3 As 9/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyň Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Petry Weissové, v právní věci navrhovatelky: ZOS Rychnov na Moravě s.r.o., se sídlem Rychnov na Moravě 205, zastoupená advokátem Achimem Fritzem Jähnkem, se sídlem Boční 754, Horoměřice, proti odpůrci: Městský úřad Moravská Třebová, se sídlem náměstí T. G. Masaryka 32/29, Moravská Třebová, zastoupený advokátem JUDr. Rudolfem Skoupým, se sídlem náměstí Míru 142/88, Svitavy, za účasti: obec Rychnov na Moravě, se sídlem Rychnov na Moravě 63, zastoupená advokátem Mgr. Janem Urbanem, se sídlem Purkyňova 101, Lanškroun, o přezkoumání opatření obecné povahy ze dne 13. 9. 2023, č. j. MUMT 29890/2023, o kasačních stížnostech navrhovatelky a odpůrce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, ze dne 17. 12. 2025, č. j. 52 A 87/2023-317, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost odpůrce s e z a m í t á .

II. Kasační stížnost navrhovatelky s e z a m í t á .

III. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

V. Navrhovatelce s e v r a c í zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Achima Fritze Jähnke.

VI. Odpůrci s e v r a c í zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Rudolfa Skoupého.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), zrušil odpůrcem vydané opatření obecné povahy ze dne 13. 9. 2023, č. j. MUMT 29890/2023 (dále jen „opatření“), a to ke dni 31. 12. 2028 (výrok I). Odpůrce jím stanovil místní úpravu provozu na pozemní komunikaci v obci Rychnov na Moravě, kterou byl omezen průjezd vozidel s hmotností nad 10 tun a zúžena průjezdová šíře komunikace v bezprostřední blízkosti domu č. p. 164, jenž je nemovitou kulturní památkou a nachází se ve velmi špatném stavebně-technickém stavu.

2. Navrhovatelka v řízení před krajským soudem namítala, že opatření fakticky znemožňuje přístup těžké techniky do jí provozovaného areálu jejího zemědělského podniku, který je na dotčenou komunikaci dopravně napojen. Tvrdila, že omezení představuje nepřiměřený zásah do jejího vlastnického práva a práva podnikat. Poukázala také na to, že zúčastněná osoba jako vlastník kulturní památky dlouhodobě zanedbávala svou povinnost pečovat o její technický stav a nemůže důsledky své nečinnosti přenášet na třetí osoby prostřednictvím trvalého omezení dopravy.

3. Odpůrce i zúčastněná osoba naopak argumentovali, že cílem opatření není omezení podnikatelské činnosti navrhovatelky, nýbrž ochrana bezpečnosti silničního provozu a prevence možného zřícení části budovy do přilehlé komunikace. Upozornili rovněž na existenci alternativní trasy umožňující přístup do zemědělského areálu.

4. Krajský soud o věci rozhodl již dříve zamítavým rozsudkem ze dne 24. 1. 2024, č. j. 52 A 87/2023 - 187. Rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, č. j. 3 As 99/2024 - 58, jej však Nejvyšší správní soud zrušil a zavázal krajský soud, aby doplnil dokazování. V dalším řízení byl proto proveden důkaz znaleckým posudkem, který potvrdil havarijní stav objektu č. p. 164 a uzavřel, že průjezdy těžkých vozidel v jeho těsné blízkosti zvyšují zatížení konstrukcí a mohou přispívat k dalšímu rozvoji poruch. Omezení provozu vozidel nad 10 tun proto označil za technicky odůvodněné a potřebné z hlediska ochrany bezpečnosti osob a majetku. Současně zpochybnil význam měření předloženého navrhovatelkou, neboť bylo provedeno pouze jednorázově a metodicky neumožňovalo učinit spolehlivé závěry o vlivu dopravy na stav objektu.

5. Na základě doplněného dokazování dospěl krajský soud k závěru, že opatření obecné povahy sleduje legitimní veřejný zájem na ochraně života, zdraví a majetku a že omezení dopravy je z věcného hlediska vhodné, potřebné a odborně podložené.

6. Krajský soud však shledal nedostatečným, že dopravní omezení bylo stanoveno jako trvalé. Opatření se tak dostalo do rozporu s požadavkem proporcionality regulace. Zdůraznil, že omezení provozu bylo přijato jako mimořádné preventivní opatření reagující na havarijní stav budovy a nemůže se stát trvalým řešením situace. Odpovědnost za odstranění příčin ohrožení totiž nese primárně vlastník nemovitosti. Trvalé omezení by nepřiměřeně zatěžovalo dotčené osoby a fakticky by vedlo k tolerování nevyhovujícího stavu kulturní památky.

7. Z těchto důvodů soud opatření obecné povahy zrušil, avšak s odloženou účinností ke dni 31. 12. 2028. Do té doby zůstává dopravní omezení zachováno, aby byla zajištěna ochrana bezpečnosti silničního provozu. Stanovená lhůta má zúčastněné osobě poskytnout čas pro přípravu a realizaci stavebních opatření, zajištění financování a odstranění havarijního stavu domu č. p. 164.

8. Krajský soud dále výrokem II rozsudku uložil odpůrci zaplatit navrhovatelce náhradu nákladů řízení před krajským soudem i Nejvyšším správním soudem v celkové výši 108 118 Kč. Navrhovatelka byla totiž podle krajského soudu ve věci procesně úspěšná, neboť dosáhla zrušení opatření. Osobě zúčastněné na řízení nebyla náhrada nákladů přiznána.

II. Kasační stížnost a vyjádření navrhovatelky

9. Odpůrce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhl, aby kasační soud rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

10. Stěžovatel napadl výrok I rozsudku krajského soudu v části, v níž krajský soud stanovil datum zrušení opatření obecné povahy, a dále výrok II o náhradě nákladů řízení. Podle stěžovatele krajský soud nijak nevysvětlil, z jakých skutkových zjištění dovodil přiměřenost odkladu zrušení opatření o téměř tři roky, neprovedl k této otázce dokazování a neuvedl, proč zvolil právě tuto dobu namísto jiné. Rozsudek proto podle stěžovatele postrádá dostatečné skutkové i právní odůvodnění časového aspektu zrušení opatření. Stěžovatel má za to, že reálná doba potřebná k přípravě a realizaci nezbytných stavebních opatření může být delší, přibližně pětiletá.

11. Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení stěžovatel namítl, že navrhovatelka nebyla ve věci plně úspěšná. Krajský soud totiž potvrdil důvodnost přijatých dopravních omezení a uznal existenci veřejného zájmu na ochraně bezpečnosti silničního provozu. Úspěch navrhovatelky se týkal pouze časového omezení účinků opatření. Podle stěžovatele proto mělo být rozhodnuto podle ustanovení § 60 odst. 1 věty druhé s. ř. s. o částečném úspěchu účastníků, případně podle § 60 odst. 7 s. ř. s.

12. Kasační stížností ze dne 23. 3. 2026 napadla rozsudek krajského soudu rovněž navrhovatelka (dále jen „stěžovatelka“), a to z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) b) a d) s. ř. s. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a sám rozhodl tak, že se opatření ruší k právní moci jeho rozsudku.

13. Stěžovatelka předně namítala, že soud založil své rozhodnutí na znaleckém posudku, který neprokazuje jednoznačnou příčinnou souvislost mezi provozem těžké zemědělské techniky a zhoršováním stavu historické budovy č. p.

164. Posudek podle ní obsahuje metodické nedostatky, chybí v něm potřebná měření a poskytl pouze pravděpodobnostní závěry. Stěžovatelka rovněž namítla, že krajský soud se nevypořádal s jejími výhradami vůči znaleckému posudku.

14. Krajský soud podle stěžovatelky také neprovedl řádný test proporcionality a nezabýval se alternativními, méně omezujícími řešeními situace, tj. opravou či zabezpečením chátrající budovy. Zdůraznila, že havarijní stav objektu je důsledkem dlouhodobé nečinnosti, nikoli provozu vozidel. Zpochybnila také tvrzení zúčastněné osoby o nedostatku finančních prostředků na opravu.

15. Stěžovatelka dále namítala nesprávnou interpretaci znaleckého posudku krajským soudem, nepřiměřenost a nedostatečné odůvodnění tříletého odkladu účinnosti zrušení opatření, jakož i jeho diskriminační povahu a nepřiměřený zásah do vlastnického práva a svobody podnikání.

16. Ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele (odpůrce) se stěžovatelka ztotožnila s jím namítanou nepřezkoumatelností odůvodnění délky odkladu zrušení opatření, nesouhlasila však s požadavkem na jeho prodloužení na pět let. Současně obhajovala rozhodnutí o náhradě nákladů řízení s odůvodněním, že byla ve věci procesně úspěšná, neboť opatření bylo shledáno nezákonným.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

17. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti obou kasačních stížností a konstatoval, že byly podány včas, osobami oprávněnými a proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná. Poté rozsudek krajského soudu přezkoumal podle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v rozsahu napadeném kasační stížností. Vady, kterými by byl povinen se zabývat i bez návrhu, byly součástí kasačních námitek.

18. Kasační stížnosti nejsou důvodné.

19. Nevyšší správní soud pro pořádek předesílá, že krajský soud napadeným rozsudkem vyhověl návrhu na zrušení opatření. Učinil tak pro nedostatek jeho proporcionality, tedy požadavku, který na opatření obecné povahy dlouhodobě klade judikatura správních soudů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005 - 98). Krajský soud však nikterak nezpochybnil splnění dalších předpokladů pro jeho vydání, ať jde o náležitosti příslušnosti, působnosti a pravomoci, procedury či o soulad s hmotným právem. Krajský soud se tedy ztotožnil s důvody, pro které bylo opatření vydáno, tj. s nutností chránit zdraví a majetek účastníků silničního provozu na opatřením dotčené veřejné komunikaci. Právě pro naléhavou přítomnost těchto důvodů pak krajský soud přistoupil k odložení účinků zrušujícího výroku napadeného rozsudku. V návaznosti na závazný právní názor kasačního soudu vyslovený v rozsudku č. j. 3 As 99/2024 - 58 pak stanovil krajský soud ve výroku rozsudku rovněž pozdější datum zrušení opatření ke dni 31. 12. 2028.

20. Stěžovatel v této souvislosti namítal, že krajský soud dostatečně nezdůvodnil délku tříletého období, po které bude účinnost jeho rozsudku odložena, a že tento nedostatek činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Kasační soud nejprve připomíná, že judikatura považuje za nepřezkoumatelné jen takové rozhodnutí, které je nesrozumitelné, anebo neodůvodněné v takové míře, že z něj nelze zjistit, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodující a jak hodnotil podstatné důvody či skutečnosti uplatněné v žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 78).

21. Umožnil-li zákonodárce v ustanovení § 101d odst. 2 s. ř. s. účinky derogace opatření obecné povahy odložit, nabídl tím krajskému soudu nástroj ke zmírnění případných následků jeho bezprostředního zrušení a tím i k ochraně práv třetích osob a rizika chybějící regulace. Jde tedy o zákonem vytvořený prostor pro volnou úvahu soudu a vzhledem k tomu je koneckonců i přezkum její aplikace do jisté míry omezen na to, zda soud tohoto oprávnění nezneužil (srov. rozsudek ze dne 25. 9. 2015, č. j. 4 As 81/2015-120).

22. Správní soudy tedy při výkonu této pravomoci postupují v zájmu prevence rizik. Nejsou však povolány k tomu, aby prováděly detailní kvalifikovaný odhad, kdy nejdříve a kdy nejpozději lze očekávat nápravu nepříznivého stavu tak, aby rušené opatření obecné povahy mohlo definitivně zaniknout. Soudní praxe proto přistupuje ke stanovení těchto lhůt s odhadem, který je z povahy věci subjektivní (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2021, č. j. 8 Ao 17/2021 - 63). Z těchto důvodů nelze klást na odůvodnění konkrétní délky odkladu účinků zrušení opatření nepřiměřené nároky. Předmětem soudního řízení je ostatně v daném případě primárně posouzení souladu opatření obecné povahy vydaného silničním správním úřadem a správní soudy nemohou při rozhodování o odkladu účinnosti jeho zrušení současně suplovat úlohu státního stavebního dozoru a posuzovat související stavebně-právní otázky.

23. Nepřiměřeným se proto jeví být stěžovatelem implicitně vyjádřený požadavek, aby krajský soud za účelem stanovení této lhůty zkoumal, zda a kdy je v daném případě zúčastněná osoba jako vlastník staticky narušeného objektu skutečně schopna získat prostředky, zhotovit a realizovat projekt stavebních úprav, které by další degradaci stavby zabránily a tím i odstranily opatřením zmírňovaná rizika. Stejně tak není na soudu, aby posuzoval délku a rozsah povolovacích procesů, které by měly stavebním úpravám předcházet.

24. Jistě by nebylo ke škodě věci, pokud by krajský soud v části odůvodnění rozsudku věnované délce odkladu data zrušení opatření své úvahy více rozvedl. Na druhé straně jsou však obecné okolnosti, které při její volbě zvažoval, z odůvodnění rozsudku dostatečně zřejmé. Poukazoval-li tedy na časovou náročnost tvorby obecního rozpočtu, znamená to, že je třeba brát v potaz přinejmenším povinnost obce sestavit jej pro každý kalendářní rok (§ 4 odst. 2 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů), jeho návrh musí být zveřejněn na úřední desce a poté schválen zastupitelstvem. Měla-li by být touto cestou vytvořena rozpočtová rezerva pro úhradu nezbytných nákladů na úpravu předmětné nemovité památky, je zřejmé, že je třeba s případnou realizací počítat přinejmenším v řádu let, nikoli jen měsíců. Zohlednil-li pak krajský soud i případnou nutnost opatřit prostředky prostřednictvím dotace, je nasnadě, že nejrůznější dotační programy pracují se lhůtami zahrnujícími nezřídka dlouhou řadu měsíců a v těchto řádech je pak třeba kalkulovat i s případnou projektovou přípravou a realizací. Při zohlednění těchto kritérií se pak doba tří let jeví jako přiměřená tak, aby realizaci oprav objektu umožnila a současně pro uživatele pozemní komunikace neznamenala prakticky trvalé omezení dopravy v místě. Zvolená doba odkladu zrušení opatření tedy podle mínění kasačního soudu není zjevně nepřiměřená a krajský soud v nutné míře délku odkladu zdůvodnil, aniž by tím utrpěla přezkoumatelnost rozsudku. Námitka stěžovatele je proto nedůvodná.

25. Jde-li dále o stížní bod, v němž stěžovatel napadl zákonnost a správnost rozhodnutí o nákladech řízení, kasační soud připomíná, že rozhodování o právu na náhradu nákladů řízení před krajským soudem ovládá zásada úspěchu ve věci samé (§ 60 odst. 1 věta první s. ř. s.). Podle ní se na výsledek řízení pohlíží pouze z procesního hlediska. Plně procesně úspěšným je tak žalobce (navrhovatel) tehdy, vyhoví-li soud petitu žaloby (návrhu). V řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy je proto navrhovatel plně procesně úspěšným tehdy, pokud soud návrhu vyhoví tak, že opatření zruší. V duchu této zásady pak podle ustálené judikatury platí, že počet důvodných žalobních (návrhových) bodů sám o sobě není pro vznik práva na náhradu nákladů řízení rozhodný a rozhoduje tedy výsledek řízení jako celku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2023, č. j. 10 As 91/2023-39). Uvedené platí i tenkrát, vysloví-li soud zrušující výrok bez vazby na uplatněné žalobní (návrhové) body, tj. typicky tehdy, zrušuje-li napadený akt z úřední povinnosti či prohlašuje-li jeho nicotnost (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2024, č. j. 3 Ads 146/2023-38).

26. V projednávané věci není pochyb o tom, že krajský soud návrhu stěžovatelky napadeným rozsudkem vyhověl a podle zásad uvedených výše byla proto procesně úspěšná ona. Namítal-li stěžovatel v této souvislosti, že procesní úspěch stěžovatelky (navrhovatelky v předešlém řízení) byl toliko částečný s ohledem na rozsudkem odloženou účinnost zrušení opatření, nelze mu v tom dát za pravdu. Jak již kasační soud vyložil shora, rozhodnutí, jímž krajský soud toliko odkládá účinnost zrušení opatření obecné povahy, je otázkou jeho uvážení a nikoli návrhové dispozice účastníků řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2015, č. j. 4 As 81/2015 - 120, srov. přiměřeně také pravomoc civilního soudu prodloužit tzv. pariční lhůtu podle § 161 odst. 1 o. s. ř.). Nerozhodoval-li pak (resp. nemohl-li rozhodnout) krajský soud o stanovení konkrétního okamžiku zrušení opatření na návrh stěžovatelky, nemůže mít jeho rozhodnutí o této otázce ani vliv na posouzení míry procesního úspěchu ve věci. Vzhledem k tomu nelze než uzavřít, že závěr krajského soudu o plném procesním úspěchu stěžovatelky je správný a námitka stěžovatele zpochybňující jeho úvahu o této otázce nedůvodná.

27. Nejvyšší správní soud se dále zabýval posouzením důvodnosti kasační stížnosti podané stěžovatelkou. K tomu je třeba připomenout, že stěžovatelka byla v řízení před krajským soudem ve věci samé úspěšná, neboť krajský soud napadené opatření k jejímu návrhu zrušil, byť tak učinil toliko z jediného namítaného důvodu, tj. pro nedostatek proporcionality opatření co do jeho časové působnosti.

28. Některé stížní body kasační stížnosti stěžovatelky nyní přesto směřují i k dalším možným důvodům, pro něž mělo být podle jejího mínění opatření rovněž zrušeno. V této souvislosti se jedná zejména o kasační námitky, podle nichž krajský soud nezkoumal možnost dosáhnout stejného cíle volbou mírnějších prostředků, nezohlednil náklady spojené s omezením průjezdnosti místní komunikace, nesprávně hodnotil závěry znaleckého posudku předloženého znalcem Ing. Janem Chaloupským, nebo že soud přehlédl nezpůsobilost důkazu znaleckým posudkem a vady tohoto posudku. Projednání těchto námitek ovšem brání právě skutečnost, že se týkají pouze důvodů, na nichž spočívá rozhodnutí ve věci samé. V té však krajský soud návrhu stěžovatelky vyhověl. Tyto stížní body tedy nejsou tzv. subjektivně přípustné, neboť ani v případě, že by byly shledány důvodnými, by stěžovatelka nedosáhla příznivějšího rozhodnutí než je zrušení opatření (srov. § 104 odst. 2 s. ř. s. a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 5 Afs 91/2012 - 41).

29. Jiná je ovšem situace, jde-li o kasační stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí o odložení účinnosti zrušení opatření, které nenavrhla a ani účinně navrhnout nemohla. Není pochyb, že v této části je napadený rozsudek z její procesní pozice nepříznivým rozhodnutím.

30. V tomto ohledu měla stěžovatelka zvolenou délku odkladu předně za nepřiměřeně dlouhou vzhledem k době, která soudnímu řízení předcházela a stejně tak k době trvání řízení samotného. V tomto ohledu lze jistě stěžovatelce přisvědčit potud, že havarijní stav budovy č. p. 164 přiléhající k opatřením dotčené pozemní komunikaci trvá dlouhou řadu let a nelze proto zcela přehlížet, že zúčastněná osoba dlouhodobě neplní svou zákonnou povinnost řádné péče o nemovitou kulturní památku (§ 9 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči), resp. obecnou udržovací povinnost ve smyslu § 167 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon.

31. Nelze však ztrácet ze zřetele hlavní účel opatřením stanovených omezení, tj. zabránit riziku ohrožení zdraví a majetku uživatelů pozemní komunikace. Tento preventivní charakter opatření ostatně krajský soud výslovně zdůrazňoval byv zavázán právním názorem, který kasační soud vyslovil ve svém předešlém zrušujícím rozsudku č. j. 3 As 99/2024 - 58. Právě touto optikou je třeba vnímat dobu, po kterou má být účinnost derogačního výroku odložena. Dlouhá doba, po kterou byla péče o dům č. p. 164 zanedbávána, ostatně nutí správní soudy stanovit datum zrušení opatření co možná realisticky. Samotný rozsah narušení statiky objektu, jak vyplynul ze znaleckého posudku Ing. Chaloupského, prima facie nedává naději, že by bylo možné (bez ohledu na finanční kondici vlastníka) provedení udržovacích prací očekávat v řádu měsíců. Platí to tím spíše, že je objekt chráněn jako kulturní památka. Vzhledem k významu opatřením chráněných hodnot by byl naopak nežádoucím odklad vyvolávající pochybnosti, zda je v silách zúčastněné osoby provést nezbytné úpravy v objektu. Námitku proto kasační soud posoudil jako nedůvodnou.

32. Namítala-li dále stěžovatelka, že krajský soud zvolenou délku odkladu dostatečně nezdůvodnil, neboť nezvažoval různé varianty řešení havarijního stavu předmětné budovy, resp. možnosti zúčastněné osoby opatřit si pro tento účel dostatek prostředků, je třeba připomenout, že prakticky shodnou námitku uplatnil ve své kasační stížnosti rovněž stěžovatel a kasační soud ji shledal nedůvodnou. S ohledem na procesní hospodárnost proto kasační soud stran jejího vypořádání odkazuje na body 20 až 24 tohoto rozsudku.

IV. Závěr a náklady řízení

33. Na základě výše uvedených úvah dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnosti obou stěžovatelů nejsou důvodné, a proto je za podmínek vyplývajících z § 110 odst. 1, in fine, s. ř. s. rozsudkem zamítl (výrok I. a II.).

34. O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ani stěžovatelka nebyli v řízení o kasační stížnosti procesně úspěšní, právo na náhradu nákladů řízení jim nenáleží. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III. tohoto rozsudku).

35. Osoba zúčastněná na řízení má podle § 60 odst. 5 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., právo na náhradu nákladů vynaložených na obranu svého práva, jinak však jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinností, které jí soud uložil. Zúčastněná osoba v řízení o kasační stížnosti svá práva aktivně nebránila. Nejvyšší správní soud nadto této osobě neuložil žádnou povinnost a neshledal ani žádný důvod hodný zvláštního zřetele, pro nějž by jí právo na náhradu nákladů řízení mělo být přiznáno (výrok IV. tohoto rozsudku).

36. Usnesením ze dne 20. 2. 2026 vyzval Nejvyšší správní soud stěžovatele k zaplacení soudního poplatku, ačkoli je stěžovatel orgánem územního samosprávného celku, který v daném případě jednal v přenesené působnosti, tj. nepřímo vykonával státní správu. Ustanovení § 11 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), přitom stanoví, že od poplatku se osvobozují: „územní samosprávné celky v případech, kdy se spor týká výkonu státní správy, který je na ně přenesen.“ Kasační soud tedy v daném případě pochybil, vybral-li soudní poplatek ve věci, v níž je od něj stěžovatel osvobozen.

37. Soudní poplatek za kasační stížnost zaplatila rovněž stěžovatelka. Z její strany však šlo v téže věci o kasační stížnost podanou již jako druhou v pořadí a svou poplatkovou povinnost tak splnila již v souvislosti s podáním předchozí kasační stížnosti. V nynějším řízení již proto k poplatku nebyla povinna (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2016, č. j. 10 Afs 186/2014-60).

38. Ustanovení § 10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích stanoví, že „[s]oud vrátí poplatek z účtu soudu, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen. Bylo-li na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost, vrátí soud přeplatek. Poplatek ani přeplatek na poplatku se nevrací, nepřevyšuje-li částku 50 Kč, s výjimkou uvedenou v odstavci 2.“ Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že se stěžovateli a stěžovatelce přeplatek na soudním poplatku vrací (výroky V. a VI.). Částka bude poukázána na jimi označený bankovní účet.

Poučení

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 10. září 2026 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu