3 Azs 175/2025

Rubrum

3 Azs 175/2025 - 27 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyň Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: G. R., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2025, č. j. OAM-147/ZA-ZA15-ZA01-2025, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2025, č. j. 41 Az 17/2025-22, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Dne 4. 2. 2025 žalobce požádal u žalovaného o udělení mezinárodní ochrany podle § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). V řízení žalobce vypověděl, že důvodem jeho žádosti jsou jeho politické aktivity v zemi původu v letech 2017 a 2021. Žalobce v této době kandidoval do zastupitelstva města Ozurgeti jako člen politické strany Evropská Gruzie. Na jeho místo však chtěl člověk jménem B. S. dosadit své známé, a proto žalobci dělal potíže – byl na něj vyvíjen nátlak, bylo mu vyhrožováno a v roce 2021 byl unesen. Konkrétně byl žalobce držen dva dny v domě, byl opakovaně vyzýván, aby odstoupil, a po propuštění byl donucen přečíst připravené prohlášení novinářům. Žalobce tedy nakonec z kandidatury odstoupil.

2. Žalovaný považoval výpověď žalobce za nekonzistentní – ten opakovaně uvedl, že k únosu došlo v roce 2021 v souvislosti s osobou B. S., který byl starostou Ozurgeti. Žalovaný však zjistil, že v letech 2017 až 2021 nebyl starostou B. S., nýbrž K. S. a později A. T. Stejně tak žalovaný zjistil, že k únosu nedošlo v roce 2021, ale v roce 2017. S ohledem na to dospěl k závěru, že žalobce sice byl historicky pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod, ale aktuálně mu pronásledování nehrozí – žalobce z Gruzie vycestoval až v roce 2023, tj. šest let po únosu. Získal nový cestovní doklad a nečelil žádným represím ze strany státních orgánů. 3 Azs 175/2025

3. Žalovaný dále nepovažoval za odůvodněné obavy žalobce z budoucího pronásledování z důvodu politických názorů. Naopak měl za to, že se žalobce pouze účelově snaží legalizovat svůj pobytu v České republice. Žalobce při výslechu cizineckou policií v roce 2025 uvedl, že mu nic nebrání ve vycestování do Gruzie; teprve v řízení o udělení mezinárodní ochrany začal tvrdit, že se vrátit nemůže. Stejně tak neprokázal objektivní překážky, které by mu bránily, aby se v Gruzii přestěhoval, přičemž v minulosti bez problémů přesídlil z Ozurgeti do Tbilisi. Rovněž žalobce nevyužil možnosti obrátit se na gruzínské bezpečnostní orgány. Žalovaný proto uzavřel, že žalobce nesplnil podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 písm. a) ani § 12 písm. b) zákona o azylu.

4. Žalobce se proti danému rozhodnutí bránil žalobou podanou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který napadeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud byl toho názoru, že je rozhodnutí žalovaného nesrozumitelné a vnitřně rozporné. Žalovaný v něm totiž uvedl, že výpověď žalobce „je věrohodná.“ Následně upozornil, že žalobce měnil výpovědi a jeho tvrzení byla neucelená a rozporná, proto byla jeho výpověď „značně nevěrohodná,“ aby následně uzavřel, že „považuje výpověď žadatele za věrohodnou ve všech tvrzeních.“ Z rozhodnutí stejně tak neplyne jednoznačný závěr, zda byl žalobce podle žalovaného v Gruzii pronásledován, anebo ne. Dále žalovaný podle soudu nevzal v potaz, že i v případě azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu je nutné hodnotit, zda žadateli bude hrozit pronásledování v budoucnu po návratu do země původu – žalovaný tuto úvahu zcela opomenul. Následně žalovaný dospěl k závěru, že se žalobce snaží pouze legalizovat svůj pobyt v České republice – nezvážil však přitom, že podle judikatury správních soudů takový postup bez dalšího nevylučuje důvodnost jeho žádosti. Soud také žalovanému vytkl nedostatečnou strukturovanost rozhodnutí, což se negativně odrazilo v přehlednosti a přesvědčivosti jeho odůvodnění. Konečně žalovaný ani dostatečně nezjistil, zda gruzínské bezpečnostní orgány skutečně mohou žalobci poskytnout účinnou ochranu.

5. Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

6. Kasační stížnost je podle stěžovatele přijatelná „z dále uvedených důvodů.“ Následně uvádí, že „trvá na správnosti vydaného rozhodnutí a plně na něj odkazuje. [Stěžovatel] zjistil skutečný stav věci.“ Krajský soud podle stěžovatele založil odůvodnění napadeného rozsudku mimo jiné na závěru, že je jeho rozhodnutí nesrozumitelné a vnitřně rozporné. S tím stěžovatel nesouhlasí: jeho rozhodnutí podle něj těmito vadami netrpí, neboť je z něj zřejmé, že „nebyl naplněn znak pronásledování ve smyslu zákona o azylu.“ Stěžovatel označil azylový příběh za věrohodný, poukázal na konkrétní rozpory, a přes tyto pochybnosti uzavřel, že bude v souladu se zásadou in dubio pro reo z výpovědi žalobce vycházet. Stěžovatel má za to, že je závěr krajského soudu formalistický, neodpovídá obsahu správního spisu a chybně interpretuje odůvodnění daného rozhodnutí.

7. Dále podle stěžovatele není pravda, „že každá žádost o mezinárodní ochranu slouží k legalizaci pobytu. Tato dvě řízení mají zcela odlišný účel a řídí se jinými zákony. [Stěžejní] problémy žalobce se odehrály před rokem 2023 a na Slovensku, kde pobýval celý rok 2024, o mezinárodní ochranu nežádal, protože nevěří Slovákům. V roce 2019 vlastnil pracovní 3 Azs 175/2025 - 28 pokračování vízum do Polska, které si zařizoval přes agenturu v Gruzii. O mezinárodní ochranu požádal až nyní, protože doufal, že si zařídí z území ČR pracovní povolení, ale nakonec neměl už jinou možnost legalizace pobytu. Tímto se soud vůbec nezabýval.“ Nakonec stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu vztahujícím se k posouzení dostupnosti vnitřní ochrany a alternativy vnitřního přesídlení. Stěžovatel má za to, že se těmito skutečnostmi řádně zabýval.

8. Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

9. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná. Dříve, než mohl přistoupit k přezkoumání napadeného rozsudku z hlediska uplatněných stížnostních bodů, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti.

10. Podle ustanovení § 104a odst. 1 s. ř. s. platí: „[j]estliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“

11. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. V něm vyslovil, že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“ Za přijatelnou lze kasační stížnost považovat tehdy, pokud a) Nejvyšší správní soud považuje za potřebné vyjádřit se k zásadní právní otázce, b) je nutno sjednotit rozdílnou judikaturu krajských soudů, c) Nejvyšší správní soud považuje za vhodné učinit tzv. judikaturní odklon, anebo d) krajský soud hrubě pochybil při výkladu či aplikaci hmotného nebo procesního práva, a toto pochybení mělo zásadní dopad do hmotněprávního postavení účastníků řízení. Kasační soud dále připomíná, že vady řízení před krajským soudem či vady v jeho úsudku při rozhodnutí ve věci by musely být extrémní povahy a takového rázu, že by bylo v rozporu se samotným principem práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud by k nim Nejvyšší správní soud nepřihlédl.

12. V projednávané věci spatřuje stěžovatel přijatelnost své kasační stížnosti (aniž by ji dále jakkoliv konkretizoval či alespoň přiblížil) v samotných důvodech kasační stížnosti. Báze jeho polemiky s napadeným rozsudkem spočívá v nesouhlasu s tím, že by jeho rozhodnutí bylo nesrozumitelné a vnitřně rozporné; stěžovatel poukazuje na to, že si krajský soud jeho odůvodnění nesprávně vyložil. Stěžovatel má také za to, že se krajský soud nezabýval některými aspekty azylového příběhu žalobce. 3 Azs 175/2025

13. Nejvyšší správní soud neshledal (ani sám, ani v kontextu kasačních námitek), že by případ svým významem podstatně (či jakkoliv) přesahoval vlastní zájmy stěžovatele. Krajský soud neřešil žádnou zásadní právní otázku, k níž by neexistovala judikatura kasačního soudu, s touto judikaturou nebyl zjištěn žádný rozpor, a tím méně je dán prostor pro jakékoliv úvahy o tzv. judikaturním odklonu. Stejně tak Nejvyšší správní soud neshledal, že by napadený rozsudek trpěl vadami, které by zakládaly přijatelnost kasační stížnosti. Zdejší soud ostatně v právním posouzení krajského soudu nespatřuje ani jiné vady. Stěžovatel sice tvrdí, že soud chybně interpretoval odůvodnění jeho rozhodnutí, kasační soud však se závěry krajského soudu souhlasí – již z výše uvedených citací rozhodnutí stěžovatele je na první pohled patrné, že rozhodnutí není vnitřně bezrozporné. Stěžovatel nadto sám nenabízí žádnou relevantní konkurující argumentaci když pouze obecně tvrdí, že naplnil požadavky zákona a podstatné závěry z jeho rozhodnutí plynou. Tím však ponechává stranou argumentaci krajského soudu, podle níž sice rozhodnutí dané závěry obsahuje, současně z něj však vyplývají i závěry opačné. Stejně tak stěžovatel pouze obecně namítá, že soud nevzal v úvahu citované aspekty azylového příběhu žalobce. Tím však opět pomíjí bázi argumentace krajského soudu, který v odst. 30 a násl. napadeného rozsudku uvedl, že právě tyto aspekty nemohou samy o sobě způsobit nedůvodnost žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

14. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že neshledal žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti, proto ji podle výše citovaného ustanovení § 104a odst. 1 s. ř. s. jako nepřijatelnou odmítl.

15. Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.). Na straně žalobce nebyly zjištěny žádné skutečnosti, jež by mohly vést k mimořádné aplikaci § 60 odst. 1 s. ř. s. ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, publ. pod č. 4219/2021 Sb. NSS.

Poučení

Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 15. července 2026 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu