3 Azs 15/2017

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce, v právní věci žalobce: P. K. S. A., státní příslušnost Namibijská republika, zastoupen Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL. M., advokátem se sídlem Praha 7, Ovenecká 78/33, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2016, č. j. 49 Az 94/2015 – 39, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL. M. s e p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 6 800 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení. Náklady tohoto zastoupení platí stát.

Odůvodnění

1. Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) ze dne 1. 12. 2016, č. j. 49 Az 94/2015 – 39 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2015, č. j. OAM-94/LE-BE03-K03-2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle § 12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

2. Při posouzení věci vyšel krajský soud z následujícího skutkového stavu: Žalobce podal dne 3. 6. 2015 žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR, ve které uvedl, že je v současné době namibijským státním příslušníkem, ke dni narození však byl státním příslušníkem Angolské republiky. Zmínil, že z vlasti odjel proto, že tam nemá zaměstnání. V roce 2011 přicestoval do Bratislavy, kde začal studovat Komenského univerzitu. Během svého pobytu na Slovensku několikrát navštívil Českou republiku. V té době měl již neplatný cestovní doklad Namibijské republiky. Doplnil, že následně měl i nový pas, a to od roku 2012, ale ztratil jej ve vlaku asi v srpnu téhož roku. Nový, o nějž požádal jak v Namibii, tak Angole, dosud neobdržel. O mezinárodní ochranu požádal, protože se již nechtěl vrátit do utečeneckého tábora, ve kterém se svojí matkou na území Namibie žil, a kam by měl být podle svého mínění v případě návratu umístěn, neboť nemá platný pas. Obavy z návratu do vlasti má též z ekonomických důvodů. Dříve o mezinárodní ochranu nepožádal, protože o této možnosti nevěděl.

3. Žalobní námitku nedostatečného posouzení stěžovatelovy žádosti o azyl ve vztahu k ustanovení § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu shledal krajský nedůvodnou po zjištění, že žalovaný se s obavou stěžovatele z návratu do uprchlického tábora ve svém rozhodnutí vypořádal dostatečně.

4. Kasační stížnost podal stěžovatel z důvodů podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Ve své podstatě v ní zopakoval žalobní argumenty; opět namítal, že žalovaný nepostupoval v souladu s § 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále „s. ř. s.“). Klíčovým argumentem pak bylo znovu posouzení aplikace § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Nově uvedl otázku svého možného bezdomovectví. Navrhl zrušit jak napadený rozsudek, tak rozhodnutí žalovaného, jímž nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana, a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. K důvodům přijatelnosti kasační stížnosti se nijak nevyjádřil.

5. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

6. Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení rovněž uvedl, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů kasační stížnosti, stanovených v § 103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž též uvést, v čem stěžovatel spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.

7. V projednávané věci stěžovatel nepředestřel žádnou otázku, jež by mohla mít obecný dopad na rozhodovací činnost krajských soudů, a k níž by se měl Nejvyšší správní soud vyslovit za účelem sjednocování judikatury. Takovou otázku nenalezl soud ani ex offo z obsahu spisů, resp. ani z popisu skutečnosti samotným stěžovatelem. Veškeré azylově relevantní důvody, a to včetně podmínek pro poskytnutí doplňkové ochrany, pojednal krajský soud v odůvodnění svého rozsudku standardně, přičemž dostatečně ozřejmil, z jakých skutkových okolností vyšel, které právní předpisy aplikoval, a jaké právní závěry vyvodil. Samotný nesouhlas stěžovatele s názorem soudu, stojící nadto na námitkách uplatněných již v žalobní argumentaci, s nimiž se krajský soud v napadeném rozsudku plně vypořádal, ještě přijatelnost kasační stížnosti nezakládá. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s. jako nepřijatelnou odmítl.

8. Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s.).

9. Stěžovateli byl výrokem I. usnesení zdejšího soudu ze dne 16. 3. 2017, č. j. 3 Azs 15/2017 – 29, ustanoven zástupce Mgr. Bc. Filip Schmidt, LL. M., který vyčíslil svou odměnu za řízení o kasační stížnosti částkou 8228 Kč, a to za dva (v přípisu nespecifikované) úkony právní služby. Ze soudního spisu vyplývá, že se jedná o převzetí a přípravu zastoupení a o doplnění kasační stížnosti v souladu s výrokem II. citovaného usnesení č. j. 3 Azs 15/2017 – 29. Za ně mu náleží odměna podle § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), ve výši 2 x 3 100 Kč, tj. 6 200 Kč. K těmto úkonům se přiznává náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky ve výši 2 x 300 Kč, tedy 600 Kč. Zástupce stěžovatele v doplnění kasační stížnosti sice tvrdil, že je plátcem DPH, avšak v rozporu s ustanovením § 14a odst. 1 advokátního tarifu zdejšímu soudu nepředložil osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty, vydané příslušným správcem daně. Nejvyšší správní soud proto náhradu za právní zastoupení o DPH nezvýšil. Celkově tedy činí odměna za zastupování částku 6 800 Kč, která bude jmenovanému zástupci vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení stěžovatele nese stát (§ 60 odst. 4 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u přípustné opravné prostředky. V Brně dne 13. července 2017 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu