3 As 36/2013

Rubrum

3 As 36/2013 - 11 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: P. Č., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení na ochranu proti nečinnosti žalovaného, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2013, č. j. 10 A 1/2013 – 9, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž mu bylo zčásti přiznáno osvobození od soudních poplatků, a to ve výši 1.800 Kč pro řízení o jeho žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu – žalovaného Ministerstva práce a sociálních věcí. Městský soud mu ve výroku téhož napadeného usnesení uložil poplatkovou povinnost z podané žaloby ve výši 200 Kč. Požadované informace, které žalovaný stěžovateli neposkytl, se týkaly vydávání tzv. sKaret. Ze spisu městského soudu vyplývá, že stěžovatel byl vyzván nejprve k zaplacení soudního poplatku ve výši 2.000 Kč za žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného. Na to stěžovatel požádal e-mailovým přípisem bez elektronického podpisu ze dne 26. 1. 2013 o osvobození od soudních poplatků. Své sociální a majetkové poměry doložil v témže podání svým „prohlášením“, v němž uvedl, že bydlení – nenájemní, „nevlastnické, samostatná domácnost“, výše nezdanitelných příjmů – přes tři tisíce korun měsíčně, důvod nevýdělečné činnosti – plná invalidita. Kromě toho uvedl, že výše peněžních závazků činí 3 As 36/2013 „tisíce“, „způsobilost zcizovat je nenarušená a úvěrová bonita je -2.“ Stěžovatel dále uvedl, že je příjemcem státní podpory (příspěvku na živobytí), a vlastní určitý majetek – elektronický psací stroj, digitální televizor, paměťový záznamník. Výdaje pak měl za stravu, tisk, jízdné, papír a DPH. V odůvodnění napadeného usnesení městský soud uvedl, že stěžovatel doložil, že jeho majetkové poměry v tomto případě odůvodňují osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel byl v řízeních u městského soudu již opakovaně osvobozován právě pro svou nemajetnost a soud tedy neměl důvod o jeho nemajetnosti pochybovat ani nyní, a to navzdory jeho velmi svéráznému přístupu k dokládání svých majetkových a příjmových poměrů. Údaje sdělené stěžovatelem jsou neúplné, neboť z nich nevyplývá přesná výše příjmů ani výdajů. Stěžovatel neuvedl, jak a kde bydlí a jaké jsou jeho výdaje na bydlení apod.), některé údaje vzbuzují vážné pochybnosti o tom, jestli stěžovatel svou žádost vůbec myslí vážně („způsobilost zcizovat“, „úvěrová bonita -2“). Městský soud poukázal stran právního posouzení stěžovatelovy žádosti na změnu právní úpravy od 1. 1. 2012 (novelizace zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s. ř. s.“), jíž došlo ke zpřísnění podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků (v tomto ohledu odkázal i na důvodovou zprávu k zákonu č. 303/2011 Sb.), a dále také na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž lze úplné osvobození od soudních poplatků přiznat jen zcela výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. K úplnému osvobození lze tedy přikročit jen ve výjimečných případech a ze zvlášť závažných důvodů, protože smyslem této právní úpravy je zachovat určitou míru podílení se navrhovatele na nákladech soudního řízení. Cílem této právní úpravy pak je, aby navrhovatel s vědomím nákladů, které soudní spor nutně přináší, vedl ty soudní spory, které jsou pro něho významné a mají reálnou šanci na úspěch. Městský soud rovněž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2009, kde vyslovil názor, že účelem soudních poplatků je mj. i omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení soudních řízení (regulační funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce). Městský soud uvážil o žádosti stěžovatele v této věci tak, že stěžovatel je příjemce dávek v hmotné nouzi, není možno označit předmět jeho žádosti o informace za takový, který by se ani nepřímo nedotýkal jeho životní sféry a městský soud tak odmítl aplikovat závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66. Zároveň ovšem městský soud neshledal podmínky pro prolomení zásady ovládající platnou úpravu osvobození od soudních poplatků, podle níž má žalobce nést část nákladů řízení, aby pociťoval odpovědnost s vedením řízení spjatou. I nemajetný navrhovatel by se tak měl podílet v míře, jak mu to poměry umožňují, byť by byla výše soudního poplatku symbolická. Městský soud dále poukázal na extrémní procesní aktivitu stěžovatele v podávání různých typů žalob ve správním soudnictví, která byla Nejvyšším správním soudem zhodnocena v usnesení ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 121/2012 – 22 jako kverulační a nesměřující k ochraně práv stěžovatele. Městský soud tedy uzavřel, že právě v tomto případě má regulativní funkce soudních poplatků zvláštní význam, a to vzhledem k rozsahu a způsobu vedení soudních sporů a také způsobu, jakým stěžovatel u soudů napadá úkony správních orgánů. V takovém případě je po něm nutno spravedlivě požadovat, aby soudní řízení vedl s vědomím existence nákladů řízení. Při této úvaze městský soud neopomněl zdůraznit, že stěžovatel požaduje poskytnutí informací zveřejněných na internetu. Městský soud vzal 3 As 36/2013 - 12 pokračování v potaz stěžovatelovu tíživou finanční situaci, a proto rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit soudní poplatek ve výši pouze jedné desetiny jeho zákonné výše, což podle soudu nemůže pro navrhovatele vzhledem k jeho ročnímu příjmu nejméně 36.000 Kč představovat neúnosnou zátěž, naproti tomu bude zachován smysl institutu soudních poplatků a odpovědnost navrhovatele za náklady, které se s vedením každého soudního řízení nevyhnutelně pojí. V kasační stížnosti proti napadenému usnesení stěžovatel uvedl, že městský soud užil při svém rozhodování libovůli a zneužil soudní rozhodnutí ke skandalizaci a útisku. Stěžovatel tvrdí, že podal majetkové přiznání, přesto ale soud očekává, aby žadatel sám u sebe provedl i sociální šetření. Veškeré údaje přiznané stěžovatelem jsou pravdivé, přičemž ke způsobu jejich vyjádření stěžovatel uvedl, že žádná osoba není povinna vyjadřovat se právnicky. Stěžovatel se dále ohradil i vůči argumentaci judikaturou Nejvyššího správního soudu v obdobných případech. Podle jeho názoru soudy nemají pravomoc „moderovat“ výši poplatků či libovolně určit jeho výši, a proto je napadené usnesení libovolné. Podle názoru stěžovatele je úkolem soudu hodnotit odpovídající podklady, a nikoliv racionalitu úkonů účastníka řízení, a proto stěžovatel nepovažuje argument soudu spočívající ve vysoké procesní aktivitě za relevantní. Městský soud na jedné straně neshledal žalobu zjevně neúspěšnou, ale přesto nerozhodl o osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Dále městský soud neodůvodnil, proč dospěl právě k výši 200 Kč, a nikoliv třeba 100 Kč či 60 Kč. K sociálnímu stavu stěžovatele by podle jeho tvrzení byla únosná částka 52 Kč. I kdyby požadované informace byly přístupné na internetu, osoba v hmotné nouzi nemá prostředky na připojení k internetu a má právo na přímé poskytnutí informací. Z uvedených důvodů stěžovatel požádal o zrušení výroku usnesení v části za slovem „poplatků“, tzn. v té části, v níž je konkretizováno samotné osvobození stěžovatele od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná [jakkoliv sám stěžovatel tvrdí opak, je třeba vyjít z toho, že daný typ rozhodnutí je sice rozhodnutím procesního charakteru, avšak se závažnými důsledky pro další řízení, nespadá tedy pod rozhodnutí, jež má na mysli § 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.; viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 As 40/2004 - 97, www.nssoud.cz]. Pokud jde o povinné zastoupení advokátem a související zaplacení soudního poplatku, Nejvyšší správní soud na těchto náležitostech pro specifičnost případu netrval, neboť opak by znamenal jen další řetězení téhož problému a nebyl by v souladu se zásadou hospodárnosti řízení (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 As 27/2004 - 41, publ. pod č. 486/2005 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, www.nssoud.cz). Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Stěžovatel namítl, že napadené usnesení městského soudu je projevem libovůle, resp. svévole při aplikaci práva. K této námitce zdejší soud podotýká, že neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 3, nález 34, str. 257, a nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 8, 3 As 36/2013 nález 85, str. 287) vyplývá, že jedním z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření v ustanovení § 54 odst. 2 s. ř. s. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Městský soud srozumitelně a odůvodněně vyšel z toho, že osvobození je institutem výjimečným, a srozumitelně zdůraznil jeho vztah k účelu a smyslu mechanismu výběru soudních poplatků. Městský soud dále – na rozdíl od svých jiných rozhodnutí ve věcech stěžovatele – akceptoval jeho tvrzení o příjmech a vyšel z toho, že stěžovatel má roční příjem alespoň 36.000 Kč. Dále městský soud akceptoval i stěžovatelův velmi originální způsob doložení ostatních majetkových poměrů, přičemž posoudil i otázku, zda nejde v předmětném řízení o pouhé bezúčelné zneužívání procesních prostředků. Z uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že osvobození přizná v částečné výši, neboť je na místě, aby se stěžovatel byť i pouhou minimální částí (jednou desetinou) podílel na nákladech řízení, které svou žalobou vyvolal. Vadou odůvodnění v napadeném usnesení není ani poukaz na judikaturu či důvodovou zprávu, které naopak mohou být významným argumentačním instrumentem, a to právě v obdobných věcech při zachování analogické vazby mezi rozhodovaným případem a odkazovaným judikátem. Podle názoru Nejvyššího správního soudu naopak konstantní výklad určitého ustanovení právního předpisu i prostřednictvím jednotlivých soudních rozhodnutí plně naplňuje zásadu materiálního právního státu a upevňuje právní jistotu adresátů práva ohledně toho, jakým způsobem bude vůči nim postupováno (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2013, č.j. 3 Aps 1/2013 – 17, přístupný na www.nssoud.cz). K věci samé kasační soud uvádí, že osvobození od soudních poplatků představuje procesní institut, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživé finanční situaci, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Podle ustanovení § 36 odst. 3 s. ř. s. platí, že účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Užitím pojmu „zčásti osvobozen“ zákonodárce výslovně svěřil soudu pravomoc zmírnit poplatkovou povinnost navrhovatele, pokud jsou splněny zákonné podmínky uvedené v předmětném ustanovení (tzn. osvědčení nedostatku finančních prostředků a celkových majetkových poměrů). Stěžovateli proto nelze dát za pravdu v jeho námitce, že soud nemá právo „moderovat“ výši poplatků či určit jeho výši; v takovém případě by bylo ustanovení § 36 odst. 3 s. ř. s. v rozsahu upravujícím částečné osvobození od soudních poplatků nerealizovatelné (argumentum reductionis ad absurdum). Libovůle při určení míry osvobození od soudního poplatku je vyloučena racionálním a přesvědčivým odůvodněním předmětného usnesení, které zohledňuje skutkové okolnosti konkrétního případu za účelem správného a spravedlivého rozhodnutí o procesním postavení navrhovatele (viz k tomu ze dne 26. 8. 2009, č. j. 1 As 39/2009 - 88). Na druhé straně, soud není povinen negativně odůvodňovat, proč nezvolil jinou (logicky 3 As 36/2013 - 13 pokračování vyšší) míru osvobození od soudního poplatku, tzn. proč neosvobodil stěžovatele od soudního poplatku např. až do výše 52 Kč. Soudní přezkum diskrece, kterou má soud v tomto případě k dispozici, je orientován na dodržení zákonnosti mezí výkonu této pravomoci, jakož i dodržení zákazu libovůle při tomto uvážení. Soudní uvážení se musí opírat o hodnocení konkrétních okolností případu (viz k tomu stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2009), a to včetně procesního postupu daného účastníka v předmětném řízení, případně v dalších jím vedených řízeních před tímto soudem. Jak bylo shora uvedeno, Nejvyšší správní soud již vyslovil, že součástí posouzení specifických okolností žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuálních poměrů žadatele je také úvaha, zda tento žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem (viz uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91). K porušení těchto mezí výkonu diskrece v předmětné věci nedošlo, a proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že námitky stěžovatele nejsou důvodné. Na základě uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v daném případě městský soud zcela v intencích zákona posoudil individuálně věc, v níž se řízení vede, i tvrzené poměry stěžovatele, a dospěl k přezkoumatelnému a spravedlivému závěru o částečném osvobození od soudního poplatku a zbývající poplatkové povinnosti ve výši 200 Kč. V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a zdejší soud neshledal ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo uplatněné námitky podle § 109 odst. 4 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§ 60 odst. 1, § 120 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 24. dubna 2013 JUDr. Petr Průcha předseda senátu