3 Azs 2/2005

Rubrum

č. j. 3 Azs 2/2005 - 41 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: V. Z., zastoupený JUDr. Karlem Kýčkem, advokátem se sídlem 415 01 Teplice, Masarykova 537/7, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 15 Az 510/2003 – 20 ze dne 16. 4. 2004, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Napadeným rozsudkem byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, č.j. OAM-5387/VL-10-P08-2001, ze dne 15. 1. 2003. Uvedeným správním rozhodnutím nebyl stěžovateli udělen azyl podle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „azylový zákon“). Zároveň správní orgán rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle § 91 azylového zákona. Krajský soud shledal, že napadené správní rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu s odkazem na § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl. V kasační stížnosti stěžovatel uplatnil důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s., aniž by však tyto jakkoli specifikoval. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požádal rovněž, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek. č. j. 3 Azs 2/2005 - 42 Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny základní podmínky řízení, tj. zda byla kasační stížnost podána osobou oprávněnou a zda byla podána včas. Jelikož byl stěžovatel účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§ 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – dále jen „s. ř. s.“), lze uzavřít, že kasační stížnost byla podána osobou oprávněnou. Pokud jde o otázku, zda byla kasační stížnost podána včas, pak podle § 106 odst. 2 s. ř. s. musí být kasační stížnost podána do dvou týdnů od doručení rozhodnutí. Zmeškání lhůty podle tohoto ustanovení nelze prominout. Podle § 40 odst. 1 s. ř. s. lhůta stanovená tímto zákonem počíná běžet počátkem dne následujícího poté, kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek. Podle § 40 odst. 4 téhož zákona je lhůta zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li tento zákon jinak. V souladu s § 106 odst. 4 s. ř. s. se kasační stížnost podává u soudu, který napadené rozhodnutí vydal, přičemž lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost byla stěžovatelem podána opožděně. V daném případě má Nejvyšší správní soud za prokázané, že marný pokus o doručení napadeného rozsudku v místě hlášeného pobytu stěžovatele, tehdy P., N. S. 5/6, byl učiněn dne 26. 7. 2004. Téhož dne byla zásilka obsahující nyní napadaný rozsudek uložena, v úložní době si ji stěžovatel nevyzvedl a učinil tak až po vrácení zásilky krajskému soudu dne 29. 9. 2004. Účinky doručení nyní napadaného rozsudku nastaly podle § 46 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2004, za použití § 42 odst. 5 s. ř. s. již dne 5. 8. 2004. Dvoutýdenní lhůta pro podání kasační stížnosti tedy začala běžet dne 6. 8. 2004 a uplynula v souladu s výše cit. ustanoveními s. ř. s. dne 19. 8. 2004, což byl také poslední den, kdy bylo možné předat kasační stížnost buď Krajskému soudu v Ústí nad Labem nebo Nejvyššímu správnímu soudu, popř. jednomu z uvedených soudů tuto stížnost zaslat prostřednictvím držitele poštovní licence. Jak Nejvyšší správní soud ze spisu zjistil, stěžovatel v dané věci podal osobně kasační stížnost sice ke správnému soudu, tj. Krajskému soudu v Ústí nad Labem, avšak až dne 30.9. 2004, tj. po lhůtě k podání kasační stížnosti stanovené v § 106 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud byl proto nucen kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. b) za použití § 120 s. ř. s. jako opožděně podanou, aniž by se mohl zabývat návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti či její důvodností. Podle § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 15 AZ 510/2003 - 29 ze dne 9. 11. 2004 ustanoven zástupcem advokát JUDr. Karel Kýček. Jelikož z žádného podání ani jiného přípisu není patrné, že by v předmětné věci učinil zástupce stěžovatele jakýkoli úkon či že by vůbec došlo k první poradě s klientem ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování č. j. 3 Azs 2/2005 - 43 právních služeb (advokátní tarif) v platném znění, posoudil Nejvyšší správní soud přiznání odměny jako nedůvodné a odměnu nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u přípustné opravné prostředky. V Brně dne 7. prosince 2005 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu