3 Azs 13/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyň Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: T. N. D., zastoupená Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Hradčanské náměstí 5, Praha 1, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 5. 2024, č. j. 301601-2/2024-MZV/VO, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 12. 2025, č. j. 56 A 6/2024 - 51, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 6 135 Kč, a to ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce advokáta Mgr. Marka Sedláka.

Odůvodnění

1. Žalobkyně, státní příslušnice Vietnamu a matka manžela české občanky, se žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta její žádost o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza. O vízum žádala jako rodinný příslušník občana Evropské unie podle § 15a odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999, Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), s tvrzením, že je z důvodu uspokojování svých základních potřeb závislá na výživě poskytované synem a snachou žijícími v České republice. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně tuto závislost neprokázala, neboť předložené doklady o pravidelném zasílání peněz samy o sobě neprokazují, že bez této podpory není schopna zajistit své základní životní potřeby.

2. Krajský soud ve svém hodnocení věci vyšel z unijní právní úpravy a judikatury Soudního dvora Evropské unie. Připomněl, že důkazní břemeno ohledně existence závislosti nese žadatel, avšak nelze po něm požadovat prokazování skutečností, které přesahují rámec tohoto břemene, zejména dokazování neúspěšných pokusů zajistit si prostředky jiným způsobem nebo podrobné objasňování finančních poměrů dalších příbuzných.

3. V projednávané věci bylo nesporné, že syn a snacha žalobkyně jí společně poukazovali po celý rok 2023 pravidelně každý měsíc přibližně částku ve výši 10 000 Kč. Žalobkyně současně tvrdila, že nepobírá důchod ani sociální dávky a nemá vlastní příjmy. Žalovaný přesto dovodil, že žalobkyně není na této podpoře závislá, protože by jí mohli pomáhat jiní rodinní příslušníci, zejména další syn nebo sourozenci. Takový přístup však krajský soud odmítl s tím, že rozhodující je faktické poskytování výživy občanem Evropské unie nebo jeho manželem a skutečné ekonomické poměry žadatele, nikoli jen hypotetická možnost získat prostředky od jiných osob.

4. Krajský soud dále nesouhlasil s názorem žalovaného, že zasílání finančních prostředků po dobu jednoho roku nepředstavuje dostatečně dlouhé období pro prokázání stavu závislosti žalobkyně na této podpoře. Uvedl, že právní úprava ani judikatura nestanoví konkrétní minimální délku trvání podpory. Podstatné je, aby nešlo pouze o nahodilou či jednorázovou pomoc, ale o pravidelnou podporu zajišťující příjemci ekonomickou stabilitu.

5. Podle krajského soudu žalovaný nevysvětlil, z jakých prostředků by žalobkyně měla své základní životní potřeby hradit, tvrdila-li, že žádné jiné příjmy nemá. Úvahy o možné pomoci dalších příbuzných označil soud za spekulativní a nedostatečně podložené. Za situace, kdy zjištěné skutečnosti mohly naopak svědčit o finanční závislosti žalobkyně na synovi a snaše, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí trpí nedostatkem důvodů a je nepřezkoumatelné i nezákonné. Krajský soud proto rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6. Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.

7. Namítal nezákonnost rozsudku spočívající v nesprávném výkladu pojmu závislosti na výživě podle § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců a dále jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Žalovaný také zdůraznil, že kasační stížnost přesahuje vlastní zájmy účastníků, neboť se týká dosud nevyřešených nebo rozdílně řešených právních otázek spojených s posuzováním závislosti předků na výživě poskytované občany Evropské unie.

8. Podle stěžovatele krajský soud nesprávně vyložil judikaturu Soudního dvora Evropské unie, zejména jeho rozsudek č. C-423/12, ve věci Flora May Reyes v. Migrationsverket (dále jen „rozsudek Reyes“) a navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2023, č. j. 2 Azs 3/2022 - 50. Zdůraznil, že samotné pravidelné zasílání finančních prostředků ještě neprokazuje existenci závislosti na výživě. Rozhodující je, zda je taková podpora skutečně nezbytná k uspokojování základních životních potřeb žadatele v zemi původu. Posouzení závislosti proto musí vycházet nejen z výše a pravidelnosti poskytovaných plateb, ale také z celkových finančních a sociálních podmínek žadatele, z fungování místního systému péče o seniory, z rodinných vazeb, kulturních zvyklostí i z dalších dostupných zdrojů obživy.

9. Podle stěžovatele krajský soud nadto pominul okolnosti svědčící tomu, že žalobkyně mohla být materiálně zajištěna i jinými prostředky než finanční podporou poskytovanou synem a snachou žijícími v České republice. Žalobkyně totiž bydlí společně se starším synem, na kterého převedla rodinný dům, přičemž tento syn může mít vůči rodičům alespoň morální, případně i právní povinnost k péči. Podle stěžovatele bylo povinností žalobkyně tvrdit a doložit, proč tyto zdroje podpory neexistují nebo nejsou dostatečné.

10. Krajský soud tak podle stěžovatele nesprávně přesunul důkazní břemeno ze žadatelky na správní orgán. Ačkoli v obecné rovině uznal, že závislost musí být skutečná a doložená, v konkrétním případě se spokojil s prokázáním samotných finančních převodů a fakticky rezignoval na zkoumání jejich nezbytnosti. Stěžovatel zdůraznil, že žalobkyně nepředložila dostatečné důkazy o své sociální situaci, neprokázala rozsah svých životních nákladů. Neunesla tak důkazní břemeno ohledně existence skutečné závislosti na výživě.

11. Stěžovatel dále nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že pravidelné měsíční platby po dobu jednoho roku lze považovat za poskytování výživy během „značně dlouhého období“. Krajský soud tento závěr prakticky neodůvodnil, nevysvětlil obsah tohoto neurčitého právního pojmu a nevypořádal se s tím, že ve věci posuzované v rozsudku Reyes byla podpora poskytována podstatně delší dobu. Stěžovatel dále argumentoval, že rozsudek Reyes se týkal potomka občana Evropské unie, tedy situace odlišné od případu předka unijního občana či jeho manžela. Stav závislosti potomka nelze bez dalšího zaměňovat se závislostí předků.

12. Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla, aby ji Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou zamítl a ztotožnila se se závěry vyslovenými krajským soudem. Žalovaný podle ní nesprávně vykládá pojem závislosti na výživě jako stav absolutní odkázanosti, kdy neexistuje žádná jiná hypotetická možnost obstarání prostředků k obživě. Podle žalobkyně je rozhodující faktická a dlouhodobá závislost na finanční podpoře poskytované synem a snachou žijícími v České republice, nikoli povinnost prokazovat neexistenci všech myslitelných alternativních zdrojů obživy.

13. Žalobkyně zdůraznila, že unesla důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že ona i její manžel jsou dlouhodobě závislí na výživě poskytované synem a snachou. Naopak žalovaný podle ní staví své závěry na pouhých spekulacích o možném zajištění výživy ze strany obce, zemědělského družstva, sousedů či jiných subjektů, aniž by pro existenci takových možností předložil konkrétní podklady. K argumentaci žalovaného týkající se druhého syna žalobkyně uvedla, že tento syn je hluchoněmý, má vlastní rodinu a není schopen rodiče materiálně zabezpečovat. To však žalovaný pominul.

14. Ostatní vyjádření účastníků řízení a repliky k nim již nepřinesly argumentaci významnou pro posouzení věci.

15. Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k přezkoumání napadeného rozsudku z hlediska uplatněných stížnostních bodů, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti.

