3 Azs 161/2025

Rubrum

3 Azs 161/2025 - 29 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyň Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobců: a) H. T. R., b) nezletilá L. R., zastoupená zákonnou zástupkyní H. T. R., a c) M. R., všichni zastoupeni Sdružením pro integraci a migraci, o.p.s., se sídlem Havlíčkovo náměstí 189/2, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2025, č. j. 10 A 103/2025-40, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků s e nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Dne 31. 7. 2025 žalobci po příletu do České republiky požádali v tranzitním prostoru Letiště Václava Havla v Praze o udělení mezinárodní ochrany. Vstup na území České republiky jim však byl umožněn až dne 8. 8. 2025. Žalobci spatřovali nezákonný zásah v tom, že jim nebyl vstup na území státu umožněn bezodkladně. V řízení před Městským soudem v Praze (dále jen „městský soud“) se nejprve domáhali, aby soud žalovanému zakázal 3 Azs 161/2025 v tomto zásahu pokračovat. V průběhu soudního řízení došlo ke změně skutkového stavu a žalobcům byl vstup na území státu umožněn. Původní žalobní návrh proto změnili na určení, že neumožnění vstupu v období od 1. 8. do 7. 8. 2025 bylo nezákonné.

2. Městský soud shledal žalobu důvodnou. Při posouzení zákonnosti žalobou napadeného jednání žalovaného vyšel z ustanovení § 74 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Z něj dovodil, že jde-li o zranitelnou osobu, má Ministerstvo vnitra povinnost předat žadatele o mezinárodní ochranu bezodkladně do azylového zařízení. Takovými osobami se podle § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu rozumí rovněž rodič nebo rodina s nezletilým dítětem. Městský soud zdůraznil, že úprava zvláštních podmínek zacházení se zranitelnými osobami odráží požadavky obsažené ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2013/330/EU. Ze zákona plyne povinnost provést v těchto případech předání bez prodlení, přičemž lhůta stanovená k vydání rozhodnutí o nepovolení vstupu se v případě zranitelných osob neaplikuje, neboť takové rozhodnutí vůči zranitelné osobě vůbec nelze vydat.

3. Jednat bezodkladně podle městského soudu nutně neznamená povinnost předat zranitelnou osobu již toho dne, kdy o mezinárodní ochranu požádala, je však třeba přinejmenším bezodkladně provést kroky, které k předání směřují. Umožnění vstupu na území nadto podle městského soudu nelze podmiňovat poskytnutím údajů ve smyslu § 10 odst. 2 zákona o azylu. Bylo přitom na žalovaném, aby bezodkladnost svého postupu vysvětlil a osvědčil. Neumožnění vstupu na území České republiky ve dnech 1. až 7. 8. 2025 proto městský soud posoudil jako nezákonný zásah.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalobců

4. Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhl, aby kasační soud rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

5. Stěžovatel předně namítl, že městský soud sice shledal v jeho postupu nezákonný zásah, nijak ovšem nespecifikoval, která ustanovení zákona byla porušena. Závěry městského soudu zcela pomíjejí konkrétní situaci nastalou po příletu žalobců na mezinárodní letiště. V této souvislosti žalovaný zdůraznil, že dne následujícího po podání žádosti o mezinárodní ochranu žalovaný objednal tlumočníka z perštiny, a to nejen pro účely poskytnutí údajů k žádostem o mezinárodní ochranu, nýbrž také ke zjištění rodinných vztahů mezi žalobci. Poskytnutí údajů ve smyslu § 10 odst. 2 zákona o azylu jistě není podmínkou umožnění vstupu na území státu, může však být vhodným způsobem ověření, zda je žadatel o azyl zranitelnou osobou. Účast tlumočníka byla potvrzena teprve dne 4. 7. 2025, nadto bylo třeba poskytnout žalobcům čas k přípravě na úkon spočívající v poskytnutí údajů k azylové žádosti. K jeho realizaci tak mohlo dojít teprve tři dny poté.

6. Stěžovatel žalobcům práva spojená se statusem zranitelné osoby neupřel, bylo však nezbytné je nejprve jako zranitelné osoby identifikovat, což bylo možné pouze za pomoci tlumočníka. Ihned poté učinil všechny kroky k umožnění vstupu žalobců na území České republiky, resp. k převozu žadatelů do azylového zařízení. Stěžovatel rovněž 3 Azs 161/2025 - 30 pokračování zdůraznil, že se žalobci po příletu prokazovali nejprve pozměněnými moldavskými cestovními doklady. Jeho postup měl tedy v daném případě oporu ve skutkových okolnostech věci. Nadto nelze ani v daném případě zcela přehlížet povinnost žalobců unést důkazní břemeno. Městským soudem odkazovaná judikatura k této otázce je přitom podle stěžovatele zcela nepřiléhavá.

7. Žalobci se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnili se závěry městského soudu. Zdůraznili, že jako zranitelné osoby je bylo možné identifikovat při podání žádosti o mezinárodní ochranu již na první pohled. Postup žalovaného byl podle jejich mínění v rozporu s principem proporcionality, neboť jde o střet veřejného zájmu na ochraně státních hranic se základním právem na ochranu lidské důstojnosti, jakož i rodinného života. Žalovaný měl k dispozici i šetrnější prostředky, jak sledovaného cíle dosáhnout. Zásah do základních práv byl intenzivní, neboť setrvání v přijímacím středisku znamenalo několikadenní pobyt v prostoru bez přirozeného světla, v němž je omezena osobní svoboda.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

8. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, oprávněnými osobami a proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná. Poté přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v rozsahu jeho napadení a uplatněných důvodů kasační stížnosti. Vady, kterými by byl povinen se zabývat i bez návrhu, byly součástí kasačních námitek.

9. Kasační stížnost není důvodná.

10. Podle § 74 odst. 1 zákona o azylu platí, že „[m]inisterstvo umožní bez rozhodnutí, neukládá-li zvláštní opatření, vstup na území cizinci, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, a zajistí jeho dopravu do azylového zařízení na území, jde-li o zranitelnou osobu, s výjimkou osoby se zdravotním postižením, které nebrání jejímu umístění v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců.“

11. Podle § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu se rozumí „zranitelnou osobou zejména nezletilá osoba bez doprovodu, rodič nebo rodina s nezletilým dítětem nebo rodič nebo rodina se zletilým dítětem se zdravotním postižením, osoba starší 65 let, osoba se zdravotním postižením nebo s vážným onemocněním, těhotná žena, oběť obchodování s lidmi nebo osoba, která byla mučena, znásilněna nebo podrobena jiným vážným formám psychického, fyzického nebo sexuálního násilí.“

12. Stěžovatel předně namítal, že městský soud v napadeném rozsudku vzdor svému závěru o nezákonnosti zásahu nevyslovil, která zákonná ustanovení měl stěžovatel porušit. Kasační soud námitku neshledal důvodnou. Městský soud v závěru odůvodnění rozsudku rekapituloval, že stěžovatel v soudním řízení dostatečně neobhájil zákonnost svého postupu vůči žalobcům a uzavřel, že tento postup byl nezákonným zásahem. Stěžovateli lze tedy přisvědčit alespoň potud, že v této shrnující části napadeného rozsudku závěr o porušení konkrétního ustanovení zákona chybí. Jaké nedostatky městský soud spatřoval v jednání 3 Azs 161/2025 stěžovatele a jak je právně kvalifikoval, je však z odůvodnění rozsudku jako celku dostatečně zřejmé. Městský soud podrobně vyložil, že ustanovení § 74 zákona o azylu implicitně zavazuje správní orgán, aby zranitelným osobám umožnil vstup na území bezodkladně. Městský soud v této souvislosti vyložil legální pojem bezodkladnosti a právě nedostatek bezodkladného postupu stěžovatele pak posoudil jako rozporný se zákonem, neboť k předání žalobců do azylového zařízení došlo teprve osmý den po podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Napadený rozsudek je v tomto ohledu zcela srozumitelný, úplný a přezkoumatelný (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2020, č. j. 2 As 164/2019-30, publ. pod č. 4018/2020 Sb. NSS). Z odůvodnění napadeného rozsudku je tedy dostatečně zřejmé, že městský soud měl jednání (resp. nekonání) stěžovatele v žalobě vymezeném období za rozporné právě s ustanovením § 74 odst. 1 zákona o azylu.

13. S tímto výkladem zákona, jakož i s tím, jak městský soud věc právně hodnotil, kasační soud souzní. Nutnost bezodkladně umožnit vstup zranitelných osob na území státu plyne jednoznačně ze smyslu a účelu ustanovení § 74 zákona o azylu, jakkoli jeho odstavec první tento požadavek nestanoví výslovně. Z odstavce čtvrtého tohoto ustanovení však vyplývá povinnost Ministerstva vnitra bez odkladu informovat policii a provozovatele přijímacího střediska o potřebě umožnit zranitelným osobám vstup na území státu. Skutečnost, že žadatelům o udělení mezinárodní ochrany, jsou-li osobami zranitelnými, vzniká oprávnění ke vstupu na území již ze zákona, potřebu jednat bez prodlení jen podtrhuje. V neposlední řadě plyne důraz na rychlost posouzení „zranitelnosti“ osoby také z článku 22 odst. 1 a 2 směrnice Evropského parlamentu a rady 2013/33/EU ze dne 26. 6. 2013 (dále také „směrnice“), s níž byl zákon o azylu harmonizován. Podle tohoto ustanovení se postupuje v přiměřené lhůtě a připouští se, aby správní orgán otázku zranitelnosti osoby hodnotil bezprocedurálně.

14. Stěžovatel jistě může činit kroky k předání těchto žadatelů do azylového zařízení teprve tehdy, je-li postaveno najisto, že jde o osoby zranitelné. Vzhledem k zájmu na účinné a rychlé ochraně zranitelných osob je však třeba postupovat pokud možno bezformálně, a to zejména tam, kde jakýkoli formalizovaný postup není nutný. V tomto smyslu je třeba vykládat také ustanovení § 10 odst. 4 zákona o azylu, v němž se předpokládá, že správní orgán využije k identifikaci zranitelných osob informace poskytnuté žadatelem k podané žádosti o mezinárodní ochranu. V duchu zásad rychlosti a bezformálnosti, které formulovala již shora citovaná směrnice, totiž nelze poskytnutí údajů k žádosti o udělení mezinárodní ochrany chápat jako conditio sine qua non posouzení zranitelnosti dotčených osob. Právě v situacích, v nichž je přítomnost zranitelných osob zjevná, není namístě s jejich přesunem do azylového zařízení ve smyslu § 74 odst. 4 zákona o azylu jakkoli otálet. Posouzení, zda jsou žadatelé zranitelnými osobami, vždy pracuje s určitou mírou pravděpodobnosti, neboť se pro jeho účely nevede jakékoli dokazování. Je-li proto určitý vzájemný vztah mezi žadateli o azyl prima facie zřejmý, není již třeba jej podrobovat dalším formalizovaným krokům.

15. Kasační soud je zajedno s městským soudem, že byl-li stěžovatel v projednávané věci konfrontován se skupinou dvou dospělých osob a jednoho dítěte v batolecím věku, muselo být bez dalšího zjevné, že alespoň jeden z dospělých je nutně doprovodem dítěte. V této souvislosti je třeba připomenout závěr který Nejvyšší správní soud přijal ve svém rozsudku ze dne 8. 12. 2022, č. j. 5 Azs 307/2022-76, a sice, že zranitelnými osobami jsou „(…) mj. 3 Azs 161/2025 - 31 pokračování nezletilí bez doprovodu nebo rodina s nezletilými dětmi, přičemž ve světle čl. 2 písm. c) přijímací směrnice je nutno rodinu s nezletilými dětmi vnímat šířeji, než jen jako rodiče a jejich děti – mohou ji tvořit také nezletilí a jiná dospělá osoba, pokud je za ně zodpovědná (…)“. Pro úsudek, zda jsou žadatelé o azyl zranitelnými osobami tvořícími rodinu, tedy není spolehlivé zjištění vzájemných příbuzenských vztahů vždy nezbytné. Ani žadateli poskytnuté údaje k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 10 odst. 2 zákona o azylu by ostatně nutně nemusely být zdrojem poznání skutečného stavu věci.

16. Obecně si lze jistě představit situace, v nichž by poskytnutí údajů spojených s podáním žádosti o mezinárodní ochranu pro další postup nezbytné bylo. I kasační soud má však za to, že žadatel o udělení mezinárodní ochrany má vůči stěžovateli tzv. informační deficit a prokázání jeho nedostatečně promptního postupu by neodpovídalo žadatelovým možnostem. Břemeno tvrzení a důkazu, že napadený postup proběhl bez zbytečných prodlení, proto leželo na stěžovateli. Městským soudem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1785/21, je přitom v projednávané věci relevantní, ač byl vysloven v civilním medicínském sporu. Ústavní soud v něm ostatně zdůraznil nepravidelnost a výjimečnost situace, v níž důkazní břemeno nese z větší části žalovaný a kterou nelze zobecňovat či vztahovat k soudním sporům určitého druhu. Faktická nerovnost účastníků soudního řízení totiž může vzniknout ad hoc.

17. Bylo tedy na stěžovateli, aby poskytl tvrzení a důkazy pro závěr o zákonnosti jím zvoleného postupu. Stěžovatel ovšem v daném případě argumentoval pouze nutností získat od žalobců údaje k žádosti o udělení mezinárodní ochrany týkající se jejich vzájemných příbuzenských vztahů. Tento úkon však, jak bylo vysvětleno shora, nebyl v daném případě nezbytný. I kasační soud má tedy za to, že stěžovatel bezodkladnost svého postupu neobhájil a žalovaný zásah je tak třeba hodnotit jako nezákonný.

IV. Závěr a náklady řízení

18. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji za podmínek vyplývajících z § 110 odst. 1, in fine, s. ř. s. rozsudkem zamítl.

19. O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti procesně úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Procesně úspěšní žalobci, jimž by jinak náhrada nákladů řízení příslušela, vznik účelně vynaložených nákladů na jejich straně netvrdili a neosvědčili. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 7. května 2026 3 Azs 161/2025 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu