3 Azs 15/2009

Rubrum

3 Azs 15/2009 - 63 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: M. E., zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou, 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2008, č. j. OAM-408/LE- HA18-L05-2008, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2008, č. j. 46 Az 107/2008 – 33, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

Žalobkyně brojí včasně podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 22. 8. 2008, č. j. OAM-408/LE-HA18-L05-2008. Rozhodnutím žalovaného správního orgánu byla zamítnuta žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném v době rozhodování žalovaného (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení před správním orgánem netvrdila, že byla v zemi původu pronásledována, ani neuváděla žádné skutečnosti svědčící o tom, že má odůvodněné obavy z pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení § 12 zákona o azylu, nebo, že by jí hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy v případě návratu do vlasti ve smyslu ustanovení § 14a zákona o azylu, proto nebylo povinností správního orgánu provádět dokazování o splnění podmínek ustanovení § 12 zákona o azylu a meritorně posuzovat naplnění skutkové podstaty citovaného § 12 zákona o azylu, rovněž tak zjišťovat existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle § 13 a § 14 téhož zákona. Žalobkyní zmiňovaný důvod odchodu za prací není podřaditelný pod důvody taxativně vyjmenované v ustanovení § 12 zákona o azylu, neboť nemá svůj původ v žádné formě pronásledování nebo obavy z pronásledování. Tvrzené ekonomické problémy postihují značnou část obyvatelstva Mongolské republiky bez rozdílu a nejsou namířeny výlučně proti osobě žalobkyně. Rodinné problémy mají soukromoprávní charakter a nebyly způsobeny činností státních orgánů. Rovněž snahu o legalizaci pobytu nelze podřadit důvodům pro 3 Azs 15/2009 - 64 udělení azylu. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku žalobkyně, že se správní orgán nezabýval možností udělení doplňkové ochrany ve smyslu ustanovení § 14a zákona o azylu. Ze žádné ze skutečností, které žalobkyně v průběhu řízení uvedla, nelze učinit závěr, že by žalobkyni v případě návratu do země hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu tohoto ustanovení zákona o azylu. Nemožnost se uživit v zemi původu nelze za vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu považovat a potřebu legalizace pobytu kvůli soužití s druhem a dítětem nelze řešit prostřednictvím zákona o azylu, ale prostřednictvím zákona o pobytu cizinců na území České republiky č. 326/1999 Sb. Rozsudek Krajského soudu v Praze napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížností, ve které uplatnila stížní důvody vymezené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka namítla nedostatečně zjištěný skutkový stav věci ze strany žalovaného, především porušení ustanovení § 2 odst. 4 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb. a to takovým způsobem, že mohla být ovlivněna zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl krajský soud napadené správní rozhodnutí zrušit. Stěžovatelka má zato, že v důsledku nedostatečného zjištění stavu věci a nesprávného posouzení došlo k porušení ustanovení § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Stěžovatelka žádá mezinárodní ochranu z důvodu rodinného a soukromého života v České republice, kdy neudělení mezinárodní ochrany by znamenalo porušení mezinárodních závazků České republiky, zejména čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. S odkazem na znění ustanovení § 75 s. ř. s. je stěžovatelka toho názoru, že soud měl posoudit, zda správní orgán neměl vzhledem ke skutkovému stavu udělit stěžovatelce mezinárodní ochranu podle § 12 a § 14a zákona o azylu. Je přesvědčena, že rozhodnutí soudu je nedostatečně odůvodněno a tudíž nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Podle stěžovatelky není z rozhodnutí soudu zejména zřejmé, proč předmětný soud nepovažuje za důvodnou námitku stěžovatelky ohledně porušení mezinárodních závazků ČR. Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud přiznal podané kasační stížnosti odkladný účinek a zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jak jeho rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. K námitkám uvedeným v podané kasační stížnosti žalovaný sdělil, že byla na místě aplikace ustanovení § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, jelikož stěžovatelka v průběhu správního řízení neuvedla žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení § 12 nebo § 14a zákona o azylu. Ohledně námitky týkající se rodinného a soukromého života stěžovatelky v České republice žalovaný sdělil, že dovolává-li se stěžovatelka ochrany svého rodinného života, pak v jejím případě takovou ochranu skýtá zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Po zjištění přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. 3 Azs 15/2009 - 65 Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Jeho výklad, který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je tedy nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatelka spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů. Předně Nejvyšší správní soud upozorňuje na tu okolnost, že pokud je žádost o mezinárodní ochranu klasifikována jako zjevně nedůvodná dle § 16 odst. 1 a 2 zákona o azylu, je tím vyloučeno posuzování podmínek udělení mezinárodní ochrany podle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu a do důvodů obsažených v těchto ustanoveních nemohou v řadě případů účinně směřovat ani jednotlivé body následně podané žaloby či kasační stížnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 – 45, publikovaný pod č. 349/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud rovněž poukazuje na rozsudek ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, dostupný na www.nssoud.cz, kde zaujal právní názor, že „správní orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 zákona o azylu, přičemž současně posuzoval důvody pro udělení azylu podle § 13 (sloučení rodiny) a § 14 (humanitární azyl) a výrokem se o nich vyjadřoval. Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v § 16 odst. 1 zákona, pak správní orgán bez dalšího - ale jen ve lhůtě podle odstavce 2 téhož ustanovení - zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v ustanoveních § 13 a § 14 zákona je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle § 16 zákona zjišťován není, dostává se výrok správního orgánu o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle § 16 zákona do logického rozporu s výrokem o neudělení azylu podle § 13 a § 14 zákona“. V případě, kdy žalovaný zamítal žádost stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany dle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, byl zkoumáním podmínek pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu žalovaný povinen, resp. oprávněn, toliko v tom rozsahu, zda skutečnosti stěžovatelkou v průběhu správního řízení uváděné svědčí o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení § 12 zákona o azylu. Otázkou zjišťování skutkového stavu správním orgánem v případě zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 a 2 3 Azs 15/2009 - 66 zákona o azylu se Nejvyšší správní soud již dostatečně věcně zabýval v řadě svých rozhodnutích, uvést lze rozsudek ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 – 59, publikovaný pod. č. 181/ 2004 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 – 48, dostupný na www.nssoud.cz. V rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 – 59, publikovaným pod. č. 181/2004 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud judikoval: „Povinností správního orgánu je zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení § 12 zákona o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. Z žádného ustanovení zákona však nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení § 32 správního řádu (pozn. soudu – míněn zákon č. 71/1976, správní řád, ve znění pozdějších předpisů), má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl“. S posouzením žádosti o udělení mezinárodní ochrany, v níž žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení § 12 nebo 14a zákona o azylu, se Nejvyšší správní soud již vypořádal ve své dosavadní judikatuře, např. v rozsudku ze dne 12. 4. 2007, č. j. 7 Azs 17/2007 - 59, dostupném na www.nssoud.cz; k otázce zjevně nedůvodné žádosti o azyl se obecně vyjádřil i v rozsudku ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, dostupném na www.nssoud.cz. K tomu navíc zdejší soud uvádí, že možností udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu se Nejvyšší správní soud zabýval ve svých předchozích rozhodnutích, viz např. rozsudek ze dne 7. 8. 2007, č. j. 5 Azs 15/2007 - 79, dostupný na www.nssoud.cz, kde soud dospěl k závěru, že z jiných, než v citovaném ustanovení uvedených, důvodů nelze doplňkovou ochranu udělit. Kdy lze považovat zásah do rodinného či soukromého života cizince za hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy, jak je vymezena v § 14a odst. 1 písm. d) zákona o azylu, tj. vycestování cizince by bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, Nejvyšší správní soud podrobně rozvedl v rozsudku 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, dostupném na www.nssoud.cz. Zdejší soud se v tomto rozhodnutí zabýval mj. přípustnou mírou zásahu do práva cizince na soukromý a rodinný život na území ČR vyplývající z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. S ohledem na závěry v citovaném rozhodnutí uvedené se o nepřiměřený zásah do rodinného či soukromého života stěžovatelky odůvodňující udělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu rozhodně nejedná. V daném případě se tedy aplikace zákona o azylu ani soudního řádu správního nemohla dostat do kolize s mezinárodními závazky ČR, které vyplývají z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Námitka stěžovatelky, spočívající v tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., je taktéž nedůvodná. Podmínky přezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu stran jeho zdůvodnění Nejvyšší správní soud hodnotil ve vícero rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publikovaném pod č. 133/2004 Sb. NSS.; dále lze k této problematice odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2006, č. j. 3 Azs 23/2006 – 40, www.nssoud.cz nebo rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný pod č. 589/2005 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že se krajský soud vypořádal s námitkou stěžovatelky ohledně neudělení doplňkové ochrany ve smyslu ustanovení § 14a zákona o azylu dostatečným a přezkoumatelným způsobem. 3 Azs 15/2009 - 67 Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji. Návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť podle § 32 odst. 5 zákona o azylu, ve znění účinném ode dne 13. 10. 2005, má podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ve věci azylu odkladný účinek ex lege. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byla kasační stížnost odmítnuta. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 15. října 2009 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu