3 As 62/2021 – 55

Rubrum

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Moravskoslezský kraj, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, zastoupený Mgr. Martinem Látalem, advokátem se sídlem Jana Babáka 2733/11, Brno, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2021, č. j. 30 Af 4/2019 – 92, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2021, č. j. 30 Af 4/2019 – 92, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Předseda žalovaného svým rozhodnutím ze dne 15. 11. 2018, č. j. ÚOHS–R0149/2018/VZ–33421/2018/321/OMa (dále jen „rozhodnutí předsedy“), zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) ze dne 13. 8. 2018, č. j. ÚOHS–S0158/2018/VZ–23574/2018/523/JŠi (dále též „rozhodnutí Úřadu“).

2. Posledně uvedeným rozhodnutím Úřad zrušil zadávací řízení žalobce jako zadavatele na veřejnou zakázku – dodávku informačního systému „Jednotný personální a mzdový systém pro Moravskoslezský kraj“ dle § 263 odst. 3 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „zákon o zadávání veřejných zakázek“), a zakázal zadavateli uzavřít smlouvu na danou zakázku až do pravomocného skončení správního řízení dle § 263 odst. 8 téhož zákona. Dospěl k názoru, že žalobce porušil zákonný zákaz diskriminace podle § 6 odst. 2 zákona o zadávání veřejných zakázek tím, že vymezil předmět plnění v zadávacích podmínkách příliš široce. Požadoval společně s dodáním personálního a mzdového software i dodání hardware včetně systému, což někteří z potenciálních dodavatelů nebyli schopni splnit a mohlo tak dojít k omezení hospodářské soutěže.

3. Proti rozhodnutí předsedy brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který rozsudkem ze dne 18. 2. 2021, č. j. 30 Af 4/2019 – 92, rozhodnutí předsedy zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

4. Zrušovacím důvodem bylo, že dle krajského soudu předseda žalovaného zatížil rozkladové řízení vadou, která měla vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Odmítl totiž provést žalobcem navržené důkazy – znalecký posudek Ing. Miroslava Saferny a stanovisko České společnosti pro systémovou integraci (dále jen „znalecký posudek a odborné stanovisko“). Předseda žalovaného tak učinil s odkazem na zákonná ustanovení o koncentraci řízení – § 82 odst. 4 správního řádu, ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona a § 251 odst. 5 věty první zákona o zadávání veřejných zakázek. Podle krajského soudu však tato ustanovení na řízení o přezkoumání úkonů zadavatele v této věci nedopadají z níže uvedených důvodů.

5. K § 82 odst. 4 správního řádu krajský soud uvedl, že judikatura Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) jeho využití značně zúžila, neboť připouští jeho uplatnění prakticky jen v řízeních vedených na žádost. V této souvislosti odkázal na rozsudek NSS ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 – 48, č. 2412/2011 Sb. NSS. Omezení pravidla o koncentraci odvolacího řízení v řízeních vedených ex offo se opírá o § 50 odst. 3 větu druhou správního řádu, podle nějž v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.

6. Krajský soud dále zvažoval, zda se § 50 odst. 3 věta druhá správního řádu má aplikovat i v řízení o přezkoumání úkonů zadavatele zahájeném na návrh. Dospěl ke kladné odpovědi. Odkázal na § 249 zákona o zadávání veřejných zakázek, podle něhož se řízení o přezkoumání úkonů zadavatele zahajuje buď na písemný návrh stěžovatele, nebo z moci úřední. Možnost zahájení řízení na návrh je specifickou výjimkou z pravidla, že o zahájení řízení z moci úřední rozhoduje zásadně podle své úvahy správní orgán (§ 46 správního řádu). Podle krajského soudu však i přezkoumání úkonů zadavatele na návrh zůstává materiálně řízením z moci úřední. Jde o řízení vedené proti osobě odlišné od navrhovatele, v němž jí mohou být uloženy citelné povinnosti (zejména zákaz uzavřít smlouvu s vybraným dodavatelem, jako se to stalo i v projednávané věci). Proto se zde též uplatní pravidlo dle § 50 odst. 3 věty druhé správního řádu. Jestliže zadavatel, byť teprve v rozkladovém řízení, nabídl žalovanému důkaz, který jeho dosavadní zjištění podstatně mění, musí žalovaný takový důkaz provést a zhodnotit.

7. Co se týče § 251 odst. 5 věty první zákona o zadávání veřejných zakázek, krajský soud nejprve vyjádřil pochybnost, zda se toto ustanovení vůbec na zadavatele vztahuje, neboť ten má v následujícím § 252 téhož zákona stanovenu odlišnou (kratší) lhůtu, v níž je povinen se k zaslanému návrhu vyjádřit, nicméně o tom, že by se k jeho později zaslaným důkazním návrhům nepřihlíželo, se zde již nehovoří. Za podstatné však krajský soud označil to, že ustanovení zákona o zadávání veřejných zakázek omezuje koncentraci řízení výjimkou pro návrhy důkazů, jimiž má být zpochybněna věrohodnost podkladů pro vydání rozhodnutí. Tuto podmínku žalobcem předložené důkazy splňují, neboť žalobce jimi – přinejmenším zčásti – zpochybňuje průzkum trhu, který v řízení provedl žalovaný a který byl stěžejním důkazem o nepřímé diskriminaci některých možných dodavatelů poptávaného plnění. Zejména znalecký posudek obsahuje pasáže, které analyzují situaci na trhu, přičemž znalec se kriticky vyjadřuje k volbě subjektů, jež žalovaný do průzkumu trhu zařadil.

8. Krajský soud poté též odůvodnil, proč má za to, že výše uvedená vada řízení měla vliv na zákonnost rozhodnutí předsedy. Žalobce předložil znalecký posudek a odborné stanovisko proto, aby prokázal nový trend, že objednatelé plnění v oblasti informačních technologií požadují dodání provázaného hardware a software řešení, zejména má–li zakázka spočívat v zavedení nového software pro velkou organizaci. Podle krajského soudu žalovaný tuto tezi odmítl bez přesvědčivé argumentace, neboť bod 74 rozhodnutí předsedy i bod 118 rozhodnutí Úřadu jen odkazují na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2010, č. j. 62 Af 57/2010 – 535, který se přitom danou otázkou věcně nezabýval.

9. Proti rozsudku krajského soudu brojí žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

10. Stěžovatel má za to, že neprovedení znaleckého posudku a odborného stanoviska nepředstavuje vadu rozkladového řízení. Ustanovení § 251 odst. 4 a 5 zákona o zadávání veřejných zakázek vyjadřuje záměr zákonodárce koncentrovat zjišťování skutkového stavu v řízení před žalovaným jako správním orgánem prvního stupně. Na rozkladové řízení se též musí užít § 82 odst. 4 správního řádu. Krajský soud pochybil, pokud dospěl k opačnému závěru. Řízení zahájené na návrh dle § 250 zákona o zadávání veřejných zakázek není řízením z moci úřední. Stěžovatel připouští, že nejde ani o typické návrhové řízení a připodobňuje jej ke spornému řízení dle § 141 správního řádu. V každém případě však zákonodárce vyjádřil vůli toto řízení koncentrovat (§ 251 odst. 4, 5 a § 261 odst. 3 zákona o zadávání veřejných zakázek) a tuto vůli nelze obejít vyloučením aplikace § 82 odst. 4 správního řádu. Pokud krajský soud připustil možnost plné apelace, de facto tím popřel účel koncentrace řízení dle odkazovaných ustanovení zákona o zadávání veřejných zakázek.

11. Řízení zahájené na návrh dle § 250 zákona o zadávání veřejných zakázek navíc není ukončeno sankcí, ale opatřením k nápravě. Ani nejvýraznější opatření k nápravě – zrušení zadávacího řízení – nemůže do postavení zadavatele zasáhnout výrazněji než tak, že zadavatel zahájí nové zadávací řízení. V případě zrušení úkonu zadavatele zadavatel toliko zopakuje zrušený úkon v souladu se závěry rozhodnutí žalovaného. Řízení o přezkum úkonů zadavatele tedy nelze stavět naroveň řízení o přestupku, ohledně něhož judikatura NSS dovodila nepoužitelnost ustanovení správního řádu o principu neúplné apelace.

12. Závěry krajského soudu vedou též k absurdním důsledkům: podle nich by vznikl hrubý nepoměr v procesních právech účastníků řízení na základě podání rozkladu. Pokud by bylo vedeno pouze prvostupňové řízení, účastníci by po uplynutí zákonné lhůty nemohli předkládat novoty. S podáním rozkladu by se jim ale otevřela možnost tvrdit nové skutečnosti a navrhovat důkazy.

13. Stěžovatel též polemizuje s tezí krajského soudu, že vada řízení měla vliv na zákonnost rozhodnutí. Závěry žalobcem předloženého znaleckého posudku jsou obecné a ničím nepodložené a tam zkoumané okolnosti jsou pro posouzení toho, zda zakázka neměla být zadána rozdělená na části, nepodstatné a s rozhodnutím Úřadu se argumentačně míjí.

14. Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem. K povaze řízení o přezkoumání úkonů zadavatele uvádí, že toto řízení je ovládáno zásadou oficiality a zásadou vyšetřovací. Je to stěžovatel, kdo je povinen zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to bez ohledu na to, jaké skutečnosti a důkazy předkládají účastníci správního řízení. Jedná se tedy o typické správní řízení sankčního typu, částečně modifikované existencí vzájemně protichůdných zájmů navrhovatele a zadavatele v postavení účastníků. Uvedený prvek kontradiktornosti však z řízení nečiní řízení sporné ve smyslu § 141 odst. 4 správního řádu. Úprava § 251 odst. 5 části věty první za středníkem zákona o zadávání veřejných zakázek připouští, aby takové důkazy či jiné návrhy byly doloženy až po okamžiku, kdy došlo ke koncentraci podle § 251 odst. 1 téhož zákona. Žalobce nesouhlasí s konstrukcí stěžovatele, že by se v důsledku tohoto postupu stala daná ustanovení zákona o zadávání veřejných zakázek o koncentraci řízení nadbytečnými. Stěžovatel se snaží navodit dojem, že takto by bylo účastníkům umožněno tvrdit nové důkazy a tvrdit nové skutečnosti bez omezení. Tak tomu ovšem není, neboť tato ustanovení výslovně připouští, aby princip koncentrace byl prolomen toliko v případě, ve kterém jde o uplatnění důkazů a tvrzení, jimiž mají být zpochybněny podklady rozhodnutí. To žalobce činil právě doložením znaleckého posudku a odborného stanoviska.

15. Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná a za stěžovatele jedná pověřená osoba s příslušným právnickým vzděláním (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s.

16. Kasační stížnost je důvodná.

17. Předmětem sporu je výklad zákonných ustanovení, která upravují řízení o přezkoumání úkonů zadavatele a otázka, zda žalobce mohl předložit znalecký posudek a odborné vyjádření v rozkladovém řízení (jak dovodil krajský soud v napadeném rozsudku), anebo zda jsou takové důkazní návrhy nepřípustné vzhledem k principu koncentrace řízení a neúplné apelace.

18. Podle § 251 odst. 5 zákona o zadávání veřejných zakázek v řízení zahájeném na návrh mohou účastníci řízení navrhovat důkazy, uvádět skutečnosti a činit jiné návrhy nejpozději ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení oznámení o zahájení řízení, nevztahuje–li se na ně omezení podle odstavce 4; k později uvedeným skutečnostem, návrhům důkazů a jiným návrhům Úřad nepřihlíží s výjimkou skutečností, návrhů důkazů a jiných návrhů, jimiž má být zpochybněna věrohodnost podkladů pro vydání rozhodnutí. O podmínkách pro uplatňování návrhů důkazů, nových skutečností a jiných návrhů podle věty první musí být účastníci řízení s výjimkou navrhovatele poučeni v oznámení o zahájení řízení.

19. Podle § 82 odst. 4 věty první správního řádu k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde–li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Dle § 152 odst. 5 správního řádu dále platí, že nevylučuje–li to povaha věci, platí pro řízení o rozkladu ustanovení o odvolání.

20. K povaze řízení o přezkoumání úkonů zadavatele se již též vyjádřil Nejvyšší správní soud, byť tak činil na půdorysu předchozí právní úpravy §§ 113 až 119 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „zákon č. 136/2006 Sb.“). Judikovaný názor je však použitelný i ve vztahu k nové úpravě, neboť zásady tohoto specifického řízení zůstaly zachovány i v zákonu o zadávání veřejných zakázek. V rozsudku ze dne 30. 5. 2014, č. j. 5 Afs 48/2013 – 272, č. 3142/2015 Sb. NSS, ve věci ŠKODA TRANSPORTATION a. s. (dále jen „rozsudek NSS ve věci Škoda Transportation“), tento soud uvedl, že „[k]onstrukce ZVZ [tj. zmíněného zákona č. 137/2006 Sb. – pozn. NSS] však není postavena na důsledném rozhraničení zásady dispoziční a oficiality, respektive zásady vyšetřovací a projednací, a proto není vyloučeno jejich prolínání (…). Lze tak konstatovat, že řízení zahajovaná na návrh uchazeče či zájemce o veřejnou zakázku vykazují některé rysy sporného řízení podle § 141 správního řádu.“

21. Krajský soud v napadeném rozsudku odkázal na rozsudek NSS č. j. 5 As 7/2011 – 48 (viz odstavec [5] výše). V něm se tento soud zabýval rozhodnutím o správním vyhoštění a judikoval k omezení dopadů koncentrace řízení ve vztahu ke správním řízením zahajovaným z moci úřední, v němž má být účastníkovi uložena povinnost. Podle uvedeného rozsudku „[u]stanovení § 82 odst. 4 správního řádu tedy na řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, nedopadá; uplatní se však typicky u řízení zahajovaných na návrh, tedy řízení o žádosti. V nich je koncentrace řízení plně na místě: je totiž v zájmu žadatele, aby shromáždil a správnímu orgánu předložil všechny potřebné doklady.“

22. Nejvyšší správní soud konstatuje, že k posouzení sporné otázky, jak je vymezena výše (viz odstavec [17]), je nutné nejprve vyjasnit povahu řízení o přezkoumání úkonů zadavatele dle § 249 až 267 zákona o zadávání veřejných zakázek. Jde vskutku o řízení atypické, neboť (jak správně poukázal i krajský soud) může být zahájeno buď ex offo, anebo na návrh. V nyní projednávané věci bylo řízení zahájeno na návrh. Zjevně se však nejedná o typické řízení o žádosti dle § 44 správního řádu a je třeba přisvědčit stěžovateli v tom, že se toto řízení svojí kontradiktorní povahou blíží řízení spornému dle § 141 správního řádu, jak podrobně vysvětlil tento soud v citovaném rozsudku ve věci Škoda Transportation. Nejedná se ani o řízení o uložení sankce, jak tvrdí ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalobce. Uložení nápravného opatření dle § 263 zákona o zadávání veřejných zakázek není uložením sankce. I v tomto případě totiž platí konstantně judikovaný názor, podle kterého „[p]ravomoc ukládat nápravná opatření a sankční pravomoc je třeba rozlišovat. K současnému uložení nápravného prostředku a pokuty uvedl již Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 22. 12. 1995, č. j. 6 A 216/93 – 34, že zahájení řízení o uložení opatření k odstranění protiprávního stavu nebrání uložení pokuty příslušným orgánem, byť účastníkem obou těchto řízení je stejný subjekt a obě věci spolu vzájemně souvisí. Rovněž Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudku ze dne 30. 6. 2016, č. j. 10 Ads 38/2016 – 41, k závěru, že rozhodnutí o uložení sankce za správní delikt a rozhodnutí o uložení opatření jsou zcela odlišné a samostatné právní instituty, a jejich souběžné užití proto není porušením zásady ne bis in idem. Také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2018, č. j. 8 Ads 207/2017 – 58, potvrzuje, že sankce a nápravné prostředky mohou existovat vedle sebe; sankce je projevem výkonu sankční pravomoci správního orgánu, zatímco opatření k nápravě projevem výkonu pravomoci ukládat nápravné prostředky“ (viz rozsudek NSS ze dne 10. 8. 2021, č. j. 6 Afs 10/2020 – 27).

23. Účelem řízení o přezkoumání úkonů zadavatele je umožnit rychlou a efektivní kontrolu zákonnosti postupu zadavatele. Důraz na rychlost a efektivitu je dán konec konců vlastním zájmem zadavatele, aby řízení proběhlo tak, aby mohl co nejdříve buď pokračovat v zadávání veřejné zakázky, anebo – pokud mu bylo uloženo opatření k nápravě spočívající ve zrušení zadávacího řízení dle § 263 odst. 2 zákona o zadávání veřejných zakázek – aby mohl co nejdříve zahájit zadávací řízení znovu (nově již v souladu se zákonem). Právě uvedené ohledy jsou důvodem, proč zákonodárce stanovil konkrétní lhůty pro některé úkony účastníků řízení tak, aby Úřad mohl rozhodnout ve věci co nejdříve. Jedná se například o desetidenní lhůtu zadavateli pro vyjádření k návrhu dle § 252 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek, či o lhůtu pro vyjádření k podkladům pro rozhodnutí podle § 261 odst. 3 téhož zákona, kterou stanoví Úřad v délce nejméně 7 dní, přičemž k pozdějším vyjádřením Úřad nepřihlíží, apod. Ostatně některé z právě zmíněných institutů, do nichž se promítá zásada koncentrace řízení (jako je tomu i u pro projednávaný případ relevantního § 251 odst. 5 zákona o zadávání veřejných zakázek, k tomu podrobněji viz níže), byly vtěleny již do předchozí úpravy zákona č. 137/2006 Sb. Stalo se tak novelou č. 40/2015 Sb. (účinnou od března 2015), u níž lze z důvodové zprávy seznat, že jedním z jejích hlavních cílů bylo umožnit koncentraci řízení před stěžovatelem a s tím spojené urychlení rozhodovacího procesu (zde především v řízení o přezkoumání úkonů zadavatele zahájeného na návrh). Tento záměr zákonodárce v příslušné důvodové zprávě zdůraznil opakovaně. Dotčená právní úprava pak byla bez podstatných změn převzata i do zákona o zadávání veřejných zakázek, účinného od 1. 10. 2016.

24. Výše naznačený účel řízení o přezkoumání úkonů zadavatele též vysvětluje, proč zákonodárce usiloval o koncentraci řízení o přezkoumání úkonů zadavatele dle výše citovaného § 251 odst. 5 zákona o zadávání veřejných zakázek. Předně i zde je stanovena lhůta 15 dnů ode dne doručení oznámení o zahájení řízení pro skutková tvrzení a důkazní návrhy a k později uvedeným skutečnostem, návrhům důkazů a jiným návrhům Úřad nepřihlíží (s výjimkou, o níž opřel svůj rozhodovací důvod krajský soud a o níž bude dále pojednáno). Je zřejmé, že tímto je normována poměrně přísná zásada koncentrace řízení. Jde zjevně o speciální ustanovení v poměru k ustanovením správního řádu.

25. Je otázkou, zda lze judikaturní závěry rozsudku NSS č. j. 5 As 7/2011 – 48 užít na řízení o přezkoumání úkonů zadavatele. Krajský soud tak učinil, avšak Nejvyšší správní soud se s tímto dílčím závěrem neztotožňuje. Předně řízení o přezkoumání úkonů zadavatele zahájené na návrh není řízením z moci úřední a svojí povahou se blíží spíše řízení spornému dle § 141 správního řádu (jak plyne z rozsudku NSS ve věci Škoda Transportation). Není ani řízením o uložení sankce, jak vysvětleno výše. To však není pro nyní zkoumanou otázku nejpodstatnější; rozhodné totiž je, že zákonodárce stanovil a do mnoha ustanovení upravujících tento typ řízení promítl přísnou zásadu koncentrace řízení i v situaci, v níž toto řízení zjevně může vyústit k uložení citelných nápravných opatření, včetně zrušení zadávacího řízení. Z citované právní úpravy zákona o zadávání veřejných zakázek je tedy zřejmé, že zákonodárce upřednostnil rychlost a efektivitu řízení před – časově neohraničeným – uplatňováním procesních práv účastníků řízení.

26. Pouze na okraj Nejvyšší správní soud dodává, že se neztotožňuje s poznámkou krajského soudu, který vyjádřil jisté pochybnosti, zda zásada koncentrace dle § 251 odst. 5 zákona o zadávání veřejných zakázek vůbec dopadá na zadavatele. Zdejší soud tyto pochybnosti nemá: osobní působnost zahrnuje bez výjimky všechny účastníky řízení a zadavatel účastníkem tohoto řízení nepochybně je dle § 256 téhož zákona.

27. Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že na žalobce dopadala výjimka z výše uvedené zásady koncentrace. Tato výjimka je určena pro skutková tvrzení a důkazní návrhy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost podkladů pro vydání rozhodnutí.

28. Z textu rozkladu ze dne 28. 8. 2018 dle správního spisu (č. l. 85) zdejší soud ověřil, že žalobce v rozkladovém řízení předložil znalecký posudek a odborné stanovisko. Ty měly sloužit k prokázání věcné souvislosti obou poptávaných plnění (str. 4 rozkladu), toho, že veřejná zakázka byla objektivně „nedělitelná“ na hardware a software (str. 7 rozkladu), a že její oddělené zadání by bylo pro zadavatele ekonomicky nevýhodné (str. 8 rozkladu).

29. Výše uvedené se však nikterak netýká věrohodnosti podkladů pro vydání rozhodnutí dle opakovaně citovaného § 251 odst. 5 zákona o zadávání veřejných zakázek. Jedná se pouze o opakující se argumentaci žalobce jako zadavatele, jenž trvá na zákonnosti svého postupu při zadávání veřejné zakázky jako komplexu, kde je poptáván současně software i hardware. Nejvyšší správní soud považuje za vhodné zdůraznit, že zákonná výjimka se týká jen těch skutkových tvrzení a důkazů, které přímo zpochybňují věrohodnost konkrétních podkladů pro rozhodnutí. Výjimka by se tedy uplatnila například v situaci, ve které by zadavatel nabídnul důkazy o falsifikaci určitých listin, sloužících jako podklad k rozhodnutí. K tomu ale v projednávané věci nedošlo. V každém případě je nutné tuto výjimku vykládat restriktivně, neboť vůdčím principem řízení je opakovaně zmiňovaná koncentrace řízení.

30. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že shledává důvodnou kasační námitku stěžovatele, že se nedopustil vady řízení, pokud nehodnotil důkazní návrhy (znalecký posudek a odborné stanovisko), které žalobce předložil v rozporu s § 251 odst. 5 zákona o zadávání veřejných zakázek až v řízení o rozkladu. Kasační soud již nepovažoval za nezbytné vyjadřovat se k argumentaci krajského soudu, podle níž se neuplatní ani princip koncentrace řízení dle § 82 odst. 4 správního řádu, neboť daná matérie je upravena prvně citovaným zákonným ustanovením zákona o zadávání veřejných zakázek, jež představuje lex specialis k úpravě správního řádu.

31. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek krajského soudu podle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Krajský soud v něm bude vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení tedy krajský soud posoudí žalobní námitku týkající se tvrzené procesní vady, spočívající v neprovedení předmětných důkazů, a to ve světle názorů uvedených v tomto rozsudku. Dále posoudí i další žalobní body, které v napadeném rozsudku nevypořádal s ohledem na to, že vyhověl prvně uvedené žalobní námitce.

32. Krajský soud rozhodne v novém rozhodnutí rovněž o nákladech řízení o této kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 věta první s. ř. s.).