3 As 34/2026

Rubrum

3 As 34/2026 - 59 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyň Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: PhDr. et Mgr. I. M., zastoupená JUDr. et Bc. Norbertem Naxerou, advokátem se sídlem Politických vězňů 9, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o ochraně před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2026, č. j. 15 A 10/2026-30, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků s e nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně je stíhána za spáchání přestupku podle § 39 odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech (dále jen „zákon o znalcích“). Po zahájení řízení o tomto přestupku žalobkyně požádala o nařízení ústního jednání, čemuž žalovaný usnesením ze dne 28. 4. 2025 nevyhověl. Zamítavý výrok poté žalovaný potvrdil rozhodnutím o rozkladu ze dne 26. 11. 2025. 3 As 34/2026

2. Žalobkyně napadla toto rozhodnutí u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobou proti nezákonnému zásahu. Usnesením označeným shora městský soud žalobu odmítl. Dospěl předně k závěru, že žaloba je opožděná, neboť tvrzený zásah představoval jednorázový procesní úkon s trvajícími účinky, o němž se žalobkyně dozvěděla doručením rozhodnutí o rozkladu dne 27. 11. 2025. Dvouměsíční subjektivní lhůta k podání zásahové žaloby tak uplynula dne 27. 1. 2026, zatímco žaloba byla podána teprve dne 16. 2. 2026.

3. Městský soud dále zdůraznil, že žaloba je nepřípustná rovněž pro nevyčerpání jiných prostředků ochrany. Žalobkyní namítaná procesní vada přestupkového řízení, spočívající v nenařízení ústního jednání (resp. neprovedení navrhovaných důkazů při jednání), může být přezkoumána v rámci opravných prostředků proti meritornímu rozhodnutí ve věci a následně v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Nic na tom nemění skutečnost, že rozhodnutí ve věci samé doposud nebylo vydáno. Zásahová žaloba jako subsidiární prostředek soudní ochrany nemůže v takovém případě nahrazovat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Městský soud proto žalobu odmítl z důvodů uvedených v ustanoveních § 46 odst. 1 písm. b) a § 85 ve spojení s § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

4. Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla usnesení městského soudu kasační stížností z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Navrhla, aby kasační soud rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

5. Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem městského soudu, podle něhož se v posuzovaném případě jednalo pouze o jednorázový zásah s trvajícími účinky. Namítala, že nezákonný zásah nadále trvá, neboť správní orgán i po zamítnutí její žádosti pokračuje v řízení bez provedení navrhovaných důkazů a bez umožnění osobní procesní obrany. Z toho důvodu považuje žalobu za včasnou. Stěžovatelka také odmítla závěr o nepřípustnosti zásahové žaloby. Podle jejího názoru neexistoval jiný účinný prostředek ochrany, neboť žaloba proti procesnímu rozhodnutí, jímž požadavku na nařízení jednání nebylo vyhověno, již byla dříve odmítnuta jako nepřípustná a obrana až proti konečnému rozhodnutí v přestupkové věci by již nemohla odstranit zásah do procesních práv stěžovatelky v nalézacím řízení. Ochranu je nutné poskytnout již v průběhu řízení. Přestupkové řízení bylo podle stěžovatelky zahájeno na základě stížnosti neúspěšné strany opatrovnického sporu a žalovaný neopatřil žádný odborný podklad pro tvrzené pochybení znalce. Zdůraznila také, že znalecký posudek, pro který je stíhána, byl v minulosti bez jakýchkoli výhrad přezkoumán odvolacím soudem i Ústavním soudem. Žalovaný nadto hodnotil odborné závěry znaleckého posudku, aniž by disponoval revizním či oponentním znaleckým posudkem.

6. Stěžovatelka dále odkazovala na čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a čl. 41 Listiny základních práv Evropské unie, z nichž dovozuje právo být slyšena před přijetím nepříznivého rozhodnutí a právo na řádnou správu. Namítala, že výklad přijatý správním orgánem i městským soudem je s těmito principy neslučitelný. Navrhla, aby kasační soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie 3 As 34/2026 - 60 pokračování předběžnou otázku týkající se souladu české právní úpravy a jejího výkladu s právem EU, zejména pokud jde o právo obviněného na ústní slyšení v přestupkovém řízení, na provádění důkazů a na účinnou procesní obranu.

7. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Je přesvědčen, že stěžovatelka v kasační stížnosti nepředložila žádné nové skutečnosti způsobilé zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. K otázce opožděnosti žaloby žalovaný uvedl, že dvouměsíční subjektivní lhůta podle § 84 odst. 1 s. ř. s. začala běžet nejpozději dne 27. 11. 2025, kdy bylo stěžovatelce doručeno rozhodnutí o rozkladu, kterým byla zamítnuta její žádost o nařízení ústního jednání. Žaloba podaná dne 16. 2. 2026 byla proto opožděná. Odmítl také tvrzení, že jde v daném případě o trvající zásah. Zamítnutí žádosti o nařízení ústního jednání je podle žalovaného pouze jednorázovým procesním úkonem s trvajícími účinky. Odkázal rovněž na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž lze ochranu prostřednictvím zásahové žaloby poskytnout pouze tehdy, není-li k dispozici jiný právní prostředek ochrany. V projednávané věci je podle žalovaného rozhodujícím prostředkem ochrany žaloba proti konečnému rozhodnutí ve věci.

8. Žalovaný dále vyslovil přesvědčení, že samotné nenařízení ústního jednání do veřejných subjektivních práv stěžovatelky nezasáhlo. Případný zásah do její právní sféry by mohl nastat až vydáním pravomocného rozhodnutí o přestupku. Nařízení ústního jednání záleží podle zákona na uvážení správního orgánu a účastník řízení nemá na jeho konání automatický právní nárok. Žalovaný rovněž připomněl, že stěžovatelka již dříve podala žalobu proti rozhodnutí žalovaného o rozkladu a tato žaloba byla pravomocně odmítnuta jako nepřípustná, protože směřovala proti procesnímu rozhodnutí vyloučenému ze soudního přezkumu.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

9. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná. Poté přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v rozsahu jeho napadení a uplatněných důvodů kasační stížnosti.

10. Kasační stížnost není důvodná.

11. Kasační soud pro pořádek připomíná, že proti žalobkyni je vedeno řízení o přestupku spáchaném při výkonu její znalecké činnosti. Stěžovatelka spatřuje nezákonný zásah v tom, že v této věci neproběhlo ústní jednání, ačkoli se jeho nařízení dožadovala. Podle ustanovení § 80 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky (dále jen „zákon o přestupcích“), správní orgán může žádosti nevyhovět a formalizovaným způsobem, tj. vydáním usnesení, žádost zamítnout. Pouze touto formou lze tedy o požadavku na konání jednání rozhodnout, a proto ostatně směřovala žaloba v předmětné věci právě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2025, jímž byl požadavek žalobkyně na její ústní slyšení pravomocně zamítnut. 3 As 34/2026

12. Zákon obecně charakterizuje soudní ochranu před nezákonným zásahem jako podpůrný prostředek před nezákonným, zejména faktickým, konáním nebo nekonáním správního orgánu, proti němuž není efektivní obrany prostředky plynoucími z úpravy postupů ve veřejné správě (§ 82, § 85 s. ř. s.). Zásahová žaloba je dále podle ustálené judikatury podpůrným prostředkem i ve vztahu k ostatním žalobním typům ve správním soudnictví (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2017, č. j. 7 As 155/2015-160, nálezem ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18, Ústavního soudu však posléze pro jiné důvody zrušený). Podání žaloby proti nezákonnému zásahu proto připadá v úvahu teprve tehdy, nelze-li nápravy docílit jiným prostředkem obrany.

13. Podpůrná povaha zásahové žaloby pak ve vztahu k ochraně poskytované v řízení proti rozhodnutí správního orgánu rezultuje v závěr formulovaný již ve starší judikatuře Nejvyššího správního soudu. Podle ní „[p]rostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem nelze podrobovat testu zákonnosti jednotlivé procesní úkony správního orgánu, které zpravidla směřují k vydání rozhodnutí a samy o sobě nepředstavují zásah do práv účastníka řízení“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2006, č. j. 8 Aps 2/2006- 95). Subsidiární povahu má totiž ve vztahu k veřejné správě již sama soudní kontrola jako taková, aby dostatečnou měrou umožnila naplnit ústavní požadavek dělby moci ve státě (čl. 2 odst. 1 Ústavy České republiky). Jinými slovy, jsou-li ve správním soudnictví přezkoumatelné správní akty jako výsledek předešlého řízení před správním orgánem a v rámci tohoto přezkumu také samo dodržení procesních pravidel ovlivňujících jeho zákonnost, nemá správní soud zásadně pravomoc do probíhajícího procesu vstupovat kontrolou jeho jednotlivých procesních kroků, neboť taková ingerence by mohla v konečném důsledku znamenat úplné zneprůchodnění správního řízení.

14. Jsou-li pak tyto dílčí procesní úkony samy správními rozhodnutími, pamatuje na ně z týchž důvodů procesní úprava výslovně v ustanovení § 70 písm. b) až f) s. ř. s., když je, jakkoli vykazují všechny znaky správního aktu, ze soudního přezkumu výslovně vylučuje. Na uvedené teze navázal kasační soud ve svém nedávném rozsudku ze dne 18. 5. 2026, č. j. 4 As 75/2026-24. Dospěl zde k závěru, že rozhodnutí, kterým správní orgán zamítl žádost obviněného o nařízení ústního jednání podle § 80 odst. 2 zákona o přestupcích, je vyloučeno ze soudního přezkumu jakožto rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení před správním orgánem § 70 písm. c) s. ř. s.]. Tento závěr je pro posouzení přípustnosti žaloby podané v předmětné věci zásadní. Plyne z něj totiž, že i rozhodnutí, jímž se zamítá žádost o nařízení jednání, je z formálního hlediska správním rozhodnutím, avšak samostatně je žalobou proti rozhodnutí napadnout nelze. Tento závěr není možné obejít úkrokem k jinému žalobnímu typu – žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, neboť ustanovení § 82 s. ř. s. výslovně uvádí, že zásah nesmí být současně rozhodnutím. Směřuje-li proto zásahová žaloba fakticky proti správnímu rozhodnutí, nelze než ji odmítnout jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

15. Ke stejnému závěru dospěl obdobnou úvahou rovněž městský soud, ač současně argumentoval rovněž odkazem na důvod nepřípustnosti upravený v § 85 s. ř. s., jehož aplikace vzhledem k definici zásahové žaloby v § 82 s. ř. s. nebylo v tomto případě třeba. Posouzení této otázky ze strany městského soudu jinak nelze nic vytknout. 3 As 34/2026 - 61 pokračování

16. Namítala-li pak stěžovatelka, že zásah do jejích práv spočívající v nenařízení jednání nelze pozdějším soudním přezkumem konečného rozhodnutí věci zhojit, nelze této námitce přisvědčit. Se stěžovatelkou lze jistě souhlasit, že by neopodstatněné zbavení práva na ústní projednání přestupku bylo s to zasáhnout do práva obviněného na spravedlivý proces a bezpochyby mělo vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2021, č. j. 8 As 195/2020-77). Pakliže by tedy krajský soud v řízení o žalobě proti hypotetickému konečnému rozhodnutí o přestupku dospěl k závěru, že k uplatnění práv obviněného nebo za účelem zjištění stavu věci bylo nařízení jednání třeba, bylo by jeho povinností rozhodnutí zrušit a závazným právním názorem přimět správní orgán, aby byla věc v dalším řízení projednána i ústně (§ 78 odst. 1, 5 s. ř. s.). Není proto pochyb, že soudní ochrana před důsledky takové procesní vady je v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu dostatečně zajištěna.

17. Stěžovatelka konečně nesouhlasila se závěrem městského soudu, podle něhož byla žaloba proti tvrzenému nezákonnému zásahu rovněž opožděná, neboť se zde jedná o zásah trvající. Kasační soud v této souvislosti nemůže opominout, že pokud se městský soud otázkou včasnosti zásahové žaloby zabýval, měla být tato část odůvodnění spíše hypotetickou úvahou obiter dictum, než jedním z jeho kategorických závěrů. Pokud totiž žalobou napadené jednání správního orgánu pojmově zásahem není, je nadbytečné hodnotit samotnou včasnost takové „zásahové“ žaloby. Postup zvolený městským soudem v tomto směru tedy sice nebyl zcela správný, byl však podle všeho zvolen z jisté procesní opatrnosti. Stěžovatelce lze proto přitakat, že odmítnutí žaloby pro její opožděnost podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nebylo namístě, nikoli však kvůli samotné úvaze městského soudu o časových účincích tvrzeného zásahu.

18. Nelze ovšem současně přehlížet, že druhý z důvodů odmítnutí žaloby (podle kasačního soudu však svým významem první a zásadní) daný obecnou nepřípustností zásahové žaloby proti správnímu rozhodnutí [§ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] obstál. Pochybení způsobené současným použitím konkurujícího důvodu pro odmítnutí žaloby tak nemohlo vyústit v nezákonné rozhodnutí městského soudu ve věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Procesní důsledky aplikace obou důvodů odmítnutí žaloby jsou ostatně totožné (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2020, č. j. 1 As 375/2020- 88).

19. Navrhovala-li konečně stěžovatelka položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, nelze než konstatovat, že její návrh je příliš obecný, než aby bylo možné se jím podrobněji zabývat. Stěžovatelka v tomto ohledu pouze konstatovala, že výklad zákona o znalcích a zákona o přestupcích je v rozporu s článkem 41 Listiny základních práv Evropské unie. Z jejích tvrzení tedy vůbec neplyne, jakou otázku by měl kasační soud soudnímu dvoru předložit a z jakého důvodu. Tyto otázky nadto obsahově míří zcela mimo záběr kasačního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který jako jediný má stěžovatelka při procesní obraně proti usnesení o odmítnutí žaloby k dispozici a jímž je kasační soud vázán. K předložení předběžné otázky proto neshledal podmínky.

IV. Závěr a náklady řízení 3 As 34/2026

20. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji za podmínek vyplývajících z § 110 odst. 1, in fine, s. ř. s. rozsudkem zamítl.

21. O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti procesně úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, nebylo v jeho případě prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady převyšující rámec jeho úřední činnosti vznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 29. července 2026 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu