3 Azs 127/2020

Rubrum

3 Azs 127/2020 - 37 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého právní věci žalobce: O. P., zastoupen JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem AK Archangelská 1, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2019, č. j. OAM-440/ZA-ZA11-LE27- 2018, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2020, č. j. 16 Az 66/2019 – 22, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2019. Tímto rozhodnutím nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.

2. Při posouzení věci vycházel soud z následujícího skutkového stavu. Žalobce pochází z Luhanské oblasti, je svobodný, bezdětný, v letech 2014 – 2016 žil v Sumské oblasti, opakovaně pracoval po určitou dobu v Polsku, naposledy před příchodem do České republiky žil v Zakarpatské oblasti. Důvodem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je u něj obava z možného nástupu do armády, ta byla současně i příčinou jeho neustálého stěhování na území Ukrajiny. Žalobce má strach z dalšího vojenského konfliktu, z důvodu svého původu měl také problémy při hledání pronájmu i zaměstnání a byl rovněž zbit. Policii nic nehlásil, protože není zvyklý si stěžovat. Se státními orgány problémy neměl, s výjimkou jednoho předvolání od SBU. Do České republiky přicestoval v roce 2018, návratu se obává, neboť na Ukrajině je špatná bezpečnostní situace a nemá se kam vrátit. V případě nasazení armády by pak musel bojovat proti svým blízkým. 3 Azs 127/2020

3. Na základě výše uvedených skutečností dospěl městský soud k závěru, že podmínky pro udělení mezinárodní ochrany nejsou splněny. Pobytová historie žalobce svědčí o tom, že v jeho případě byl institut vnitřního přesídlení využitelný a funkční, v Luhanské oblasti již dlouhodobě nebydlí. Nevraživost mezi ukrajinskojazyčnou a ruskojazyčnou komunitou je známá, potíže z toho pro žalobce plynoucí však nedosahují znaky pronásledování ve smyslu zákona o azylu. K posuzování kritérií pronásledování odkázal městský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008 č. j. 3 Azs 48/2008 – 57 případně usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2019, č. j. 5 Azs 7/2019 – 36. K obavám z povolání do armády pak uvedl, že vojenská služba představuje legitimní občanskou povinnost a odmítání jejího výkonu nemůže samo o sobě založit pronásledování či skutečné nebezpečí vážné újmy. V tomto směru poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2017, č. j. 10 Azs 307/2017 – 33, v němž byla shrnuta jeho předchozí bohatá judikatura na toto téma.

4. Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) formálně z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., neboť podle něj skutkové závěry napadeného rozsudku nemají oporu ve spisu a rozsudek je rovněž nepřezkoumatelný. Stěžovatel má za to, že se městský soud řádným způsobem nevypořádal se všemi prezentovanými důvody žádosti o mezinárodní ochranu, tyto naopak zčásti nemístně zlehčoval a zčásti ignoroval. Toto hodnocení se týká především situace na východní Ukrajině, ale také postavení přesídlenců v západní části země. Pokud by vzal soud všechny skutečnosti v úvahu, musel by podle názoru stěžovatele dospět k závěru, že jsou splněny přinejmenším podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, a to z důvodu vážného ohrožení života nebo lidské důstojnosti kvůli svévolnému násilí v situaci vnitřního ozbrojeného konfliktu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.

5. Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k přezkoumání napadeného rozsudku z pohledu uplatněných stížnostních námitek, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti.

6. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

7. Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“ 3 Azs 127/2020 – 38 pokračování

8. V projednávané věci stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl, v čem spatřuje její přijatelnost ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona, důvody přijatelnosti pak nenalezl ani Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti. Městský soud se vypořádal se základními otázkami řízení adekvátně úrovni námitek uvedených v žalobě, k jednotlivým námitkám vhodně poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu citovanou výše a ze skutkových zjištění vyvodil logické závěry. V řízení nevyvstala žádná právní otázka, k níž by měl Nejvyšší správní soud zapotřebí vyjádřit se v rámci sjednocování judikatury, napadený rozsudek také nepředstavuje žádný exces při posuzování typově obdobných věcí, naopak je ve všech ohledech standardní. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.

9. Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.).

Poučení

Proti tomuto usnesení n e j s o u přípustné opravné prostředky (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 28. dubna 2021 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu