3 As 49/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Petr Weissové v právní věci žalobkyně: ZPĚTNÝ LEASING, s. r. o., IČO: 11850400, se sídlem Nová výstavba 218, Obrnice, zastoupená JUDr. Petrem Doležalem, advokátem se sídlem Mazovská 476/2, Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2024, č. j. KUUK/098394/2024, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2026, č. j. 40 A 1/2026 - 53, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2026, č. j. 40 A 1/2026 - 53, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Městský úřad Roudnice nad Labem (dále jen „městský úřad“) uznal žalobkyni rozhodnutím ze dne 28. 11. 2023 vinnou z deseti přestupků dle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), neboť jako provozovatel motorového vozidla nezajistila, aby při jeho užití byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu. Konkrétně se blíže nezjištěný řidič dopustil celkem 10 přestupků podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu spočívajících v tom, že v devíti specifikovaných dnech zastavil a stál v ulici Hakenova na chodníku v rozporu s § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu a v jednom dni (10. 9. 2022) zastavil a stál nejen na chodníku, ale i v působnosti dopravní značky B28 (zákaz zastavení) a v protisměru, čímž porušil nejen již výše zmíněný § 53 odst. 2, ale i § 4 písm. c) a § 25 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Městský úřad uložil žalobkyni za dané přestupky pokutu ve výši 2 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. K odvolání žalobkyně žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví změnil právní kvalifikaci ve výroku o sankci a ve zbytku odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí městského úřadu.

2. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, v níž navrhla zrušení rozhodnutí žalovaného i opatření obecné povahy, kterým byla stanovena místní úprava provozu na pozemní komunikaci v ulici Hakenova, navenek deklarovaná dopravní značkou B28 (dále jen „OOP“). Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též „krajský soud“) žalobě v záhlaví uvedeným rozsudkem vyhověl; výrokem I. určil, že se OOP při posuzování skutků, které byly předmětem rozhodnutí žalovaného nepoužije, a výrokem II. zrušil nejen rozhodnutí žalovaného, ale i městského úřadu.

3. Ve vztahu k incidenčnímu návrhu na zrušení OOP krajský soud převzal závěry svého dřívějšího rozsudku, kterým shledal totéž OOP nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Dodal, že tato skutečnost by vedla k jeho zrušení, pakliže by byl návrh na jeho incidenční přezkum podán ve lhůtě 1 roku. Jelikož v posuzované věci tato lhůta marně uplynula a OOP bylo navíc zrušeno jiným rozsudkem, vyslovil krajský soud, že se OOP při posuzování sporných skutků nepoužije. Tímto podle krajského soudu odpadl podklad, na němž je rozhodnutí žalovaného založeno, což je třeba zohlednit stejně, jako by tomu bylo v případě podmiňujících a podmíněných rozhodnutí nebo při zrušení aplikovaného právního předpisu. Jednání řidiče vozidla provozovaného žalobkyní proto nelze považovat za přestupek spočívající v porušení povinnosti dle § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. Krajský soud neshledal relevantním poukaz žalovaného na to, že neznámý řidič porušil týmž skutkem další dva právní předpisy, které naplňují skutkovou podstatu shodného přestupku. Porušení více právních předpisů totiž podle něj může potenciálně ovlivnit výši uložené sankce. Proto považoval nemožnost aplikace OOP za zásadní pro posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného, a to ve vztahu k přestupku spáchanému dne 10. 9. 2022. Uvedl, že žalobkyni bylo v jeho případě přičteno při hodnocení jejího deliktního jednání k tíži i porušení právních předpisů neznámým řidičem, které nemělo být s ohledem na vadu OOP vůbec zohledněno. Nemožnost aplikace OOP tak zatěžuje nezákonností celé správní rozhodnutí, byť se nezákonnost dotýkala pouze jednoho z deseti společně projednávaných přestupků, za něž byla uložena jedna sankce. Touto nezákonností bylo zatíženo i rozhodnutí městského úřadu, pročež krajský soud zrušil i je. Zbývající námitky žalobkyně neshledal krajský soud důvodnými.

II. Kasační stížnost

4. Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Uvádí, že z hlediska legitimace k podání incidenčního návrhu na zrušení OOP není zřejmé, na jakém právu byla žalobkyně zkrácena, neboť neznámý řidič jednal protiprávně tím, že nerespektoval dopravní značení. Připomíná, že ve věci šlo o přestupek provozovatele vozidla, když vůči žalobkyni byla uplatněna objektivní odpovědnost za jednání nezjištěného řidiče. Ten se přitom společně s nerespektováním významu dopravní značky dopustil porušení dalších dvou pravidel. Všechna tři ustanovení porušil jedním jednáním, které tak nepochybně vykazovalo znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, i kdyby nerespektování dopravního značení protiprávním jednáním nebylo. Základ pro uplatnění objektivní odpovědnosti žalobkyně byl tedy dán. K závěru o nezákonnosti rozhodnutí pak nemůže postačovat poukaz krajského soudu na pouhý potenciál ovlivnění zákonnosti. Poukázal-li stěžovatel v rozhodnutí na to, že správní orgány při ukládání sankce vycházely z toho, že došlo k opakovanému páchání přestupků, pak byl aspekt opakování vztažen na žalobkyni, nikoliv na nezjištěného řidiče. Jednání řidiče, které spočívalo jednou v nerespektování dopravní značky, tak nebylo a ani být nemohlo vzato do úvahy o výši trestu. Výrok o vině a trestu by byl zcela stejný i v případě, že by k nerespektování dopravní značky vůbec nedošlo. Pokud by tedy bylo skutečně vadou to, že došlo k zahrnutí tohoto porušení do výroku rozhodnutí, pak tato vada neměla vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť žalobkyni nebylo dané porušení přičteno k tíži. Dané porušení nemělo vliv ani na identifikaci skutku, neboť ta je tvořena celým souborem znaků, nikoliv jedním ustanovením. Současně není jednotlivé porušení povinnosti řidiče evidováno jako přestupek žalobkyně. Stěžovatel dodává, že krajský soud navíc neměl důvod ke zrušení rozhodnutí městského úřadu; pochybení mohl napravit stěžovatel změnou rozhodnutí. Pro výše uvedené stěžovatel navrhuje zrušit rozsudek krajského soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

5. Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

6. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.“).

7. Kasační stížnost je důvodná.

8. Podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu platí, že provozovatel vozidla se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 10 odst. 3 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

9. Podle § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu platí, že provozovatel vozidla za přestupek podle odstavce 1 odpovídá, pokud a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání, b) porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona a c) porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu.

10. Krajský soud zcela správně vycházel z toho, že objektivní odpovědnost (§ 125f odst. 3 zákona o silničním provozu) provozovatele vozidla je podmíněna tím, že porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle zákona o silničním provozu. Pokud se tedy prokáže, že se vytýkané jednání řidiče nestalo nebo objektivně nenaplňovalo znaky příslušného přestupku, nedojde ke splnění podmínky § 125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu, a odpovědnost provozovatele vozidla spojená se zásahem do jeho práv, nevznikne.

11. V obecné rovině lze proto souhlasit s krajským soudem, že nevykazovalo-li by jednání neznámého řidiče v posuzované věci u jednoho z více společně projednaných přestupků znaky přestupku, nebyly by v tomto rozsahu splněny podmínky subsidiární odpovědnosti žalobkyně jako provozovatele daného vozidla. To znamená, že by nebylo možné ji za tento přestupek postihnout, což se nutně musí projevit také ve výši a odůvodnění uložené společné pokuty (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2019, č. j. 1 As 33/2018 - 37, dále srov. rozsudky tohoto soudu ze dne 23. 12. 2021, č. j. 4 As 181/2021 - 29, ze dne 7. 3. 2024, č. j. 9 As 241/2023 - 92, nebo ze dne 12. 12. 2024, č. j. 6 As 94/2023 - 104).

12. Naopak nelze přisvědčit stěžovateli, že protiprávnost jednání neznámého řidiče je dána bez dalšího tím, že nerespektoval dopravní značku B28 (zákaz zastavení). Stěžovatel sice odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která se touto otázkou zabývá, pomíjí již však, že i jím uváděná judikatura vyžaduje rozlišit dvě situace. Pokud je před soudem pouze tvrzena nezákonnost značky, pak platí presumpce správnosti dopravního značení (srov. rozsudky ze dne 4. 6. 2020, č. j. 1 As 508/2019 - 28, ze dne 26. 7. 2018, č. j. 8 As 24/2018 - 52, nebo usnesení ze dne 16. 3. 2022, č. j. 6 As 254/2020 - 32). Jiná je však situace, kdy je současně s tímto tvrzením navrženo, respektive dosaženo autoritativního zrušení opatření obecné povahy jakožto jejího normativního základu či vyslovení, že nebude aplikováno. Usnesení č. j. 8 As 329/2021 - 54 toto rozlišení popisuje stručně hned v odstavci [16] navazujícím na citaci stěžovatele: „zpochybňuje-li stěžovatelka zákonnost dopravní značky, slouží k jejímu zpochybnění návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části (rozsudek NSS čj. 10 As 13/2020 - 39, bod 31, či obdobně rozsudky NSS z 16. 3. 2022, čj. 6 As 254/2020 - 32, bod 9, a ze 4. 6. 2020, čj. 1 As 508/2019 - 28, bod 36, na nějž v bodě 27 napadeného rozsudku přiléhavě odkázal již krajský soud). Uvedené závěry plně dopadají i na nyní projednávanou věc, tedy i na kasační námitku spočívající v tvrzené neexistenci opatření obecné povahy.“

13. Poukázat lze však na řadu dalších rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, z nichž jasně plyne, že případné zrušení opatření obecné povahy (či vyslovení jeho nepoužitelnosti ve věci) může mít vliv na odpovědnost provozovatele za přestupek. Opatření totiž jednak představuje normativní základ povinnosti vyjádřené značkou a současně zasahuje do práv provozovatele zprostředkovaně prostřednictvím rozhodnutí o přestupku. Namátkou lze zmínit např. rozsudky ze dne 21. 8. 2014, č. j. 4 As 95/2014 - 40, ze dne 7. 3. 2018, č. j. 6 As 293/2017 - 26, ze dne 30. 6. 2025, č. j. 5 As 30/2025 - 28, nebo ze dne 11. 6. 2026, č. j. 6 As 50/2026 - 26.

14. Žalobkyně v posuzované věci návrh na zrušení OOP podala a krajský soud mu prakticky vyhověl, neboť výrokem I. vyslovil podle § 101a odst. 1 s. ř. s. ve znění zákona č. 314/2025 Sb. jeho neaplikovatelnost na přestupky, které jsou předmětem sporu. Proti tomuto závěru stěžovatel v kasační stížnosti nijak nebrojí. Skutečnost, že bylo pravomocně rozhodnuto, že se v posuzované věci OOP nepoužije, přitom zpravidla povede k nemožnosti založit odpovědnost provozovatele za daný přestupek na porušení povinnosti vyplývající výlučně z dopravní značky deklarující toto opatření. Potud lze s krajským soudem souhlasit.

15. Stěžovatel však správně upozorňuje na to, že sporný přestupek, který spáchal neznámý řidič dne 10. 9. 2022, spočíval v naplnění skutkové podstaty § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, jediným skutkem, kterým řidič dle správních orgánů neporušil pouze zákaz zastavení vyplývající z OOP (deklarovaný dopravní značkou B28), ale současně další dvě ustanovení zákona o silničním provozu. Z hlediska posouzení odpovědnosti žalobkyně za daný přestupek šlo o jeden parkovací děj, u něhož odpadlo pouze jedno porušení právní povinnosti popsané v rámci jediného jejího přestupku. Stání na chodníku a v protisměru totiž nadále vykazují znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, respektive ve vztahu k těmto porušením zákona krajský soud žádné výhrady nevznesl, naopak shledal nedůvodnými námitky žalobkyně týkající se stání na chodníku. Podmínka § 125f odst. 2 písm. b) zákona tak zůstává splněna, a odpovědnost žalobkyně jako provozovatele nadále není vyloučena.

16. Krajský soud nepovažoval skutečnost, že řidič porušil shodným jednáním další ustanovení zákona, za relevantní. Poukázal na to, že porušení více předpisů týmž jednáním může mít vliv na výši sankce uložené provozovateli vozidla. Tento „potenciál ovlivnění zákonnosti stanovení výše uložené sankce“ označil za zásadní. Nejvyšší správní soud však souhlasí se stěžovatelem, že pro konstatování nezákonnosti správního rozhodnutí jako celku nestačí pouhý potenciál. Jestliže zůstává podmínka odpovědnosti provozovatele vozidla splněna (parkovací děj popsaný ve správním rozhodnutí nadále naplňuje znaky přestupku), je třeba na základě konkrétních okolností postavit najisto, zda v posuzované věci mělo odpadlé porušení skutečně reálný vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů.

17. V posuzované věci se odpadlé porušení mohlo do rozhodnutí správních orgánů propsat v zásadě dvěma způsoby: v popisu skutku a ve výši uložené společné sankce. Co se týče popisu skutku, nabízí stávající judikatura východiska, jak přistupovat k hodnocení dopadů dílčí neprokázané, nepřesné či právně irelevantní části popisu skutku na zákonnost rozhodnutí jako celku. Lze analogicky vycházet z rozhodnutí, v nichž Nejvyšší správní soud řešil nadbytečný popis právně nerelevantních porušení předpisů v rámci jediného skutku. Takovou situaci lze totiž přiléhavě připodobnit té, kdy se ve výroku nachází také popis porušení, které nevykazuje znaky přestupku. Asi nejpřiléhavější je v tomto směru rozsudek ze dne 6. 4. 2017, č. j. 1 As 347/2016 - 42. Soud zde řešil situaci, kdy bylo ve výroku správního rozhodnutí vedle neoprávněného parkování uvedeno také porušení zákazu vjezdu, které bylo pro odpovědnost provozovatele vozidla irelevantní. Soud konstatoval, že širší popis skutku a zahrnutí irelevantních okolností nezpůsobují samy o sobě nezákonnost rozhodnutí, pakliže zbývající prokázané jednání neznámého řidiče vykazuje znaky relevantního přestupku: „Možné širší vymezení skutku, nebo zahrnutí do popisu skutku pro řízení o správním deliktu provozovatele vozidla irelevantních skutečností nezpůsobují nepřezkoumatelnost závěru o vině a trestu za správní delikt provozovatele vozidla. Podstatné je, že popis skutku obsahuje popis jednání neznámého řidiče spočívající v parkování v rozporu s právními předpisy a že odůvodnění rozhodnutí s tímto jednáním vykazujícím znaky přestupku dále pracuje. Prokázání tohoto jednání je klíčové pro uznání viny ze správního deliktu provozovatele vozidla. Ostatní jednání neznámého řidiče popsané ve výroku, tedy porušení zákazu vjezdu, je pro účely správního deliktu irelevantní. Nelze proto vytýkat správnímu orgánu ani krajskému soudu nedostatečnou odůvodněnost dosažených závěrů stran těchto irelevantních skutečností. Ohledně spáchání deliktu provozovatele bylo rozhodné a postačilo prokázání pouze skutku se znaky přestupku týkajícího se parkování. Uvedení ostatních nerelevantních okolností v odůvodnění nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí.“ Poukázat lze dále na rozsudek ze dne 28. 8. 2019, č. j. 2 As 310/2018 - 17, či ze dne 19. 9. 2024, č. j. 4 As 354/2023 - 39.

18. To, zda může obstát celé rozhodnutí, proto bude záviset především na tom, zda lze bezpečně vyloučit vliv odpadlého porušení na výši společně uložené pokuty. I v tomto ohledu je přitom rozhodující obsah rozhodnutí správních orgánů a individualizované posouzení, nikoliv „potenciál ovlivnění“. Je tedy třeba zhodnotit, zda správní orgány skutečně přičítaly nerozhodné skutečnosti zmíněné v popisu skutku ve výroku k tíži přestupce (zde žalobkyně). Pokud by byla pokuta za jeden přestupek uložena nad dolní hranicí či na horní hranici, správní orgán by zdůraznil kumulaci několika porušených povinností, nebo by z odůvodnění nebylo zřejmé, zda konkrétní nerozhodné porušení zvýšilo hodnocení závažnosti přestupku, nebylo by možné bez dalšího říci, že odpadnutí tohoto porušení nemohlo ovlivnit trest. Sankční výrok by pak zpravidla vyžadoval nové posouzení. Naproti tomu, pokud správní orgány uložily minimální sankci, nebo její výši odůvodnily jasně nezávisle, například přezkoumatelně vysvětlily, že rozhodující byla například opakovanost jednání samotného přestupce a že počet porušených norem v rámci jednoho skutku výši pokuty neovlivnil, je argument pro zachování rozhodnutí výrazně silnější.

19. Takové posouzení krajský soud v souzené věci neprovedl. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že za ně nelze považovat jeho konstatování, že „žalobkyni bylo přičteno při hodnocení jejího deliktního jednání k tíži mimo jiné i porušení právních předpisů neznámým řidičem, které s ohledem na výše popsanou vadu opatření obecné povahy (…) nemělo být vůbec zohledněno“. Jednak zde krajský soud navazuje na samotný popis skutku, který byl žalobkyni kladen za vinu, především se však krajský soud stále pohybuje v úrovni presumpcí o vlivu neaplikace OOP na řízení ve věci odpovědnosti žalobkyně za přestupek, aniž by vzal v potaz jakékoliv konkrétní úvahy správních orgánů o výši sankce v jejich rozhodnutích. Krajský soud tak neprovázal své závěry s konkrétními relevantními okolnostmi posuzované věci.

20. Právní názor Nejvyššího správního soudu lze tedy shrnout následovně: dílčí část popisu skutku týkající se porušení předpisu, které podle právního názoru krajského soudu nevykazuje znaky přestupku, nevede ke zrušení napadeného rozhodnutí pro jeho nezákonnost, pokud: 1. zbývající jednání samostatně naplňuje všechny znaky přestupku, 2. zůstává zachována totožnost skutku, 3. nejde o samostatný přestupek ponechaný ve výroku o vině, 4. odpadlá okolnost neměla vliv na sankci nebo je přesvědčivě vysvětleno, proč trest obstojí i bez ní.

21. Bude nyní na krajském soudu, aby znovu posoudil zákonnost rozhodnutí správních orgánů v souladu s uvedeným. Pokud dospěje k závěru, že odpadlá okolnost měla skutečně vliv na výši společně uložené pokuty, pak rovněž přezkoumatelným způsobem vysvětlí, proč tato vada nemůže být napravena v novém odvolacím řízení a proč je tedy nutné zrušit i prvostupňové rozhodnutí. Jak totiž uvedl rozšířený senát v usnesení ze dne 28. 8. 2007, č. j. 1 As 60/2006 - 109: „v případě, kdy krajský soud svoji úvahu svěřenou mu ustanovením § 78 odst. 3 s. ř. s. provede, dojde k pozitivnímu závěru, že jsou dány okolnosti též pro zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a k jeho zrušení také ve výroku svého rozsudku přistoupí (…) V takovém případě není pochyb o tom, že zrušující výrok může zasáhnout nejen do veřejných subjektivních práv žalobce, ale také do zájmů žalovaného. Je nezbytné, aby soud i tento výrok náležitě odůvodnil.“ Tomuto požadavku přitom nelze vyhovět prostým konstatováním, že předmětnou nezákonností bylo zatíženo již rozhodnutí městského úřadu. Zrušení taktéž prvostupňového rozhodnutí je totiž poměrně výjimečným postupem s ohledem na to, že správní „řízení až do vydání rozhodnutí představuje jeden celek, tedy totéž řízení zahrnuje jak řízení odehrávající se před správním orgánem prvního stupně, tak i případné odvolací řízení. Tato řízení se tedy pojímají dohromady, ve svém komplexu“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2009, č. j. 4 Ads 86/2008 - 198). Vady rozhodnutí správního orgánu I. stupně lze tedy plně zhojit v rozhodnutí o odvolání (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2019, č. j. 9 As 164/2018-36). Zrušení rozhodnutí a vrácení věci zpět na první stupeň je až krajní možností, jak řešit vady rozhodnutí prvního stupně zjištěné v odvolacím řízení. Pokud je možné napadené rozhodnutí změnit, je odvolací orgán povinen tak v zájmu hospodárnosti řízení učinit (§ 6 odst. 2 správního řádu). Za tímto účelem je oprávněn provést v odvolacím řízení potřebné důkazy a doplnit další nezbytné podklady, musí s nimi ovšem seznámit účastníky řízení a umožnit jim se k nim vyjádřit. Stejně tak je odvolací orgán oprávněn zaujmout jiný právní názor a posoudit zjištěný skutkový stav po právní stránce odlišně než správní orgán prvního stupně (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/2018 - 34, č. 3837/2019 Sb. NSS). To stejné platí pro postup krajského soudu podle § 78 odst. 3 s. ř. s., který má být s ohledem na shora uvedené výjimečný (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2026, č. j. 8 As 74/2025 - 30).

IV. Závěr a náklady řízení

22. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek krajského soudu z hlediska zákona neobstojí, Nejvyšší správní soud jej podle § 110 odst. 1 věty prvé s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud bude v rámci dalšího projednání věci vycházet z právního názoru vysloveného v tomto rozsudku. Tento právní názor je pro krajský soud závazný (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

23. Krajský soud v dalším řízení rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 4. září 2026 Mgr. Lenka Krupičková předsedkyně senátu