3 Azs 143/2020

Rubrum

3 Azs 143/2020 - 32 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: B. N. P., zastoupená Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2020, č. j. 4 Az 12/2018 – 26, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 1. 2018, č. j. OAM-667/ZA-ZA11-HA12-2017, neudělil žalobkyni dle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, mezinárodní ochranu. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) jako nedůvodnou zamítl rozsudkem ze dne 14. 4. 2020, č. j. 4 Az 12/2018 – 26.

2. Při posuzování věci vycházel městský soud z následujícího skutkového stavu. Dne 15. 8. 2017 požádala žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Přitom uvedla, že chce zůstat s rodinou (děti, matka, sestra) v ČR. Vyrostla zde a nemá kam jinam jít. V minulosti jí byly opakovaně zamítnuty žádosti o povolení k pobytu v ČR, bylo jí též uloženo správní vyhoštění. Rozhodnutí o uložení správního vyhoštění však bylo zrušeno ve správním soudnictví s tím, že jeho následkem by byl nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života žalobkyně. Žalovaný v napadeném rozhodnutí (tj. v rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, jak je specifikováno v odstavci [1] výše) vycházel z toho, že důvodem žádosti žalobkyně byla snaha o legalizaci pobytu v ČR. Tento důvod žalovaný neshledal azylově relevantním.

3. Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl městský soud k závěru, že žaloba není důvodná a rozhodnutí žalovaného shledal v souladu se zákonem. Zdůraznil, že žalobkyně měla od roku 2004 na území ČR platné pobytové oprávnění, o které přišla 3 Azs 143/2020 vlastní nedbalostí, neboť včas nepožádala o jeho prodloužení. Měla se pokusit získat oprávnění k pobytu standardní cestou přes registrační systém v zemi původu. Institut mezinárodní ochrany neslouží podle soudu k tomu, aby se žalobkyně jeho prostřednictvím snažila o legalizaci pobytu v ČR. Žalobkyně musí nadále postupovat podle předpisů cizineckého práva. Jakkoli si byl městský soud vědom, že vyhoštění žalobkyně je s ohledem na její rodinné poměry v podstatě nemožné a nachází se tak v určitém právním „meziprostoru“, nelze hledat řešení v institutech azylového práva. Existence rodinných vazeb na území ČR a integrace žalobkyně a jejích příbuzných v české společnosti není sama o sobě důvodem pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany.

4. Kasační stížnost podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) formálně z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

5. Stěžovatelka předně uvádí, že městský soud se s její žalobní argumentací vypořádal. Jeho závěry by však byly relevantní pouze za předpokladu, pokud by svět nadále fungoval normálním a předvídatelným způsobem. Městský soud však opomenul, že v době jeho rozhodování došlo k výrazné změně skutkového stavu, spočívající ve vypuknutí epidemie onemocnění označovaného jako SARS CoV-2. Ačkoli k této změně došlo až po vydání správního rozhodnutí napadeného žalobou, nemůže soud od této okolnosti odhlédnout. Stěžovatelka nemá v důsledku epidemie možnost vyřídit si pobytové oprávnění v ČR přes zastupitelský úřad v zemi původu. Přijímaná opatření pro boj s epidemií se na celém světě nepředvídatelně mění takřka každý den, což měl vzít městský soud v potaz. Stěžovatelce sice není podrobně známo, jaká konkrétní opatření platí ve Vietnamu, avšak je přesvědčena, že v jejich důsledku jí hrozí nelidské a ponižující zacházení. Osoby vracející se ze zahraničí jsou v počtu desítek tisíc nedobrovolně internovány ve vojenských zařízeních, což je známo i z českých médií. Stěžovatelce a její rodině hrozí vážná újma, pokud bude v této době nucena k vycestování z ČR. Podle ní jsou splněny podmínky minimálně pro udělení doplňkové ochrany.

6. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje její zamítnutí pro nedůvodnost a ztotožňuje se se závěry městského soudu v napadeném rozsudku. Je přesvědčen, že městský soud nebyl povinen přihlížet k mimořádné situaci spojené s pandemií koronaviru, neboť se jednalo o období dočasné. V současné době je již situace stabilizovaná a řada omezujících opatření byla zrušena v ČR i ve světě a stav se pomalu navrací k normálu (žalovaný adresoval své vyjádření kasačnímu soudu dne 3. 7. 2020 – poznámka Nejvyššího správního soudu). Druhým podstatným důvodem, proč městský soud nepochybil, je podle žalovaného okolnost, že rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany neukládá stěžovatelce povinnost vycestovat z území ČR. Má tak možnost si další pobyt upravit v režimu cizineckého zákona, proti případné povinnosti vycestovat může brojit jinými právními prostředky.

7. Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti, musel posoudit otázku její přijatelnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že jestliže kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. 3 Azs 143/2020 - 33 pokračování

8. Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39 (všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad práva a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Přijatelnost kasační stížnosti by rovněž dle výše citovaného usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, zakládalo zásadní pochybení krajského (zde městského) soudu při výkladu hmotného či procesního práva, pokud by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky.

9. V zájmu stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Stěžovatelka v kasační stížnosti žádné důvody její přijatelnosti neuvedla. Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka v zásadě souhlasí se závěry městského soudu, pouze upozorňuje na významnou změnu skutkového stavu spočívající v propuknutí pandemie koronaviru a následném přijetí řady omezujících opatření po celém světě. Podle stěžovatelky byl městský soud povinen tuto okolnost zohlednit při svém rozhodování, byť nastala až po vydání žalobou napadeného správního rozhodnutí.

10. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a žádné pochybení městského soudu ve smyslu výše uvedeného usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, neshledal. Přijatelnost kasační stížnosti by v obecné rovině mohlo zakládat, pokud by městský soud skutečně přehlédl takovou změnu skutkového stavu, jež by mohla mít za následek návrat stěžovatelky jako žadatelky o mezinárodní ochranu do země původu, v níž by jí hrozila újma na životě či osobní svobodě na základě její rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či pro její politické přesvědčení (zásada non refoulement). Touto vadou však dané rozhodnutí městského soudu netrpí.

11. K obdobným námitkám, jako nyní vznáší stěžovatelka, se již Nejvyšší správní soud v nedávné judikatuře vyjádřil. V usnesení ze dne 9. 9. 2020, č. j. 3 Azs 185/2020 – 63, přitom uvedl, že „[p]okud se jedná o námitky týkající se nezohlednění epidemiologické situace ve Španělsku, k těm postačí uvést, že žalovaný rozhodoval o žádosti stěžovatele v době před vypuknutím pandemie nemoci COVID-19. V průběhu řízení před krajským soudem pak stěžovatel v tomto směru nevznesl žádnou argumentaci, přičemž v jejím uplatnění mu nic nebránilo. K tomu lze připomenout, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou, a že v souladu s ustanovením § 75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází krajský soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. V projednávané věci přitom nepřipadá v úvahu ani prolomení § 75 odst. 1 s. ř. s. na podkladě zásady non-refoulement zakotvené v čl. 33 Ženevské úmluvy, neboť se nejedná o případ, kdy by měl být stěžovatel vrácen do země, ve které by jeho život či osobní svoboda byly 3 Azs 143/2020 ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení.“

12. Výše uvedené dopadá i na nyní projednávaný případ. Stěžovatelka v průběhu řízení před městským soudem neuplatnila žádnou argumentaci spojenou s vypuknutím pandemie koronaviru, ač byl napadený rozsudek vydán dne 14. 4. 2020 a na území ČR byl v této souvislosti vyhlášen nouzový stav (a s tím spojená mimořádná opatření) již dne 12. 3. 2020. K tomu lze pro úplnost dodat, že stěžovatelka byla na základě plné moci zastoupena advokátem, tedy právním profesionálem, již v řízení o žalobě, nic jí tak nebránilo v uplatnění daných tvrzení. Zdejší soud dále v podrobnostech odkazuje na své usnesení ze dne 24. 9. 2020, č. j. 6 Azs 243/2020 – 25, ve kterém se vypořádal s obdobně koncipovanými námitkami stejného právního zástupce, jenž zastupuje stěžovatelku i v tomto případě (viz odstavec 10 a násl. citovaného usnesení).

13. Žádnou právní otázku, ať již z oblasti práva hmotného či procesního, k níž by byl nucen se vyjádřit za účelem sjednocování judikatury, Nejvyšší správní soud v projednávané věci nenalezl.

14. Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.

15. Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s.).

Poučení

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 18. února 2021 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu