3 As 47/2007

Rubrum

3 As 47/2007 - 46 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobců: a) P. Z. a b) M. Z., zastoupených JUDr. Igorem Krajčíkem, advokátem se sídlem Horní Lipová 271, Lipová-Lázně, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 2. 2006, č.j. KÚOK/31607/2005-10/105, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2007, č. j. 22 Ca 98/2006 – 22, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobcům k rukám jejich advokáta náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 3660 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalovaný (dále též „stěžovatel“) brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále „krajský soud“), jímž bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 2. 2006, č.j. KÚOK/31607/2005-10/105 a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl podle § 60 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále „správní řád“) jako nepřípustné odvolání žalobců proti rozhodnutí Městského úřadu Zlaté Hory (dále „stavební úřad“) ze dne 24. 6. 2005, č.j. 4576/2004-330, jímž stavební úřad povolil stavebníkovi Ing. J. B. stavbu čerpací stanice pohonných hmot. 3 As 47/2007 - 47 Žalobci v řízení u krajského soudu namítali, že jim nebylo stavebním úřadem ani žalovaným přiznáno postavení účastníků řízení, byť jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. st. 531 a na něm stojícího domu č.p. 311 v k.ú. Mikulovice. Tento pozemek s domem sousedí s cestou o šíři 3,5 m, p.č. 1995, na kterou bezprostředně navazuje pozemek p.č. 1994/1 v k.ú. Mikulovice, na němž má být čerpací stanice postavena. Žalobci nesouhlasili se závěrem žalovaného, že silnice o šíři 3,5 m s ohledem na charakter stavby a její bezprostřední blízkost ve vztahu k obydlí žalobců, vytváří oddělení nebo nesousedství tak, aby bylo vysloveno, že práva či právem chráněné zájmy žalobců již nejsou ohrožena. Dle žalobců tak došlo k porušení § 59 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále „stavební zákon“), protože postupem stavebního úřadu a žalovaného ztratili žalobci možnost vyjádřit se ke stavbě. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že ve stavebním řízení se již stavební úřad nezabývá otázkami, které souvisí s umísťováním stavby, kam námitky žalobců směřují, tyto námitky patří do řízení územního, nikoli stavebního. Od pozemku, na němž má být stavba umístěna, odděluje nemovitosti žalobců pozemkový pruh o šíři 3,5 m a správní úvahou, tj. subjektivním posouzením stavebního úřadu podle okolností konkrétního případu, došel stavební úřad k závěru, že žalobci nebudou prováděním stavby a jejím užíváním přímo dotčeni, a proto jim postavení účastníků řízení nepřísluší. Krajský soud ze správního spisu zjistil, že stavba čerpací stanice má být provedena na pozemku p.č. 1994/1 v k.ú. Mikulovice, který od pozemku žalobců parc. č. st. 531 odděluje 3,5 m široký pozemkový pruh (cesta) ve vlastnictví stavebníka, který je též vlastníkem pozemku, na kterém má být stavba postavena. Územní řízení a stavební řízení nebylo v posuzovaném případě spojeno, v územním řízení ani ve stavebním řízení nebylo se žalobci jednáno jako s účastníky řízení. Stavební úřad v rozhodnutí o povolení stavby ze dne 24. 6. 2005, č.j. 4576/2004-330 došel k závěru, že pozemek žalobců nesousedí přímo s pozemkem, na němž má být stavba provedena a od předmětné stavby je vzdálen 31 m, z čehož zřejmě dovodil, že práva a právem chráněné zájmy žalobců nebudou dotčeny. Žalovaný pak odvolání zamítl jako nepřípustné, protože nebylo podáno někým, kdo byl účastníkem stavebního řízení, stavební úřad s žalobci nejednal, nepojal je do okruhu účastníků řízení a ani jim napadené rozhodnutí nedoručoval. Krajský soud naznal, že z ust. § 59 odst. 1 správního řádu vyplývá, že odvolací orgán je povinen přezkoumat veškeré úvahy správního orgánu I. stupně, které jej vedly k vydání rozhodnutí a stejně tak veškeré postupy procesní. V napadeném rozhodnutí se však žalovaný (na rozdíl od správního orgánu I. stupně, jehož úvaha je ze spisu seznatelná) otázkou, zda žalobci měli či neměli být účastníky stavebního řízení, vůbec nezabýval a uvedl jen, že s nimi stavební úřad nejednal, do okruhu účastníků je nepojal a rozhodnutí jim nedoručoval. Proto napadené rozhodnutí trpí nedostatkem důvodů a již jen z tohoto důvodu je třeba podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s“) napadené rozhodnutí zrušit. Krajský soud se neztotožnil s úvahou stavebního úřadu o vymezení účastníků stavebního řízení. Ačkoliv nesousedí pozemek žalobců s pozemkem, na němž má být stavba provedena, přímou sousedskou hranicí, vzájemně jsou tyto pozemky odděleny toliko 3,5 m širokým pozemkovým pruhem. Není bez významu, že tento pozemek je ve vlastnictví stavebníka. 3 As 47/2007 - 48 Krajský soud poukázal na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3. 8. 2000 sp. zn. II. ÚS 59/99, ze kterého vyplývá, že existence fyzické hranice mezi pozemkem stavebníka a jiné osoby není rozhodná. Pro účastenství podle § 59 stavebního zákona je rozhodné, že je tu možnost, že by i přes jistou bagatelní vzdálenost mohlo dojít k porušení nebo ohrožení práv takové osoby. Tento závěr vyslovil v situaci, kdy stěžovatelka v odkazované ústavní stížnosti nebyla „sousedem“ stavebníka jen proto, že pozemkový pruh o šíři 3 m odprodal stavebník svým rodičům. O podobnou situaci jde i v souzené věci, tento pozemkový pruh navíc z pohledu hranice vlastnictví nepředstavuje ani oddělení vlastnictví žalobců od vlastnictví stavebníka, fyzickou hranici vlastnictví představuje až společná hranice pozemků p.č. 1995 a parc. č.st.

531. Krajský soud uzavřel, že ve světle citovaného nálezu Ústavního soudu je jedinou ústavně konformní aplikací ustanovení § 59 stavebního zákona na posuzovaný případ závěr, že žalobci měli být účastníky stavebního řízení. Pokud účastníky řízení nebyli a z tohoto důvodu bylo zamítnuto i jejich odvolání, odepřel jim stavební úřad i žalovaný práva, která jim jako účastníkům stavebního řízení příslušela, čímž podstatným způsobem porušili ustanovení o řízení před správními orgány, což mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Krajský soud napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a), c) s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný kasační stížností z důvodu obsaženém v ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel namítal, že se stejně jako stavební úřad s otázkou přiznání postavení účastníků řízení obsáhle a odpovědně zabýval a dospěl k závěru, že žalobci nebudou prováděním stavby přímo dotčeni, a proto jim postavení účastníků řízení nepřiznal. Předmětem řízení je stavba podnikové čerpací stanice, nikoli čerpací stanice pro veřejnost. V průběhu řízení byly doloženy odborné studie a na to navazující kladná stanoviska dotčených orgánů státní správy, na jejichž základě stavební úřad rozhodoval. Námitky žalobců uvedené v odvolání jako např. porušení hlukové normy, riziko kontaminace vody ve studni, měly být uplatněny již v územním řízení. když budou žalobci v novém řízení pojati za účastníky řízení a uplatní tyto námitky, budou zamítnuty. Krajský soud dle stěžovatele formalisticky odkazuje na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3. 8. 2000 sp. zn. II. ÚS 59/99. Účastenství ve stavebním řízení nelze měřit pouze vzdáleností staveb nebo existencí či neexistencí fyzické hranice mezi pozemky, ale podstatou je, zda může být účastník řízení dotčen na svých právech. Stěžovatel i stavební úřad žalobcům postavení účastníka řízení nepřiznal, využil možnosti institutu správního uvážení, kdy v konkrétním případě ani přímý soused nemusí být stavbou dotčen. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve vyjádření ke kasační stížnosti označili žalobci argumenty žalovaného za účelové a vyjádřili nesouhlas s předjímáním dalšího postupu správních úřadů ve stavebním řízení, jak jej vyslovil žalovaný v kasační stížnosti. Žalobci se ztotožnili se závěry krajského soudu a navrhli kasační stížnost zamítnout. Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší 3 As 47/2007 - 49 správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán, když neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. V projednávané věci stěžovatel vznesl námitky, vyvracející postavení žalobců jako účastníků stavebního řízení. Posouzení okruhu účastníků stavebního řízení je jedním z primárních kroků, které je správní orgán povinen v příslušném řízení učinit. Z požadavku na přezkoumatelnost takového rozhodnutí (posouzení, zda správní orgán meze svého uvážení nepřekročil, či je nezneužil) pak vyplývá rovněž nutnost uvést úvahu, jíž se při svém rozhodování řídil, v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší správní soud předně neshledal oprávněnou námitku stěžovatele, že se otázkou účastenství žalobců ve stavebním řízení obsáhle a odpovědně zabýval. Krajský soud správně dovodil, že stěžovatel se otázkou, zda žalobci měli či neměli být účastníky stavebního řízení, vůbec nezabýval a uvedl jen, že s nimi stavební úřad nejednal, do okruhu účastníků je nepojal a rozhodnutí jim nedoručoval, proto nejsou účastníky řízení. Ze správního spisu vyplývá, že žalobci v odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu namítali, že byli opomenuti jako účastníci stavebního řízení, jejich nemovitosti sousedí s objektem povolované stavby a vznesli další námitky, dle nichž stavba čerpací stanice zasáhne do jejich práv a oprávněných zájmů. Stěžovatel se k těmto námitkám v napadeném rozhodnutí nevyjádřil. Nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí je třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí. Odvolací orgán se v odůvodnění rozhodnutí o odvolání musí vypořádat se všemi důvody uvedenými v odvolání a uvést, o které právní předpisy a jejich ustanovení se při rozhodování opíral a jakými úvahami se při jejich použití řídil. In concreto se stěžovatel musí zabývat každým dílčím důvodem, o který osoba domáhající se účastenství své tvrzení opírá, a kvalifikovaným způsobem vyvrátit opodstatněnost každého jednotlivého důvodu, a tím správnost celého tvrzení o nepřípustnosti podaného odvolání. Omezil–li se stěžovatel v odůvodnění napadeného rozhodnutí toliko na popis postupu stavebního úřadu, aniž by jej jakkoliv odůvodnil, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) odst. 3 s. ř. s.]. V otázce účastenství žalobců ve stavebním řízení stěžovatel v kasační stížnosti obecně poukazoval na využití možnosti institutu správního uvážení, poněvadž žalobci nebyli stavbou dotčeni a krajským soudem citovaný nález Ústavního soudu České republiky není případný. Jak již zdejší soud uvedl výše, tyto úvahy nebylo možno z napadeného rozhodnutí seznat a obecné důvody podávané v kasační stížnosti nemohou nahradit odůvodnění napadeného rozhodnutí. Krajský soud i přesto vyslovil, že žalobci měli být účastníky stavebního řízení, a pokud tomu tak nebylo, porušil žalovaný podstatným způsobem ustanovení o řízení před správními orgány, což mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s.]. Závěry krajského soudu v otázce účastenství žalobců ve stavebním řízení za situace, kdy konstatoval nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, je 3 As 47/2007 - 50 tak nutno považovat za pouhé vyjádření obiter dictum v souzené věci, neboť krajský soud se věcným posouzením žalobních námitek již neměl zabývat, protože tím vlastně přezkoumává rozhodnutí, o němž současně tvrdí, že je nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud poznamenává, že úvaha krajského soudu o tom, že podle § 59 odst. 1 správního řádu odvolací orgán přezkoumá napadené rozhodnutí v celém rozsahu, není v projednávané věci správná, protože odvolací orgán postupoval podle § 60 správního řádu, když odvolání žalobců považoval za nepřípustné a z tohoto důvodu je zamítl. Jestliže odvolací orgán postupuje podle § 60 správního řádu, netvoří rozhodnutí správního orgánu I. stupně jeden celek s rozhodnutím odvolacího orgánu a přezkoumání napadeného rozhodnutí tak, jak stanoví § 59 správního řádu, nepřichází v úvahu. Krajský soud tedy správně rozhodl, že rozhodnutí stěžovatele je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Zdejší soud však považuje za vhodné vzhledem k povaze projednávané věci poukázat na nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 19/99, publ. pod č. 96/2000 Sb., kterým byl zrušen § 139 písm. c) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) dospěl k závěru, že „…uzavřená legální definice, absolutně vylučující možnost pojmout za účastníky řízení i vlastníky jiných sousedních pozemků než pozemků majících společnou hranici s pozemkem, který je předmětem řízení (tedy i vlastníky pozemků „za potokem“, „za cestou“, „za zjevně bagatelním co do výměry vklíněným pozemkem ve vlastnictví jiné osoby“), jejichž práva mohou být v řízeních dotčena, omezuje prostor pro správní uvážení správních orgánů tam, kde je zjevné, že i přes neexistenci společné hranice mohou být práva „nemezujícího“ souseda dotčena“. Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený rozsudek krajského soudu je z hlediska uplatněného důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. správný a proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou. O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobci měli ve věci plný úspěch, a proto jim vůči žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, které důvodně vynaložili. Nejvyšší správní soud přiznal úspěšným žalobcům odměnu advokáta ve výši 3360 Kč podle § 7 a § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, za sepsání vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 24. 5. 2007. Vzhledem k tomu, že zástupce zastupuje dva žalobce, Nejvyšší správní soud podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu nejprve upravil příslušným způsobem odměnu advokáta, když ji snížil o 20 %, tj. o 420 Kč, přičemž odměna advokáta takto činí 1680 Kč za každého žalobce, celkem tedy odměna advokáta za dva zastupované žalobce činí 3360 Kč. Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu soud rovněž přiznal paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč, celkem tedy 3660 Kč. Co se týče převzetí a přípravy zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, Nejvyšší správní soud vzal především zřetel na skutečnost, že se jedná o zastoupení advokátem, který žalobce zastupoval v dané věci již v řízení před soudem prvního stupně. 3 As 47/2007 - 51 Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobcům k rukám jejich advokáta náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 3660 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 16. dubna 2008 JUDr. Marie Součková předsedkyně senátu