3 As 21/2019

Rubrum

3 As 21/2019 - 40 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: JUDr. Ing. K. N., Ph.D., MBA, zastoupen Mgr. Karlem Nedbálkem, advokátem se sídlem Slušovice 520, Slušovice, proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Brně, se sídlem Moravské náměstí 1, Brno, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2018, č. j. 29 A 224/2016 – 45, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2018, č. j. 29 A 224/2016 - 45, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Katastrální úřad pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Pelhřimov (dále jen „katastrální úřad“) rozhodnutím ze dne 14. 6. 2016, č. j. OR-95/2016-304 nevyhověl nesouhlasu žalobce s neprovedením opravy katastrálního operátu s odůvodněním, že se nejedná o chybu. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. ZKI BR-O-77/705/2016-11 zamítl a rozhodnutí katastrálního úřadu potvrdil. V odůvodnění konstatoval, že se v daném případě nejednalo o chybný zápis práva do katastru nemovitostí a pro opravu tudíž nebyly splněny zákonné podmínky.

2. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“). Krajský soud žalobě vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění shrnul předmět sporu a uvedl názory stran. Podle žalobce měla chyba spočívat v neúplném zápisu exekutorského zástavního práva 3 As 21/2019 na příslušný list vlastnictví, který neodpovídá předložené listině – exekučnímu příkazu o zřízení exekutorského zástavního práva. Směnečná odměna uvedená na vkladové listině je podle žalobce zvláštní částkou, která má být v katastru evidována samostatně. Podle žalovaného je však tento údaj zahrnut v pojmu „příslušenství pohledávky“. Krajský soud předloženou věc zredukoval na otázku, zda jednotlivé nároky specifikované v exekučním příkazu je možné označit za příslušenství pohledávky nebo lze některé z nich označit jako samostatné dluhy ze stejného právního důvodu. Po posouzení dospěl k závěru, že tzv. směnečná odměna uvedená v § 48 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) není příslušenstvím pohledávky, a proto byl žalovaný povinen zaevidovat exekutorské zástavní právo v souladu se zákonnými a podzákonnými požadavky, neboť podle platné právní úpravy se u různých dluhů z téhož právního důvodu eviduje výše jistiny, do které se zajištění poskytuje, a právní důvod dluhů. Žalovaný byl proto povinen opravit zřejmý omyl vzniklý při vedení katastru nemovitostí, jelikož se nejednalo o jeden dluh s příslušenstvím, ale více dluhů ze stejného právního důvodu.

II. Kasační stížnost žalovaného a vyjádření žalobce

3. Proti napadenému rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost. V ní poukázal na to, že vkladová listina pojmy „směnečný peníz“ a „směnečná odměna“ neobsahovala. Katastrální úřad proto odměnu uvedenou v exekučním příkazu pokládal za další částku spojenou s uplatněním jedné a téže pohledávky, která je zahrnuta v pojmu „příslušenství pohledávky“. Nejedná se proto o chybu v důsledku zřejmého omylu. Pracovník katastrálního úřadu zapsal údaje o exekučním zástavním právu na základě předložených listin a své vědomé úvahy, neboť posuzoval, které z příslušných ustanovení vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí [katastrální vyhláška (dále jen „katastrální vyhláška“)] pro daný případ použije. S ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2012, č. j. 7 As 257/2014 – 24, se stěžovatel domnívá, že se nemůže jednat o zřejmý omyl při zápisu tohoto věcného práva, neboť jak vyplývá z uvedeného rozsudku, samotná nezákonnost při zápisu údajů do katastru nemovitostí ještě neznamená, že k tomuto zápisu došlo zřejmým omylem. Poukázal rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2017, č. j. 10 As 307/2016 – 38, podle kterého se o zřejmý omyl jedná pouze tehdy, pokud chyba v katastru nemovitostí je naprosto evidentní a jejíž zjištění se obejde bez podrobného zkoumání právní a skutkové stránky případu. Z odůvodnění napadeného rozsudku je však zřejmé, že krajský soud vyslovil závěr o chybnosti zápisu údajů o exekučním zástavním právu až poté, co učinil právní rozbor, při němž na údaje obsažené ve vkladové listině aplikoval příslušná ustanovení občanského zákoníku a směnečného zákona, včetně odkazu na komentář k občanskému soudnímu řádu a mechanismus výpočtu soudního poplatku. Katastrální úřad však při zápisu exekučního zástavního práva vycházel z vkladové listiny, která pojem „směnečná odměna“ neobsahovala. Byla v ní uvedena pouze „odměna ve výši 13 109,30 Kč“. Katastrální úřad neměl k dispozici směnečný platební rozkaz, který žalobce předložil až krajskému soudu. V daném případě se tak nemůže jednat o zřejmý omyl, protože chyba nebyla naprosto evidentní, když i krajský soud ji musel dovozovat vysoce odborným právním výkladem. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. 3 As 21/2019 - 41 pokračování

4. Žalobce ve svém vyjádření označil kasační stížnost za nedůvodnou. Podstatou sporu byla otázka, zda jistina směnečné pohledávky a směnečná odměna tvoří dva samostatné nároky nebo nikoli a zda mají tyto nároky být v katastru nemovitostí evidovány samostatně. Závěr krajského soudu o tom, že jde o samostatné nároky, které mají být evidovány samostatně, je správný a je podpořen i mechanismem výpočtu soudního poplatku, neboť soudnímu poplatku mimo směnečný peníz podléhá i směnečná odměna. Tuto odměnu proto nelze považovat za příslušenství pohledávky. Stěžovatelovu argumentaci, že se nejedná o chybu v důsledku zřejmého omylu, považuje žalobce za nepřípadnou. Stěžovatel podle žalobce v této souvislosti příliš generalizuje, neboť minimálně jednoduché právní úvahy ve své činnosti katastrální úřad činí. Takové úvahy by měly odpovídat úrovni jeho specializace a měly by být odborně správné. Stěžovatel měl pro správný zápis exekučního zástavního práva k dispozici veškeré podklady už v okamžiku zápisu. Vkladovou listinou byl totiž exekuční příkaz, který obsahoval jasně definovaný exekuční titul, z něho bylo zřejmé, že jde o směnečnou pohledávku a směnečnou odměnu. Tato skutečnost podle stěžovatele odlišuje předloženou věc od případu, který Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku ze dne 13. 4. 2017, č. j. 10 As 307/3016 – 38, neboť tam šlo o zaměření jednotlivých pozemků, jejichž konkrétní podoba vůbec z předložených listin nevyplývala.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

5. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v intencích § 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v mezích uplatněného důvodu [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a v rozsahu kasační stížnosti. Vady, ke kterým by musel přihlédnout z úřední povinnosti, přitom neshledal.

6. Kasační stížnost je důvodná.

7. Stěžovatel namítá, že s ohledem na údaje obsažené ve vkladové listině nelze shora popsaný neúplný zápis považovat za chybu vzniklou v důsledku „zřejmého omylu“ a jako takovou ji opravit postupem podle § 36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona. Podle tohoto ustanovení platí, že „[n]a písemný návrh vlastníka nebo jiného oprávněného nebo i bez návrhu opraví katastrální úřad chybné údaje katastru, které vznikly zřejmým omylem při vedení a obnově katastru.“

8. Konkrétní údaje, které se o jednotlivých právech do katastru zapisují, stanoví katastrální vyhláška. Podle § 17 odst. 1 katastrální vyhlášky „[u] zástavního práva se evidují a) údaje o zatížené nemovitosti, b) výše zajištěného dluhu, popřípadě podíl věřitele na pohledávce vyjádřený zlomkem, procentem nebo výší části dluhu, c) údaje o věřiteli, d) údaje o vlastníkovi spoluvlastnického podílu, který je zástavním právem zatížen, v případě, kdy se zástavní právo vztahuje pouze ke spoluvlastnickému podílu na nemovitosti, e) poslední den doby, na kterou bylo právo sjednáno, pokud bylo sjednáno na omezenou dobu.“ Podle § 17 odst. 4 písm. c) katastrální vyhlášky „[n]amísto výše dluhu se eviduje u různých dluhů z téhož právního důvodu 1. výše jistiny, do které se zajištění poskytuje, a 2. právní důvod dluhů. 3 As 21/2019

9. Spornou otázkou, jak vyplývá z kasační stížnosti, tedy je, zda zahrnutí směnečné odměny pod pojem „příslušenství pohledávky“ je možné považovat za zřejmý omyl pracovníka katastrálního úřadu.

10. Výkladem pojmu „zřejmý omyl“ se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již mnohokrát zabýval. V rozsudku ze dne 17. 1. 2008, č. j. 1 As 40/2007 – 103, č. 2098/2010 Sb. NSS uvedl, že jde o pojem neurčitý, který je třeba vykládat vždy v souvislosti s konkrétním případem. Obecně sem však lze zařadit jak omyl týkající se skutkových okolností (error facti – např. chyby v psaní a počítání, zápis jiných údajů, zápis údajů neobsažených v podkladové listině či např. i opomenutí zapsat údaj v podkladové listině obsažený), tak i omyl právní (error iuris –např. zápis právního vztahu, který právní řád nezná, či zápis skutečnosti na základě listiny, která nesplňuje požadavky stanovené katastrálním zákonem). V rozsudku ze dne 5. 6. 2008, č. j. 1 As 46/2008, Nejvyšší správní soud upozornil, že opravit lze pouze chybu vzniklou zřejmým omylem, a proto ji nelze provést ve věci nejasné nebo sporné. V této souvislosti pak v rozsudku ze dne 13. 3. 2013 č. j. 7 As 187/2012 – 31, poukázal na to, že opravou zřejmého omylu nelze napravit jakýkoliv nesoulad mezi evidovanými údaji a skutečností a tam, kde je chyba nejasná nebo sporná, je nutné se nápravy domáhat u civilních soudů, např. žalobou na určení existence práva. Uvedená východiska Nejvyšší správní soud následně shrnul v rozsudku ze dne 23. 1. 2014, č. j. 7 As 123/2013 – 28. Zde uvedl, že v rámci opravy zřejmého omylu se zkoumá pouze to, zda se pracovník katastrálního úřadu dopustil zřejmého omylu, a není proto rozhodné, zda zápis v katastru nemovitostí odpovídá skutečnosti. Na toto shrnutí Nejvyšší správní soud navázal v rozsudku ze dne 22. 1. 2015, č. j. 7 As 257/2014 – 24, ve kterém uvedl, že o zřejmý omyl by se mohlo jednat tehdy, pokud by bylo vyloučeno, že postup pracovníka katastrálního úřadu byl výsledkem jeho volní, ne však zcela zjevně nesmyslné, úvahy. K nápravě chyby prostřednictvím institutu opravy zřejmého omylu tak pouhý omyl nestačí, ale musí jít o takovou chybu, která je jasná každému odborníkovi na danou oblast.

11. Z uvedených východisek pro posuzovanou věc vyplývá, že zřejmý omyl nespočívá v jakémkoli chybně provedeném zápisu, ale že chyba pracovníka katastrálního úřadu musí být natolik jednoznačná, že je na první pohled evidentní a není ji třeba hlouběji dokazovat. K jejímu odhalení tak správní orgány nepotřebují žádný podrobný právní rozbor, neboť omyl je z hlediska platné právní úpravy zcela zjevný.

12. Zřejmý omyl shledal Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 26. 9. 2019, č. j. 9 As 102/2018 – 31, ve kterém posuzoval provedení vkladu jediné jednotky v budově, přestože platná právní úprava obsažená v § 1 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, výslovně umožňovala vznik spoluvlastnictví budovy a s tím spojené vlastnictví bytu či nebytového prostoru jako jednotky a podílu na společných částech budovy pouze v budovách, které mají alespoň dva byty, dva nebytové prostory nebo alespoň jeden byt a jeden nebytový prostor. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dospěl k závěru, že „[o]dhalení této chyby v žádném případě nevyžadovalo složitou myšlenkovou operaci (srov. např. rozsudek NSS ze dne 13. 3. 2013, č. j. 7 As 187/2012 – 31) a muselo být pracovníkovi katastru, jakož osobě odborně způsobilé v dané oblasti, zřejmé na první pohled. Prohlášení vlastníka, jímž se vymezují jednotky, je listinou, se kterou přichází pracovník katastru zcela běžně do styku, nehledě na to, že úprava obsažená v § 1 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů je základním východiskem pro zápis jakékoliv jednotky do katastru nemovitostí.“ 3 As 21/2019 - 42 pokračování

13. Nejvyšší správní soud má za to, že v předložené věci není chyba pracovníka katastrálního úřadu natolik očividná, aby ji bylo možné považovat za zřejmý omyl. Oba správní orgány totiž ve svých rozhodnutích vysvětlily, proč považují odměnu uvedenou v exekučním příkazu za příslušenství pohledávky. Stěžovatel se ztotožnil s názorem katastrálního úřadu, že z § 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) a z § 137 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vyplývá, že úroky, odměna a náklady nalézacího řízení uvedené v exekučním příkazu představují příslušenství pohledávky, a proto se nejedná o chybný zápis.

14. Podle § 513 občanského zákoníku „[p]říslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.

15. Podle § 137 odst. 1 občanského soudního řádu „[n]áklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, tlumočné, náhrada za daň z přidané hodnoty, odměna za zastupování a odměna pro mediátora podle zákona o mediaci za první setkání s mediátorem nařízené soudem podle § 100 odst. 2.“

16. Přestože exekuční příkaz obsahoval informaci o tom, že exekučním titulem je směnečný platební rozkaz, jednotlivé pohledávky uvedené v exekučním příkazu pojmy směnečný peníz a směnečná odměna neobsahovaly. Pracovníky katastrálního úřadu nelze považovat za odborníky na směnečné právo, proto úvahu správních orgánů o tom, že „odměna“ je pouze příslušenstvím, tj. další částkou spojenou s uplatněním jedné a téže pohledávky, kterou založily na citovaných ustanoveních občanského zákoníku a občanského soudního řádu, nelze považovat za zcela zjevně nesmyslnou. Zařazení směnečné odměny pod pojem příslušenství pohledávky pak vzhledem k této úvaze nelze označit za zřejmý omyl, a proto ani nelze zjištěné pochybení opravit postupem podle § 36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona. Podle tohoto ustanovení je totiž katastrální úřad oprávněn a zároveň povinen opravit pouze takové údaje, které jsou chybné v důsledku zřejmého omylu. Tak tomu však v předložené věci není.

IV. Závěr a náklady řízení

17. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto napadený rozsudek podle § 110 odst. 1 věty první před středníkem s. ř. s. zrušil.

18. Krajský soud bude v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku, že rozhodnutí žalovaného je zákonné (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

19. V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 věta první s. ř. s.).

Poučení

Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). 3 As 21/2019 V Brně dne 7. dubna 2021 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu