3 As 81/2018

Rubrum

3 As 81/2018 - 10 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 6. 6. 2018, č. j. VS-2691-13/ČJ-2018-803001, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2018, č. j. 62 A 120/2018 – 6 a o návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o kasační stížnosti, takto:

Výrok

I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů s e z a m í t á .

II. Kasační stížnost s e z a m í t á .

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného usnesení krajského soudu, kterým byla žaloba podaná u něj dne 17. 7. 2018 postoupena podle § 7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) k rozhodnutí Městskému soudu v Praze, neboť žaloba směřovala proti žalovanému, jehož sídlo je v Praze.

2. V kasační stížnosti požádal stěžovatel o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o kasační stížnosti. 3 As 81/2018

3. Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, dospěl k závěru: „Stěžovatel má povinnost zaplatit poplatek za řízení o kasační stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu ve věci samé (o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností [§ 1 písm. a), § 2 odst. 2 písm. b) a § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích.“ Tak tomu v dané věci není, neboť napadeným usnesením nebylo rozhodováno ve věci samé. Závěry rozšířeného senátu učiněné ve vztahu k soudnímu poplatku dále promítl rozšířený senát i do úvah o povinném zastoupení stěžovatele: „Je-li podána kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků, o neustanovení zástupce či proti jinému procesnímu usnesení učiněnému v řízení o žalobě, je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti učiněno v rámci tohoto řízení, a proto se zde ustanovení § 105 odst. 1 a 2 s. ř. s. neuplatní.“ Nejvyšší správní soud proto splnění poplatkové povinnosti ani povinné zastoupení nevyžadoval.

4. Nejvyšší správní soud i přes uvedené posoudil žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů z toho hlediska, zda je takový postup nutný k ochraně práv stěžovatele. Dospěl k závěru, že ustanovení zástupce stěžovateli není třeba, neboť se jedná o věc jednoduchou, věc je projednatelná, z kasační stížnosti je jednoznačné, čeho se stěžovatel domáhá.

5. V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že věci, které skutkově souvisejí, mají být rozhodovány společně, dále konstatuje, že meritem žalobního návrhu je přítomnost přímé diskriminace v úředních dokumentech žalované a právo na soudní ochranu, nikoliv bagatelizace jeho postavení coby osoby se zdravotním postižením. Stěžovatel proto požaduje, aby v záhlaví označené usnesení krajského soudu o postoupení věci jinému soudu bylo zrušeno; současně toto usnesení ke kasační stížnosti přikládá. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal zákonnost označeného usnesení.

6. Stěžovatel se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně domáhal zrušení rozhodnutí Vězeňské služby České republiky, vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, ze dne 6. 6. 2018, č. j. VS – 2691 - 13/ČJ-2018-803001, a přiznání nemajetkové újmy podle § 10 odst. 2 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon). Napadeným rozhodnutím žalovaný odložil zčásti žádost stěžovatele o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

7. Podle § 7 odst. 2 s. ř. s. nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Podle § 7 odst. 6 s. ř. s. není-li soud, u něhož byl návrh podán, k jeho vyřízení místně příslušný, postoupí jej k vyřízení soudu příslušnému.

8. V daném případě stěžovatel napadá rozhodnutí Vězeňské služby České republiky, vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, vydané ředitelem věznice podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. 3 As 81/2018 - 11 pokračování

9. Krajský soud v Brně otázku místní příslušnosti posoudil správně. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, jsou povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. Podle § 1 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, je Vězeňská služba správním úřadem a účetní jednotkou (odst. 3). Organizačními jednotkami Vězeňské služby jsou generální ředitelství, vazební věznice, věznice, ústavy pro výkon zabezpečovací detence, Střední odborné učiliště a Akademie Vězeňské služby. Generální ředitelství zabezpečuje plnění společných úkolů ostatních organizačních jednotek, které metodicky řídí a kontroluje. V čele vazebních věznic, věznic, ústavů pro výkon zabezpečovací detence, Středního odborného učiliště a Akademie Vězeňské služby jsou ředitelé, které jmenuje a odvolává generální ředitel (odst. 4). Podle § 4 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, právní úkony jménem státu činí za Vězeňskou službu generální ředitel. Ředitelé vazebních věznic, věznic a dalších organizačních jednotek Vězeňské služby jsou oprávněni jednat a činit právní úkony za Vězeňskou službu ve všech věcech, kromě těch, které podle tohoto zákona nebo rozhodnutí ministra nebo generálního ředitele patří do jejich pravomoci.

10. Stěžovatelem napadené rozhodnutí vydané ředitelem vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno bylo vydáno Vězeňskou službou České republiky, která je správním orgánem (úřadem) a povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Správní orgán, který v daném případě rozhodoval v prvním stupni, je tedy Vězeňská služba České republiky. Vězeňská služba České republiky sídlí v Praze. Místně příslušným krajským soudem k projednání žaloby je tedy Městský soud v Praze (viz např. rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2016, č. j. 6 As 162/2016 – 28). Ke shodnému závěru ostatně dospěl i Městský soud v Praze v usnesení ze dne 13. 6. 2016, č. j. 8 A 93/2015 - 36 (kde rozhodoval ve věci žádosti stěžovatele o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, které požadoval po věznici Valdice), viz též např. rozsudek NSS č. j. 4 As 269/2018 – 14, ze dne 26. 9. 2018.

11. Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal postup Krajského soudu v Brně rozporný se zákonem, proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.

12. O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 17. října 2018 JUDr. Jaroslav Vlašín 3 As 81/2018 předseda senátu