16. Podle ustanovení § 104a odst. 1 s. ř. s. platí: „[j]estliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“

17. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. V něm vyslovil, že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je -kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“

18. Jde-li o stížní bod, podle něhož krajský soud přijal ve vztahu k posouzení otázky závislosti žalobkyně na výživě poskytované příbuznými z České republiky nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné závěry, lze v obecné rovině připustit, že takové nedostatky mohou být za určitých okolností důvodem přijatelné kasační stížnosti. Aby bylo rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, muselo by být vnitřně rozporné, nesrozumitelné, anebo neodůvodněné v takové míře, že z něj nelze zjistit, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodující a jak hodnotil podstatné důvody či skutečnosti uplatněné v žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 78). Takovou vadu odůvodnění, jež by svědčila závěru o nepřezkoumatelnosti rozsudku, však kasační soud v napadeném rozsudku neshledal.

19. Kasační soud připomíná, že podle § 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se ustanovení částí druhé a třetí správního řádu nevztahují na řízení o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza (§ 180e zákona o pobytu cizinců). Neuplatní se zde tak ani úprava dokazování obsažená v ustanovení § 51 a § 52 správního řádu. Otázkou rozložení odpovědnosti za zjištění skutkového stavu v těchto věcech se však již zabýval Nejvyšší správní soud ve své judikatuře. V rozsudku ze dne 23. 2. 2023, č. j. 5 Azs 349/2020 - 37, v této souvislosti vyslovil, že „jakkoliv břemeno tvrzení i osvědčení rozhodných skutečností leží podle § 15a odst. 1 písm. d) ve spojení s § 87b zákona o pobytu cizinců (srov. výraz „povinen předložit“ uvedený v § 87b odst. 3 zákona o pobytu cizinců) na žadateli, povinnost zjistit řádně a dostatečně skutkový stav pro rozhodnutí ve věci však ve smyslu § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, spočívá jako celek na správním orgánu (…).

20. Žadatele tedy nepochybně tíží břemeno tvrdit rozhodné skutečnosti, tj. stav závislosti, a osvědčit (nikoli tedy nutně prokázat) přinejmenším to, co osvědčit lze. Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne závěr, že žalovaný na míru závislosti žalobkyně na finanční podpoře syna a snachy usoudil „bez bližších zjištění“ a vyšel v tomto ohledu především z domněnek o hypotetických možnostech žalobkyně obstarat si prostředky na obživu od bratra žadatelky či druhého z jejích synů. Z napadeného rozsudku tedy nepřímo vyplývá, že tyto okolnosti žalovaný aktivně nezjišťoval a z informací získaných při pohovoru se žalobkyní je pouze předpokládal.

21. Právě v tomto kontextu je třeba vnímat argumentaci krajského soudu odkazující na závěry rozsudku Reyes, podle níž ani sám žadatel není povinen osvědčovat zcela všechny myslitelné okolnosti závislosti (tj. např. otázku marného hledání zaměstnání, či získávání podpory státu). Platí to tím spíše, tvrdila-li žalobkyně v rámci pohovoru provedeného před českým zastupitelským úřadem v Hanoji výslovně, že nemá žádné příjmy ani možnost být vyživována jinými příbuznými, tedy negativní skutečnosti, jejichž osvědčení není sice zcela vyloučeno, avšak nelze je také bez dalšího mít za plně proveditelné, tím méně za automatickou součást důkazního břemene žadatele (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2023, č. j. 8 As 62/2022 - 82).

22. Závěry učiněné krajským soudem jsou proto podle kasačního soudu vnitřně konzistentní, neboť z nich plyne, že obecnou povinnost žadatele osvědčit svá tvrzení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2023, č. j. 2 Azs 3/2022 - 50) v některých ohledech koriguje judikatura Soudního dvora Evropské unie a v daném případě rovněž nemožnost prokázat negativní tvrzení. Stěžovateli nadto nelze přisvědčit, že by krajský soud redukoval posouzení otázky závislosti žalobkyně pouze na poskytování finanční podpory občanem Evropské unie. V bodech 39 a 40 rozsudku se krajský soud pouze vymezil proti nutnosti prokazovat majetkové poměry příbuzných žadatele, resp. jejich schopnost se o žadatele postarat.

23. Nelze přitom ani dovodit, že by se krajský soud svým výkladem mohl nepřípustně odchýlil od „pilotního“ rozsudku ze dne ze dne 23. 2. 2023, č. j. 2 Azs 3/2022 - 50, v němž Nejvyšší správní soud označil právě žadatele o pobytové oprávnění za toho, na kom leží důkazní břemeno k prokázání stavu jeho závislosti na rodinném příslušníkovi - občanu Evropské unie. Na vyšší důkazní význam osvědčení peněžitých transferů mezi občanem Evropské unie a jejich příjemcem v zahraničí zde ostatně kasační soud sám poukázal s výslovným odkazem na závěry rozsudku Reyes. Stav závislosti pak neměl v odkazované věci za prokázaný zejména proto, že poskytování podpory bylo osvědčeno toliko ústní výpovědí dotčeného rodinného příslušníka. V tomto ohledu tedy nelze než dospět k závěru, že krajský soud postupoval v intencích judikatury kasačního soudu.

24. Podle stěžovatele je nepřezkoumatelný rovněž závěr krajského soudu, že období jednoho roku trvání pravidelné finanční podpory žalobkyně naplňuje evropskou judikaturou formulovanou podmínku značně dlouhé doby. Nelze přehlédnout, že krajský soud splnění podmínky dlouhodobosti podpory trvající prokazatelně alespoň jeden rok výslovně připustil. Svůj závěr zdůvodnil tím, že tato podmínka má vyloučit případy zcela nahodilých transakcí ve prospěch žadatele. Dodal však také, že její posouzení může záležet na konkrétních okolnostech věci a právní předpisy ji nijak blíže nevymezují. Takový závěr je logický a současně implikuje, že judikatura bude jen stěží schopna přesněji stanovit časovou hranici, za níž lze mít podmínku dlouhodobosti za splněnou. Ačkoli i kasační soud vnímá určitou kategoričnost závěrů krajského soudu, nelze pominout, že je krajský soud přijal především proto, že žalovaný ve svém rozhodnutí podmínku délky trvání podpory označil za nesplněnou, aniž by tento závěr sám blíže vysvětlil. K posuzované délce se ostatně krajský soud vyjádřil jen za použití podmiňovacího způsobu a vytvořil tak prostor pro to, aby žalovaný v novém rozhodnutí tuto otázku sám znovu přezkoumatelně posoudil. Ani zde proto kasační soud neshledal odůvodnění napadeného rozsudku nepřezkoumatelným.

25. Kasační soud uzavírá, že ve věci nenalezl ani žádnou otázku hmotného či procesního práva, k níž by byl nucen se vyjádřit za účelem sjednocování judikatury. Nejsou zde tedy žádné důvody, pro něž by kasační stížnost přesahovala vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

26. O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., a to ve smyslu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28. Žalobkyně měla ve věci úspěch, má proto vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů, které důvodně vynaložila. Žalobkyně byla v řízení o kasační stížnosti zastoupena advokátem a náleží jí tak náhrada nákladů řízení spojených s tímto zastoupením. Pro určení výše nákladů spojených se zastoupením se použije v souladu s § 35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“). Zástupce žalobkyně učinil v řízení o kasační stížnosti jeden úkon právní služby, který je účelně vynaloženým nákladem ve smyslu § 60 odst. 1 s. ř. s., a sice vyjádření ke kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za jeden úkon právní služby mu tedy náleží mimosmluvní odměna ve výši 4 620 Kč (§ 9 odst. 5 ve spojení s § 7 bod 5 advokátního tarifu), která se zvyšuje o 450 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu. Žalobkyni tedy na náhradě nákladů právního zastoupení náleží částka 5 070 Kč, při zohlednění daně z přidané hodnoty pak celkem 6 135 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce advokáta Mgr. Marka Sedláka.

Poučení

Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 5. srpna 2026 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu