3 As 376/2017

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně B. H., zastoupené Mgr. Patrikem Šorfem, advokátem se sídlem Praha 2, Polská 1282/16, proti žalovanému Městskému úřadu Klatovy, se sídlem Klatovy, náměstí Míru 62, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2017, č. j. 57 A 96/2017 – 18, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Plzni se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí Městského úřadu Klatovy, odboru výstavby a územního plánování ze dne 11. 1. 2017, č. j. OVÚP/331/17/Ma (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), jímž bylo postupem dle § 66 odst. 1 písm. h) správního řádu, ve spojení s čl. II, bodu 12. zákona č. 350/2012 Sb., zastaveno řízení o žádosti pana M. K. ze dne 9. 12. 2009, jíž se domáhal dodatečného povolení terénní úpravy, spočívající v rozdělení stávající vodní plochy Š., na pozemcích parc. č. X a X, v katastrálním území Š. u K. Usnesením krajského soudu ze dne 30. 11. 2017, č. j. 57 A 96/2017 – 18 (dále jen „napadené usnesení“) byla žaloba odmítnuta pro opožděnost.

2. V napadeném usnesení se krajský soud v rámci posouzení včasnosti podané žaloby zabýval otázkou, zda a případně kdy bylo rozhodnutí žalovaného žalobkyni oznámeno (doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem) ve smyslu § 72 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Ze správního spisu krajský soud zjistil, že usnesením ze dne 11. 1. 2017, č. j. OVÚP/331/17/Ma, žalovaný zastavil řízení, zahájené dne 9. 12. 2009 na základě žádosti M. K., ve věci dodatečného povolení terénní úpravy spočívající v „rozdělení stávající vodní plochy Š. na pozemku parc. č. X – zahrada o výměře 953 m2 odděluje vodní plochu na parc. č. X – vodní plocha o výměře 427 m2 v katastrálním území Š. u K.“ Uvedené usnesení bylo poznamenáno do spisu, o čemž byli účastníci předmětného řízení vyrozuměni sdělením ze dne 16. 1. 2017, č. j. OVÚP/434/17/Ma; žalobkyně byla vyrozuměna prostřednictvím svého zástupce dne 23. 1. 2017. Dle krajského soudu žalovaný postupoval správně, pokud o zastavení řízení rozhodl usnesením, jež se pouze poznamenává do spisu, nedoručoval jej účastníkům řízení (tedy ani žalobkyni) a o zastavení řízení je toliko vhodným způsobem, tj. sdělením, vyrozuměl [§ 66 odst. 1 písm. h) správního řádu], neboť takový postup předpokládal čl. II, bod 12. zákona č. 350/2012 Sb. Doručení sdělení považoval krajský soud ve smyslu § 72 odst. 1 s. ř. s. za jiný zákonem stanovený způsob oznámení rozhodnutí žalovaného, od něhož se odvíjí obecná dvouměsíční lhůta pro podání žaloby. Nejzazším termínem pro podání včasné žaloby v posuzované věci tak bylo 23. 3. 2017; žaloba však soudu došla až dne 19. 10. 2017 (18. 10. 2017 podána u provozovatele poštovních služeb - poznámka Nejvyššího správního soudu), tudíž byla podána po uplynutí lhůty k podání žaloby. Tvrzení žalobkyně, že se o rozhodnutí žalovaného dozvěděla teprve z rozsudku krajského soudu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 30 A 47/2017, doručeného dne 19. 9. 2017 (správně 14. 9. 2017 - poznámka Nejvyššího správního soudu), kterým byla zamítnuta její žaloba proti nečinnosti žalovaného v témže správním řízení, je dle krajského soudu bez vlivu na běh lhůty pro podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného.

3. Usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností, v níž uplatňuje důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., a to „ve spojení“ s písm. a) téhož ustanovení s. ř. s., jelikož nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.

4. Stěžovatelka v kasační stížnosti nejdříve vylíčila průběh správního řízení a uvedla, že z dokumentu „Technická zpráva - následné měření“ Ing. V. V. ze září 2016 (číslo zakázky 690-1707/2016), tvořícího podklad „rozhodnutí“, logicky usoudila, že sdělení ze dne 16. 1. 2017 pojednává o usnesení v jiném řízení, které se týká pouze nepatrné změny terénních úprav, jejichž záměr odpovídá parametrům dle § 80 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“). Tomu, že by se mohlo jednat o zastavení řízení o dodatečném povolení terénních úprav v rozsahu zrušeného rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2006, č. j. výst./3333/05- Bo (původně vydaného územního rozhodnutí – pozn. Nejvyššího správního soudu), dle stěžovatelky nic nenasvědčovalo, neboť žalovaný zároveň nezastavil řízení o odstranění stavby vedené pod sp. zn. OVÚP/7027/09/Ma, zahájené dne 20. 10. 2009 a přerušené dne 6. 1. 2010. Stěžovatelka opakovaně namítá, že se o rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2017, č. j. OVÚP/331/17/Ma, dozvěděla teprve z rozhodnutí krajského soudu 31. 8. 2017, sp. zn. 30 A 47/2017, které obdržela dne 14. 9. 2017. Má tedy za to, že žalobu podala včas a její odmítnutí považuje za nezákonné.

5. Stěžovatelka dále namítá, že skutečně provedené terénní úpravy v rozsahu zrušeného rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2006, č. j. výst./3333/05-Bo, neodpovídají parametrům dle § 80 odst. 3 stavebního zákona; řízení o jejich dodatečném povolení tak dle stěžovatelky nemůže žalovaný zastavit usnesením, o němž účastníky pouze vyrozumí. Stěžovatelka se proto dovolává práva na vydání rozhodnutí (v řízení o dodatečném povolení předmětných terénních úprav) se všemi náležitostmi ve smyslu § 68 a § 69 správního řádu, jež jí bude oznámeno způsobem dle § 72 odst. 1 správního řádu, tj. doručeno dle § 20 správního řádu. Dle stěžovatelky krajský soud nepřezkoumal, zda žalovaný postupoval správně dle § 66 odst. 1 písm. h) správního řádu, ve spojení s čl. II, bodu 12 zákona č. 350/2012 Sb., tzn. zda předmětné terénní úpravy odpovídají parametrům dle § 80 odst. 3 stavebního zákona. Krajský soud proto nesprávně uzavřel, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem, jestliže jí usnesení neoznámil, ale pouze ji o jeho vydání vyrozuměl.

6. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

7. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s.

8. Kasační stížnost není důvodná.

9. Podstatou kasační argumentace stěžovatelky je tvrzení, že dvouměsíční lhůtu k podání žaloby nelze odvíjet od data doručení sdělení žalovaného ze dne 16. 1. 2017, č. j. OVÚP/434/17/Ma, jímž byla prostřednictvím svého zástupce vyrozuměna o zastavení řízení ve věci žádosti o dodatečné povolení terénní úpravy spočívající v rozdělení vodní plochy Š., usnesením ze dne 11. 1. 2017, č. j. OVÚP/331/17, poznamenaným do spisu. Vychází přitom z premisy, že žalovaný nebyl oprávněn předmětné řízení usnesením zastavit, takové usnesení poznamenat do spisu a účastníky řízení o tom toliko vyrozumět, protože předmětem řízený byly terénní úpravy „většího rozsahu“, na něž nedopadá § 80 odst. 3 stavebního zákona. Pro zvolený postup tedy nebyly splněny procesní podmínky; bylo proto třeba vydat ve věci rozhodnutí, které by jí bylo řádně oznámeno doručením písemného vyhotovení.

10. Kasační argumentaci stěžovatelky je nutno odmítnout. K posouzení oprávněnosti postupu žalovaného, tedy zda byly splněny podmínky pro zastavení řízení dle § 66 odst. 1 písm. h) správního řádu, ve spojení s čl. II bod 12. zákona č. 350/2012 Sb., usnesením, jež se pouze poznamená do spisu, by totiž bylo možné přistoupit až poté, co by bylo postaveno na jisto, že žaloba proti zmiňovanému rozhodnutí byla podána v zákonem stanovené lhůtě (§ 72 odst. 1 s. ř. s.) a nejsou dány jiné důvody pro její odmítnutí [zejména z pohledu její přípustnosti, ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení s § 68 písm. e) s. ř. s., a § 70 písm. a) s. ř. s.] Při posuzování včasnosti podané žaloby tedy nelze jít dále a hodnotit zákonnost napadeného správního rozhodnutí, respektive procesního postupu předcházejícího jeho vydání.

11. Při posuzování včasnosti podané žaloby pak krajský soud postupoval správně. Lze souhlasit s jeho názorem, že předmětné usnesení ze dne 11. 1. 2017 (jehož zrušení se stěžovatelka domáhá) bylo stěžovatelce oznámeno (viz § 72 odst. 1 s. ř. s.) sdělením (terminologií správního řádu vyrozuměním), které bylo jejímu zmocněnci doručeno dne 23. 1. 2017. Krajský soud se přitom musel vypořádat se skutečností, že napadené usnesení nebylo žalobkyni oznámeno postupem předpokládaným v ustanovení § 72 správního řádu, neboť zákonodárce v čl. II bodu 12. zákona č. 350/2012 Sb. zvolil pro řízení o žádosti zcela nestandardní (a dlužno říci že nevhodný) způsob zastavení řízení. Institut zastavení řízení usnesením, které se pouze poznamenává do spisu, je totiž principiálně spojen s řízeními zahajovanými ex officio (srov. § 66 odst. 2 správního řádu), kdy z povahy věci nemůže být tímto postupem nikterak zasaženo do právní sféry účastníků řízení a není tedy možné takové rozhodnutí napadnout ani odvoláním (už jen z toho důvodu, že se takové rozhodnutí účastníkům neoznamuje a pouze se o něm vyrozumívají). Za situace, kdy správní rozhodnutí nebylo účastníku oznámeno, jak to předpokládá § 72 správního řádu a § 72 odst. 1 s ř. s., neboť byl o jeho vydání pouze vyrozuměn, se při úvaze o včasnosti žaloby směřující proti takovému rozhodnutí nabízejí pouze dvě alternativy. První alternativou by bylo vycházet z toho, že vůbec neexistuje okamžik, od kterého by se odvíjela lhůta k podání žaloby; takový postup by však již ze své podstaty představoval odmítnutí přístupu k soudu (denegatio iustitiae) a je proto vyloučen. Druhý přístup (zvolený krajským soudem) vychází z předpokladu, že se lhůta pro podání žaloby bude odvíjet od okamžiku, kdy se do právní sféry žalobce dostala informace o tom, že takové rozhodnutí bylo vydáno a co je jeho obsahem. Tento přístup považuje Nejvyšší správní soud za správný, byť stricto sensu nedošlo k oznámení takového rozhodnutí, ve smyslu vymezení tohoto pojmu v § 72 správního řádu. Jak však již bylo výše uvedeno, v případech, kdy se předpokládá, že správní rozhodnutí (usnesení) může zasáhnout do právní sféry účastníků řízení, musí dojít k jeho oznámení účastníkům řízení (nikoli jen k vyrozumění o jeho vydání, které vylučuje jejich další přezkum), čemuž konsekventně odpovídá stejná terminologie s. ř. s., který okamžik rozhodný pro běh lhůty k podání žaloby spojuje s oznámením rozhodnutí ve správním řízení. Lze tedy ve shodě s krajským soudem uzavřít, že žalobou napadené usnesení bylo stěžovatelce (prostřednictvím jejího zmocněnce) oznámeno dne 23. 1. 2017.

12. Pokud stěžovatelka tvrdí, že se teprve z rozsudku krajského soudu ze dne 31. 8. 2017, č. j. 30 A 47/2017 – 56 (řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu v předmětném správním řízení), dozvěděla, že rozhodnutí žalovaného bylo konečným rozhodnutím ve věci samé (nikoliv jen o části předmětu řízení – „nepatrné změny terénních úprav, jejichž záměr odpovídá parametrům uvedeným v ustanovení § 80 odst. 3 stavebního zákona“), lze souhlasit s krajským soudem, že je taková skutečnost bez vlivu na běh lhůty k podání správní žaloby. Běh lhůty pro podání žaloby je odvislý od oznámení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 1 s. ř. s.), nikoliv od pochopení jeho významu. Ostatně zastavení řízení logicky implikuje finální akt daného řízení; ze sdělení žalovaného ze dne 16. 1. 2017 přitom z ničeho nevyplývá, že by řízení bylo zastaveno jen částečně.

13. Nejvyšší správní soud tedy plně aprobuje závěr krajského soudu, že za den, kdy bylo stěžovatelce oznámeno vydání usnesení o zastavení řízení ze dne 16. 1. 2017. č. j. OVÚP/434/17/Ma, je třeba považovat 23. 1. 2017. Následujícího dne počala běžet lhůta pro podání žaloby; tato lhůta marně uplynula dne 23. 3. 2017. Byla-li žaloba proti tomuto rozhodnutí předána poštovní přepravě až dne 18. 10. 2017 (krajskému soudu doručena následujícího dne), jde o žalobu opožděnou, která musela být postupem dle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítnuta.

14. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, za podmínek vyplývajících z ustanovení § 110 odst. 1 in fine s. ř. s., jí rozsudkem zamítl.

15. O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady (přesahující běžnou úřední činnost) vznikly. Nejvyšší správní soud mu proto náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 31. ledna 2019 Mgr. Radovan Havelec předseda senátu