců ze dne 1. 12. 2024 Město uvedlo: „Město považuje rozhodnutí správního úřadu za správné a navrhuje jeho potvrzení (…) správní orgán posoudil správně základní otázku, zda komunikace je veřejně přístupnou pozemní komunikací (…) Vždy tvrdilo (včetně soudního řízení), že se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, s čímž vždy souhlasilo, nevyslovilo žádný nesouhlas s jejím užíváním jako komunikace veřejně přístupné. (…) Z hlediska veřejnosti užívání je zcela jasné, že komunikaci užívají i další třetí osoby, nejen žadatel a 2. účastník. Užíval ji např. Rodičovské centrum Domeček, z.s., IČO 27040208, při svých aktivitách pořádaných v nemovitosti Mgr. N. (…) Město chce, aby tato komunikace v jejím vlastnictví byla nadále veřejnou, umožňuje její užívání komukoliv a domnívá se, že se tak předejde dalším sousedským sporům. (…) Předmětná komunikace (…) je veřejnou komunikací (…) musí být přístupná všem subjektům užívání této komunikaci, tj prvotně oběma vlastníkům č. Y a čp. Z a také ostatním dalším subjektům. Město souhlasí s užíváním předmětné komunikace a vždy souhlasilo, jak vícekráte ve správním řízení a v řízení soudním vyjádřilo, jako účelové veřejné komunikace. (…) Toto je stanovisko města, podepsané statutárním orgánem města, starostou města a vyjádřené prostřednictvím právního zástupce města správnímu úřadu nebo soudu.“ Uvedené ještě zopakovalo v závěru předmětného podání.

28. Jakkoliv Nejvyšší správní soud chápe úvahy krajského soudu, z citovaných vyjádření Města vyplývá zcela jasně jeho souhlas s tím, aby spornou komunikaci využívala veřejnost ve smyslu předem neurčené množiny osob. Na tom nic nemění poukaz Města na to, že si zároveň přeje „sousedský klid“. Tato skutečnost pouze dokresluje jeho motivaci, nerelativizuje však nerozlišující povahu jeho prohlášení o tom, kdo může užívat danou komunikaci. Ostatně platí, že pokud vlastník strpí veřejné užívání komunikace na svém pozemku a nedá nijak najevo svůj nesouhlas, lze dovozovat jeho konkludentní souhlas (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2014, č. j. 4 As 163/2013-27).

29. Nejvyšší správní soud tak ve shodě se stěžovatelem považuje podmínku souhlasu Města s obecným užíváním dané účelové komunikace za splněnou a v tomto rozsahu koriguje závěry, k nimž krajský soud dospěl. To však nic nemění na nedůvodnosti kasační stížnosti, neboť krajský soud správně vrátil věc správním orgánům za účelem zkoumání, zda byla naplněna podmínka nezbytné komunikační potřeby. Touto otázkou, kterou je třeba s ohledem na předmět posuzované věci chápat jako stěžejní z hlediska zrušujícího důvodu, se totiž správní orgány skutečně řádně nezabývaly. Správní orgán I. stupně se k ní nevyjádřil vůbec, žalovaný označil její řešení s ohledem na udělení souhlasu Města za zbytečné. Jak ovšem plyne z výše uvedeného, všechny podmínky označení komunikace za VPÚK musí být splněny kumulativně. Vzhledem k argumentaci účastníků pak Nejvyšší správní soud připomíná rozsudek ze dne 25. 9. 2013, č. j. 1 As 63/2013 - 49, v němž uvedl, že „obecně užívána samozřejmě může být v některých případech i ‚slepá‘ cesta.“ Tato skutečnost tedy nemusí být pro posouzení daného znaku nikterak určující.

30. Byť Nejvyšší správní soud shledal z výše uvedeného důvodu správným postup krajského soudu, který zrušil rozhodnutí správních orgánů, vyjádří se stručně rovněž ke zbývajícím kasačním námitkám týkajícím se určitosti a odůvodnění výroku II. prvostupňového rozhodnutí.

31. Předmětný výrok zní: „paní Mgr. K. N. (…) a panu Ing. M. N. (…) se dle ust. § 29 odst. 3) ZPK ukládá, aby do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí odstranili nepovolenou pevnou překážku – bránu, která je umístěna na předmětném pozemku v prostoru mezi domy čp. Y a čp. Z.“

32. Podle krajského soudu je výrok neurčitý pro nesprávnou specifikaci umístění překážky „v prostoru mezi domy“. Tato se totiž nenachází v tomto prostoru, nýbrž zřejmě až dále za domy a její přesnější specifikaci nelze dovodit ani z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Vytýkaná nejasnost citovaného výroku tedy vychází zejména z toho, že lze různým způsobem chápat sousloví „v prostoru mezi domy“: buďto úžeji, tedy skutečně jako prostor mezi hranicemi obvodových zdí příslušných domů, nebo šířeji, tedy jako území, jehož výseč vyplývá z prostoru mezi domy, avšak pokračuje i za jejich hranice.

33. Nejvyšší správní soud připomíná, že jedním ze základních hledisek při posuzování určitosti výroku je, zda mohou skutečnosti v něm uvedené být zaměnitelné. Jak konstatoval například v rozsudku ze dne 8. 7. 2016, č. j. 8 As 164/2015 - 33: „To, zda výroková část usnesení naplňuje požadavek určitosti, je třeba posuzovat nikoliv podle toho, zda jeho součástí je odkaz na aplikované právní normy, nýbrž podle toho, zda je ve výroku jednoznačně a nezaměnitelně vymezeno, jaké konkrétní právo se účastníku řízení přiznává, či jaké konkrétní povinnosti se mu ukládají, jaký právní stav je deklarován, nebo o jakém rozhodnutí správního orgánu a jakým konkrétním způsobem bylo pojednáno, resp. jakým jiným způsobem se soud k návrhu účastníka řízení vyjadřuje způsobem, o němž nelze mít žádných pochyb.“ Přiměřeně lze odkázat též na rozsudek ze dne 11. 3. 2015, č. j. 3 As 148/2014 - 36.

34. Výše citovaný výrok II. sice není s ohledem na použité sousloví „v prostoru mezi domy“ zcela přesný, nelze jej však jen proto označit za natolik vadný, že by to zakládalo samostatný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Jednak výrok zřetelně omezuje širší chápání daného prostoru primárně odkazem na „předmětný pozemek“, který je konkrétně specifikován v hlavičce rozhodnutí. Nejedná se tedy o nekonečný prostor vymezený rámcově hranicemi uvedených domů, ale o prostor poměrně malého pozemku, na němž se má brána nacházet, a jehož vymezení je dále zúženo „prostorem mezi domy“. Především však nelze hovořit o zaměnitelnosti pevné překážky – brány, jejíž odstranění z předmětného pozemku se žalobcům ukládá, s jinou překážkou, která by se na takto specifikovaném území nacházela. V prostoru mezi domy, který je možno s ohledem na konkrétní podobu části „předmětného pozemku“ zakreslené oranžově ve výroku prvostupňového rozhodnutí chápat šířeji, se podle podkladů založených ve správním spise i podle odůvodnění prvostupňového rozhodnutí nachází pouze jedna brána žalobců. Z okolností projednávaného případu je tak zcela zřejmé, kterou bránu mají žalobci odstranit. Lze si zcela jistě představit lépe formulovaný výrok, u nějž by vůbec pochyby o jeho určitosti nevznikly (ideálně s grafickým vymezením v mapě doplněným vhodnými fotografiemi a řádným popisem překážky). Dle Nejvyššího správního soudu však nelze konstatovat, že by popsaná nepřesnost ve vymezení umístění brány zakládala jeho neurčitost. Závěr krajského soudu je v posuzovaném případě příliš formalistický.

35. Jako přehnané se Nejvyššímu správnímu soudu jeví také nároky, které krajský soud vznesl ve vztahu k odůvodnění výroku II. prvostupňového rozhodnutí. Konkrétně mu chyběl jakýkoliv popis pevné překážky a uvedení důvodu nařízení odstranění. Správní orgán I. stupně odůvodnil výrok II. především v bodech 3 a 4 prvostupňového rozhodnutí. Nejprve se zabýval vlastnictvím brány a poté konstatoval, že „dle § 29 ZPK je možné umístit pevnou překážku na pozemní komunikaci toliko po kladném rozhodnutí silničního správního úřadu o uvedeném. Žádné takové povolení však dle zjištění KÚ KHK vydáno nebylo a nikdo jeho existenci ani netvrdí. Dle podkladů, které má KÚ KHK k dispozici, neexistuje ani soukromoprávní titul opravňující vlastníky předmětné brány k tomu, aby byla na předmětném pozemku.“

36. Toto odůvodnění je sice opravdu velmi strohé, avšak na otázky, které krajský soud položil, podává s přihlédnutím k § 29 zákona o pozemních komunikacích dostatečnou odpověď. Správní orgán popsal překážku stručně, avšak jasně jako bránu. Zároveň bylo v řízení od počátku zřejmé, o jakou bránu se jedná a že je umístěna na sporné komunikaci, čímž na ní znemožňuje pohyb v části za branou (viz výše). Skutečnost, že správní orgán kvalifikoval bránu jako pevnou překážku ve smyslu § 29, vyplývá již z toho, že se zabýval tím, zda byla na dané pozemní komunikaci umístěna na základě povolení silničního správního úřadu. Brána totiž na první pohled nespadá pod výčet zařízení, která mohou být v souladu s prvním odstavcem citovaného ustanovení jako jediná umístěna na veřejně přístupné účelové komunikace (dopravní značky a zařízení kromě zábradlí, zrcadel a hlásek). Jedná se tak o ostatní předmět tvořící podle prvního odstavce pevnou překážku, kterou lze umístit na pozemní komunikaci pouze na základě povolení silničního správního úřadu vydaného po projednání s vlastníkem dotčené pozemní komunikace a se souhlasem Ministerstva vnitra (§ 29 odst. 2). Důvod nařízení jejího odstranění je pak implicitně odvoditelný právě z poukazu správního orgánu I. stupně na to, že se jedná o bránu, u níž nebylo doloženo ani tvrzeno žádné povolení silničního správního úřadu. Z hlediska skutkové podstaty vymezené v § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích (Pevné překážky, na jejichž umístění nebylo vydáno povolení, jsou jejich vlastníci povinni odstranit na svůj náklad ve lhůtě stanovené silničním správním úřadem. Po marném uplynutí stanovené lhůty je vlastník, popřípadě správce dálnice, silnice nebo místní komunikace oprávněn odstranit pevnou překážku na náklady jejího vlastníka) lze uzavřít, že došlo k základnímu vymezení rozhodných skutečností, byť si jistě lze i zde představit jejich podstatně výstižnější popis. Přihlédnout je třeba i k tomu, že v další části odůvodnění rozhodnutí se nachází také fotografie předmětné brány, podstatná část odůvodnění se věnuje okolnostem jejího zbudování a umístění a samotný popis brány (dřevěná, elektrifikovaná) se nachází v citacích podání žalobců. Nejvyšší správní soud tedy přisvědčuje stěžovateli, že prvostupňové rozhodnutí obsahuje základní odůvodnění výroku II., které lze vzhledem k absenci oponentury považovat za dostatečné (hraničně).

37. Přestože Nejvyšší správní soud shledal důvodnými námitky, kterými stěžovatel brojil proti závěrům krajského soudu o neurčitosti a nedostatečném odůvodnění výroku II. prvostupňového rozhodnutí, nepřistoupil ke zrušení napadeného rozsudku. Je tomu tak proto, že krajský soud správním orgánům správně vytkl chybějící posouzení naplnění podmínky nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Bez tohoto posouzení nelze uzavřít, zda se na sporné části pozemku skutečně nachází veřejně přístupná účelová komunikace. Nelze tak ani uložit povinnost odstranit pevnou překážku z pozemní komunikace, neboť § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích spojuje tuto pravomoc s dálnicemi, silnicemi, místními komunikacemi, a právě veřejně přístupnými účelovými komunikacemi (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, č. j. 6 Ans 2/2007 - 128). Výroky I. a II. prvostupňového rozhodnutí jsou tedy na sobě závislé.

38. K namítané vadě výroku napadeného rozsudku, kterým krajský soud vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, ačkoliv současně zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, odkazuje Nejvyšší správní soud na usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 1. 2026, č. j. 2 Afs 328/2023 - 45, body [31] a [32]. Zde rozšířený senát vysvětlil, že vrácení věci k dalšímu řízení je podle § 78 odst. 4 s. ř. s. obligatorním výrokem kasačního (zrušujícího) rozhodnutí i v případě, kdy krajský soud zruší vedle rozhodnutí žalovaného rovněž rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Pojem „další řízení“ „totiž nelze chápat úzce jen jako procesní postup správního orgánu vedoucí k vydání nového meritorního správního rozhodnutí. Jedná se o autonomní pojem s. ř. s., který zahrnuje jakýkoliv nutný postup správního orgánu poté, co mu je věc vrácena, a to i zcela neformální opatření, včetně prostého založení.“

39. Nejvyšší správní soud pak nespatřuje nic zapovězeného či nemravného ani na doporučení krajského soudu, aby byla otázka vydržení sporné části pozemku předložena k rozhodnutí obecnému soudu. Krajský soud tímto reflektoval skutečnost, že správní orgány posuzují tuto otázku toliko jako předběžnou pro řádné vymezení účastníků řízení a zkoumání naplnění podmínek prohlášení dané účelové komunikace za veřejně přístupnou. Ani správní orgány ani krajský soud však nemohou v tomto směru poskytnout konečnou odpověď na otázku, komu daná část pozemku skutečně patří. Tu může poskytnout právě jen obecný soud. A v těchto konturách je nezbytné doporučení krajského soudu chápat.

IV. Závěr a náklady řízení

40. Nejvyšší správní soud shledal s ohledem na výše uvedené kasační stížnost nedůvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ani žalovaný neměl ve věci úspěch, ani on proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Právo na náhradu nákladů řízení mají naopak procesně úspěšní žalobci.

42. Výše těchto nákladů je představována odměnou zástupce žalobců za vyjádření ke kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění účinném od 1. 1. 2025] ve výši 4 620 Kč [§ 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 5 advokátního tarifu]. Zástupce zastupoval v řízení o kasační stížnosti dva žalobce. Výše odměny za každý úkon se tak podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu za druhou osobu snižuje o 20 %. Žalobcům tedy náleží odměna zástupce ve výši 8 316 Kč (4 620 Kč + 3 696 Kč). K tomu žalobcům náleží náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč za tento úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupce žalobců je společníkem právnické osoby zřízené podle zvláštních právních předpisů upravujících výkon advokacie a tato právnická osoba je plátcem daně z přidané hodnoty, přiznaná částka odměny a náhrady hotových výdajů se proto zvyšuje o tuto daň (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Celkem tedy žalobcům náleží náhrada nákladů řízení ve výši 10 606,86 Kč, přičemž každý z nich má právo na náhradu jedné poloviny

43. Soud proto uložil osobě zúčastněné na řízení I) jako stěžovateli, aby náklady v celkové výši 10 606,86 Kč uhradil žalobcům k rukám jejich zástupce (§ 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s § 64 s. ř. s.) ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

44. Osoba zúčastněná na řízení II) nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jí náklady vznikly (§ 60 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s. ve znění účinném do 31. 12. 2025). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 4. září 2026 Mgr. Lenka Krupičková předsedkyně senátu